// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 27.08.2018
Prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu
I. Insolvenční zákon upravuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu při tzv. předjednané reorganizaci tak, že obecně konec této lhůty připadá na den, kdy je vydáno rozhodnutí o úpadku; prodloužení „této lhůty nejdéle o 30 dnů“ insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona nemůže znamenat nic jiného, než že prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu končí nejpozději 30. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku (od data uvedeného jako datum vydání rozhodnutí).
Lhůta k předložení reorganizačního plánu tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku; běh prodloužené lhůty dle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout.
Insolvenční soud tudíž v posuzované věci prodloužil dlužníkovi lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Z uvedeného vyplývá, že § 74 odst. 2 insolvenčního zákona se v tomto případě neuplatní. Jinak řečeno, přestože se dlužníkovi usnesení o úpadku, v němž mu byla prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, doručuje zvlášť, od tohoto doručení se dlužníkovi neodvíjí počátek běhu lhůty.
II. Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně, stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2016, ze dne 31. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 74 odst. 2 IZ
§ 316 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. května 2016, č. j. MSPH 79 INS 31197/2015-B-12, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné prohlásil konkurs na majetek dlužníka GSCeP, a. s. (bod I. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu potvrdil v bodě I. výroku.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dne 15. prosince 2015 bylo na návrh insolvenčního věřitele DIAMO, státní podnik, zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.
2/ Při jednání konaném 12. dubna 2016, při němž byl projednáván dlužníkův úpadek, se dlužník připojil k insolvenčnímu návrhu a zároveň požádal insolvenční soud o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu.
3/ Usnesením ze dne 15. dubna 2016, č. j. MSPH 79 INS 31197/2015-A-41, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil Ing. Aleše Klaudyho a dlužníku prodloužil lhůtu k předložení reorganizačního plánu „do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku“. Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 15. dubna 2016, dlužníku bylo doručeno zvlášť 21. dubna 2016.
4/ Žádostí doručenou insolvenčnímu soudu dne 18. května 2016 požádal dlužník o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu o pět měsíců.
5/ Dne 23. května 2016 podal dlužník u insolvenčního soudu návrh na povolení reorganizace společně s reorganizačním plánem.
Na tomto základě odvolací soud, cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“), uzavřel, že u dlužníka sice není podle § 316 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), vyloučena jako způsob řešení úpadku reorganizace, dlužník však nesplňuje požadavky formulované v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, proto je reorganizace přípustná pouze podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona, tj. podmíněně, pokud dlužník předloží ve lhůtě stanovené v tomto odstavci, případně prodloužené podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona, reorganizační plán přijatý stanoveným kvórem věřitelů.
Usnesením o zjištění úpadku (jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 15. dubna 2016) byla lhůta k předložení reorganizačního plánu prodloužena o 30 dnů a uplynula tak 16. května 2016 (uplynutím 30 dnů od rozhodnutí o úpadku dlužníka), nikoliv 23. května 2016 (uplynutím 30 dnů od doručení rozhodnutí o úpadku dlužníka zvlášť jeho zástupci). Ustanovení § 316 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona totiž nevymezují počátek lhůty pro předložení reorganizačního plánu (tím je den podání insolvenčního návrhu), ale konec této lhůty, který je vymezen rozhodnutím o úpadku, resp. uplynutím 30 dnů od tohoto rozhodnutí.
V opačném případě by totiž dlužník byl oprávněn předložit reorganizační plán i v okamžiku, kdy již podle § 148 odst. 1 insolvenčního zákona mohlo být rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku konkursem. Takový závěr by však odporoval znění i smyslu zákonné úpravy, kterým je prodloužení lhůty pro předložení reorganizačního plánu dlužníka v řízení zahájeném na návrh věřitele. Dle „důvodové zprávy k této úpravě“ jde o vyjádření záměru umožnit při tzv. fakultativní reorganizaci odložení rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a cílem změny § 149 a § 150 insolvenčního zákona má být posílení právní jistoty účastníků insolvenčního řízení při volbě způsobu řešení dlužníkova úpadku tak, aby bylo postaveno najisto, že zmešká-li dlužník lhůtu k předložení reorganizačního plánu tam, kde reorganizace není přípustná ze zákona, je namístě prohlásit bez dalšího neprodleně konkurs na jeho majetek i v době mezi rozhodnutím o úpadku a konáním první schůze věřitelů.
