// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 17.08.2016
Uznání dluhu podle ust. § 558 ObčZ 1964
Ustanovení 558 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 nevyžadovalo, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění; stačilo, že z obsahu písemného projevu dlužníka bylo zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 4981/2015, ze dne 24. 5. 2016
Dotčené předpisy:
§ 558 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 7 odst. 4 zák. č. 42/1992 Sb.
Kategorie: restituce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 422.778,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu majetkového podílu z transformace žalovaného zemědělského družstva.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. května 2005, č. j. 14 C 381/2002-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.173,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení (výrok I.), co do částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 10 Co 800/2005-153, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném vyhovujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do zaplacení a dále ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 14 C 381/2002-218, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2009, č. j. 14 C 381/2002-217, byl k odvolání žalobkyně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 144.173,- Kč od 17. července 2005 do 10. srpna 2005 (výrok I.), žalobu ohledně zaplacení částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a ohledně 10 % úroku z prodlení z částky 144.173,- Kč od 1. ledna 2000 do 16. července 2005 zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku tak, že žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; jinak ho v napadené části (v zamítavém výroku II.) potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 13. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 2440/2014-344, rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. ohledně částky 278.605,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, a v nákladových výrocích, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2015, č. j. 10 Co 81/2011-353, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. října 2010, č. j. 14 C 381/2002-241, v zamítavém výroku II. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 209.477,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení a zamítl žalobu co do částky 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Transformační projekt žalovaného schválený dne 21. listopadu 1992 byl doručen Krajskému soudu v Ústí nad Labem – obchodnímu rejstříku včetně sjetiny oprávněných osob, přičemž majetkový podíl žalobkyně je v něm vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Přílohou transformačního projektu je rovněž (další) výpočet jejího majetkového podílu tentokrát stanovený částkou 144.173,- Kč. Žalobkyně nebyla členkou družstva před transformací a nevstoupila ani do transformovaného družstva. Okresní pozemkový úřad Okresního úřadu v Lounech rozhodnutím ze dne 24. září 1992, které nabylo právní moci dne 23. října 1992, schválil dohodu účastníků, podle níž byly žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb., v tehdejším znění (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), vydány tam označené nemovitosti v rozsahu jedné ideální poloviny, mimo jiných i stavební parcela č. 10/1 v obci S. zastavená hospodářskými budovami. Žalobkyně doručila žalovanému znalecký posudek z 21. ledna 1993 týkající se náhrady za znehodnocenou nemovitost v k. ú. S. na stavební parcele č. 10/1 a žalovaný na něj reagoval dopisem ze dne 17. února 1993 tak, že „uznává nárok na znehodnocení budov ve výši 209.477,- Kč, takže její majetkový podíl v družstvu se zvyšuje na 422.778,- Kč“. Ohledně výše majetkového podílu žalobkyně tedy byly předloženy dvě listiny, první ze dne 30. listopadu 1992 znějící na částku 144.173,- Kč a druhá datovaná týmž dnem, v níž je majetkový podíl žalobkyně vyčíslen částkou 422.778,- Kč. Rozdíl mezi uvedenými částkami je představován jednak částkou 209.477,- Kč z titulu náhrady za znehodnocenou nemovitost v obci S. a jednak částkou 69.128,- Kč (30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb., v tehdy účinném znění – dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“). V průběhu řízení žalovaný zaplatil žalobkyni částku 144.173,- Kč.
Na uvedeném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 14 písm. b/ zákona č. 42/1992 Sb., přičemž náleží do skupiny oprávněných osob podle § 15 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb. V důsledku vázanosti právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že dopis žalovaného ze dne 17. února 1993 lze pokládat za uznání dluhu ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak jen ohledně částky 209.477,- Kč za znehodnocené nemovitosti. Konstatoval, že – z důvodů tam rozvedených – není tento nárok promlčen. Proto žalobě co do této částky s příslušenstvím vyhověl a ohledně částky 69.128,- Kč s příslušenstvím (z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.) ji zamítl, neboť dospěl k závěru, že této částky se uznávací prohlášení netýká a navíc navýšení transformačního (správně majetkového) podílu za znehodnocené nemovitosti, které mělo za důsledek navýšení podle hodnoty ostatního majetku, nastalo až po schválení transformačního projektu a ukončení transformace.
