// Profipravo.cz / Cenné papíry 02.10.2015
ÚS: Uplatnění kauzálních námitek v rámci směnečného řízení
Právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel (nepodnikatel), po němž nelze znalost specifické směnečné úpravy spravedlivě požadovat.
Pokud byla stěžovatelka žalována ze směnky, která zajišťovala jí poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž z úvěrového vztahu uhradila na jistině, úrocích a smluvních pokutách více než 60 000 Kč, dopustil se odvolací soud výkladové svévole, když se jejími kauzálními námitkami odmítl zabývat a za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že v daném případě nebyla naplněna dispozice § 17 zákona směnečného a šekového, tedy že majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1287/14, ze dne 31. 8. 2015
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně došlo k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž namítá porušení principu právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], porušení práva na rovnost v právech a v důstojnosti (čl. 1 Listiny), jakož i porušení práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy).
2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce (CACTON LIMITED, dále jako "vedlejší účastník") rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 8 Cmo 16/2013-53, změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. července 2012, č. j. 46 Cm 20/2012-27, jímž soud prvního stupně zrušil svůj předchozí směnečný platební rozkaz ze dne 4. května 2012, č. j. 46 Cm 20/2012-5, kterým původně uložil žalované (stěžovatelce) zaplatit žalobci částku 14 278 Kč s 6% úrokem od 1. května 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 48 Kč a náklady řízení tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti. Odvolací soud při posuzování věci vyšel z § 17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"), podle něhož, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci, nebo dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaná setrvala pouze na kauzální námitce (zaplacení dluhu z úvěru ze smlouvy o půjčce, který měla směnka zajišťovat) ve vztahu k indosantovi směnky (společnost FINPOMOC.CZ, s. r. o.), nemohlo k ní být přihlédnuto. Námitku, že nový majitel směnky (žalobce) jednal vědomě na její škodu, žalovaná v průběhu řízení nevznesla, když pouze tvrdila, že směnka byla postoupena v rozporu s dobrými mravy.
3. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, č. j. 29 Cdo 3404/2013-88, odmítnuto jako nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud konstatoval, že spor o zaplacení směnky není sporem ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy. Skutečnost, že směnka byla vystavena k zajištění pohledávky plynoucí ze spotřebitelské smlouvy, se může projevit v rozsahu kauzálních námitek, jež spotřebiteli v rámci obrany proti povinnosti směnku zaplatit náleží, avšak na přípustnost dovolání vliv nemá.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a okolnosti celého sporu. Na různých místech ústavní stížnosti rozebírá v obecné rovině pojmy právního státu či kategorie dobra a spravedlnosti. Věnuje se rovněž jednotlivým článkům Ústavy a Listiny, které měly být v jejím případě porušeny. Vyslovuje přesvědčení, že odvolací i dovolací soud svými rozhodnutími poskytly ochranu podvodu a lichvě. V další části ústavní stížnosti vytýká České republice reprezentované jejími orgány, že nedokáže řešit problematiku úvěrových firem, které zneužívají svého postavení vůči soukromým osobám, a umožňuje tak páchání nespravedlnosti. Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze namítá, že důkazy hodnotil formálně, celou věc posoudil pouze z hlediska formalismu směnečného práva, a důkazy a tvrzeními předloženými stěžovatelkou se odmítl zabývat. Tím vybočil z principů, které jsou součástí práva na spravedlivý proces. Formalistický přístup při posuzování přípustnosti dovolání vytýká i Nejvyššímu soudu.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení
5. Ústavní soud si od Krajského soudu v Hradci Králové vyžádal příslušný spis a od účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Nejvyšší soud se ve svém vyjádření zaměřil především na charakteristiku směnky jako abstraktního a nesporného závazku. Zdůraznil, že i když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), není tento důvod pro existenci směnečného vztahu významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, což platí i v případě tzv. směnek zajišťovacích.
7. Vrchní soud v Praze se ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odvolal na odůvodnění svého rozsudku.
8. Vedlejšímu účastníkovi řízení se i přes opakované pokusy nepodařilo ústavní stížnost doručit.
IV.
Rozhodnutí bez nařízení jednání
9. Podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť neočekával od ústního jednání další objasnění věci (k tomu srov. též Sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. Org. 72/12, publikované pod č. 469/2012 Sb.).
V.
Posouzení přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost (bagatelnost). V situaci, kdy stěžovatelka podala dovolání, které nebylo přípustné [viz § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nevyčerpala efektivní opravný prostředek, který zákon poskytuje, jak má na mysli § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí dovolacího soudu nezáviselo na jeho uvážení, a proto by za normálních okolností musel Ústavní soud odvíjet dvouměsíční lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze od okamžiku doručení jeho rozhodnutí stěžovatelce, resp. její obecné zmocněnkyni, k čemuž došlo, jak se podává ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 46 Cm 20/2012), dne 4. dubna 2013. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 3. dubna 2014, bylo by bývalo nutné ústavní stížnost posoudit jako opožděně podanou a v této části ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Ústavní soud nicméně musel vzít v úvahu, že stěžovatelka byla Vrchním soudem v Praze nesprávně poučena. Tato skutečnost byla pochybením soudu, které nelze stěžovatelce přičítat k tíži. Proto ani následky z toho plynoucí nemohly vést Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost.