Na uvedeném podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani dlužníkova žádost o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu doručená insolvenčnímu soudu dne 18. května 2016. Rozhodnutím o prohlášení konkursu soud této žádosti nevyhověl, předložením reorganizačního plánu se stala žádost bezpředmětnou, žádost byla podána po uplynutí lhůty pro předložení reorganizačního plánu a fakticky jde o žádost o prominutí zmeškání lhůty, která v insolvenčním řízení není podle § 83 insolvenčního zákona přípustná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku charakteru, počátku, běhu a konce lhůty stanovené dlužníkovi insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona z hlediska včasnosti předložení návrhu na povolení reorganizace a reorganizačního plánu.
Dovolatel – cituje § 74 odst. 2 a § 75 odst. 2 insolvenčního zákona – argumentuje tím, že lhůta k předložení reorganizačního plánu mu byla stanovena rozhodnutím o úpadku, vydaným sice dne 15. dubna 2016 a téhož dne zveřejněným, avšak doručeným dovolateli zvlášť až 21. dubna 2016. Za rozhodující pro počátek běhu lhůty pak považuje nikoliv okamžik vydání rozhodnutí, nýbrž okamžik, kdy mu bylo usnesení o úpadku zvláštním způsobem doručeno, vzhledem k tomu, že mu uvedeným rozhodnutím byla stanovena lhůta k provedení jiného procesního úkonu. Dne 21. května 2016 (poslední den lhůty) byla sobota, proto připadá poslední den lhůty na následující pracovní den, tj. na 23. května 2016.
Dovolatel má za to, že lhůta k předložení reorganizačního plánu podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona je lhůtou procesně právní, obdobně jako lhůta pro přihlašování pohledávek do insolvenčního řízení. V tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže pak odvolací soud dospěl k závěru, že § 316 odst. 6 insolvenčního zákona nevymezuje počátek lhůty, ale její konec, nemůže tento názor ve světle výše uvedeného obstát. Lhůta k podávání přihlášek je totiž z procesního hlediska vystavěna na totožném principu jako lhůta k předložení věřiteli schváleného reorganizačního plánu. Věřitelé jsou oprávněni uplatnit pohledávku přihláškou od okamžiku zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení, tj. lhůta k přihlašování pohledávek počíná běžet od zahájení insolvenčního řízení, nikoliv od okamžiku rozhodnutí o úpadku. Následně je v rozhodnutí o úpadku věřitelům určena lhůta vymezením jejího počátku, když tato začíná běžet okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku a končí uplynutím 2 měsíců od tohoto okamžiku. Stejně je nutné pohlížet také na lhůtu pro předkládání reorganizačního plánu, jež začíná také běžet od zahájení insolvenčního řízení a v případě postupu podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona stanovuje soud počátek běhu (prodloužené) lhůty, nikoliv její konec.
Dále dovolatel poukazuje na to, že v rámci civilního procesu lze nalézt celou řadu lhůt, které jsou vystavěny na stejném principu. Jako příklad uvádí lhůtu k doplnění tvrzení o rozhodných skutečnostech a předložení důkazů k jejich prokázání podle § 118b odst. 1 o. s. ř.
Konečně dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že nerespektovaly zásady, na nichž je vystavěno insolvenční řízení. S odkazem na § 5 písm. a/ insolvenčního zákona namítá, že soudy svým výkladem běhu lhůty k předložení reorganizačního plánu navodily situaci, kdy jediným způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs, ačkoliv dovolatel předložil reorganizační plán schválený kvalifikovanou většinou věřitelů. Takový postup pak může mít dopad do majetkové sféry všech věřitelů. Dovolatel je toho názoru, že „v pochybnostech by měl insolvenční soud volit takový procesní postup, kterým bude dosaženo cíle insolvenčního řízení, tedy vypořádání úpadkové situace ve prospěch věřitelů tak, aby mohlo dojít k jejich co možná nejvyššímu poměrnému uspokojení“.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 18. září 2016, tj. naposledy ve znění zákona č. 375/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části prvním článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky formulované dovolatelem, jíž se dovolací soud dosud nezabýval.
Nejvyšší soud předesílá, že přestože dovolatel obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že insolvenčním soudem prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu je lhůtou procesně právní, nijak nezpochybňuje, že třicetidenní procesní lhůtu určenou v rozhodnutí o úpadku k předložení reorganizačního plánu počítanou od vydání rozhodnutí o úpadku nedodržel (netvrdí, že reorganizační plán podal na poštu k přepravě ve lhůtě počítané od rozhodnutí o úpadku). Za sporné ve skutečnosti považuje to, zda lze na běh lhůty k předložení reorganizačního plánu aplikovat § 74 odst. 2 insolvenčního zákona.
