// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 15.05.2015
ÚS: Bezúplatný převod pozemků dle § 60a zákona č. 219/2000 Sb.
Nárok na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 129/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nepodléhá promlčení podle § 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Připuštění aplikace promlčení na majetkové nároky založené uvedeným ustanovením by citelně zasáhlo do vytvořeného legitimního očekávání jejich adresátů, a proto takovou interpretaci nelze jako ústavně konformní připustit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1389/13, ze dne 31. 3. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 5. 2013, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel je bytovým družstvem, které má v předmětu podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor a poskytování základních služeb spojených s pronájmem. Jako výlučný vlastník bytového domu č. p. X1 a objektu garáží a podílový spoluvlastník bytových domů č. p. X2 a č. p. X3, nacházejících se v k. ú. Košíře, obec Praha, se žalobou proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhal, aby jí byla uložena povinnost podat písemně ohlášení u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu osvědčující podle § 10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přechod práva hospodaření s pozemky, na nichž se výše uvedené nemovitosti nacházely, nebo jež tvořily s pozemky ve vlastnictví stěžovatele funkční celek. Konkrétně šlo o tyto pozemky: parcela č. Y1 - zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. Y2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. Y3 - zastavěná plocha a nádvoří, parcela č. Y4 - zastavěná plocha a nádvoří a parcela č. Y5 - ostatní plocha, všech nacházejících se v k. ú. Košíře, obec Praha. Zároveň jí měla být uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem podle § 60a odst. 1 a 2 uvedeného zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, dohodu o bezúplatném převodu těchto nemovitostí, resp. v případě pozemku parcelní č. Y2 v rozsahu spoluvlastnického podílu ve výši 974/1919 a v případě pozemku parcelní č. Y3 v rozsahu spoluvlastnického podílu ve výši 9333/25673.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 22. 12. 2010 č. j. 9 C 420/2005-332 žalobu zamítl. Po zhodnocení provedených důkazů přisvědčil názoru stěžovatele, že předmětné pozemky tvoří funkční celek s bytovými domy nebo s garážemi v jeho vlastnictví. Vázán závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 5387/2007-155, kterým byla zrušena původní rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu v dané věci, dále konstatoval, že na dispozici s těmito pozemky lze vztáhnout režim § 60a zákona č. 219/2000 Sb., neboť jsou ve vlastnictví státu, na které se povinnost bezúplatného převodu primárně vztahuje. Důvodem zamítnutí žaloby tak byla pouze námitka promlčení, kterou v řízení před soudem prvního stupně uplatnil Státní statek hlavního města Prahy s.p. v likvidaci jako vedlejší účastník na straně žalované a s níž se žalovaná ztotožnila. Právo na bezúplatný převod podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. se podle soudu prvního stupně jeví být majetkovým právem ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v důsledku čehož bylo třeba přihlédnout k promlčecí lhůtě 3 let podle § 100 odst. 1 tohoto zákona. Pro běh této lhůty bylo přitom rozhodující, že stěžovatel mohl uvedené právo uplatnit ode dne 1. 7. 2001, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 229/2001 Sb., kterou bylo do zákona č. 219/2000 Sb. vloženo ustanovení § 60a. Promlčecí lhůta proto uplynula dne 1. 7. 2004, zatímco stěžovatel podal svou žalobu až dne 22. 9. 2005. Protože není stanoveno, kdy může účastník vznést námitku promlčení, soud prvního stupně neshledal důvod, pro který by mohl považovat předmětnou námitku za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
4. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012 č. j. 29 Co 489/2011-399, v němž se tento soud ztotožnil s posouzením otázky promlčení žalobou uplatněného nároku. Dovolání stěžovatele následně odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 28 Cdo 2491/2012-421, když neshledal jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Z jeho odůvodnění vyplývá, že soud prvního stupně i odvolací soud posoudily námitku promlčení v souladu s jeho právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1978/2012.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, protože účelově nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, některé skutečnosti vyhodnotily jako důkazy, i když jimi nebyly, a nesprávně posoudily námitku promlčení vznesenou žalovanou po pěti letech trvání sporu, přestože se právo na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. nepromlčuje. Pokud státní orgány obstrukcemi či nekompetentními postupy způsobí, že se nárok stěžovatele promlčí, je třeba na jejich námitku promlčení hledět jako na uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Ve svém doplňujícím vyjádření ze dne 29. 1. 2014 stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1978/2012, z jehož právních závěrů vycházel uvedený soud i v jeho věci.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 420/2005 a vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových ve svém vyjádření ze dne 30. 7. 2014 stručně shrnul průběh řízení před obecnými soudy. Zároveň poukázal na průběh řízení v jiné věci, kde žalobu podal někdejší člen bytového družstva, na kterého později stěžovatel bezúplatně převedl vlastnictví k bytu, a v němž byl vydán již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1978/2012, později zrušený nálezem sp. zn. II. ÚS 4754/12. Pro úplnost dodal, že v mezidobí stěžovatel bezúplatně převedl vlastnictví k bytům na své členy, v důsledku čehož již ve sporu není aktivně legitimován.
