// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 07.09.2018
ÚS: Uzavření smlouvy o převodu tzv. náhradních pozemků
Postup obecných soudů nerespektující vady převodu tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy že takový pozemek mohla nabýt pouze oprávněná osoba, tj. osoba disponující adekvátním restitučním nárokem, je nerespektováním jednoznačně znějící kogentní normy, které vede k porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1539/18, ze dne 31. 7. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů tvrdíc, že jimi obecné soudy upřely jejímu právu ochranu a porušily tak ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, s tím, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, neboť stát pozbyl majetek v důsledku úmyslného trestného činu a na základě absolutně neplatných smluv.
2. Z napadených rozhodnutí, dalších podkladů předložených stěžovatelkou a spisu Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 37 C 23/2014 se podává, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhala určení vlastnického práva a příslušnosti hospodařit ke dvěma individualizovaným pozemkům v katastrálním území Okřešice u České Lípy. V žalobě uváděla, že vedlejší účastníci nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě smlouvy uzavřené dne 6. 2. 2004 podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Ve smlouvě je uvedeno, že vedlejší účastníci vlastní zůstatek postoupeného restitučního nároku, avšak posléze se prokázalo, že první postupní smlouva (na kterou navazovala i cese na prvního vedlejšího účastníka) byla uzavřena trestnou činností. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2014 č. j. 37 C 23/2014-39 žalobu zamítl po vyhodnocení, že trestná činnost byla spojena s postoupením restitučních nároků, nikoli s uzavřením smlouvy o převodu předmětných pozemků; názor stěžovatelky o absolutní neplatnosti smlouvy neshledal správným.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání pro nesprávné právní posouzení věci. Namítala, že okresní soud učinil nesprávný právní závěr o platnosti smlouvy, která je smlouvou sui generis, podléhající režimu zákona o půdě. Podle § 11 odst. 2 tohoto zákona mohl Pozemkový fond České republiky (dále jen "pozemkový fond") podepsat smlouvu o bezúplatném převodu náhradních nemovitostí pouze s osobou oprávněnou, s tím, že restituční nároky, jejichž uspokojení se osoba oprávněná domáhá, byly přímo konkretizovány ve smlouvě. V tomto sporu bylo prokázáno, že jde o restituční nároky po původní restituentce, která je však nepřevedla, a proto vedlejší účastníci konkrétními restitučními nároky nedisponovali. V závěru stěžovatelka připomenula, že vedlejší účastníci nebyli původními oprávněnými osobami, kterým byla křivda způsobena, ani jejich dědici, ale tzv. spekulanti, na které byl nárok pouze postoupen, a ohledně kterých se aplikuje ode dne 1. 1. 2005 tzv. restituční tečka zavedená nálezem ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (č. 531/2005 Sb.). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shledal, že odvolání není důvodné a rozsudkem ze dne 11. 9. 2015 č. j. 30 Co 434/2014-76 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění akcentoval, že první vedlejší účastník neměl s podvodem při prvním převodu restitučního nároku nic společného, neboť je až několikátým postupníkem v řadě a na jeho nákup je třeba v souladu s § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 2012"), nahlížet jako na poctivé jednání v dobré víře. Prohlášení smlouvy za neplatnou by podle krajského soudu znamenalo značný zásah do právní jistoty vedlejších účastníků, kteří nabyli pozemky v dobré víře, že se stávají jejich vlastníky a upozornil, že stěžovatelka s podáním žaloby otálela, čímž podpořila dobrou víru vedlejších účastníků v jejich vlastnictví.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, když rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívající na zásadě, že nelze nabýt od nevlastníka vlastnické právo na základě pouhé dobré víry a dále že další nabyvatel se nestává vlastníkem, je-li původní převodní smlouva absolutně neplatná (s odkazy na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu). Zdůraznila, že případ byl nesprávně právně posouzen, neboť nejde prvotně o převod nemovitostí, ale o převod práva (restitučního nároku - pohledávky), když tento prvotní neuskutečněný podvodný převod měl za následek řetězení převodů restitučních nároků několika smlouvami až na vedlejší účastníky, kteří teprve se státem uzavřeli převodní smlouvu k předmětným pozemkům. Nelze se zde proto dle jejího názoru odvolávat např. