// Profipravo.cz / Ostatní 13.11.2012
K právu na vrácení dražební jistoty podle zákona č. 427/1990 Sb.
Právo na vrácení dražební jistoty podle zákona č. 427/1990 Sb. lze uplatnit pouze vůči tomu, komu byla složena (k tomu srov. § 5 odst. 2 větu první zákona stanovící zúčtování dražební jistoty složené vydražitelem na kupní cenu a § 11 odst. 1 zákona ukládající vydražiteli zaplatit cenu po odečtení dražební jistoty na účet orgánu republiky) a komu by v případě platnosti dražby připadla (neboť vrátit může pouze ten, komu bylo plněno), totiž vůči „příslušnému orgánu republiky“, rozuměj vůči státu - České republice. Vzhledem k citované právní úpravě je tomu tak bez dalšího, tedy též bez zřetele na to, kdo nese za neplatnost dražby odpovědnost.
Privatizovaný státní podnik nebyl podle citovaného zákona subjektem, jemuž byla skládána dražební jistota a jemuž by vznikl vůči vydražiteli nárok na zaplacení kupní ceny, na niž by se dražební jistota zúčtovala, ani tím subjektem, jemuž by v případě nezaplacení ceny dražební jistota připadla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 536/2012, ze dne 17. 10. 2012
(kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce JUDr. Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 10, proti žalovaným 1) PREMOT Františkovy Lázně a. s., se sídlem ve Františkových Lázních, Chebská 72, PSČ 351 01, identifikační číslo osoby 26374889, zastoupené Mgr. Jiřím Adamčíkem, zmocněncem, bytem v Praze 4, Nuselská 213/122, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 214.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 118/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem III rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, se zamítá.
II. Dovolání proti výroku pod bodem IV rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze shora označeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. 53 Cm 118/2008-165, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 214.600,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, ve vztahu k druhé žalované co do částky 214.600,- Kč potvrdil (výrok pod bodem I), ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou ohledně příslušenství uvedené jistiny a ohledně nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II), ve vztahu k první žalované tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 214.600,- Kč s příslušenstvím vůči ní zamítl (výrok pod bodem III), a uložil žalobci povinnost nahradit první žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem IV).
Žalobce se žalobou podanou dne 8. dubna 1992 proti původnímu žalovanému Merkur s. p. domáhal zaplacení částky 214.600,- Kč z důvodu vrácení složené dražební jistoty, či, jak uvádí na jiném místě žaloby, náhrady za propadlou dražební jistotu. V průběhu řízení pak žalobu změnil tak, že se domáhá též náhrady škody (ušlého zisku) ve výši 5,100.000,- Kč a zaplacení částky 24.001,- Kč jako zvláštního poplatku vyměřeného ministerstvem financí, a žalobu rozšířil též proti Ministerstvu financí České republiky. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2005, č. j. 53 Cm 80/2001-222, jímž byla žaloba zamítnuta, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č. j. 11 Cmo 132/2007-271, v odvoláním napadené části stran částek 214.600,- Kč a 24.001,- Kč potvrdil. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. II ÚS 1161/08, byly tyto rozsudky zrušeny, s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku soudu prvního stupně stran částky 5,100.000,- Kč. Další rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4. srpna 2009, č. j. 53 Cm 118/2008-66, nabyl v odvoláním nenapadeném výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 24.001,- Kč právní moci a ve výroku přisuzujícím žalobci částku 214.600,- Kč s úrokem z prodlení byl odvolacím soudem zrušen. Městský soud v Praze svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 53 Cm 118/2008-165, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 214.600,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V rozsudku ze dne 29. září 2011, č. j. 11 Cmo 135/2011-211, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. října 1991 žalobce poté, co složil dražební jistotu v uvedené výši, vydražil v režimu zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, provozní jednotku „MERKUR - zvukové studio, Vodičkova 34/701, Praha 1“ podle karty provozní jednotky z téhož dne za cenu ve výši 2.146.600,- Kč a byl písemně poučen o nutnosti doplatit částku 2.186.500,- Kč do 12. listopadu 1991. Provozní jednotka - kromě jedné místnosti vedle hlavního vstupu (šatny), kterou užívala firma CIVAMI PERGAMON do konce října 1991, a chybějících