Podle § 316 insolvenčního zákona reorganizace je přípustná, jestliže celkový roční úhrn čistého obratu dlužníka podle zvláštního právního předpisu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu dosáhl alespoň částku 50 000 000 Kč, nebo zaměstnává-li dlužník nejméně 50 zaměstnanců v pracovním poměru; ustanovení odstavce 3 tím není dotčeno (odstavec 4). Jestliže dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do rozhodnutí o úpadku předložil insolvenčnímu soudu reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, omezení podle odstavce 4 se nepoužije (odstavec 5). Jde-li o insolvenční návrh věřitele a dlužník před rozhodnutím o úpadku požádá o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle odstavce 5, insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku prodlouží tuto lhůtu nejdéle o 30 dnů (odstavec 6).
Podle § 136 odst. 4 věta první insolvenčního zákona v rozhodnutí o úpadku rozhodne insolvenční soud také o žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu (§ 316 odst. 5 a 6).
Podle § 138 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodnutí o úpadku doručí insolvenční soud zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předběžnému správci, insolvenčnímu navrhovateli a osobám, které přistoupily k řízení; dlužníku a insolvenčnímu správci se toto rozhodnutí doručuje do vlastních rukou.
Podle § 74 odst. 2 insolvenčního zákona je-li s doručením písemnosti, pro kterou zákon stanoví zvláštní způsob doručení, spojen začátek běhu lhůty k podání opravného prostředku nebo k jinému procesnímu úkonu, začíná lhůta běžet ode dne, kdy byla písemnost doručena adresátu zvláštním způsobem. O tom musí být adresát poučen.
Podle § 75 odst. 1 insolvenčního zákona o zvláštní způsob doručení jde tehdy, jestliže zákon ukládá, aby písemnost byla doručena zvlášť nebo do vlastních rukou adresáta.
Již v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku (ve smyslu § 4 odst. 2 insolvenčního zákona) mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 insolvenčního zákona).
Dovolatel v souladu s uvedeným rozhodnutím zpochybnil předpoklad pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu námitkou, že úpadek dlužníka bylo možné řešit reorganizací, neboť včas předložil reorganizační plán v rámci tzv. předjednané reorganizace. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda byl reorganizační plán předložen včas, ve lhůtě prodloužené insolvenčním soudem v rozhodnutí o úpadku.
Insolvenční řízení je soudním řízením, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a jeho řešení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. § 1 písm. a/ a § 2 písm. a/ insolvenčního zákona) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Toto řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona).
Za účelem zajištění rychlého rozhodování a dalšího postupu v řízení vymezuje insolvenční zákon lhůty, ve kterých je nutno učinit určité úkony a v některých případech rovněž stanoví následek nesplnění takové povinnosti.
Smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. února 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99.
Účelem lhůty obsažené v § 316 odst. 6 insolvenčního zákona je vymezit konečný termín pro předložení reorganizačního plánu u předjednané reorganizace, zjistit, zda reorganizace bude přípustná, zabránit průtahům v insolvenčním řízení a vytvořit tak soudu procesní možnost rychlého rozhodování.
U dlužníka podnikatele, u kterého není reorganizace vyloučena podle § 316 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak dlužník nesplňuje některý z požadavků formulovaných pro přípustnost reorganizace v § 316 odst. 4 insolvenčního zákona, je reorganizace přípustná podmíněně, za předpokladu, že dlužník ve spojení se včas podaným návrhem na povolení reorganizace předloží ve lhůtě určené v § 316 odst. 5 insolvenčního zákona (tj. nejpozději do vydání rozhodnutí o úpadku), případně ve lhůtě prodloužené insolvenčním soudem podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona, reorganizační plán přijatý podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona.
Pro počítání jakékoliv lhůty je podstatné, jakým způsobem zákonodárce v právním předpisu či soud v rozhodnutí danou lhůtu upravuje. Není-li počátek běhu lhůty určen zákonem nebo rozhodnutím, pak závisí na způsobu vyjádření, kterým se lhůta vymezuje. Stanovením, určením či poskytnutím lhůty vymezuje soud novou lhůtu, která počíná v insolvenčních věcech běžet v závislosti na tom, zda se rozhodnutí doručuje zvláštním způsobem, buď účinností rozhodnutí zveřejněním v insolvenčním rejstříku (nedoručuje-li se zvláštním způsobem), nebo zvláštním doručením. S doručením písemnosti je totiž v takových případech spojen začátek běhu lhůty. Příkladem takové lhůty je lhůta k podávání přihlášek pohledávek do insolvenčního řízení, kdy soud v rozhodnutí o úpadku stanovuje lhůtu pro podávání přihlášek pro věřitele, kteří dosud přihlášku pohledávky nepodali (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona).
