// Profipravo.cz / Cenné papíry 16.10.2015
ÚS: Formalistická interpretace a aplikace směnečného zákona
Obecné soudy jsou i při respektu ke specifické, přísně formální povaze institutu směnky a jeho historickým kořenům povinny vždy přihlédnout i k okolnostem konkrétní věci. V případě spotřebitelů, o které se jednalo rovněž v případě dotčení jednáním remitenta (prvního majitele jako věřitele) směnky v projednávané věci, pak obecné soudy nesmí odhlížet ani od jejich specifických zájmů a postavení. Při své rozhodovací činnosti musí hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku aplikace směnečných institutů nepřiměřeně v neprospěch některého z účastníků směnečných vztahů. Tyto premisy se plně uplatní rovněž při rozhodování o přípustnosti kauzálních námitek směnečného ručitele (avala) uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 290/15, ze dne 16. 9. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 č. j. 30 Cm 82/2013-83 rozhodl o námitkách stěžovatele jako žalovaného č. 2 proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cm 82/2013-11 tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušil. Směnečným platebním rozkazem bylo stěžovateli společně s Oldřichem Šiškou a att firm s. r. o. jako žalovanými č. 1 a č. 3 a vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti b) a c) uloženo, aby do 8 dnů od jeho doručení zaplatili unimatic europe s. r. o. (dále též "unimatic") jako žalobci a vedlejšímu účastníku řízení o ústavní stížnosti a) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 48 000 Kč spolu s 6 % úrokem z téže částky od 7. 4. 2010 do zaplacení, a dále směnečnou odměnu ve výši 160 Kč.
2. Městský soud v odůvodnění rozsudku vycházeje z provedeného dokazování připustil kauzální námitky stěžovatele v postavení směnečného rukojmího (avala), neboť tento byl ve stejném vztahu k remitentovi (prvnímu majiteli) směnky IFP Institutu Finančního Poradenství, a. s., (dále též "IFP") jako výstavce (emitent) směnky Oldřich Šiška. Na základě přezkumu kauzálních námitek stěžovatele dospěl městský soud k závěru, že formálně platná směnka kryla absolutně neplatnou kauzu založenou s remitentem směnky. Poukázal přitom na rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011 č. j. 2011/14136/570, které bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady České národní banky o rozkladu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 2012564/110, sp. zn. Sp/2010/110/573, a z něhož vyplývá, že klienti remitenta IFP, mezi které patřili rovněž stěžovatel a Oldřich Šiška, byli poškozováni na svých právech porušováním příslušných zákonných ustanovení, mj. norem na ochranu spotřebitele, což ve svém důsledku způsobuje neplatnost smluvního ujednání, které bylo základem pro vystavení směnky. Městský soud uzavřel, že vzhledem k absolutní neplatnosti kauzální smlouvy nemohlo dojít ke vzniku závazku zajištěného směnkou.
3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Cmo 233/2014-118 změnil rozsudek městského soudu ze dne 31. 3. 2014 tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 24. 4. 2013 vůči stěžovateli ponechal v platnosti. V odůvodnění rozsudku vrchní soud na rozdíl od městského soudu neshledal přípustnými námitky stěžovatele směřující do směnkou zajištěného kauzálního vztahu. Vyšel ze znění čl. I § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"), a ve smyslu čl. I § 20 odst. 1 konstatoval, že v poměrech projednávané věci měly indosamenty účinky obyčejného postupu (cese), a neuplatní se tak překážka v uplatnění námitek podle čl. I § 17 téhož zákona.
4. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako směnečný rukojmí (ručitel) je samostatným dlužníkem, a nemůže tak uplatňovat kauzální námitky Oldřicha Šišky jako výstavce směnky; stěžovatel nebyl účasten směnečné dohody mezi remitentem a výstavcem ani s remitentem neuzavřel směnečnou dohodu totožného obsahu. Z hlediska směnečného závazku stěžovatele proto vrchní soud označil za irelevantní námitky týkající se neexistence kauzy směnky či neplatnosti kauzální smlouvy mezi Oldřichem Šiškou a IFP jako remitentem směnky, přičemž směnka byla následně třikrát indosována, posledně z toho na unimatic jako žalobce. Za nerozhodné označil rovněž rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011, které bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady České národní banky ze dne 23. 2. 2012, jakož i tvrzení stěžovatele, že aktivity IFP spočívaly v podvodné činnosti na principu tzv. letadla, kdy jediným předmětem činnosti bylo získávání dalších klientů a s tím spojený výnos z provizí; klienti přitom byli uváděni v omyl.
