// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 25.10.2018
Postoupení odpůrčího nároku dle § 15 (2) ZKV před pravomocným rozhodnutím
I. Ani ve sporech z odpůrčích žalob podle § 15 odst. 2 ZKV, které nebyly v době zrušení konkursu pravomocně skončeny, po zrušení konkursu zásadně nelze pokračovat; potud se typicky projevují jako spory vyvolané konkursem, k jejichž charakteristice patří, že zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení.
II. Povaha odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5188/2017, ze dne 17. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 107a o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2007
§ 15 ZKV ve znění do 31. 12. 2007
Kategorie: konkursní řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 26 Cm 193/2000-620, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny a. s.) domáhal po žalovaném (ESSOX s. r. o.), za účasti M. D., jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vydání plnění ve výši 27.558.459,10 Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení, do konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku).
2/ Rozhodl o nákladech řízení a nákladech státu (body II. až IV. výroku).
[2] K odvolání žalobce (jež se týkalo jen částky 19.074.848,70 Kč s příslušenstvím) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 2 Cmo 295/2010-704:
1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. července 2010 v bodě I. výroku co do částky 19.074.848,70 Kč s desetiprocentním úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení a v bodech II. a IV. výroku (první výrok).
2/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku (druhý výrok).
3/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
[3] K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 29 Cdo 902/2012-737, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Podáním ze dne 17. dubna 2015 navrhl žalobce v průběhu odvolacího řízení, aby dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), vstoupila do řízení na jeho místo společnost BLUE CHIP s. r. o. (dále jen „společnost B“), které postoupil předmětnou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. června 2012 (dále též jen „postupní smlouva“).
[5] Usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. 2 Cmo 295/2010-756, ve znění (opravného) usnesení ze dne 23. října 2017, č. j. 2 Cmo 295/2010-795, Vrchní soud v Praze vyhověl návrhu, aby do řízení namísto původního žalobce vstoupila společnost B.
[6] Odvolací soud poukázal na to, že původní žalobce k návrhu připojil postupní smlouvu, souhlas společnosti B se svým vstupem do řízení a usnesení ze dne 24. dubna 2012, č. j. 94 K 79/98-1945, jímž konkursní soud vyslovil souhlas se zpeněžením (vymáhané) pohledávky ve výši 19.074.848,70 Kč s příslušenstvím prodejem mimo dražbu.
[7] Na tomto základě odvolací soud uzavřel – vycházeje z ustanovení § 107a o. s. ř. – že výše uvedenými listinami bylo osvědčeno splnění podmínek pro postup podle § 107a o. s. ř., když byla osvědčena existence právní skutečnosti, se kterou právní předpisy spojují přechod práv a povinnosti mezi právními subjekty (existence postupní smlouvy) a souhlas nástupnické společnosti (společnosti B) podle § 107a odst. 2 o. s. ř. 3 byl dán. Při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro postup podle § 107a o. s. ř., soud nezkoumá, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiný subjekt, skutečně existuje, ani to, zda v důsledku tvrzené právní skutečnosti toto právo (povinnost) podle hmotného práva skutečně přešlo na jiný subjekt; tím se zabývá až v řízení o věci samé.
[8] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalovaný i společnost B.
[9] I. K dovolání žalovaného.
Žalovaný opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 238a o. s. ř. a (slovně) o ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2013) namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že návrh, aby do řízení namísto (původního) žalobce vstoupila společnost B, se zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že při rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. soud nezkoumá, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiný subjekt, skutečně existuje, ani to, zda v důsledku tvrzené právní skutečnosti toto právo (povinnost) podle hmotného práva skutečně přešlo na jiný subjekt, a že tím se soud zabývá až v řízení o věci samé, maje takový úsudek za odporující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Míní, že ustanovení § 107a o. s. ř. má být reakcí procesního práva na hmotněprávní nástupnictví, dovolávaje se potud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 3435/2013 [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[11] Podle žalovaného základní podmínkou hmotněprávního nástupnictví je vedle dovolacím soudem opakovaně uváděného účelu postoupení a návrhu dle § 107a o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 3932/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013) také platnost právního jednání, se kterým spojují právní předpisy převod práva na jiný subjekt (nástupce) a kterým účastník (zde žalobce) odůvodňuje svůj návrh; tím se odvolací soud nezabýval.