Jinak je tomu v případě prodloužení lhůty „o určitý časový úsek“, kdy zákon s doručením písemnosti nespojuje počátek běhu lhůty, když nestanovuje novou lhůtu, ale nově vymezuje konec běžící lhůty. Prodloužit lhůtu o určitý čas pak znamená připočítat k stávající lhůtě lhůtu další. V opačném případě by význam slova prodloužit o určitou lhůtu ztrácel původní význam.
Jestliže insolvenční zákon upravuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu při tzv. předjednané reorganizaci tak, že obecně konec této lhůty připadá na den, kdy je vydáno rozhodnutí o úpadku, pak prodloužení „této lhůty nejdéle o 30 dnů“ nemůže znamenat nic jiného, než že lhůta k předložení reorganizačního plánu podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona končí nejpozději 30. dnem od vydání rozhodnutí o úpadku (od data uvedeného jako datum vydání rozhodnutí). Lhůta tak začíná běžet od zahájení insolvenčního řízení a končí rozhodnutím o úpadku; běh prodloužené lhůty (§ 316 odst. 6 insolvenčního zákona) skončí nejpozději uplynutím 30. dne od vydání rozhodnutí o úpadku. Lhůtu pro předložení reorganizačního plánu lze prodloužit pouze v rámci rozhodnutí o úpadku a její zmeškání nelze prominout (srov. § 83 insolvenčního zákona).
V souladu s výše uvedeným insolvenční soud v bodě IV. výroku rozhodnutí o úpadku rozhodl, že soud dlužníkovi prodlužuje lhůtu k předložení reorganizačního plánu do 30 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku. V odůvodnění rozhodnutí pak insolvenční soud ve vztahu k výroku o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu uvedl: „Dlužník (…) požádal soud o prodloužení lhůty k předložení reorganizačního plánu podle § 316 odst. 5 insolvenčního zákona. Soud jeho žádosti vyhověl podle § 316 odst. 6 insolvenčního zákona a lhůtu mu prodloužil o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky úpadku“. Není přitom sporu o tom, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají zveřejněním rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 2 věta za středníkem, § 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona).
Insolvenční soud tudíž prodloužil dlužníkovi lhůtu k předložení reorganizačního plánu o 30 dnů počítanou ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Z uvedeného vyplývá, že § 74 odst. 2 insolvenčního zákona se v tomto případě neuplatní [běh lhůty nebyl ani rozhodnutím insolvenčního soudu (výrokem o jejím prodloužení) navázán na „doručení“ rozhodnutí o úpadku]. Jinak řečeno, přestože se dovolateli usnesení o úpadku, v němž mu byla prodloužena lhůta k předložení reorganizačního plánu, doručuje zvlášť, od tohoto doručení se dovolateli neodvíjí počátek běhu lhůty.
S ohledem na to, že rozhodnutí o úpadku bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 15. dubna 2016, prodloužená lhůta k předložení reorganizačního plánu skončila (vzhledem k tomu, že dne 15. května 2016 byla neděle) dne 16. května 2016. Předložil-li dlužník reorganizační plán až 23. května 2016, učinil tak po uplynutí prodloužené lhůty.
Dovolatel tím, že reorganizační plán včas nepředložil, nekonal v souladu s obecným právním principem „vigilantibus iura scripta sunt“ (jen bdělým náležejí práva), k němuž se ve své rozhodovací praxi opakovaně hlásí Nejvyšší i Ústavní soud; následky, jež z takového „nekonání“ plynou, jdou k tíži dovolatele.
Uplyne-li lhůta k předložení reorganizačního plánu marně (jako v tomto případě), stává se reorganizace dlužníka definitivně nepřípustnou (dlužník se stal osobou, u které zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací). Insolvenčnímu soudu proto nic nebránilo (naopak byl povinen) rozhodnout o způsobu řešení úpadku konkursem (srov. R 96/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož byl reorganizační plán předložen opožděně, je tudíž věcně správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-