// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 02.08.2018
K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona
Vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy exekutorem zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že exekuční rozvrhové usnesení nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.
Pro posouzení, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení, v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), do majetkové podstaty dlužníka, lze přiměřeně použít judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (viz NS sp. zn. 29 Cdo 998/2010).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5643/2016, ze dne 26. 4. 2018
Dotčené předpisy: § 109 odst. 1 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 22. prosince 2016 (správně „22. prosince 2015“), č. j. 5 C 221/2015-49, zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. D. K., jako insolvenční správce dlužníků M. S. a J. S.) domáhal po žalované (Mgr. Veronice Jakubovské, soudní exekutorce), aby zaplatila do majetkové podstaty dlužníků částku 326.884,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. září 2016, č. j. 27 Co 256/2016-95, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení z majetkové podstaty dlužníků (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1) Vyhláškou ze dne 14. března 2014 Krajský soud v Praze oznámil, že bylo zahájeno (na základě insolvenčního návrhu dlužníků M. S. aj. S.) insolvenční řízení ve věci dlužníků, jakož i to, že vyhláška byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku téhož dne v 14:24 hodin a že tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Následně usnesením ze dne 2. dubna 2014, č. j. KSPH 61 INS 7026/2014-A-8, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil řešení jejich úpadku oddlužením a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; usnesením ze dne 18. září 2014, č. j. KSPH 61 INS 7026/2014-B-7, schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře.
2) Na majetek dlužníka (J. S.) byla vedena exekuce soudním exekutorem J. L., Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 092 EX 52/10. Při provádění exekuce byly vydraženy nemovitosti ve společném jmění manželů (povinného J. S. a M. S.) [dále jen „nemovitosti“]. Dne 11. prosince 2013 vydala Mgr. V. J., jako zástupce soudního exekutora J. L., rozvrhové usnesení č. j. 092 EX 52/10-155, podle něhož „se rozdělovaná podstata ve výši 400.000,- Kč rozvrhuje tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky, a to pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce ve výši 73.116,- Kč a pohledávka zástavního věřitele (Komerční banky, a. s. − dále jen „věřitel K“) ve výši 326.884,- Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 19. února 2014.
3) Dne 9. dubna 2014 žalovaná vyplatila věřiteli K (podle pravomocného rozvrhového usnesení) výtěžek zpeněžení (dražby) v rozsahu částky 326.884,- Kč.
4) Věřitel K přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků (přihláškou ze dne 10. dubna 2014) pohledávku č. 1 v celkové výši 835.725,89 Kč a č. 2 v celkové výši 907.746,45 Kč, a to jako zajištěné (zástavním právem k nemovitostem), a nezajištěnou pohledávku č. 3 v celkové výši 421.183,53 Kč. Podáním datovaným 17. dubna 2014 vzal částečně zpět přihlášku pohledávky č. 1 (v rozsahu částky 326.884 Kč na jistině) a uplatněné pořadí (právo na uspokojení ze zajištění) pohledávek č. 1 a 2, s tím, že pohledávku č. 1 nadále uplatňuje jako nezajištěnou v celkové výši 508.841,89 Kč a pohledávku č. 2 jako nezajištěnou v původní výši 907.746,45 Kč. Toto zpětvzetí vzal Krajský soud v Praze na vědomí usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. KSPH 61 INS 7026/2014-P-3-3.