II.
Ústavní stížnost
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 29. 1. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozsudek vrchního soudu proto zrušil a unimatic jako vedlejšímu účastníku řízení a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti; návrh na náhradu nákladů odůvodnil způsobem vedení řízení ze strany unimatic a svými osobními (majetkovými) poměry. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
6. Stěžovatel vyložil, že jako součást podmínek spolupráce s možností přivýdělku za získání dalších spolupracovníků uzavřel dne 5. 1. 2010 s IFP inominátní smlouvu, v níž se zavázal ke složení kauce 48 000 Kč a k zahájení úhrady pravidelných měsíčních splátek pojistného ve výši 2 000 Kč. Současně s uzavřením smlouvy vystavil směnku vlastní na částku 48 000 Kč na řad IFP, a to jako kauci, která měla být použita k placení pojistného a propadnout v případě zrušení smlouvy. Následujícího dne 6. 1. 2010 byla na doporučení a za přítomnosti stěžovatele Oldřichem Šiškou uzavřena smlouva a vystavena směnka s totožným obsahem; tato směnka, na níž se stěžovatel zavázal jako směnečný rukojmí, je předmětem řízení. Vzhledem k tomu, že IFP nedodržovala sjednané podmínky, začal stěžovatel její jednání považovat za podvodné, přičemž porušování zákona následně shledala i Česká národní banka, jejímž rozhodnutím ze dne 14. 12. 2011 byla společnosti IFP uložena pokuta ve výši 6 000 000 Kč.
7. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k okolnostem věci, kdy on i Oldřich Šiška uzavřeli smlouvy a vystavili směnky ve prospěch IFP společně a s totožným obsahem, byl vrchní soud povinen připustit přezkum kauzálních námitek, které v řízení uplatnil. Vrchní soud postupoval přehnaně formalisticky a nepřiměřeně lpěl na striktním výkladu příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového; porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená práva.
III.
Vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2015 poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 3. 2014, přičemž věnoval bližší pozornost okolnostem, pro které stěžovateli přiznal právo vznášet kauzální námitky, aniž by je vzhledem k jeho postavení jako směnečného rukojmího omezil s odkazem na čl. I § 17 zákona směnečného a šekového. Konstatoval, že odvolací soud se k jeho názoru ohledně oprávnění stěžovatele vznášet kauzální námitky nepřiklonil.
9. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2015 poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 12. 2014 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že směnečný rukojmí zajišťuje pouze a jen závazek směnečný, a je tak samostatným dlužníkem nezávislým na osobě, za kterou se zaručil; samotné povědomí stěžovatele o právním důvodu směnky nepostačuje k závěru o jeho oprávnění uplatňovat námitky, které přísluší výstavci směnky.
10. Žádný z vedlejších účastníků řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Procesní postup Ústavního soudu
11. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelů. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
13. K posouzení věci si vedle vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení vyžádal předložení příslušných soudních spisů, konkrétně spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 82/2013.
14. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích § 44 věta první zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by od tohoto jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci.
15. V intencích § 79 zákona o Ústavním soudu rovněž posoudil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu ze dne 11. 12. 2014, který stěžovatel podal současně s ústavní stížností. Tento návrh Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci přistoupil k meritornímu projednání ústavní stížnosti bezprostředně poté, co dal prostor k vyjádření dalším účastníkům a vedlejším účastníkům řízení a poté, co mu byly předloženy příslušné soudní spisy. Účinky případného odkladu vykonatelnosti by byly omezeny na období do vydání rozhodnutí o věci samé.
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
16. Předmětem přezkumu v projednávané věci jsou rozhodnutí obecných soudů, týkající se aktivit IFP, který se svými klienty uzavíral inominátní smlouvy, na jejichž základě byli klienti zavázáni k úhradě pravidelných měsíčních splátek tzv. pojistného, přičemž k zajištění těchto plateb požadoval IFP jako remitent na klientech vystavení směnky. Tyto smlouvy, resp. směnky se vykazovaly totožným obsahem, přičemž v řízení před obecnými soudy byl objasněn postup, kdy stěžovatel v jeden den uzavřel inominátní smlouvu a vystavil směnku ve prospěch IFP a následujícího dne uzavřel totožnou smlouvu a vystavil totožnou směnku Oldřich Šiška, a to z iniciativy stěžovatele, který byl ve smlouvě uzavřené Oldřichem Šiškou rovněž jmenovitě uveden jako doporučitel.