9. Ústavní soud následně již nezasílal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovateli, poněvadž v nich setrvali na své argumentaci tak, jak ji vyjádřili v napadených rozhodnutích, resp. jak ji zastávali v průběhu celého původního řízení. Replika stěžovatele by tak za daných okolností nemohla splnit svůj smysl a účel. Současně nejde o situaci, kdy by na základě podaných vyjádření Ústavní soud dospěl k závěru svědčícímu v neprospěch stěžovatele.
10. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
IV.
Formální předpoklady projednání návrhu
11. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Vlastní posouzení
12. Ústavní stížnost je důvodná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadeným usnesením odvolacího i dovolacího soudu.
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Jedním z komponentů základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i povinnost obecných soudů volit při aplikaci podústavního práva vždy takovou z možných variant jeho výkladu, v jejímž důsledku nebude určitý ústavně chráněný účel neoprávněně upřednostněn před jiným ústavně chráněným účelem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 114/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 9/3 SbNU 45) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 1085/14 ze dne 9. 12. 2014].
15. Podle § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, příslušná organizační složka převede pozemek tvořící jeden funkční celek s bytovým domem ve vlastnictví bytového družstva bezúplatně do vlastnictví tohoto bytového družstva. Odstavec 2 písm. b) tohoto ustanovení stanoví, že obdobně se postupuje v případě pozemku, který tvoří jeden funkční celek s garáží, popřípadě garážemi ve vlastnictví bytového družstva, na financování jejichž výstavby se podílely fyzické osoby - členové bytového družstva nebo jejich právní předchůdci; to platí i v případě družstev, jejichž předmětem činnosti je výstavba a správa garáží pro jejich členy, jsou-li ostatní podmínky splněny.
16. V dané věci se musely obecné soudy vypořádat s otázkou, zda nárok na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. podléhá promlčení podle § 100 a násl. občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že zákon na tuto otázku nedává jednoznačnou odpověď, záviselo její zodpovězení na zhodnocení střetu dvou ústavních hodnot, v němž proti sobě stojí na jedné straně legitimní očekávání stěžovatele, že se, s ohledem na vznik předmětného nároku, stane vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků (čl. 11 odst. 1 Listiny), a na straně druhé princip právní jistoty, k jehož naplnění v případě vlastnického práva všech vlastníků, včetně státu, slouží, byť nikoliv jako jediný prostředek, právě institut promlčení. Tento princip je normativně vyjádřen v principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Je žádoucí zdůraznit, že mezi principem legitimního očekávání a principem právní jistoty není v abstraktní rovině žádného rozdílu co do jejich významu, závaznosti, přednosti či právní síly, a tedy otázku přednosti jednoho z nich je třeba poměřovat vždy v kontextu konkrétních okolností konkrétního případu. Ústavní soud proto učinil předmětem svého přezkumu řešení jejich kolize, které při výkladu a aplikaci výše uvedených zákonných ustanovení provedly ve svých rozhodnutích obecné soudy. Na rozdíl od nich ale dospěl k odlišným závěrům.
17. Pro posouzení otázky promlčitelnosti nároku na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. se v plném rozsahu uplatní právní názor, který zaujal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4754/12. Účelem uvedeného ustanovení bylo odstranění zjevně nežádoucí nejednotnosti vlastnického práva k pozemku a stavbám na nich vybudovaným. V této souvislosti stojí za zmínku, že k jeho doplnění do zákona č. 219/2000 Sb. došlo novelou provedenou zákonem č. 229/2001 Sb., která kromě jiného zrušila s účinností ode dne 30. 6. 2001 ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku [jejichž aplikovatelnost byla ovšem i poté zachována v důsledku nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)]. Tato ustanovení upravovala transformaci práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou, v jejichž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Obdobně se na vlastnické právo změnilo i právo výpůjčky nebo nájmu, kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku, pokud bylo zřízeno ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor podle § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Ustanovení § 60a zákona č. 219/2000 Sb. mělo, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 229/2001 Sb., nahradit podle zákonodárce nedostatečné řešení výše uvedeného problému nejednotnosti vlastnického práva v § 879c až § 879e občanského zákoníku, které stručně řečeno nereflektovalo všechny možné změny vlastnických vztahů, k nimž došlo před přijetím těchto ustanovení, ani jejich složitost. Problémem předchozí právní úpravy byla i existence lhůty podle § 879c odst. 4 občanského zákoníku, ve které bylo třeba o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví požádat. Žádné takovéto omezení se již v § 60a zákona č. 219/2000 Sb. neobjevuje.
18. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4754/12 přihlédl k tomu, že zákonodárce se zákonem č. 229/2001 Sb., jímž byl do zákona č. 219/2000 Sb. vložen § 60a, rozhodl upustit od řešení problému nejednotnosti vlastnictví pozemků a staveb v občanském zákoníku, a nově upravit její řešení přímo v zákonu o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (a částečně též v zákoně o vlastnictví bytů), což samo o sobě značí specifickou povahu novelizací nově založených majetkových práv. Přesun úpravy z občanského zákoníku na zvláštní zákony, byť v případě zákona o vlastnictví bytů šlo o předpis úzce související s občanským zákoníkem a o jeden ze stěžejních pramenů občanského práva, tak současně signalizoval úmysl zákonodárce odpoutat se od řešení problému pomocí klasických občanskoprávních institutů a zároveň jeho snahu posunout nově nabídnuté řešení do nové dimenze. Již tato skutečnost tak sama o sobě bez dalšího snižuje prostor pro případné použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (bod 34 cit. nálezu). Druhý, daleko důležitější moment těchto legislativních změn, ovšem spočívá v tom, že zákonodárce v nové úpravě opustil koncepci prekludovaného majetkového nároku, aniž by prekluzi nahradil jakýmkoliv jiným způsobem. Ani z § 60a zákona č. 219/2000 Sb., ani z jiných ustanovení tohoto zákona či zákona o vlastnictví bytů nelze v nejmenším dovodit povinnost státu převést pozemky v určité lhůtě nebo povinnost oprávněných subjektů požádat v takové lhůtě stát o uzavření darovací smlouvy, resp. formálním způsobem svůj nárok uplatnit. Absencí lhůt či srovnatelného časového omezení na uplatnění majetkových nároků plynoucích z § 60a zákona č. 219/2000 Sb. v kombinaci s přesunem právní úpravy z občanského zákoníku na zvláštní zákony zákonodárce u oprávněných subjektů vzbudil dostatečně silné legitimní očekávání na vyřešení reliktu nejednotnosti vlastnictví. Toto legitimní očekávání je dnes navíc umocněné úpravou v zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (konkrétně jeho § 3054 a násl.), který v otázce vlastnického práva staví na zásadě superficies solo cedit, tedy sám směřuje k postupnému odbourání odlišností mezi vlastnictvím k pozemku a vlastnictvím k stavbám na něm zřízených, které jsou jejich součástí (bod 35 cit. nálezu).
19. Zatímco na straně recipientů majetkových práv uvedených v § 60a zákona č. 219/2000 Sb. je možno k existenci a s ní související intenzitě jejich legitimního očekávání spolehlivě a bez pochybností dospět, nelze totéž prohlásit ve vztahu k druhému poměřovanému principu, požadavku na právní jistotu vlastnických vztahů. Právní úprava obsažená v uvedeném ustanovení, stejně jako v jiných ustanoveních, jež byly doplněny nebo změněny zákonem č. 229/2001 Sb., spíše než právní jistotu spočívající v relativní neměnnosti vlastnických vztahů posílila právní jistotu těch, jimž odstranění nejednotnosti vlastnictví a s ním spojených dalších problémů zákon důrazně slibuje, a sice že zmíněný deficit zasahující do soukromého vlastnictví hodlá stát nadále řešit. Již vůbec pak není možno hovořit o požadavku na právní jistotu na straně státu, když se sám a rezolutně rozhodl v právním prostředí vytvořit stav posilující očekávání oprávněných subjektů, že problém nejednotného vlastnictví bude mechanismy nabídnutými v § 60a zákona č. 219/2000 Sb. vyřešen v jejich prospěch (bod 36 cit. nálezu).
20. Z těchto důvodů je zřejmá jednoznačná převaha principu legitimního očekávání na straně stěžovatele jako adresáta majetkových práv založených § 60a zákona č. 219/2000 Sb. nad požadavkem na právní jistotu, jestliže by tato měla spočívat v garanci nevymahatelnosti právního nároku na bezúplatný převod příslušných pozemků vůči státu ve formě promlčení. Připuštění aplikace promlčení na majetkové nároky založené uvedeným ustanovením by citelně zasáhlo do vytvořeného legitimního očekávání jejich adresátů, a proto takovou interpretaci nelze jako ústavně konformní připustit (bod 37 cit. nálezu). Tím je opodstatněn závěr, že nárok na bezúplatný převod pozemků podle § 60a zákona č. 219/2000 Sb. nepodléhá promlčení podle § 100 a násl. občanského zákoníku. Ve zbytku postačí odkázat na podrobnou argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. II. ÚS 4754/12, jež se v plném rozsahu uplatní i v dané věci a od níž se Ústavní soud nemá důvod jakkoliv odchýlit.
21. Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími byla při výkladu podústavního práva nesprávně posouzena otázka kolize dvou ústavně chráněných zájmů, Ústavní soud dospěl k závěru, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v jeho důsledku i jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti napadeným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu, ji proto podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona tato rozhodnutí zrušil (výrok II). Ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně ovšem nepřistoupil, neboť ochrany základních práv a svobod stěžovatele lze dosáhnout již tím, že věc bude znovu projednána odvolacím soudem. Ve vztahu k tomuto rozsudku, v jehož případě tím přestala být splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario, mu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout (výrok III).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US