[12] Žalobou uplatněný nárok vychází z ustanovení § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), jehož se nemůže domáhat (dle označeného ustanovení) nikdo jiný než správce konkursní podstaty nebo konkursní věřitel, z jejichž postavení jedině plyne možnost jednat ve prospěch konkursní podstaty; taková pohledávka tedy není „postupitelná“ na třetí osobu (zde na společnost B), takže postupní smlouva je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
[13] II. K dovolání společnosti B.
Společnost B opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 238a o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2013), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že návrh, aby do řízení namísto (původního) žalobce vstoupila společnost B, se zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[14] Společnost B souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postupní smlouva je právní skutečností, se kterou obecně právní předpisy spojují přechod nebo převod práva na jiný subjekt. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 31/2004“)], a k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3435/2013, však namítá, že již nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě je postupní smlouva předložená odvolacímu soudu skutečností způsobilou mít za následek převod práva, o které v řízení jde. Odvolací soud toto hledisko nezkoumal, a proto ani nemohl dospět ke správnému právnímu závěru.
[15] Předmětem řízení, a tedy i předmětem postupní smlouvy, je právo na vydání plnění z neúčinného právního úkonu do konkursní podstaty úpadce, není jím tedy „běžná“ pohledávka, nýbrž odpůrčí právo. Podstatou a cílem odpůrčího práva, a to jak podle obecné úpravy (§ 42a obč. zák.), tak podle zvláštní úpravy dopadající na posuzovaný případ (§ 15 a násl. ZKV), není právo na zaplacení pohledávky, nýbrž to, aby věřitel nebyl na úhradě své pohledávky zkrácen v důsledku zkracujících úkonů dlužníka. Odpůrčí právo je tedy vykonáváno proti třetímu subjektu, avšak jeho výkon je podmíněn existencí nějaké „přímé“ pohledávky na plnění za dlužníkem (subjektem odlišným od subjektu, vůči kterému je vykonáváno odpůrčí právo). Jinými slovy, existence odpůrčího práva je neodmyslitelně spjata s existencí pohledávky na plnění; odpůrčí právo je jedním z celé řady dílčích práv, která má vlastník pohledávky na plnění, nelze ho oddělit, resp. uplatnit samostatně, aniž by věřitel neměl pohledávku za dlužníkem. Jde o jedno z celé řady dílčích práv, která ve smyslu § 524 odst. 2 obč. zák. přecházejí jedině společně s pohledávkou; samostatně je však nelze převést.
[16] Ačkoli konečným důsledkem odpůrčího práva může být povinnost plnit, není odpůrčí právo pohledávkou, právem na plnění, které by bylo možné samostatně postupovat ve smyslu § 524 a násl. obč. zák.; přejde jedině s pohledávkou, jejíž úhradu zajišťuje, respektive, k jejíž úhradě se váže. Tyto závěry vyplývají i z dikce § 42a obč. zák., dle kterého právo odporovat zkracujícím právním úkonům dlužníka má pouze věřitel pohledávky za dlužníkem a smí je uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl učiněn zkracující právní úkon.
[17] Tím, že zákon o konkursu a vyrovnání řadí mezi okruh osob aktivně legitimovaných k výkonu odpůrčího práva ještě správce konkursní podstaty, není jakkoli dotčen (stejný) smysl a cíl tohoto institutu (jako dle obecné právní úpravy). Okruh osob, kterým náleží výkon odpůrčího práva, je kogentně dán zákonem a nelze jej rozšiřovat, a to ani postoupením. Tím by totiž byl popřen samotný princip odpůrčího práva jako obrany proti zkracujícím úkonům dlužníka, která je neoddělitelně spjata s existencí pohledávky určitého věřitele (pro účely zvláštní právní úpravy podle zákona o konkursu a vyrovnání vedle věřitele ještě s osobou, respektive funkcí, správce konkursní podstaty).
[18] Společnost B by mohla nabýt právo, o které v řízení jde, pouze kdyby na ni postoupil pohledávku konkursní věřitel, který využil práva odporovat zkracujícím úkonům „konkursního dlužníka“; jedině s takovou pohledávkou by přešlo i právo, o které v řízení jde. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, a postoupení práva, k jehož výkonu je oprávněn pouze správce konkursní podstaty, je z principu věci vyloučeno.
[19] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 41/2011“).
[20] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností obou dovolání.