17. Podle tvrzení stěžovatele spočívaly aktivity IFP v podvodné činnosti na principu tzv. letadla, kdy vlastním předmětem smluvního vztahu byla spolupráce s možností přivýdělku za získání dalších spolupracovníků. Stěžejním účelem činnosti IFP přitom bylo získávání dalších klientů prostřednictvím klientů předchozích a s tím spojený výnos z hromadně uzavíraných inominátních smluv, jejichž (deklarovaným) účelem bylo zprostředkování uzavření pojistné smlouvy ohledně investičního životního pojištění, popř. jiného zvoleného druhu pojištění mezi klientem a některým z pojistných ústavů, přičemž (již) na základě inominátních smluv byli klienti zavázáni k hrazení pravidelných měsíčních částek tzv. pojistného, přičemž k zajištění těchto úhrad bylo požadováno vystavení směnek ve prospěch IFP jako remitenta. Klienti přitom byli uváděni v omyl o skutečném účelu tohoto jednání. Skutečnost, že podnikatelská činnost IFP vykazovala zjevné rysy nezákonnosti a používání klamavých obchodních praktik, byla potvrzena rovněž rozhodnutím České národní banky, kterým byla této společnosti uložena pokuta ve výši 6 000 000 Kč.
18. Ústavní stížnost je důvodná.
V/a
Ústavněprávní dimenze věci
19. Výrok rozhodnutí obecného soudu, který je výrazem svévole v soudním rozhodování, je způsobilý zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Pojem svévole je přitom třeba vztáhnout mj. na případy extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními či na interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, příkladem čehož je přepjatý formalismus [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].
20. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
21. Ústavní soud se ve své mnohačetné judikatuře zabýval požadavky na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tyto byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), v němž Ústavní soud vyslovil, že rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, přičemž jedním z těchto principů je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tak aby byla vyloučena libovůle při jejich rozhodování [srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].
V/b
Aplikace na projednávanou věc
22. Vrchní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014 vycházel z takové interpretace relevantních ustanovení zákona směnečného a šekového, která je pro svůj přepjatý formalismus v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Aplikace zákona, k níž vrchní soud vycházeje z takového výkladu přistoupil, se Ústavnímu soudu jeví jako svévolná, postrádající přesvědčivé a konzistentní racionální a logické odůvodnění. Pochybení vrchního soudu přitom dosáhlo takové intenzity, že jeho rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
23. Vrchní soud jako soud odvolací na rozdíl od městského soudu jako soudu prvního stupně vůči stěžovateli ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. 4. 2013, přičemž nepřipustil námitky stěžovatele jako směnečného rukojmího, které směřovaly do směnkou zajištěného kauzálního vztahu. Vrchní soud přitom vycházel z předpokladu, že stěžovatel jako směnečný ručitel je samostatným dlužníkem, a nemůže tak při projednání věci před obecnými soudy uplatňovat kauzální námitky, které svědčí Oldřichu Šiškovi jako výstavci směnky.
24. Ústavní soud konstatuje, že takový závěr vykazuje prvky svévole v soudním rozhodování a z ní rezultujícího zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele za situace, kdy v řízení vyšly najevo skutkové okolnosti, z nichž obecné soudy vycházely a podle nichž stěžovatel dne 5. 1. 2010 uzavřel inominátní smlouvu a vystavil na řad remitenta IFP vlastní směnku totožného obsahu, jaké následujícího dne 6. 1. 2010 uzavřel, resp. vystavil Oldřich Šiška. Obě smlouvy, jakož i obě směnky byly stěžovatelem a Oldřichem Šiškou uzavřeny, resp. vystaveny nejen za totožných obsahových podmínek, ale i v úzké vzájemné součinnosti, když Oldřich Šiška tak učinil na doporučení stěžovatele, což bylo i výslovně zachyceno v textu Oldřichem Šiškou uzavřené (kauzální) smlouvy. Obě osoby tak vstoupily do totožného smluvního vztahu s IFP, spojeného s vystavením obsahově totožných směnek na částku 48 000 Kč, která měla sloužit k zajištění jejich smluvních povinností. Obecné soudy současně vycházely z toho, že opakovaná (trojnásobná) indosace směnky z remitenta IFP na posledního majitele unimatic jako žalobce neměla žádný vliv na možnost uplatnění námitek; následné indosamenty měly ve smyslu čl. I § 20 odst. 1 zákona směnečného a šekového účinky obyčejného postupu (cese), a v projednávané věci tak nemohla nastoupit překážka v uplatnění námitek podle čl. I § 17 téhož zákona.