stopek (položka DKP č. 5429), které měly být předány do 25. října 1991 - byla žalobci předána dne 21. října 1991 a v předávacím protokolu bylo uvedeno, že vchod a chodba jsou užívány společně s firmou CIVAMI PERGAMON. Žalobce byl schopen a ochoten cenu privatizovaného majetku zaplatit, avšak dne 12. listopadu 1991 odvolal příkaz k úhradě doplatku kupní ceny, neboť mu nebyla předána celá vydražená jednotka a nebylo mu tak umožněno ji řádně užívat. Téhož dne informoval Pražskou komisi pro privatizaci národního majetku o vadách vydražené provozní jednotky a požádal o vrácení složené jistoty. Dne 28. listopadu 1991 byl přechod vlastnictví provozní jednotky na žalobce zrušen od počátku pro nezaplacení vydražené ceny a dne 5. února 1992 žalobce na základě sdělení Pražské privatizační komise ze dne 28. listopadu 1991 o zrušení vlastnického práva vrátil provozní jednotku bývalému státnímu podniku, o čemž byl učiněn zápis dne 14. února 1992; protože žalobce nesplnil podmínky dražby, dražební jistota připadla příslušnému orgánu republiky. Odvolací soud vzal za prokázané, že závady provozní jednotky nebyly vyznačeny v kartě provozní jednotky a žalobce je zjistil až při jejím předání. Dopisy ze dne 4. listopadu 1991, 12. listopadu 1991, 10. ledna 1992 a 5. února 1992 se žalobce domáhal nápravy a zdůrazňoval, že o tomto stavu nebyl informován.
S právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud, vycházeje ze závěrů nálezu Ústavního soudu, ztotožnil potud, že žalobce při dražbě jednal v omylu, do něhož byl uveden tím, že nebyl seznámen s vadami dražené provozní jednotky, a uvedenými dopisy se omylu dovolal, smlouva o dražbě je proto neplatná a žalobce má právo na vrácení dražební jistoty. S odůvodněním, že nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby si sám zjišťoval příslušné informace, odmítl námitku žalovaných, že žalobce jednal v omylu neomluvitelném. Na rozdíl od soudu prvního stupně však s odkazem na ustanovení § 4 zákona č. 427/1990 Sb. dovodil, že za správnost údajů v kartě provozní jednotky odpovídal vůči žalobci výhradně příslušný orgán České republiky. Argumentoval, že státní podnik Merkur nebyl oproti žalobcově přesvědčení vlastníkem draženého majetku, nýbrž měl k němu pouze právo hospodaření, a vyjádřil názor, že pokud tento podnik neinformoval orgán státu o závadách dražené jednotky, pak za toto opomenutí neodpovídal žalobci jako vydražiteli, nýbrž jednalo se o vztah mezi ním a státním orgánem. Odvolací soud uzavřel, že první žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť to nebyl její procesní předchůdce, kdo uvedl žalobce v omyl; „dražená jednotka“ smluvní stranou nebyla.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body III a IV napadl žalobce dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací důvody, ač zastoupen advokátem, odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu neoznačil, z obsahu dovolacích námitek lze však dovodit dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zpochybnil závěr, že není dána odpovědnost právního nástupce státního podniku MERKUR. Namítl, že je tu právní kontinuita a že státní podnik se evidentně podstatnou měrou podílel na zmaření dražby, a to zejména v části, kdy stát nemohl přímo ingerovat do věci. Odkázal na svá dosavadní podání a zdůraznil, že neměl jako vydražitel možnost užívat vydražené prostory a navíc v době od příklepu do předání byly pracovníky tohoto státního podniku či „jinými osobami této firmy“ některé předměty uvedené v kartě privatizované jednotky nezákonným způsobem vyňaty z podstaty předávané provozní jednotky, kromě dalšího zabudovaný trezor a zabudovaná zrcadlová stěna v šatně. Poukázal též na jednání státního podniku, resp. dalšího nájemce, jenž přivedl na něho orgány policie tehdy, když hodlal vydražené prostory užívat v plném rozsahu. Dovolatel je vzhledem k tomu přesvědčen, že je zde evidentní zavinění státního podniku na skutečnosti, že mu nebyly předány věci a zařízení provozovny, které mu podle karty privatizované jednotky předány být měly, a argumentuje, že podle nálezu Ústavního soudu má být bez ohledu na znění privatizačního předpisu zjištěno a posouzeno zavinění jednotlivých účastníků privatizačního procesu.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích pod body III a IV zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku pod bodem III napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). V souladu se závěry svého usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá), přitom nebral zřetel na podání předcházející vyhlášení napadeného rozhodnutí; ta totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí.
Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva uzavřená prostřednictvím dražby byla pro omluvitelný omyl žalobce při jejím uzavření neplatná a žalobce se této neplatnosti dovolal (šlo tudíž o neplatnost relativní), nebyl dovoláním zpochybněn, nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu a Nejvyšší soud z něho ve svých úvahách vychází. Jen pro úplnost podotýká, že ke dni 13. října 1991, kdy dovolatel provozní jednotku vydražil, platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, podle něhož omyl při uzavření smlouvy nebyl důvodem neplatnosti smlouvy, nýbrž důvodem zakládajícím právo na odstoupení od smlouvy (srov. jeho § 49), přičemž nebylo žalobcem tvrzeno, natož pak dokazováním před soudy nižších stupňů zjištěno, že by dovolatel od smlouvy odstoupil. Ustanovení § 49a, pojímající omyl jako důvod relativní neplatnosti právního úkonu (srov. § 40a obč. zák.), bylo do občanského zákoníku vloženo až novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností k 1. lednu 1992 (srov. obecně respektovaný a v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu opakovaně zdůrazňovaný zákaz pravé retroaktivity jako jeden z atributů právního státu).
Podle ustanovení § 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění účinném do 31. října 1991 (dále též jen „zákon č. 427/1990 Sb.“ či „zákon“), zákon stanoví podmínky, za kterých se vlastnictví státu k některým věcem, k nimž měly ke dni 1. listopadu 1990 právo hospodaření státní podniky, rozpočtové a příspěvkové organizace a národní výbory (dále jen „organizace“), převádí na dále určené fyzické nebo právnické osoby.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona veřejnou dražbu organizují příslušné orgány České republiky nebo příslušné orgány Slovenské republiky (dále jen "příslušný orgán republiky").
Podle ustanovení § 5 zákona kdo se chce zúčastnit veřejné dražby provozní jednotky jako zájemce (dále jen "účastník dražby"), musí prokázat složení dražební jistoty ve výši alespoň 10% vyvolávací ceny, nejméně však 10 000 Kč (odstavec 1). Dražební jistota se po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se veřejné dražby vydražiteli zúčtuje na kupní cenu, za kterou provozní jednotku vydražil. Ostatním účastníkům dražby se po jejím ukončení složená dražební jistota vrátí po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se dražby (odstavec 2). Poplatek za oprávnění účastnit se dražby činí 1000 Kč (odstavec 3). Nesloží-li vydražitel do stanovené doby cenu, za kterou provozní jednotku vydražil, připadne dražební jistota příslušnému orgánu republiky (odstavec 4).
Podle ustanovení § 11 zákona vlastnictví k věcem vydraženým příklepem licitátora přechází na vydražitele, který je povinen do 30 dní ode dne dražby zaplatit cenu dosaženou vydražením na zvláštní účet příslušného orgánu republiky po odečtení zůstatku dražební jistoty (odstavec 1). Nezaplatí-li vydražitel do stanovené doby cenu, za kterou věc vydražil, přechod vlastnictví se od počátku ruší; dražební jistota, kterou vydražitel složil, připadne příslušnému orgánu republiky (odstavec 2 věta první).
Odvolací soud posoudil nárok uplatněný dovolatelem jako právo účastníka dražby na vrácení dražební jistoty, vyplývající z neplatnosti smlouvy uzavřené prostřednictvím veřejné dražby. Takový závěr odpovídá ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb.; nebyla-li veřejná dražba platná, pak se dovolatel nestal vydražitelem, ustanovení § 5 odst. 4 a § 11 odst. 2 věty první zákona postihující vydražitele propadnutím dražební jistoty (jejím připadnutím příslušnému orgánu republiky) se na něho tudíž nevztahují a uplatní se ustanovení § 5 odst. 2 věty druhé zákona, zakládající dovolateli jako účastníku dražby, jenž se nestal vydražitelem (tzv. ostatnímu účastníku dražby), právo na vrácení složené dražební jistoty po odečtení poplatku za oprávnění účastnit se dražby.