[21] Závěr, že pro daný spor (coby spor vyvolaný konkursem) je rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007, podložený již tehdy poukazem na R 41/2011, zformuloval Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku ze dne 26. srpna 2014; ve shodě s tím je i přiléhavé poučení o přípustnosti dovolání v napadeném usnesení. Poukaz obou dovolatelů (jejichž dovolání rozhodnou procesní úpravu ignorují) na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, je tudíž právně bezcenný.
[22] Obě dovolání v dané věci pak jsou přípustná podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[23] Námitkou nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem vystihují obě dovolání z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; Nejvyšší soud se tedy dále zabýval (především) tím, zda je tento dovolací důvod dán.
[24] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[25] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[26] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání:
§ 107a (o. s. ř.)
(1) Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107.
(2) Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
(3) Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně.
§ 15 (ZKV)
(1) Jestliže byl prohlášen konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými
(…)
d/ na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky,
e/ odmítá dědictví nebo dar, aniž k tomu měl závažný důvod, který nespočívá v jeho majetkové situaci.
(2) Plnění z neúčinných právních úkonů nebo náhrada za ně musí být vydáno do podstaty; domáhat se toho může správce i kterýkoli z konkursních věřitelů.
§ 16 (ZKV)
(1) Právo odporovat právním úkonům za podmínek stanovených v § 42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
(…)
V citované podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 107a o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2007. Ustanovení § 15 odst. 1 a 2 ZKV platilo v citované podobě v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (18. března 1999). Do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem, doznalo předmětné ustanovení změn (s účinností od 1. května 2000, po novele provedené zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) tak, že v odstavci 1 bylo doplněno písmeno f/, jež pravidlo formulované v návěští odstavce 1 vztahuje též na právní úkony, jimiž dlužník „uzavírá smlouvy o nájmu nebo o výpůjčce svého majetku nebo k tomuto majetku zřizuje věcné břemeno za nápadně nevýhodných podmínek“ (o takové právní úkony však v dané věci nejde). Ustanovení § 16 odst. 1 ZKV platilo v citované podobě v době prohlášení konkursu na majetek úpadce a do 1. ledna 2008 nedoznalo změn.
[27] Otázkami týkajícími se odpůrčích žalob se Nejvyšší soud zabýval ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam dospěl k následujícím závěrům:
[28] U majetku, který má být do konkursní podstaty navrácen v naturální podobě (typicky u věcí), správce konkursní podstaty práva k němu nabytá v důsledku sporu o odpůrčí žalobě realizuje soupisem (vlastníkem věci formálně zůstává žalovaný z odpůrčí žaloby). Není-li v průběhu konkursu takový majetek zpeněžen, navrací se zrušením konkursu do dispoziční sféry vlastníka (žalovaného z odpůrčí žaloby). Pravomocné rozhodnutí o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV však vůči této osobě působí i nadále (žádné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nebo jiného předpisu zákonné síly je nevylučuje), s účinky přisuzovanými obecně rozhodnutí soudu vydanému na základě žaloby podle § 42a obč. zák. (…) Působí-li takové rozhodnutí za trvání konkursu ve prospěch všech konkursních věřitelů (bez zřetele k tomu, že odpůrčí žalobu podle § 16 ZKV podal jen některý z nich, nebo že ji podal jen správce konkursní podstaty), pak odtud plyne závěr, že po zrušení konkursu jsou z takového titulu oprávněnými pro účely výkonu rozhodnutí nebo exekuce všichni, kdož v době zrušení konkursu byli konkursními věřiteli [R 74/2007, str. 462 (742)].
[29] Není-li v době zrušení konkursu spor o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV podané konkursním věřitelem pravomocně skončen, mohou nastat 2 základní situace:
1/ Žalovanou je osoba, jejíž pasívní věcná legitimace je dána jen ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání; žalovanou tedy není osoba, která s úpadcem (dlužníkem) sjednala odporovatelný právní úkon, nýbrž její dědic nebo její právní nástupce, jemuž byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právního úkonu. Zjištění, že konkurs na majetek dlužníka byl zrušen, má v takovém případě za následek postup podle § 104 odst. 1 o. s. ř.
2/ Žalovanou je osoba, jejíž pasívní věcná legitimace je dána i podle § 42a obč. zák. V takovém případě konkursnímu věřiteli (nyní jen věřiteli) nic nebrání v tom, aby i po zrušení konkursu ve sporu pokračoval. Rozhodnutí, kterým bude následně vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný, vyvolá vůči tomuto věřiteli stejné účinky jako ty, jež zákon přiznává rozhodnutí soudu vydanému na základě žaloby podle § 42a obč. zák. (….). Dalším konkursním věřitelům se legitimace k pokračování v takovém řízení nepřiznává, jelikož účinky působící i v jejich prospěch za trvání konkursu nenastaly [R 74/2007, str. 462 (742)].