Proti citovanému rozsudku, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 69.128,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2000 do zaplacení, podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. s odůvodněním, že v napadeném výroku závisí rozsudek odvolacího soudu na „vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Poukázala na zrušující rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 13. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 2440/2014-344, a zdůraznila, že pokud by dovolací soud měl za to, že uznání dluhu obsažené v dopisu žalovaného ze dne 17. února 1993 se týkalo pouze částky 209.477,- Kč, pak by jistě napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil jen ohledně této částky a nikoli také ohledně částky 69.128,- Kč (z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku). Vyjádřila přesvědčení, že žalovaný zařadil správně a v souladu s právními předpisy do „transformačního“ podílu částku za znehodnocení nemovitosti a za jejich užívání. Bylo pouze jeho vinou, že v zákonné lhůtě nenavýšil její majetkový podíl o náhradu za znehodnocené nemovitosti a za ostatní majetek ve výši 30%, což bylo podle jejího názoru způsobeno tím, že nezajistil včas znalecký posudek. V této souvislosti zdůraznila, že výpočet majetkového podílu není součástí transformačního projektu a na jeho případné změny nelze vztahovat ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. Současně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 777/97, podle něhož není závazný soupis majetkových podílů ověřený auditorem, který se k transformačnímu projektu připojuje až po jeho schválení. Závazná jsou kritéria pro výpočet majetkových podílů (§ 9 odst. 5 písm. g/ zákona č. 42/1992 Sb.), avšak samotný výpočet majetkových podílů podle § 9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb. má pouze pořádkovou povahu a jeho závaznost pro účastníky transformace nelze ze zákona dovodit. Postup odvolacího soudu považovala za formalistický a vedoucí k prosazení zřejmé nespravedlnosti, zvláště v situaci, kdy žalovaný přepracovaný majetkový podíl zařadil do seznamu, který schválil auditor jako správný, založil ho do spisu rejstříkového soudu a nyní se po více jak dvaceti letech dovolává jeho neplatnosti prakticky z důvodu, že ho on sám vystavil v rozporu se zákonem. V závěru zdůraznila, že z chování účastníků je nepochybné, že svůj vztah hodlali podřídit zákonu č. 42/1992 Sb., a proto je zapotřebí na něj takto pohlížet, a to také z důvodů dobrých mravů a pravidel slušnosti a spravedlnosti. Navrhla, aby – nerozhodne-li dovolací soud sám – byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a aby v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání pokládal žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Podotkl, že zbylou část nároku nelze přiznat v situaci, kdy se na ni uznávací prohlášení nevztahuje. Zdůraznil, že „k navýšení transformačního projektu nemohlo fakticky dojít po schválení transformačního projektu a ukončení transformace“. Pro případ opačného názoru měl za to, že nárok by bylo třeba posoudit jako promlčený v důsledku jím vznesené námitky. Ve vztahu ke „zbytku“ nároku žalobkyně nerespektovala poučení soudu a ve stanovené lhůtě nedoplnila vylíčení rozhodných skutečností. Jako nepravdivé označil tvrzení žalobkyně, že po celou dobu nejrůznějšími způsoby její podíl ve výši 422.778,- Kč uznával. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky uznání dluhu podle § 558 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že uznávací projev žalovaného obsažený v jeho dopisu ze dne 17. února 1993 zahrnuje pouze částku 209.477,- Kč (náhradu za znehodnocení budovy) a nevztahuje se na zbytek nároku ve výši 69.128,- Kč (odpovídající 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.).
Podle § 558 věty první obč. zák. uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
Již ve zrušujícím rozsudku ze dne 13. srpna 2014, č. j. 26 Cdo 2440/2014-344, dovolací soud zdůraznil, že uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, a z 23. února 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004, uveřejněné pod C 1897 a C 4198 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a z 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, uveřejněné pod C 1065 a C 1663 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); zákon však nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom (srov. Občanský zákoník II, Komentář, 2. vydání 2009).
