// Profipravo.cz / Cenné papíry 02.11.2007
K podpisu blankosměnky avalistou před jejím podepsáním výstavcem
Ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona blankosměnku nedefinuje, připouští však, aby byla vydána směnka, která je při vystavení neúplná a má být později vyplněna, jak bylo ujednáno. Pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou. Blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí.
Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal. Pokud výstavce podepsal blankosměnky až po jejich splatnosti, staly se platnými směnkami až okamžikem podpisu (srov. 29 Odo 483/2002).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 721/2006, ze dne 1. 8. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně D.-L., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované L., akciové společnosti, zastoupené advokátem, o 523.123,80 Kč s příslušenstvím, ze směnky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 715/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2005, č. j. 9 Cmo 325/2004 - 109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.014,25 Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2004, č. j. 13 Cm 715/2002 - 86, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečné platební rozkazy vydané tímto soudem dne 21. května 2002 pod č. j. Sm 88/2002 – 6, Sm 87/2002 – 6, Sm 86/2002 – 6, Sm 85/2002 – 6, Sm 84/2002 – 6, Sm 83/2002 – 6, Sm 82/2002 – 6 a Sm 89/2002 – 6 a dále směnečný platební rozkaz ze dne 18. května 2005, č. j. Sm 81/2005 – 5 (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že v odvolacím řízení žalovaná „akcentovala námitkové tvrzení“, že se nepodepsala jako rukojmí na směnku cizí vystavenou žalobkyní s příkazem výstavce zaplatit směnečný peníz, ale na formulář, postrádající prvotní projev vůle, tedy příkaz výstavce s podpisem. V souvislosti s tím namítla neplatnost směnky v okamžiku, kdy se na směnku podepisovala. Odvolací soud dále uvedl, že „abstrahujeme-li od tvrzení žalované – opožděné námitky, pak je třeba ve shodě se soudem I. stupně poukázat na § 30 odst. 1 a § 31 odst. 4 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového“ (dále též jen „směnečný zákon“). V souladu s těmito předpisy může být zaplacení směnky zaručeno směnečným rukojemstvím a v prohlášení rukojmího je třeba udat, za koho se přejímá. Je-li v konkrétním případě prokázáno, že formulář směnky cizí byl vyplněn a podepsán akceptantem, následně podepsán žalovanou jako avalem za akceptanta, pak takový důvod svědčí o vzniku směnky v podobě blankosměnky obsahující blankoakcept. Připojila-li na listinu žalovaná svůj podpis doplněný údajem „per aval za akceptanta“ převzala tímto za dlužníka ze směnky směnečné rukojemství. Došlo-li následně k podpisu blankosměnky výstavcem (remitentem) byl tímto dovršen proces vzniku dokonalé směnky. Potud shledal odvolací soud, že námitka žalované, že směnku podepsala aniž existoval směnečný závazek za akceptanta vůči výstavci, neobstojí.
Odvolací soud dále, s odkazem na ustanovení § 10 směnečného zákona uvedl, že nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí. Nelze tudíž, nebyla-li blankosměnka vyplněna v souladu s ujednáním, namítat neplatnost směnky, ale obsahem takové námitky, má-li být důvodná, musí být tvrzení vycházející z obsahu vyplňovacího prohlášení a vymezení toho, v čem bylo právo, založené tímto vyplňovacím prohlášením, majitelem směnky, zneužito. Důkazní břemeno tohoto tvrzení je na dlužníkovi, v dané věci tedy na žalované. Tvrdila-li žalovaná, že směnky měly sloužit k zajištění dluhu směnečníka za leasingové smlouvy uzavřené mezi ní a žalobkyní, leasingový vztah pro neplacení splátek předčasně skončil, povinnost platit splátky zanikla a dluh nájemce byl vyrovnán prodejem předmětu leasingu zprvu nájemci a později dalšímu zájemci, takže veškeré směnky byly uhrazeny, nejen že postrádá tato námitka odůvodnění, ale nemá základ v § 10 směnečného zákona. Stejně tak – pokračoval odvolací soud – nemůže být námitkou dle § 10 směnečného zákona tvrzení o tom, že směnka opatřená podpisem žalované jako rukojmího za akceptanta byla akceptantem zneužita, případně, že žalovaná podepsala směnky v omylu. Pokud se jedná o posledně uvedené tvrzení, pak tato obrana žalované směřuje vůči akceptantovi nikoli vůči remitentovi směnky; rukojemské prohlášení však bylo učiněno majiteli směnky nikoli akceptantovi. Takovou námitku odvolací soud neshledal důvodnou nejen z hlediska § 10 směnečného zákona, ale ani z hlediska § 49a občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do přípustnosti, odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do dovolacích důvodů, namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, specifikuje tedy dovolací důvod, jenž je podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, specifikuje tedy dovolací důvod, jež je podřaditelný pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka posouzení, zda lze ručit za závazek, který dosud neexistuje. K tomu uvádí, že již v námitkách tvrdila, že předmětné listiny sloužily jako zajišťovací institut leasingových smluv a každá listina měla zajišťovat tři leasingové splátky. Avšak v okamžiku podpisu listin dovolatelkou nebyla žádná leasingová smlouva uzavřena a tudíž neexistoval ani žádný závazek, na základě kterého by bylo možno předmětné listiny uplatnit. Dovolatelka má za to, že odvolací soud svým názorem, že není nutné mít pro zajišťovací blankosměnku kauzu, zcela popřel související právní praxi, aniž by svůj názor dostatečným a racionálním způsobem odůvodnil.