[30] Tam, kde v době zrušení konkursu není ukončen spor o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV podané správcem konkursní podstaty, je ve vztahu k řízení o této žalobě namístě postup podle § 104 odst. 1 o. s. ř.; ani zde totiž dosud nenastaly účinky působící ve prospěch konkursních věřitelů a správce konkursní podstaty sám zrušením konkursu o aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu přišel [R 74/2007, str. 463 (743)].
[31] Soudní praxe (…) vychází z toho, že tam, kde zákon o konkursu a vyrovnání označuje dlužníkův (úpadcův) právní úkon za neúčinný ze zákona (na rozdíl od neúčinnosti, jež musí být vyslovena na základě odpůrčí žaloby), správce konkursní podstaty, jenž zjistí, že šlo o právní úkon, který není z hlediska hospodářského efektu pro konkursní podstatu výhodný (…), sepíše majetek, který v důsledku takového úkonu ušel z konkursní podstaty, do konkursní podstaty (…). Odtud plyne, že i spor o to, zda dlužníkův (úpadcův) právní úkon je neúčinný ze zákona (§ 4a odst. 1 písm. a/, § 5d odst. 1 písm. d/, § 9c, § 14 odst. 1 písm. a/ a § 15 ZKV) se navenek projevuje zpravidla formou řízení o vylučovací žalobě podle § 19 odst. 2 ZKV [R 74/2007, str. 459 (739)].
[32] Na výše uvedeném judikatorním základě lze pro danou věc především uzavřít, že v ní jde o (tvrzený) neúčinný právní úkon dlužníka dle § 15 odst. 1 písm. d/ ZKV (o zákonnou neúčinnost právního úkonu dlužníka), jejíž důsledky se podle odpůrčí žaloby mají projevit vydáním (zaplacením) plnění, jehož se žalovanému takto dostalo (respektive náhrady za ně), do konkursní podstaty úpadce (§ 15 odst. 2 ZKV).
[33] Přitom závěry, jež Nejvyšší soud zformuloval v R 74/2007 pro případ, že spor o odpůrčí žalobě podle § 16 ZKV pravomocně neskončí předtím, než nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce ve smyslu ustanovení § 44 a § 45 ZKV, se plně prosadí i pro neukončený spor o odpůrčí žalobě, kterou konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty úpadce vymáhá do konkursní podstaty plnění z právního úkonu dlužníka neúčinného ze zákona, nebo náhradu za takové plnění (§ 15 odst. 1 a 2 ZKV).
[34] Jinak řečeno, ani ve sporech z odpůrčích žalob podle § 15 odst. 2 ZKV, které nebyly v době zrušení konkursu pravomocně skončeny, po zrušení konkursu zásadně nelze pokračovat; potud se typicky projevují jako spory vyvolané konkursem, k jejichž charakteristice patří, že zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení [srov. opět R 74/2007, str. 461 (741)].
[35] Výše popsaná charakteristika takového odpůrčího nároku (jehož další osud je závislý na chodu konkursní řízení) pak vylučuje, aby správce konkursní podstaty coby žalobce z odpůrčí žaloby podle § 15 ZKV v průběhu sporu o odpůrčí žalobě takový odpůrčí nárok „zpeněžil“ (tím, že jej podle § 524 a násl. obč. zák. postoupí za úplatu jiné osobě) a tedy tímto způsobem i „odpoutal“ od probíhajícího konkursního řízení.
[36] Ještě jinak řečeno, povaha odpůrčího nároku podle § 15 odst. 2 ZKV vylučuje možnost žalobce (jímž může být konkursní věřitel nebo správce konkursní podstaty) postoupit tento nárok jiné osobě (lhostejno zda za úplatu) před pravomocným rozhodnutím o odpůrčím nároku. Smlouva o postoupení takového odpůrčího nároku tedy není (ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod odpůrčího nároku z postupitele (konkursního věřitele nebo správce konkursní podstaty úpadce) na postupníka.
[37] Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné (předpoklady pro vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. nebyly splněny) a dovolání jsou důvodná. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-