25. Pokud se stěžovatel za předestřených skutkových okolností zavázal jako směnečný rukojmí (aval) na směnce, která byla vystavena Oldřichem Šiškou a jejíž uplatnění vůči stěžovateli bylo předmětem řízení před obecnými soudy, nelze z pohledu ústavněprávní dimenze věci aprobovat postup vrchního soudu, který nepřipustil k přezkumu kauzální námitky stěžovatele, tedy námitky vztahující se k platnosti kauzální smlouvy, k jejímuž zajištění byla směnka vystavena. Vrchní soud zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, pokud v daném případě dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl účasten směnečné dohody mezi remitentem a výstavcem ani s remitentem neuzavřel směnečnou dohodu totožného obsahu.
26. K hodnocení právního názoru vrchního soudu jako projevu svévole v soudním rozhodování, který dosahuje intenzity vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů, přispívá i okolnost, že podnikatelská činnost IFP jako remitenta vykazovala zjevné rysy nezákonnosti a zneužívání práv. To vyplývá z rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011, jež bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady České národní banky ze dne 23. 2. 2012 a kterým byla této společnosti uložena pokuta ve výši 6 000 000 Kč. Důvodem pro uložení pokuty, která byla stanovena v horní části zákonem vymezené sazby, bylo hromadné uzavírání smluv a vystavování směnek způsobem, jenž vykazoval prvky nezákonnosti a který byl ze strany IFP využit rovněž v případech stěžovatele i Oldřicha Šišky, a dále používání klamavých obchodních praktik spočívajících v poskytování nepravdivých informací a zamlčování smluvních podmínek vůči klientům.
27. Striktně formalistický přístup vrchního soudu k interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení zákona směnečného a šekového na projednávanou věc se příčí rovněž závěrům nálezu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), v němž se Ústavní soud blíže vyjádřil k povaze institutu směnky tak, že tento je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, tato formálnost by nicméně neměla (nepřiměřeně) vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Tuto skutečnost Ústavní soud akcentoval i s ohledem na trend, kdy směnečná praxe inklinuje k využívání zajišťovací funkce směnek. Zdůraznil, že směnečný dlužník a směnečný věřitel jsou sice formálně právně v rovném postavení, faktická situace ovšem může být odlišná; nezřídka dochází k situacím, kdy je směnka využívána i ve vztahu k těm subjektům, od nichž nelze očekávat hlubší povědomí o právu směnečném, přičemž pro tyto subjekty to může mít fatální důsledky.
28. V této souvislosti je třeba poukázat rovněž na nález ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (369/2012 Sb., N 174/67 SbNU 115), v němž Ústavní soud konstatoval recentní napětí spojené se směnkami, které je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) vůči subjektům, po nichž nelze spravedlivě požadovat znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy. Tyto subjekty nemohou vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři, a reflektovat tak případná rizika z něj plynoucí. Pro označení takto dotčených směnečných subjektů Ústavní soud vychází z právním řádem obecně používané legislativní zkratku "spotřebitel".
29. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, ledaže jejich pochybení dosahuje intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Určující pro kognici Ústavního soudu je přitom i předmět řízení vyjádření konkrétní částkou, která je předmětem sporu, ve spojení s intenzitou zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
30. Ústavní soud proto projednávanou věc posoudil rovněž za pomoci testu právní hranice bagatelnosti, jak byl specifikován v bodě 33 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13. Konstatoval přitom, že daný případ se vymyká kategorii bagatelnosti již vzhledem ke své kvalitativní stránce, neboť z hlediska ústavnosti se jeví natolik významný, že přesahuje rozsah kauzy samotné, jak je vyčíslena částkou představující předmět řízení. Projednávaná věc patří mezi případy, u kterých je s ohledem na povahu jednání subjektu iniciujícího uzavření smlouvy jako podnikatele dán zvlášť intenzivní zásah do práv dotčených osob jako spotřebitelů. Výsledky ústavněprávního přezkumu konkrétní věci pak mohou mít význam i z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak co do posouzení obdobných případů, ať již týkajících se IFP jako konkrétního subjektu, jehož činnost byla mj. i rozhodnutím České národní banky výslovně označena za nezákonnou a používající klamavé obchodní praktiky, nebo podnikatelů vykazujících obdobný způsob jednání se svými klienty jako spotřebiteli.