VI.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
11. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Ústavní soud tedy není vrcholem soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a proto mu ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, nejsou-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v povinnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, což pro soudy výslovně vyplývá již z čl. 4 Ústavy.
13. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, přičemž z její argumentace (přestože podstatnou část ústavní stížnosti tvoří v obecné rovině rozebírání pojmů jako je spravedlnost, dobro a poukazování na praktiky úvěrových společností a neschopnost státu zajistit férové podmínky při poskytování úvěrů) lze vysledovat především její nesouhlas s formalistickým přístupem jak Vrchního soudu v Praze, tak i Nejvyššího soudu k směnečné problematice i s jejich procesním postupem.
14. Ústavní soud v minulosti řešil problematiku vzájemného vztahu formálnosti směnečného řízení a možnosti uplatnění kauzálních námitek v jeho rámci např. v nálezech ze dne 18. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133), či v nálezu ze dne 19. června 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno; dostupný na http://nalus.usoud.cz). V prvně citovaném nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Tuto skutečnost je třeba akcentovat zejména za situace, kdy směnečná praxe inklinuje k využívání zajišťovací funkce směnek. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. října 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 konstatoval, že "současné napětí spojené se směnkami je způsobeno zejména jejich nevhodným používáním (zneužíváním) zejména vůči subjektům, po nichž nelze znalost specifické a značně rigidní směnečné úpravy spravedlivě požadovat.". Ústavní soud nezpochybňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt, nicméně tuto je třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci. Je proto třeba rozlišovat situaci, kdy vstupují do právního vztahu, potažmo směnečného vztahu, dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionálem) a nepodnikatelem.
15. Ústavní soud se v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10 neztotožnil s právním názorem, že nelze vznášet kauzální námitky za situace, kdy došlo k indosaci směnky na žalobce, a že pokud v daném případě nebyla naplněna dispozice § 17 zákona směnečného a šekového, tj. pokud majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka, nelze ke kauzálním námitkám stěžovatelky přihlížet. Konstatoval, že v případě spotřebitelů nelze odhlížet od jejich specifických zájmů a postavení. Zákon směnečný a šekový vychází z tzv. ženevských úmluv, jež se staly východiskem pro právní úpravu směnečného práva v celé řadě evropských států. Zmíněná blízkost právní úpravy způsobuje, že se jednotlivé státy (např. Rakousko či Německo), musely v minulosti vypořádat s obdobnými otázkami, jaké se v současné době objevují v České republice právě v souvislosti s aplikací § 17 zákona směnečného a šekového. Německý Spolkový soudní dvůr tak např. již v šedesátých letech minulého století konstatoval, že v konkrétním případě je třeba považovat odvolání se žalobkyně na § 17 německého směnečného zákona za zneužití práva (blíže k tomu srov. též Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. s. 144-145). Obdobně se s nastíněným problémem musela vypořádat i rakouská právní úprava, která v případě, kdy dojde v právním vztahu k identifikaci jedné ze smluvních stran jako spotřebitele, poskytuje jí ochranu prostřednictvím zákona o ochraně spotřebitelů.
16. V dané souvislosti Ústavní soud připomíná, že nemá-li se sám jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu [srov. nález ze dne 11. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)].
17. I v nyní posuzované věci, která se od předchozích skutkově ani právně v podstatě nikterak neodlišuje (i zde byla stěžovatelka žalovaná ze směnky, která zajištovala jí poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž z úvěrového vztahu uhradila na jistině, úrocích a smluvních pokutách více než 60 000 Kč, a Vrchní soud v Praze se následně ve směnečném řízení jejími kauzálními námitkami odmítl zabývat s odkazem na formalismus směnečného práva), Ústavní soud neshledal jakýkoliv důvod pro odklon od nosných důvodů uvedených výše a obsažených v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10. Nezbývá mu proto než konstatovat, že odvolací soud se ústavní stížností napadeným rozsudkem dopustil výkladové "svévole" (srov. usnesení ze dne 27. července 2007 sp. zn. III. ÚS 712/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že pokud v daném případě nebyla naplněna dispozice § 17 zákona směnečného a šekového, tj. pokud majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka, nelze ke kauzálním námitkám stěžovatele přihlížet.
18. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci, a především obecným soudům, přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. února 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ze dne 3. února 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. listopadu 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)].
19. Ústavní soud spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze zrušil i usnesení Nejvyššího soudu, a to (nehledě na bagatelní povahu věci) nejen kvůli jeho návaznosti na zrušované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ale i proto, že v něm Nejvyšší soud sám nedostál své povinnosti chránit základní práva (čl. 4 Ústavy).
20. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Autor: US