// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 05.12.2018
Neúčinný zvýhodňující právní úkon podle § 241 insolvenčního zákona
I. Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli.
II. Pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání. Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Aplikace závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc (posouzení, zda předmětná dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona) nepřichází v úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle § 15 ZKV neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v § 241 insolvenčního zákona.
III. Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:
1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.
Jestliže se odvolací soud splněním těchto předpokladů nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 78/2016, ze dne 30. 8. 2018
Dotčené předpisy:
§ 235 IZ
§ 241 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 38 ICm 4371/2013-59, určil, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi dlužníkem J. M. a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení dlužníka vedeném zdejším soudem pod sp. zn. „38 INS 20099/2012“ (správně KSOS 38 INS 20099/2012) neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi dlužnicí B. M. a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení dlužnice vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 33 INS 26633/2013 (správně KSOS 33 INS 26633/2013) neúčinným právním úkonem (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok V.).
Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 10. července 2008 uzavřeli dlužník se svou ženou B. M. na jedné straně a žalovaný na straně druhé smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný půjčil manželům M. (dále společně též jen „dlužníci“) 567.000 Kč, přičemž částka 67.000 Kč byla dlužníky převzata před podpisem smlouvy a částka 500.000 Kč měla být převedena na jejich účet do pěti pracovních dnů od předložení listů vlastnictví č. 578 a č. 377 pro katastrální území Kelč - Staré Město, na nichž bude zapsáno ve prospěch žalovaného (jediné) zástavní právo k blíže specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, vázané ke smlouvě o půjčce. Závazek dlužníků vrátit půjčenou částku do 10. září 2008 byl dále zajištěn jednorázovou smluvní pokutou 57.000 Kč a „smluvní pokutou“ ve výši 3 % z celkové částky určené ke vrácení za každý započatý měsíc následující po dni splatnosti (dále jen „první smlouva o půjčce“).
2) Dne 14. srpna 2008 uzavřeli dlužníci s žalovaným další smlouvu o půjčce, na jejímž základě se žalovaný zavázal půjčit dlužníkům 350.000 Kč. Závazek dlužníků vrátit tuto částku do 14. října 2008 byl rovněž zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků zapsaným na listech vlastnictví č. 578 a 377 (dále jen „druhá smlouva o půjčce“).
3) Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že smlouvy o půjčce byly jejich stranami skutečně podepsány, že žalovaný peníze dlužníkům poskytl a že tito nevrátili vypůjčené peněžní prostředky žalovanému řádně a včas.
4) Dne 15. června 2012 uzavřeli manželé M. s žalovaným dohodu o uznání dluhu a uznání zástavního práva, v níž uznali, že ke dni podpisu dohody dluží žalovanému 567.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z první smlouvy o půjčce a 350.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z druhé smlouvy o půjčce a že tyto dluhy jsou zajištěny shora popsanými zástavními právy, tj. uznali uvedené dluhy co do důvodu i výše a zavázali se je zaplatit (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“ či „dohoda“). V dohodě dále uvedli, že uznání činí svobodně a bez nátlaku, jsou si vědomi skutečnosti, že uznávané dluhy i uznávaná zástavní práva jsou ke dni podpisu dohody promlčeny a uznání činí za účelem obnovení běhu promlčecí lhůty.
5) Na základě insolvenčního návrhu věřitele Ing. P. H. bylo dne 17. srpna 2012 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka J. M.; téhož dne byla v insolvenčním rejstříku uveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.
6) Usnesením ze dne 7. ledna 2013, č. j. KSOS 38 INS 20099/2012-A-15, jež nabylo právní moci téhož dne, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil žalobce a), odmítl návrh na povolení oddlužení dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
7) U přezkumného jednání konaného dne 5. dubna 2013 popřel žalobce a) coby insolvenční správce přihlášku pohledávek č. P7, přihlášených žalovaným jako částečně zajištěných, v celkové výši 3.202.412 Kč, sestávající z šesti dílčích pohledávek, přičemž všechny pohledávky popřel co do pravosti i výše a pohledávky 1 a 4 i co do pořadí. Popření odůvodnil tím, že z přiložené listiny označené jako dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012 se podává, že dlužník a jeho manželka B. M. uznali dluh ze smluv o půjčkách ze dne 10. července 2008 a ze dne 14. srpna 2008 včetně existence zástavních práv s tím, že je jim známo promlčení uznávaných dluhů i zástavních práv. Insolvenční správce považuje dohodu za neúčinný právní úkon ve smyslu § 235 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť zvýhodňuje žalovaného oproti ostatním věřitelům; žalovaný by - nebýt této dohody - nebyl v „konkursním řízení“ vedeném proti majetku dlužníka vzhledem k promlčení jeho pohledávek a jemu svědčících zástavních práv uspokojen vůbec.