Právo na vrácení dražební jistoty lze ovšem uplatnit pouze vůči tomu, komu byla složena (k tomu srov. § 5 odst. 2 větu první zákona stanovící zúčtování dražební jistoty složené vydražitelem na kupní cenu a § 11 odst. 1 zákona ukládající vydražiteli zaplatit cenu po odečtení dražební jistoty na účet orgánu republiky) a komu by v případě platnosti dražby připadla (neboť vrátit může pouze ten, komu bylo plněno), totiž vůči „příslušnému orgánu republiky“, rozuměj vůči státu - České republice. Vzhledem k citované právní úpravě je tomu tak bez dalšího, tedy též bez zřetele na to, kdo nese za neplatnost dražby odpovědnost. V tom je úsudek odvolacího soudu ne zcela přesný, leč bez dopadu na správnost výsledků jeho právního posouzení.
Z toho pak logicky plyne, že tentýž nárok vůči první žalované dovolatel nemá; privatizovaný státní podnik, jehož má být první žalovaná právním nástupcem, nebyl podle citovaného zákona subjektem, jemuž byla skládána dražební jistota a jemuž by vznikl vůči vydražiteli nárok na zaplacení kupní ceny, na niž by se dražební jistota zúčtovala, ani tím subjektem, jemuž by v případě nezaplacení ceny dražební jistota připadla. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace první žalované je proto správný.
Protože nárok na vrácení složené dražební jistoty (po odečtení poplatku) má žalobce již z toho samého důvodu, že provozní jednotku (platně) nevydražil, je bez právního významu, které osoby a jakou měrou se podílely na zmaření dražby. Závěr, jenž dovolatel podsouvá nálezu Ústavního soudu ze dne 3. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 1161/08, uveřejněnému pod číslem 212/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, totiž že má být bez ohledu na znění privatizačního předpisu zjištěno a posouzeno zavinění jednotlivých účastníků privatizačního procesu, v tomto nálezu obsažen není. Zavinění, jímž dovolatel argumentuje, je jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu. Náhrady škody se však dovolatel žalobou podanou původně toliko proti první žalované (jejímu tvrzenému právnímu předchůdci) nedomáhal; žalobní tvrzení, z nichž dovozoval uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky, takový závěr neumožňují. Pro úplnost však lze dodat, že by nebylo možno vyhovět žalobě proti první žalované ani v tom případě, že by se dovolatel vůči ní domáhal zaplacení žalované částky z titulu nároku na náhradu škody.
Jedním z předpokladů vyhovění žalobě na náhradu škody je, že škoda již žalobci vznikla, nejpozději ke dni rozhodnutí soudu, neboť podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Pokud škoda dosud nevznikla, byl by nárok na její náhradu uplatněn předčasně, což by mělo nutně za následek zamítnutí žaloby, tzv. „protentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by pak škoda dovolateli vznikla až tehdy (a pouze v tom případě), až bude postaveno najisto, že jeho nárok vůči státu na vrácení složené dražební jistoty plynoucí z ustanovení § 5 odst. 2 věty druhé zákona č. 427/1990 Sb. nebude možno uspokojit [vedle již citovaného R 6/2007 srov. např. rozsudek ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 2822, rozsudek ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2288, usnesení ze dne 4. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3031, usnesení ze dne 14. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1397/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3437, a usnesení ze dne 31. května 2006, sp. zn. 33 Odo 971/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 4548]. Že v souzené věci tento předpoklad splněn není, je zřejmé již z té skutečnosti, že nárok na vrácení dražební jistoty byl dovolateli pravomocně přisouzen a stalo se tak vůči státu, u něhož lze očekávat, že povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu splní.
Nezbývá než uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné. Protože zmatečnosti a jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), Nejvyšší soud ze spisu neshledal, dovolání žalovaného proti měnícímu výroku pod bodem III napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem IV napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolatel s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů v něm vynaložených právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-