// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 20.08.2018
Zpeněžení pohledávky dlužníka jejím uhrazením do majetkové podstaty
Pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je totiž „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 141/2016, ze dne 31. 5. 2018
Dotčené předpisy:
§ 283 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 294 IZ ve znění do 30. 6. 2017
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 14. května 2015, č. j. KSHK 45 INS 4253/2014-B-16, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) uložil insolvenčnímu správci (Mgr. Ing. Daliboru Jandurovi), aby k rozdělení mezi nezajištěné věřitele vyjmenované ve výroku „použil“ finanční prostředky ve výši 235 079,73 Kč, získané do majetkové podstaty dlužnice peněžitým darem ve výši 270 000 Kč poskytnutým Martinem Süsserem (dále jen „M. S.“), a to dle specifikací částek připadajících k výplatě jednotlivým věřitelům, které odpovídaly výši jejich zjištěných pohledávek (bod I. výroku), uložil povinnosti insolvenčnímu správci v návaznosti na bod I. výroku (bod II. výroku) a nepřiznal insolvenčnímu správci odměnu ve výši 81 675,18 Kč včetně daně z přidané hodnoty za zpeněžení peněžitého daru ve výši 270 000 Kč poskytnutého M. S. (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 15. dubna 2014, č. j. KSHK 45 INS 4253/2014-A-9, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce.
2/ Do insolvenčního řízení se přihlásilo 5 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 773 606,43 Kč, jež byly všechny v plné výši zjištěny na přezkumném jednání konaném dne 24. června 2014. V návaznosti na částečné zpětvzetí pohledávky věřitele č. 2 – České spořitelny a. s., ve výši 538 526,70 Kč, pak „předmětem insolvenčního řízení“ zůstaly pohledávky nezajištěných věřitelů v celkové výši 235 079,73 Kč.
3/ Usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. KSHK 45 INS 4253/2014-B-14, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty, a to peněžitého daru poskytnutého na účet majetkové podstaty M. S. v celkové výši 270 000 Kč.
4/ Insolvenční správce podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 27. února 2015 „požádal o rozdělení získaného daru do majetkové podstaty dlužnice ve výši 270 000 Kč po odečtení odměny insolvenčního správce jím vyúčtované ve výši 81 675,18 Kč včetně 21% daně z přidané hodnoty, tj. částky 188 324,82 Kč, a to podle poměru pohledávek věřitelů“.
5/ Po zveřejnění návrhu „na vydání výtěžku zpeněžení majetku z majetkové podstaty“ v insolvenčním rejstříku nebyly proti návrhu podány žádné námitky.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 38 odst. 1, § 168 odst. 2 písm. a/ a odst. 3, § 298 odst. 2 až 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška“) – uzavřel, že neshledal důvod, pro který by nemohl žádosti (návrhu) insolvenčního správce na rozdělení výtěžku vyhovět.
K insolvenčním správcem vyúčtované odměně za zpeněžení peněžitého daru poskytnutého dárcem na účet majetkové podstaty dlužnice insolvenční soud uvedl, že je zcela nepřiměřená a navíc v rozporu s dobrými mravy, a to za situace, kdy insolvenční správce zjevně nemusel na dané zpeněžení vynaložit žádné větší úsilí ani náklady. K tomu doplnil, že poskytnutý finanční dar 270 000 Kč navíc převyšuje výši všech přihlášených pohledávek věřitelů, tj. 235 079,73 Kč, a dlužnice tak z daru uspokojí své věřitele ve výši 100 %. Dle návrhu (žádosti) insolvenčního správce by však po přiznání odměny insolvenčního správce ve výši 81 675,18 Kč byli věřitelé dlužnice uspokojeni pouze částkou 188 324,82 Kč, tj. v rozsahu 80,11 %.
K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2016, č. j. KSHK 45 INS 4253/2014, 1 VSPH 1141/2015-B-26, usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. potvrdil.