31. V případech tohoto druhu je třeba trvat na jednotném přístupu obecných soudů, který sleduje ochranu oprávněných zájmů dotčených subjektů, a to zvláště, jedná-li se o spotřebitele, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci. I vzhledem k okolnosti, že se jedná o potenciálně modelový případ, z jehož posouzení mohou obecné soudy čerpat rovněž při rozhodování případů obdobných, naznal Ústavní soud ústavněprávní pozadí, které je určující pro meritorní projednání ústavní stížnosti a zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu.
32. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy jsou i při respektu ke specifické, přísně formální povaze institutu směnky a jeho historickým kořenům povinny vždy přihlédnout i k okolnostem konkrétní věci. V případě spotřebitelů, o které se jednalo rovněž v případě dotčení jednáním remitenta (prvního majitele jako věřitele) směnky v projednávané věci, pak obecné soudy nesmí odhlížet ani od jejich specifických zájmů a postavení. Při své rozhodovací činnosti musí hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku aplikace směnečných institutů nepřiměřeně v neprospěch některého z účastníků směnečných vztahů. Tyto premisy se plně uplatní rovněž při rozhodování o přípustnosti kauzálních námitek směnečného ručitele (avala) uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy.
33. V projednávané věci se jednalo o posouzení otázky, zda se v případě uplatnění nároku ze směnky nejedná o projev zneužívání práv spočívající v tom, že formálně platná směnka kryla absolutně neplatnou kauzu založenou mezi výstavcem a remitentem směnky. Městský soud jako soud prvního stupně tuto skutečnost konstatoval v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, kterým směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušil. Vrchní soud jako soud odvolací ovšem rozsudek městského soudu změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči stěžovateli ponechal v platnosti. Svůj rozsudek přitom vrchní soud postavil na východisku, jímž zasáhl do ústavně zaručených základních práv stěžovatele a na jehož základě kauzální námitky uplatněné stěžovatelem vůbec nepřipustil k meritornímu přezkumu. Těmito námitkami se paušálně odmítl zabývat i přesto, že stěžovatel měl ke kauzální smlouvě, jejímu obsahu a procesu uzavírání bezprostřední a úzký vztah, jak bylo specifikováno shora.
VI.
Závěr
34. Výše uvedené právní hodnocení věci lze shrnout tak, že obecné soudy jsou i při respektu ke specifické, přísně formální povaze institutu směnky a jeho historickým kořenům povinny vždy přihlédnout i k okolnostem konkrétní věci. V případě spotřebitelů, o které se jednalo rovněž v případě dotčení jednáním remitenta (prvního majitele jako věřitele) směnky v projednávané věci, pak obecné soudy nesmí odhlížet ani od jejich specifických zájmů a postavení. Při své rozhodovací činnosti musí hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku aplikace směnečných institutů nepřiměřeně v neprospěch některého z účastníků směnečných vztahů. Tyto premisy se plně uplatní rovněž při rozhodování o přípustnosti kauzálních námitek směnečného ručitele (avala) uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy.
35. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu výrokem I. vyslovil, že rozsudkem vrchního soudu ze dne 11. 12. 2014 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti bylo vyhověno, výrokem II. podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek vrchního soudu ze dne 11. 12. 2014 zrušil.
36. Ve zbytku ústavní stížnosti, tedy především o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti vůči unimatic jako vedlejšímu účastníku řízení a) Ústavní soud rozhodl vycházeje z toho, že v intencích § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se jedná o postup spíše výjimečný, přicházející v úvahu pouze v odůvodněných případech a podle výsledku řízení. Ústavní soud přistupuje k přiznání náhrady nákladů řízení některému z (vedlejších) účastníků řízení zejména v případech, kdy se jedná o určitou sankci vůči jinému (vedlejšímu) účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal. Takovými okolnostmi může být např. nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195)].
37. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci Ústavní soud takové specifické důvody neshledal, rozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení výrokem III. tak, že jej podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Vycházeje z důvodů uvedených výše pak ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl týmž výrokem totožně i o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US