8) Žalobce a) vyrozuměl o popření pohledávek žalovaného, jenž reagoval podáním žaloby o určení pravosti, pořadí a výše sporných pohledávek, o níž je u insolvenčního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 38 ICm 1513/2013.
9) Do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 38 INS 20099/2012 přihlásilo 10 věřitelů pohledávky v celkové výši 6.423.198 Kč. Pohledávky všech přihlášených věřitelů kromě pohledávky přihlášené přihláškou P6 byly splatné a vykonatelné již přede dnem uzavření dohody o uznání. Částečně zajištěny byly pouze pohledávky přihlášené žalovaným.
10) Projednávaná žaloba byla u soudu podána 20. prosince 2013.
Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, insolvenční soud - poté, co dovodil, že žaloba je včasná, neboť byla podána ve lhůtě stanovené § 239 odst. 3 insolvenčního zákona - uzavřel, že dohoda o uznání dluhu je ve smyslu § 235 a § 241 insolvenčního zákona zvýhodňujícím, a proto neúčinným právním úkonem.
Podle insolvenčního soudu postihuje ustanovení § 241 insolvenčního zákona takové jednání dlužníka, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Základním hlediskem naplnění § 241 insolvenčního zákona je tak míra uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, kterého by se mu dostalo dle § 298 a násl. insolvenčního zákona, a z ní plynoucí zkrácení ostatních věřitelů. Aby byl právní úkon odporovatelný, musí dojít k současnému naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v § 241 odst. 1 insolvenčního zákona s jedním ze znaků uvedených ve druhém odstavci téhož ustanovení, a to i s přihlédnutím k obecné definici neúčinného právního úkonu v § 235 insolvenčního zákona.
Insolvenční soud dovodil, že k naplnění znaků skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu v projednávané věci došlo, neboť bylo prokázáno, že dlužník byl v době uzavření dohody o uznání dluhu v úpadku (měl vícero věřitelů a peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nebyl schopen plnit). Dohodou byl uznán již promlčený závazek a zástavní právo, čímž žalovaný získal postavení zástavního, tj. zajištěného věřitele, který má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí, jimiž je zajištěna. S ohledem na výši všech přihlášených pohledávek (cca 6.000.000 Kč) a skutečnost, že žalovaný by byl jediným zajištěným věřitelem, je nutné uzavřít, že míra uspokojení žalovaného ve vazbě na uspokojení, kterého by se mu jinak (nebýt účinků dohody o uznání) v konkursu dostalo, by byla vyšší než u věřitelů, jejichž pohledávky zajištěny nebyly, a proto by byl žalovaný zvýhodněn na jejich úkor. Tím spíše je tomu tak za situace, kdy žalovaný uzavřením dohody získal možnost uplatnit v insolvenčním řízení pohledávky, které by jinak byly promlčeny, a v případě jejich (účinného) popření z důvodu promlčení (ke kterému v projednávané věci došlo) by nebyl uspokojen vůbec.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) tak, že žalobu o určení neúčinnosti dohody o uznání zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že na projednávanou věc nelze aplikovat § 235 a § 241 insolvenčního zákona. Učinil tak s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2009“), podle něhož uznání promlčeného závazku dlužníkem není jednáním směřujícím ke zmenšení dlužníkova majetku [§ 4a odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)]. Takovým uznáním dlužník rovněž na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky [§ 15 odst. 1 písm. d) ZKV]. Promlčený závazek je i nadále závazkem existujícím a „uznáním“ znovu nevzniká. Promlčení pohledávky totiž nezpůsobuje její zánik a soud k němu přihlíží, jen jestliže se jej dlužník dovolá. I pak ovšem pohledávka existuje v podobě tzv. naturální obligace (její úhradu toliko nelze vynutit soudně), což má i ten důsledek, že přijetí plnění promlčeného dluhu se nepovažuje za bezdůvodné obohacení.