V citovaném zrušujícím rozsudku vyslovil dovolací soud právní názor, že z dopisu žalovaného adresovaného dovolatelce ze dne 17. února 1993 vyplývá uznání dluhu žalovaným ve výši 209.477,- Kč za znehodnocení budov. Zahrnul-li žalovaný uvedenou částku – navíc s odkazem na ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. – do majetkového podílu žalobkyně, nepochybně si byl vědom své povinnosti majetkový podíl za splnění zákonem stanovených předpokladů (plynoucích v daném případě z ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) dovolatelce vypořádat (zaplatit). Pak z obsahu uznávacího prohlášení je zřejmé, že si byl své povinnosti k plnění vědom a chtěl uznanou částku zaplatit spolu s majetkovým podílem v družstvu, který, jak bylo účastníkům známo z předchozího výpočtu majetkového podílu žalobkyně ze dne 30. listopadu 1992 (viz č. l. 22 a 50 spisu), v sobě zahrnoval i částku 69.128,- Kč (s příslušenstvím) z titulu 30 % podle hodnoty ostatního majetku podle § 17 písm. c/ zákona č. 42/1992 Sb.; jinak tomu při interpretaci uvedeného prohlášení ani být nemůže, neboť opačný výklad by skutečně vedl k absurdním důsledkům naznačeným v dovolání dovolatelkou. Za této situace nemůže obstát právní názor, že dopis ze dne 17. února 1993 obsahuje uznávací projev žalovaného jen ohledně náhrady za znehodnocení budovy v částce 209.477,- Kč a nedotýká se „zbytku“ uplatněného nároku.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není v napadené části z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace správný (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadený rozsudek v této části změnil (podle § 243d písm. b/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.), aniž se – pro nadbytečnost – zabýval dalšími uplatněnými dovolacími námitkami, a to tak, že zamítavý výrok „nahradil“ výrokem měnícím, jímž žalobě ohledně zaplacení částky 69.128,- Kč společně s 10 % úrokem z prodlení běžícím od doby, kdy nastala splatnost majetkového podílu, tj. od 1. ledna 2000, do zaplacení (v souladu s vládním nařízením č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, v tehdy účinném znění), vyhověl. Současně rozhodl (nově) i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Nakonec rozhodl rovněž o nákladech dovolacího řízení účastníků.
Při stanovení výše náhrady nákladů řízení přihlédl k tomu, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) tzv. přísudkovou vyhlášku, v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), v rozhodném znění (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Náleží jí tedy náhrada nákladů řízení v plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 3 o. s. ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně se skládá z odměny za zastupování žalobkyně advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.) sestávající z celkem šestnácti úkonů právní služby vypočtené s přihlédnutím k době jejich započetí podle ustanovení § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby. První a druhý úkon právní služby představuje převzetí a příprava zastoupení (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.575,- Kč při tarifní hodnotě 520.191,- Kč) a podání žaloby dne 22. dubna 2002 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.575,- Kč při tarifní hodnotě 520.191,- Kč, č. l. 1 až 4 spisu; § 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), třetí písemné podání ve věci (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.625,- Kč při tarifní hodnotě 540.461,- Kč, č. l. 16 až 17 spisu; § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), čtvrtý a pátý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 21. května 2003 a dne 30. července 2003, která nepřesáhla dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.675 Kč při tarifní hodnotě 565.828,- Kč a mimosmluvní odměna ve výši 6.700,- Kč při tarifní hodnotě 573.936,- Kč, č. l. 25 až 26 spisu, č. l. 53 až 54 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestý a sedmý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 15. října 2003, které trvalo déle než dvě hodiny a méně než čtyři hodiny, pročež se účast na něm považuje za dva úkony právní služby (tj. mimosmluvní odměna ve výši dvakrát 6.725,- Kč při tarifní hodnotě 582.855,- Kč, č. l. 59 až 61 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), osmý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 11. května 2005, které nepřesáhlo dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.875,- Kč při tarifní hodnotě 649.225,- Kč, č. l. 117 až 119 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), devátý odvolání ze dne 12. července 2005 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.900,- Kč při tarifní hodnotě 656.407,- Kč, č. l. 132-134 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), desátý vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 25. října 2005 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 6.925,- Kč při tarifní hodnotě 668.569,- Kč, č. l. 148 až 150 spisu, § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), jedenáctý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 17. dubna 2007, které nepřesáhlo dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 11.180,- Kč při tarifní hodnotě 715.348,- Kč, č. l. 160 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), dvanáctý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 15. ledna 2008, které nepřesáhlo dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 11.260,- Kč při tarifní hodnotě 736.183,- Kč, č. l. 189 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), třináctý písemné podání ve věci ze dne 19. února 2008 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 11.260,- Kč při tarifní hodnotě 738.848,- Kč, č. l. 193 spisu; § 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu), čtrnáctý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 18. března 2008, která nepřesáhla dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 11.300,- Kč při tarifní hodnotě 740.979,- Kč, č. l. 196 až 198, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), patnáctý účast na jednání před soudem prvního stupně dne 7. října 2008, která nepřesáhla dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši 11.340,- Kč při tarifní hodnotě 756.432,- Kč, spisu, č. l. 212 až 213 spisu; § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu), šestnáctý odvolání ze dne 9. února 2009 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 10.780,- Kč při tarifní hodnotě 612.985,- Kč, č. l. 223 až 224 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Na vysvětlenou se patří uvést, že prostředky vynaložené žalobkyní na devátý, desátý a šestnáctý úkon právní služby se přičítají k nákladům řízení před soudem prvního stupně proto, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí a vrátí-li věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhoduje o náhradě (dosavadních) nákladů řízení soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srov. § 224 odst. 3 o. s. ř.). Uplatňovala-li žalobkyně jakožto úkon právní služby účast na jednání před soudem prvního stupně dne 13. listopadu 2007 a dne 21. září 2010 (č. l. 186 a 239 spisu), pak lze k tomu uvést, že žalobkyně ani její zástupce nebyli na uvedených jednáních přítomni a tudíž žalobkyni nelze v tomto případě přiznat náhradu nákladů řízení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu.
Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před soudem prvního stupně přísluší žalobkyni částka 134.420,- Kč. K této částce je pak zapotřebí připočíst paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši desetkrát 75,- Kč a šestkrát 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyni dále náleží náhrada cestovních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s § 7 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném ke dni provedení jednotlivého úkonu právní služby, a to v následující výši. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do L. a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 21. května 2003, 30. července 2003 a 15. října 2003 představuje při základní náhradě 3,40 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 7,53 l/100 km, průměrné ceně benzínu 25,10 Kč/l a ujetých 128 km, částku 677,23 Kč, tj. celkem za tři cesty 2.032,- Kč. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do L. a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 11. května 2005 představuje při základní náhradě 3,80 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 7,53 l/100 km, průměrné ceně benzínu 27,40 Kč/l a ujetých 128 km, částku 751 Kč. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do L. a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 17. dubna 2007 představuje při základní náhradě 3,80 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l/100 km, průměrné ceně benzínu 28,10 Kč/l a ujetých 128 km, částku 691,- Kč. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do L. a zpět k jednání soudu prvního stupně dne 15. ledna 2008, 18. března 2008 a 7. října 2008 představuje při základní náhradě 4,10 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l/100 km, průměrné ceně benzínu 30,90 Kč/l a ujetých 128 km, částku 750,- Kč, tj. celkem za tři cesty 2.250,- Kč. Současně žalobkyni přísluší náhrada za promeškaný čas strávený cestou do místa jednání a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 14 odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu celkem třicetidvou půlhodin, tj. 3.200,- Kč.
Celkem tak žalobkyni náleží na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částka 145.894,- Kč.