Odvolací soud – cituje § 38 odst. 1, § 283 odst. 1 a § 398 odst. 2 insolvenčního zákona – v prvé řadě uzavřel, že se neztotožňuje s úvahou insolvenčního správce, sdílenou i insolvenčním soudem, že dar ve výši 270 000 Kč zaslaný na účet majetkové podstaty byl zpeněžením majetkové podstaty. Podle odvolacího soudu zaslání finanční částky třetí osobou na účet majetkové podstaty nelze považovat za zpeněžení majetkové podstaty. Nebylo proto možné přiznat insolvenčnímu správci odměnu podle § 1 odst. 3 vyhlášky, neboť nedošlo ke zpeněžení majetkové podstaty.
Podle odvolacího soudu byla v dané věci odměna správce hrazena podle § 3 písm. b/ vyhlášky, přičemž nebyl dán důvod pro „další úhradu odměny správce“. Z tohoto důvodu ani nebylo možné aplikovat § 5 vyhlášky.
Odvoláním napadené rozhodnutí tak odvolací soud shledal věcně správným, byť z jiného důvodu, než uvedl insolvenční soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a kterou odvolací soud nesprávně právně posoudil, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že mu bude přiznána odměna ve výši 81 675,18 Kč, včetně daně z přidané hodnoty.
Konkrétně podle dovolatele odvolací soud nesprávně dovodil, že tzv. dar „zaslaný částkou 270 000 Kč na účet majetkové podstaty“ není zpeněžením majetkové podstaty a že tak ke zpeněžení nedošlo, pročež nelze uvažovat o přiznání odměny dovolateli.
Dovolatel namítá, že odvolací soud překročil své přezkumné oprávnění, neboť již usnesením o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a zpeněžením majetkové podstaty, „pohledávky na peněžní částce z potenciálně neúčinného právního úkonu darovací smlouvy“, bylo pravomocně konečným způsobem rozhodnuto o tom, že oddlužení bude řešeno (i) zpeněžením majetkové podstaty, a odvolacímu soudu nepříslušelo tuto právní otázku hodnotit ani „otevírat směrem k revokaci způsobu oddlužení“. Odvolací soud tak podle dovolatele nemohl vůbec uzavřít, že v dané věci nešlo o zpeněžení majetkové podstaty.
K tomu dovolatel dále uvádí, že odvolací soud svým rozhodnutím „konstituoval právní kvazistav, kdy konfirmoval plnění J. S. (míněn nejspíše M. S.), aniž toto plnění, nemá-li být zpeněžením majetkové podstaty, nad rámec konstatování, že šlo o zaslání částky třetí osobou na účet majetkové podstaty, jakkoli zařadil mezi právně podřaditelné hypotézy“.
Dovolatel „žádá o zaujetí metodického precedenčního názoru“ k odměně insolvenčního správce za okolností, podle nichž plnění do majetkové podstaty bylo „na kompenzační pohledávku z úkonu, který dovolatel považoval za neúčinný“, přičemž vůči osobě, jež měla z takového úkonu prospěch, právo uplatnil. Dovolatel má za to, že citoval-li odvolací soud § 283 odst. 1 insolvenčního zákona a zdůraznil-li, že v tomto případě nejde o využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti, takže nešlo o zpeněžení (což s sebou nenese žádné úsilí insolvenčního správce), pak je jediným přijatelným výkladem (s využitím argumentu a minori ad maius) závěr, že náleží-li odměna tehdy, nemusel-li insolvenční správce konat, tím spíše mu náleží, jestliže konal a vymohl (jak tomu byla v dané věci). K tomu dovolatel dodává, že svým jednáním nejen zajistil uspokojení věřitelů, ale zároveň předešel incidenčnímu sporu.
Uzavírá, že „daný stav vyjednání pohledávky dlužnice za J. S. (znovu nejspíše míněn M. S.) a její splnění z jeho strany je zpeněžením majetkové podstaty“ dle § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a dovolateli tak náleží příslušná odměna ze zpeněžení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, kterou se dovolací soud dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 a níže uvedená ustanovení vyhlášky ve znění účinném od 1. ledna 2014 (v aktuálním znění).
Podle § 38 insolvenčního zákona má insolvenční správce právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce se uspokojují z majetkové podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li jejich uspokojení z těchto zdrojů možné, hradí je stát, nejvýše však 50 000 Kč na odměně insolvenčního správce a 50 000 Kč na náhradě hotových výdajů insolvenčního správce (odstavec 2). Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě, a není-li jí, ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu po projednání s věřitelským výborem odměnu insolvenčního správce přiměřeně zvýšit nebo snížit. Důvodem ke snížení odměny je zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo že nenavrhl provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav zpeněžení majetkové podstaty umožňoval (odstavec 3). Způsob určení odměny, některých hotových výdajů insolvenčního správce a způsob jejich úhrady státem stanoví prováděcí právní předpis (odstavec 6).