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12 (N 194/71, SbNU 319), kde se ochrana má poskytnout osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence. V doplňku dovolání stěžovatelka upozornila, že krajský soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 35 Co 9/2015 rozhodl ve skutkově stejném sporu zcela opačně než v dané věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino dovolání není přípustné, a proto ho usnesením ze dne 21. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 325/2016-97 odmítl. V odůvodnění vytkl krajskému soudu, že převážnou část právního posouzení věci věnoval promítnutí principu dobré víry při posuzování ochrany dobrověrného nabytí vlastnického práva s ohledem na jím vyloženou rekapitulaci jedinečných skutkových okolností daného případu, přičemž stěžejní právní úvaha, kterou okresní soud promítl do svého (závěrečného) právního posouzení věci a s nímž se (byť implicitně) ztotožnil i krajský soud, jakkoliv se v odůvodnění svého rozsudku věnoval principu dobré víry při nabývání nemovitého majetku, vychází ze závěru, že převodní smlouva uzavřená mezi pozemkovým fondem a vedlejšími účastníky, jejímž předmětem byl převod žalobou dotčených pozemků do vlastnictví žalovaných, není (absolutně) neplatná. Posléze uvedený závěr nijak nekoliduje s judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích vyložil, že dokonce ani podvodné jednání jedné ze smluvních stran takovou převodní smlouvu nečiní absolutně neplatnou (zde odkázal i na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 sp. zn. 31 Cdo 135/2007). Podle Nejvyššího soudu je zjevné, že pozemkový fond uzavíral předmětnou smlouvu v omylu, neboť měl nesprávně za to, že převádí pozemky na osoby, na které po právu byly postoupeny restituční nároky podle zákona o půdě, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, tyto okolnosti nedávají právní základ k úvaze, že by předmětná převodní smlouva měla být z tohoto důvodu postižena absolutní neplatností. Z těchto důvodů uzavřel, že zvolila-li stěžovatelka takový způsob ochrany, že se domáhala soudní deklarace svého vlastnictví na základě nesprávné úvahy, že předmětná převodní smlouva je absolutně neplatná, pak pokud tomuto názoru krajský soud nepřisvědčil, nelze v jeho rozhodnutí spatřovat žádnou kolizi s judikaturou dovolacího soudu, byť se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku věnoval konsekvencím spojeným s principem dobré víry při nabývání majetku, a explicitně nerozvinul stěžejní úvahu okresního soudu, proč za daných okolností nelze učinit závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy. Nejvyšší soud by považoval za projev hrubého formalismu a zcela zbytečné prodlužování sporu vydáním kasačního rozhodnutí jen z toho důvodu, aby krajský soud z pohledu výsledku správně rozsouzenou věc v novém rozhodnutí pečlivěji odůvodnil [např. tak, že od smlouvy by bylo možné jedině odstoupit, pakliže by byly naplněny podmínky pro aplikaci § 49a a § 40a obč. zákoníku (pozn. zákona č. 40/1964 Sb., dále jen "OZ 1964"), tedy bylo-li by prokázáno, že nabyvatelé takový podstatný omyl (úmyslně) vyvolali nebo o něm museli vědět, což však v řízení prokázáno nebylo, respektive i kdyby takové okolnosti prokázány byly, pak by přesto takový právní důsledek nemohl nastat, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převodce od předmětné smlouvy odstoupil].
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka - po rekapitulaci průběhu soudního sporu - upozorňuje, že Nejvyšší soud nevzal v úvahu skutečnost, že ve skutkově shodném případu rozhodl krajský soud přesně opačně, čímž zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces. Dále setrvává na svém názoru, že obecnými soudy byl daný případ nesprávně posouzen, když nebylo vzato v úvahu, že nejde prvotně o převod nemovitostí, ale o převod práva (restitučního nároku - pohledávky), když prvotní podvodný převod měl za následek řetězení neplatných převodů restitučních nároků několika smlouvami až na vedlejší účastníky, kteří teprve se státem uzavřeli převodní smlouvu k předmětným pozemkům. Opakuje, že odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12 není případný, a že obecné soudy nevzaly v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 o podmínkách změny v osobě věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
IV. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení s výzvou, aby se k ní vyjádřili.
8. Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení a nad jeho rámec se zaměřil na důvody odmítnutí stěžovatelčina dovolání. Ke stěžovatelčině námitce, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejím odkazem na opačné rozhodnutí krajského soudu, upozornil, že rozdílná rozhodovací praxe odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání. Za nepodložené označil stěžovatelčino tvrzení, že nebyla vzata v úvahu povaha smlouvy, neboť oba soudy vycházely z hodnocení smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky, který byl zjištěn jako validní, z čehož je zřejmé, že oba soudy stěžovatelkou popsanou konstrukci braly v úvahu. Posléze reagoval na stěžovatelčinu námitku o předpokladech cese a vyvrátil její mylný názor. Nejvyšší soud uzavřel, že podle něj nedošlo k vybočení z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti explicitně neuvedl.
9. Krajský soud připomenul, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyla zpochybněna dobrá víra vedlejších účastníků při nabývání nemovitostí, resp. restitučního nároku, a že akcentoval právo na ochranu dobré víry v právním styku jako jednoho z projevů principu právní jistoty, přičemž zároveň zvažoval, zda svým rozhodnutím nepřiměřeně nezasáhne do práv na ochranu vlastnictví stěžovatelky. Opětovně poukázal na časovou prodlevu s podáním žaloby a uzavřel, že v takovém případě by vyhovění návrhu stěžovatelky bylo neopodstatněné upřednostnění principu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry. K tomu dodal, že postupoval v souladu s vyvíjející se judikaturou Ústavního soudu (s odkazy na konkrétní rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu). Svoje rozhodnutí pokládá za věcně správné a ústavní stížnost za nedůvodnou.
10. Okresní soud pouze uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry a odůvodněním obou rozsudků i usnesení Nejvyššího soudu; návrh na rozhodnutí o Ústavní stížnosti neformuloval.
11. Podle vedlejších účastníků není ústavní stížnost důvodná, neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by mohly odůvodňovat její oprávněnost a zásah do jejich nabytí vlastnického práva, tj. do jejich dobré víry, a proto navrhli její odmítnutí. V textu vyjádření odkazují na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. III. ÚS 663/15 (N 211/79 SbNU 407). Vedlejší účastníci navrhli, aby stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit jim náklady řízení za jejich zastoupení advokátem.
12. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovatelce na vědomí a k případné replice, neboť nepřesahují rámec ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nadto nelze přehlížet, že Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl.
V.
Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska soudní ochrany - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
14. Obecné soudy v dané věci kalkulovaly s právně významným omylem, a to bez jeho bližší specifikace. Je přitom známé, že v právní teorii se rozlišuje omyl ve vůli (nesoulad mezi právními následky, které účastník úkonem zamýšlel vyvolat, a mezi následky, které skutečně vyvolal) a omyl v projevu, který nastane při neshodě vůle a projevu; právně významným omylem však byl pouze takový omyl, který byl skrytý, druhý účastník se na jeho vzniku podílel a byl omylem podstatným (podstatný omyl se mohl týkat právního důvodu, předmětu právního úkonu, osoby, tj. jejich záměny, a jiných okolností, bez nichž by k uzavření právního úkonu nedošlo). Právní úprava v OZ 1964 následky uvedených dvou skupin omylu nerozlišovala a spojila je pod následky omylu společně - takovým následkem byla podle původního znění od 1. 4. 1964 možnost od smlouvy odstoupit (srov. § 49) a od 1. 1. 1992 relativní neplatnost právního úkonu (viz § 49a a § 40a).