Podle názoru odvolacího soudu není pochyb o tom, že uvedené závěry formulované při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání jsou použitelné rovněž při posouzení otázky, zda uznání promlčeného závazku a uznání promlčeného zástavního práva může být považováno za neúčinný právní úkon ve smyslu § 235 a § 241 insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, opíraje jeho přípustnost o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda uznání promlčeného závazku může být neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona.
Podle dovolatele nelze judikaturu přijatou v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání bez dalšího mechanicky vztáhnout na novou právní úpravu danou insolvenčním zákonem, zejména ne za situace, kdy zákon o konkursu a vyrovnání některé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů ani neupravoval, jako je tomu v případě zvýhodňujících právních úkonů podle § 241 insolvenčního zákona. U těch není jejich podmínkou, aby jimi došlo ke zmenšení majetku dlužníka nebo k jeho „právnímu znehodnocení“; stačí, když jsou splněny podmínky vymezené v rozhodnutí sen. zn. 29 ICdo 13/2012.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se s popsanou odlišností právní úpravy ani s dovolatelem poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu nijak nevypořádal. Argument, že promlčením právo nezaniká, dle názoru dovolatele rovněž neobstojí, neboť dle § 193 insolvenčního zákona je důvodem pro popření pohledávky i její promlčení. Odvolací soud podle dovolatele pochybil i v tom, že se v rozporu s rozhodnutím R 60/2014 nezabýval tím, zda došlo k naplnění konkrétní skutkové podstaty neúčinného právního úkonu (tj. § 241 insolvenčního zákona).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky, zdůrazňuje svou dobrou víru, nevědomost o úpadkovém stavu dlužníka a skutečnost, že pohledávku nevymáhal „z lidských důvodů“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení výše vymezené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
Z § 241 insolvenčního zákona se podává, že:
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1).
Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).
Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3).
Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).
Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).
Podle § 4a odst. 1 písm. a) ZKV platilo, že po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi byl dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.
Z § 15 odst. 1 písm. d) ZKV plynulo, že jestliže byl prohlášen konkurs, byly vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými na sebe přejímal svému majetku nepřiměřené závazky.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněného pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Tvrdil-li dovolatel, že dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu § 235 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona, aplikace závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc nepřichází v úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle § 15 ZKV neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v § 241 insolvenčního zákona.
Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 insolvenčního zákona, je nutné splnění následujících předpokladů:
1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.
3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v § 241 odst. 5 insolvenčního zákona.
Odvolací soud se splněním těchto předpokladů dosud nezabýval (k nim srov. obdobně důvody rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012); jeho právní posouzení věci je již proto neúplné, a tudíž i nesprávné.
Při aplikaci § 241 insolvenčního zákona je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není (jak se mylně domníval odvolací soud) významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli (ani v tomto ohledu závěry R 86/2009 na řešení dotčené právní otázky nedopadají).
Je rovněž třeba mít na zřeteli, že výčet zvýhodňujících právních úkonů v § 241 odst. 3 insolvenčního zákona je toliko demonstrativní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 3815/2014).
K námitkám žalovaného ve vyjádření k dovolání lze dodat, že z dikce rozhodných ustanovení insolvenčního zákona upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka je nepochybné, že insolvenční zákon neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalovaného) o stavu úpadku dlužníka (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015).
Poukazuje-li žalovaný na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře zakotvenou v § 5 písm. c) insolvenčního zákona, pak přehlíží, že - právě v návaznosti na formulaci „nestanoví-li tento zákon jinak“ - je dobrá víra u neúčinných právních úkonů (mimo jiné) chráněna prostřednictvím § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Všechny v § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. Žalovaný se nemůže ubránit odpůrčí žalobě „jen“ s poukazem na svou dobrou víru při uzavírání dohody o uznání (viz opětovně rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3815/2014).
Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 a § 226 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-