Podle § 283 odst. 1 insolvenčního zákona se zpeněžením majetkové podstaty rozumí převedení veškerého majetku, který do ní náleží, na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Za zpeněžení se k tomuto účelu považuje i využití bankovních kont dlužníka a jeho peněžní hotovosti. Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí i úplatné postoupení dlužníkových pohledávek; ujednáními, která tomu brání, není insolvenční správce omezen.
Podle § 294 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky. To platí přiměřeně i pro dlužníkovy nepeněžité pohledávky ocenitelné penězi (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 insolvenční správce nemá, pokud náklady na uplatnění a vymáhání těchto pohledávek jsou neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty (odstavec 2).
Podle § 398 insolvenčního zákona lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (odstavec 2). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (odstavec 3).
Podle § 1 vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměnu insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí při výtěžku od 0 do 500 tis. Kč 25 %, od 500 tis. Kč do 1 mil. Kč 125 000 Kč + 20 % z částky přesahující 500 tis. Kč, od 1 mil. do 5 mil. Kč 225 000 Kč + 15 % z částky přesahující 1 mil. Kč, od 5 mil. do 10 mil. Kč 825 000 Kč + 13 % z částky přesahující 5 mil. Kč, od 10 mil. do 50 mil. Kč 1 475 000 Kč + 10 % z částky přesahující 10 mil. Kč, od 50 mil. do 100 mil. Kč 5 475 000 Kč + 5 % z částky přesahující 50 mil. Kč, od 100 mil. do 250 mil. Kč 7 975 000 Kč + 1 % z částky přesahující 100 mil. Kč, od 250 mil. Kč 9 475 000 Kč + 0,5 % z částky přesahující 250 mil. Kč (odstavec 3). Pro účely této vyhlášky se výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele rozumí výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou (odstavec 4). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce nejméně 45 000 Kč (odstavec 5).
Podle § 3 vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení, činí odměna insolvenčního správce
a/ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty částku určenou podle § 1, nejméně však 45 000 Kč,
b/ při oddlužení plněním splátkového kalendáře 750 Kč a v případě oddlužení povoleného na základě společného návrhu manželů 1 125 Kč za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře,
c/ při oddlužení plněním splátkového kalendáře, při kterém dochází ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, 750 Kč a v případě oddlužení povoleného na základě společného návrhu manželů 1 125 Kč za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře a částku určenou podle § 1 odst. 2.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, jaká odměna náleží insolvenčnímu správci při způsobu řešení úpadku dlužníka oddlužením, které bylo schváleno v kombinaci obou jeho forem, tj. zpeněžením majetkové podstaty i plněním splátkového kalendáře, přičemž je současně podstatné určit, zda je zpeněžením majetkové podstaty obdržení platby na účet majetkové podstaty, která představuje plnění na pohledávku dlužníka.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že výkladem § 38 insolvenčního zákona a § 1 vyhlášky se zabýval již v usnesení ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 27/2010, uveřejněném pod číslem 64/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3648/10), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že vyhláška je v intencích § 38 odst. 5 insolvenčního zákona (s účinností od 1. ledna 2014 jde o § 38 odst. 6 insolvenčního zákona) oním zvláštním předpisem, podle kterého se stanoví odměna insolvenčního správce.
Tamtéž dospěl k závěru, že z dikce § 38 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se ve spojení s § 1 odst. 4 vyhlášky podává jednoznačný posun v určování odměny při řešení dlužníkova úpadku konkursem potud, že odměna má být (je) určována z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele, tedy z částky, kterou mají (zjednodušeně řečeno) věřitelé skutečně obdržet (srov. u zajištěných věřitelů § 1 odst. 2 vyhlášky a u nezajištěných věřitelů § 1 odst. 4 vyhlášky).
V usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2015 (v němž bylo oddlužení řešeno pouze zpeněžením majetkové podstaty a nebyli uspokojováni zajištění věřitelé) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že § 1 odst. 4 vyhlášky poskytuje jednoznačný návod pro výpočet odměny insolvenčního správce. Z doslovného znění tohoto ustanovení totiž plyne, že výtěžkem zpeněžení určeným k rozdělení mezi nezajištěné věřitele (rozhodným pro stanovení odměny podle § 1 odst. 1 věty druhé vyhlášky o odměně) se rozumí „výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu“ a „výtěžek zpeněžení určený k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou“. Text dané normy nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že přebytek výtěžku zpeněžení, který se vydává dlužníkům, není významný pro určení odměny insolvenčního správce. Je-li zpeněžením majetkové podstaty dlužníka dosažena částka převyšující v dané insolvenční věci částku určenou k rozdělení mezi nezajištěné věřitele zahrnuté do rozvrhu a částku určenou k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů postavených na roveň pohledávkám za podstatou, netvoří tento přebytek (hyperocha) základ pro určení výše odměny insolvenčního správce.
V usnesení ze dne 26. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 97/2016, pak Nejvyšší soud dovodil, že možnost řešení oddlužení oběma způsoby současně (resp. kombinací obou jeho forem) se neprotivila ani úpravě obsažené v § 398 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017. Je-li pak oddlužení řešeno oběma formami současně (jejich kombinací), je insolvenční správce povinen pro část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty postupovat dle § 398 odst. 2 a § 408 odst. 4 insolvenčního zákona obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu, tj. uzavřít část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 302 až § 307 insolvenčního zákona), a to bez ohledu na stav současně probíhajícího oddlužení plněním splátkového kalendáře (s jedinou výjimkou spočívající v nezbytnosti zohlednit míru dosavadního uspokojení věřitelů splátkovým kalendářem při rozvrhu, tj. aby nezajištění věřitelé neobdrželi celkově více, než kolik činí hodnota jejich zjištěných pohledávek). Odměna insolvenčního správce při oddlužení realizovaného kombinací obou forem oddlužení bude pro část oddlužení plněním splátkového kalendáře určena dle § 3 písm. b/ vyhlášky a pro část oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle § 3 písm. a/ ve spojení s § 1 vyhlášky.
V poměrech projednávané věci je podstatné, že oddlužení dlužnice bylo pravomocně schváleno oběma způsoby současně (jejich kombinací) [B-14], přičemž v části oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bylo výslovně rozhodnuto o tom, že jde o zpeněžení „peněžitého daru poskytnutého na účet majetkové podstaty M. S. v celkové výši 270 000 Kč“.
Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že „dar“ zaslaný na účet majetkové podstaty od M. S. ve výši 270 000 Kč nemá s ohledem na způsob oddlužení podle pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení režim oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 398 odst. 3, § 409 a § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, nýbrž podléhá úpravě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle § 398 odst. 2 a § 408 insolvenčního zákona.
Zbývá posoudit, zda „zaslání finanční částky třetí osobou na účet majetkové podstaty“ (formulace užitá odvolacím soudem) lze považovat za zpeněžení majetkové podstaty. Jinak (obecně) řečeno, jde o to, zda při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty má peněžitý dar dlužníku nebo peněžité plnění na úhradu pohledávky dlužníka za jeho dlužníkem, případně na úhradu jiného majetkového nároku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, povahu částky získané zpeněžením majetkové podstaty dlužníka (ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona).
Ze skutkových okolností dané věci a z obsahu spisu (B-4, B-11, B-12, B-13, B-14) vyplývá, že se jednalo o dar poskytnutý dlužnici ze strany M. S. Šlo tedy o splnění pohledávky dlužnice za M. S. z titulu daru, který vyplynul z dohody o mimosoudním řešení odpůrčího nároku, přičemž dovolatel považoval darovací smlouvu, jíž dlužnice v době před zahájením insolvenčního řízení převedla na M. S. svůj podíl na nemovitostech, za neúčinný úkon.
Z § 283 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že zpeněžením je míněno převedení majetku na peníze za účelem uspokojení věřitelů. Vezme-li se v potaz právní povaha pohledávky, nelze dospět k jinému závěru, než že nejpřirozenějším způsobem převedení majetku v podobě pohledávky na peníze je vymožení plnění od (dlužníkova) dlužníka, tj. zaplacení pohledávky. Uvedené se podává přímo z § 294 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož má insolvenční správce povinnost uplatnit a vymáhat ve prospěch majetkové podstaty dlužníkovy pohledávky.