Náhrada nákladů odvolacího řízení žalobkyně sestává z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby vypočtené s přihlédnutím k době jejich započetí podle ustanovení § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném ke dni provedení úkonu právní služby. Konkrétně za odvolání ze dne 16. listopadu 2010 (tj. mimosmluvní odměna ve výši 10.980,- Kč při tarifní hodnotě 662.218,- Kč, č. l. 251 až 252 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), účast na jednání před odvolacím soudem dne 16. října 2013, dne 20. listopadu 2013 a dne 26. ledna 2015, která nepřesáhla dvě hodiny (tj. mimosmluvní odměna ve výši dvakrát 9.420,- Kč při tarifní hodnotě 279.434,80 Kč a mimosmluvní odměna ve výši 9.420,- Kč při tarifní hodnotě 278.605,- Kč, č. l. 270 až 271 spisu, č. l. 284 až 285 spisu a č. l. 350 až 351 spisu, § 11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu).
Celkem tedy na odměně za zastupování advokátem v řízení před odvolacím soudem přísluší žalobkyni částka 39.240,- Kč. Vedle odměny dále stojí částka náhrad hotových výdajů ve výši čtyřikrát 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.) a náhrada cestovních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve spojení s § 7 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění účinném ke dni provedení jednotlivého úkonu právní služby. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do Ú. n. L. a zpět k jednání odvolacího soudu dne 16. října 2013 a 20. listopadu 2013 představuje při základní náhradě 3,60 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l/100 km, průměrné ceně benzínu 36,10 Kč/l a ujetých 172 km, částku 973,- Kč, tj. celkem za dvě cesty 1.946,- Kč. Cestovné za cestu zástupce žalobkyně z P. do Ú. n. L. a zpět k jednání odvolacího soudu dne 26. ledna 2015 představuje při základní náhradě 3,70 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla 5,7 l/100 km, průměrné ceně benzínu 35,90 Kč/l a ujetých 172 km, částku 988,- Kč. Současně žalobkyni přísluší náhrada za promeškaný čas strávený cestou do místa jednání a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 14 odst. 3 advokátního tarifu v rozsahu celkem osmnácti půlhodin, tj. 1.800,- Kč.
Celkem tak žalobkyni náleží na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 45.174,- Kč.
Za tohoto stavu tedy dovolací soud zavázal žalovaného, který nebyl v daném sporu úspěšný, aby žalobkyni zaplatil na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 145.894,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 45.174,- Kč (§ 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Dále neúspěšného žalovaného zavázal podle § 140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. k náhradě nákladů, které vznikly státu v souvislosti s odměnou advokáta ustanoveného žalobkyni pro řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 20. listopadu 2013, č. j. 10 Co 81/2011-287. Tyto náklady tvoří odměna za zastupování žalobkyně advokátem sestávající ze dvou úkonů právní služby. Konkrétně jde o přípravu a převzetí zastoupení a podání dovolání ze dne 13. února 2014 (tj. mimosmluvní odměna ve výši dvakrát 5.000,- Kč, č. l. 306 a č. l. 336 spisu; § 11 odst. 1 písm. b/ a k/ ve spojení s § 12a odst. 2 advokátního tarifu). Vedle odměny ustanoveného advokáta stojí i paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši dvakrát 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Třebaže takto stanovené náklady vznikly státu v souvislosti s ustanovením advokáta žalobkyni pro dovolací řízení, tvoří náklady odvolacího řízení státu. Je tomu tak proto, že poté, co dovolací soud zrušil citované rozhodnutí odvolacího soudu, příslušelo o náhradě (dosavadních) nákladů řízení rozhodnout odvolacímu soudu, jemuž byla věc vrácena k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Celkově tak dovolací soud přiznal České republice k tíži žalovaného na náhradě nákladů odvolacího řízení státu částku 10.600,- Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení pak dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a opět zavázal žalovaného, který nebyl úspěšný ani v tomto řízení, k náhradě nákladů vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním dovolání dne 6. května 2015 proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby představovaný dovoláním proti rozhodnutí ve věci samé (č. l. 371 až 372 spisu; § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za tento úkon, činí částka 69.128,- Kč, čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3.900,- Kč. K této částce je nakonec zapotřebí připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu; § 137 odst. 1 o. s. ř.). Celkově tak Nejvyšší soud přiznal žalobkyni k tíži žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.200,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
Autor: -mha-