Dovolatelka rovněž namítá, že v době, kdy listinu podepsala, se jednalo o směnky neplatné, resp. listiny, které nemají všechny náležitosti směnky. K tomu odkazuje na rozsudek ze dne 5. prosince 1865, Peitler 378, který říká: „Kdo se podepsal sice jako rukojmí, ale na směnce, jíž se nedostává podstatná náležitost, není směnečněprávně zavázán.“ Dovolatelka ze skutečnosti, že směnky v okamžiku, kdy je podepsala, neobsahovaly podpis výstavce, dovozuje, že není směnečněprávně zavázána. I posouzení této otázky připisuje zásadní právní význam.
Dále pak dovolatelka argumentuje tím, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejím tvrzením, že posuzovaná listina nemohla být blankosměnkou, neboť neexistovalo vyplňovací prohlášení. Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval ani její námitkou, že proti originálům listin jsou na fotokopiích dva rozdíly, a to ten, že na originálech jsou navíc podpisy u výstavce a dále je na originálech uvedeno per aval za akceptanta, na kopiích je však uvedeno pouze per aval. Podle ustanovení čl. I. § 31 odst. 4 směnečného zákona, je třeba udat toho, za koho se rukojemství přejímá. Není-li to udáno, platí, že se přejímá za výstavce. Právní domněnka, na jejímž podkladě je simulována adresnost směnečného rukojemského prohlášení, je právní domněnkou nevyvratitelnou. Neadresné rukojemské prohlášení tedy zakládá rukojemství za výstavce i v případě, že by byl prokázán úmysl avalisty zaručit se za jiného směnečného dlužníka. Dovolatelka má za to, že v tomto případě došlo ke směnečnému rukojemství za výstavce, neboť na směnkách nebylo uvedeno, že jde o směnečné ručení za akceptanta. O pravdivosti tvrzení dovolatelky svědčí, dle jejího názoru, skutečnost, že na každé směnce bylo v době podpisu rukojmím uvedeno pouze „per aval“ a sám „statutární zástupce“ směnečníka pan R. uvedl na fotokopie směnek pořízených ke dni jejich vystavení, že „výslovně prohlašuje, že tato fotokopie byla pořízena dne 27. dubna 1998 z originálu listiny a s tímto doslovně souhlasí“.Výstavce je dle názoru dovolatelky v tomto případě také věřitelem, takže bez doplnění rukojemského prohlášení by ručení nebylo platně převzato. Na totožných listinách předložených žalobkyní však již bylo doplněno per aval „za akceptanta“.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění anebo námitky týkající se procesního pochybení soudu) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že sporné směnky nebyly platnými směnkami, protože v den, kdy je jako rukojmí podepsala, neobsahovaly podpis výstavce. Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona blankosměnku nedefinuje, připouští však, aby byla vydána směnka, která je při vystavení neúplná a má být později vyplněna, jak bylo ujednáno. Pro ujednání o doplnění blankosměnky zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti a nestanoví ani, které náležitosti směnky mohou být později doplněny nebo které naopak doplněny být nemohou. Blankosměnka se stává směnkou až po doplnění chybějících náležitostí. Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou pak nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal. Pokud výstavce podepsal blankosměnky až po jejich splatnosti, staly se platnými směnkami až okamžikem podpisu. Protože závěry odvolacího soudu jsou s tímto rozhodnutím v souladu, nelze mít předestřenou právní otázku za zásadně právně významnou.
O námitce dovolatelky, že v době podpisu blankosměnky neexistoval závazek, který měla směnka zajišťovat, dovolací soud uzavírá, že takovou námitku nevznesla a odvolací soud proto na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Již proto nemůže jít o otázku zásadně právně významnou.
Námitky dovolatelky o tom, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jejím tvrzením, že posuzovaná listina nemohla být blankosměnkou, neboť neexistovalo vyplňovací prohlášení a odvolací soud se nezabýval ani její námitkou, že proti originálům listin jsou na fotokopiích dva rozdíly, vytýkají soudům obou stupňů procesní pochybení v řízení a takové námitky, jak shora uvedeno, přípustnost dovolání založit nemohou.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. Námitkami dovolatelky týkajícími se nedostatků ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů a tvrzených procesních pochybení se za situace, kdy neshledal dovolání přípustným, zabývat nemohl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 6 a § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně daně z přidané hodnoty.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
Autor: -mha-