Současně je na první pohled patrno, že dikce § 283 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona, která upravuje další způsob „zpeněžení pohledávky“ (její úplatné postoupení), implicitně předpokládá, že primárním způsobem zpeněžení pohledávky je její vymožení. K postoupení pohledávky může totiž dojít jen tehdy, jestliže dosud nezanikla zaplacením.
Nelze tedy akceptovat výklad, že pouhé „zaslání finanční částky třetí osobou na účet majetkové podstaty“ není zpeněžením majetkové podstaty. I dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je „převedením majetku dlužníka na peníze“ a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 insolvenčního zákona, a to bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky (§ 294 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedený výklad plně odpovídá tomu, že podle § 283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se za zpeněžení považuje i „pouhé“ využití peněžní hotovosti dlužníka nebo zůstatku na jeho účtech.
K tomu, že pohledávka dlužníka je zpeněžena již (i) tím, že ji dlužníkův dlužník sám dobrovolně uhradí do majetkové podstaty, srov. mutatis mutandis též závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku ze dne 19. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 821/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2016, pod číslem 17 (přestože šlo o závěry přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, lze je aplikovat i pro poměry insolvenčního zákona), v usnesení ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2016, pod číslem 49, či v usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 NSČR 9/2016, uveřejněném pod číslem 80/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. července 2017, sp. zn. IV. ÚS 1704/17). V literatuře k tomu viz např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 155, či Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Linde Praha a. s., Praha 1995, který na str. 157 výstižně uvádí: „Jde-li o pohledávky, dochází k jejich zpeněžení v konkursu tím způsobem, že si správce vyžádá nejdříve jejich dobrovolné splnění od úpadcových dlužníků a jestliže mu nebude vyhověno, vymáhá je na nich žalobou a nuceným výkonem na základě získaného rozhodnutí“. Ačkoli jde o literaturu k zákonu o konkursu a vyrovnání, není pro obecný výklad problematiky zpeněžování důvod ji pominout v poměrech insolvenčního zákona.
Na výše uvedeném ničeho nemění ani to, že pohledávka byla na účet majetkové podstaty uhrazena v době, kdy osobou s dispozičním oprávněním byla dlužnice (§ 229 odst. 3 insolvenčního zákona), neboť následně insolvenční soud schválil oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, kterou tvořil právě již poskytnutý dar.
Z obsahu spisu nadto plyne, že k poskytnutí částky 270 000 Kč M. S. do majetkové podstaty došlo na základě iniciativy insolvenčního správce, který prověřil právní úkony dlužnice z hlediska možnosti uplatnit jejich neúčinnost a poukázání uvedené částky bylo důsledkem mimosoudní dohody s M. S. (synem dlužnice) o tom, že dovolatel nepodá odpůrčí žalobu a M. S. uhradí pohledávky dlužnice, přičemž část této úhrady byla zaslána přímo na účet majetkové podstaty (šlo o plnění určené pro nezajištěné věřitele).
Odvolací soud konečně pochybil i tím, že ignoroval schválený způsob oddlužení (kombinací obou forem oddlužení), když měl za to, že dovolateli náleží odměna pouze podle § 3 písm. b/ vyhlášky [taková úvaha by byla na místě pouze kdyby šlo (jen) o oddlužení plněním splátkového kalendáře].
Dovolateli tak z výtěžku zpeněžení daru od M. S. ve výši 270 000 Kč náleží odměna dle § 38 insolvenčního zákona a § 3 písm. a/ ve spojení s § 1 vyhlášky, když tuto odměnu je třeba vypočítat z částky vyplacené věřitelům při zahrnutí odměny insolvenčního správce do základu pro výpočet odměny (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2016).
Za tohoto stavu přicházelo v úvahu pouze možné snížení odměny podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Na odvolacím soudu tak bylo vypořádat se s námitkami, které dovolatel uplatnil proti důvodům, jež vedly insolvenční soud k závěru, že podmínky pro snížení odměny jsou splněny do té míry, že je nutné ji zcela odepřít.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-