15. Nejvyšší soud v bodu 16. odůvodnění svého usnesení uvedl, že "rozhodnutí odvolacího soudu ... ve výsledku ... se nijak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce řešení problematiky důsledků při (ne)odstoupení od převodní smlouvy uzavřené (např. při jejím uzavření v omylu ve smyslu § 49a ve vztahu k § 40a obč. zákoníku)"; podobně v bodě 13. konstatoval, že od takové smlouvy by bylo možné odstoupit. Je na první pohled zřejmé, že Nejvyšší soud se dopustil tzv. kvalifikované vady nerespektováním jednoznačně znějící kogentní normy, tj. § 49a ve spojení s § 40a OZ 1964, jež nikdy nekonstruovala právo na odstoupení od smlouvy, nicméně kasace jeho usnesení pouze z tohoto důvodu (s ohledem na okolnost, že z předložených podkladů nevyplývá, že by stěžovatelka vznesla námitku relativní neplatnosti převodní smlouvy), by byla projevem hrubého formalismu a zcela zbytečným prodlužováním sporu.
16. Ústavní soud po seznámení se se stěžovatelčinou argumentací a spisem okresního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná a důvodná, neboť obecné soudy se při posuzování žalobního návrhu vycházejícího z podústavního práva dopustily neakceptovatelné "libovůle" spočívající ještě v dalším nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, které již vedlo ke vzniku vad majících za následek porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
17. Podstatu posuzované věci (viz partie věnovaná naraci) tvoří hodnocení obecných i speciálních podmínek pro uzavření smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona o půdě [ve znění účinném v období relevantním pro stěžovatelčinu věc, podle něhož v případě, kdy pozemky vydat nelze, "pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů (pozn. později se převody realizovaly podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí."], tj. smlouvy o převodu tzv. náhradního pozemku. V tomto ustanovení se promítly základní principy zákona o půdě, který zakotvil, kromě jiného, též princip priority navrácení původních pozemků a ostatních nemovitých věcí oprávněným osobám a princip priority naturální kompenzace v případě nemožnosti takového navrácení. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 Ústavní soud konstatoval, že dle shodného stanoviska judikatury i doktríny není převod náhradních pozemků rozhodováním ve správním řízení, vztah mezi Pozemkovým fondem a oprávněnou osobou není vztahem mocenským, nýbrž je charakterizován rovností obou subjektů, je vztahem soukromoprávním, je vztahem dlužníka a věřitele. S využitím moderních systémově strukturních metodologických přístupů a sociologické teorie zájmu lze typický soukromoprávní vztah charakterizovat jako vztah s nejnižší mírou ingerence veřejné moci do integrace zájmů společenských subjektů. Povaze takového vztahu je imanentní autonomie vůle subjektů [k principu autonomie vůle a jeho významu v systému ochrany základních práv a svobod viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000 sp. zn. IV. ÚS 387/99 (N 1/17 SbNU 3), ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107), ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02 (N 183/35 SbNU 423), ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)], a to za použití testu proporcionality [nález ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99)]. Princip autonomie vůle se projevuje primárně ve čtyřech základních podobách, a to jako:
a) autonomie volby, zda učinit právní úkon (právní jednání) či nikoli,
b) autonomie výběru adresáta právního úkonu (právního jednání),
c) autonomie volby obsahu právního úkonu (právního jednání),
d) autonomie volby formy právního úkonu (právního jednání).
Přitom však platí, právě s ohledem na míru ingerence veřejné moci, že žádná z uvedených základních podob autonomie vůle není bezbřehá, není neomezená, každá z nich má svoje limity. Jsou dány např. povinností uskutečnit určitý právní úkon (tzv. smluvní přímus), určením množiny oprávněných či povinných subjektů, kogentními pravidly pro obsah a formu.
18. Význam všech podmínek předepsaných v § 11 odst. 2 zákona o půdě je nezpochybnitelný - jedině jejich naplnění mohlo vést k uzavření smlouvy bez právních vad a od něho se mohlo odvíjet nastoupení právních následků, zejména vznik právního vztahu a následný převod vlastnického práva ze státu na oprávněnou osobu. Tyto podmínky mají svůj původ ve zmíněných mezích autonomie vůle smluvních stran. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že pozemkový fond mohl převést tzv. náhradní pozemky pouze oprávněné osobě, kterou byla osoba (zjednodušeně vyjádřeno) disponující restitučním nárokem. Takto byly determinovány meze dovoleného chování smluvních stran a jejich nerespektování způsobovalo vadu spočívající v nedovolenosti předmětu právního úkonu (právního jednání), jímž je právě chování jeho subjektů. Takovou vadu OZ 1964 v § 39 sankcionoval absolutní neplatností.
19. Pro přijetí adekvátních závěrů je třeba ještě vyhodnotit právní nástupnictví vedlejších účastníků na základě několikerého postoupení pohledávky. Není zpochybněno zjištění, že první smlouva o postoupení pohledávky ze dne 21. 12. 2000 byla uzavřena na základě podvodného jednání matky postupníka. Odkazuje-li Nejvyšší soud na výše zmiňovaný předchozí rozsudek jeho velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 135/2007, podle něhož podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy, jehož se může dovolat jen druhý účastník smlouvy, pak přehlíží, že tento rozsudek byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) zrušen. V dané věci je pak žádoucí mít na zřeteli samotnou podstatu cedované pohledávky vzniknuvší z restitučního procesu. Ústavní soud např. v nálezu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbnU303), viz též nález ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05, akcentoval prioritu nároků vzniklých podle zákona o půdě, což plyne z ratia legis tohoto zákona a dikce jeho § 11 odst. 2. Tento přístup se projevil např. i v právní větě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1071/2007: "V případě uplatnění práva postupníka na převod náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě je třeba vycházet z nálezu Ústavního soudu, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám a nikoli vůči postupníkům, kteří si museli být vědomi s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit určitých rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní pozemek. To se týká v prvé řadě osob, které náhradní pozemky získávaly z důvodů spekulačních a jiných, zpravidla mimo účel zemědělské výroby. Nejvyšší soud však z této kategorie vyjímá postupníky, u nichž se újma spojená se zánikem práva na převod náhradního pozemku jeví jako nepoměrná, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční náhrada pro ně znamená újmu neúměrnou ztrátě majetku, spočívajícího právě v nároku na náhradní pozemek. Důraz klade na dosažení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem, jímž je zájem na ukončení procesu restitucí na straně jedné a požadavkem ochrany základních lidských práv jednotlivce na straně druhé." V dané věci však krajský soud připomenul, že první vedlejší účastník neměl s podvodem při prvotní cesi pohledávky nic společného, neboť byl již několikátým postupníkem v řadě, tudíž je třeba na jeho nákup restitučního nároku v souladu s § 7 OZ 2012 nahlížet jako na poctivé jednání v dobré víře, a dovodil, že vedlejší účastníci jednali v dobré víře i při uzavření smlouvy o převodu předmětných pozemků. I při respektování vyvratitelné domněnky z uvedeného ustanovení a jeho aplikaci na práva a povinnosti posuzovaných podle právních předpisů předcházejících tomuto obč. zákoníku (srov. § 3030 OZ 2012), však podle Ústavního soudu nelze v tomto případě absolutizovat význam dobré víry, a to v souladu s právním názorem formulovaným v odlišném stanovisku soudce Vladimíra Kůrky k nálezu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 (N 158/78 SbNU 379), využitým též v nálezu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 663/15 (N 211/79 SbNU 407) a zohlednit, že jde o situaci diametrálně odlišnou od té, která byla předmětem posuzování ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 165/11 (včetně skutečnosti, že vedlejší účastníci nemohou tvrdit, že smlouvu o převodu náhradních pozemků uzavřeli s důvěrou v určitý, jim pozemkovým fondem prezentovaný skutkový vztah, a že nemohla být dobrá víra odvozena od údajů z veřejné, státem vedené evidence).
20. Na uvedených základech Ústavní soud shledal, že smlouva uzavřená dne 6. 2. 2004 mezi pozemkovým fondem a vedlejšími účastníky nevedla ke vzniku právního vztahu mezi nimi a ani následný vklad vlastnického práva nebyl způsobilý (s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy) završit proces převodu vlastnického práva. Z těchto důvodů Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Zamítavý výrok o náhradě nákladů řízení vedlejších účastníků je odůvodněn výsledkem řízení (viz § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US