Na tomto základě odvolací soud sice (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že „výplata“ vymoženého plnění věřiteli K soudním exekutorem je prováděním exekuce, nicméně zdůraznil, že „účinky“ insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nastaly „až za situace, kdy zde již bylo pravomocné rozvrhové usnesení“. Proto dovodil, že „podkladem pro nakládání výtěžkem dražby“ v rámci exekuce při jejím provedení prodejem nemovitých věcí (…) je buď pravomocné rozvrhové usnesení (§ 337g zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) nebo usnesení o vydání výtěžku (vymoženého plnění) insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka nebo do likvidační podstaty [§ 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů exekučního řádu]. „Taková rozhodnutí nemohou obstát souběžně a je tedy namístě buď odklidit příslušné rozvrhové usnesení a nahradit je usnesením podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, nebo – pokud již rozvrhové usnesení do zahájení účinků insolvenčního řízení nabylo právní moci, a takto odklidit je proto již nelze − musí soudní exekutor jeho právní účinky respektovat a nemůže postupovat podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu“. Potud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 21 Cdo 4599/2014.
Uvedenému výkladu podle odvolacího soudu nasvědčuje i to, že ve smyslu ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř. právní mocí rozvrhového usnesení zaniklo (zajištěnému) věřiteli zástavní právo na „předmětu zajištění – vydražených nemovitostech“, pročež by věřitel K nemohl mít v rámci insolvenčního řízení postavení zajištěného věřitele.
Proto odvolací soud shledal postup žalované (soudní exekutorky), spočívající ve výplatě žalobou požadované částky ve výši 326.884,- Kč věřiteli K, za souladný „s právní úpravou“; již z tohoto důvodu nemohla být dána odpovědnost žalované „za škodu“ ve smyslu ustanovení § 32 exekučního řádu. Navíc je zjevné, že žalovaná výtěžkem zpeněžení již „nedisponuje“ a není tak pasivně legitimována k jeho vydání do majetkové podstaty dlužníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když „při řešení otázky, zda soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení vydat insolvenčnímu správci výtěžek dražby, a to za situace, kdy rozvrhové usnesení vydané soudním exekutorem nabylo právní moci ještě před zahájením insolvenčního řízení“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatel poukazuje na závěry, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. 29 ICdo 56/2013 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 107/2016“), jakož i ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“), v usnesení ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003, v usnesení ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněném pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011.
Přitom akcentuje, že úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, je vše kromě úkonů učiněných k zajištění dlužníkova majetku, naprosto jednoznačně tedy i výplata výtěžku zpeněžení věřiteli K; exekutor tak musí po zahájení insolvenčního řízení vydat výtěžek zpeněžení majetku insolvenčních dlužníků insolvenčnímu správci.
Současně nelze přehlédnout – pokračuje dovolatel − že nesprávný postup žalované měl zásadní vliv na stav insolvenčního řízení a zejména na míru uspokojení věřitelů, když v důsledku vyplacení výtěžku zpeněžení věřiteli K, tento vzal zpět přihlášku pohledávky ve výši obdržené částky, a současně již dále neuplatňoval právo na uspokojení ze zajištění věci, která byla zpeněžena ve veřejné dražbě; oproti původní přihlášce tak byly pohledávky věřitele K v částkách 508.841,89 Kč a 907.746,45 Kč zjištěny jako pohledávky nezajištěné majetkem dlužníka a jako takové zahrnuty do splátkového kalendáře (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2014, č. j. KSPH 61 INS 7026/2014-B-7). Kdyby žalovaná postupovala správně a nevyplatila výtěžek zpeněžení věřiteli K, zůstaly by pohledávky č. 1 a 2 přihlášeny jako zajištěné, tj. vůbec by nebyly zahrnuty do splátkového kalendáře a v důsledku toho by se v rámci plnění oddlužení dostalo výrazně vyššího uspokojení ostatním věřitelům.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Z obsahu insolvenčního spisu je zřejmé, že dlužnice M. S. zemřela dne 29. srpna 2015, přičemž insolvenční soud zastavil insolvenční řízení „ve věci dlužnice“ usnesením ze dne 30. září 2015, č. j. KSPH 61 INS 7026/2014-B-10, které nabylo právní moci dne 2. října 2015.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu vyplacení výtěžku zpeněžení věřiteli K) se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: (…) c) výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému.
Podle ustanovení § 109 odst. 2 věty první insolvenčního zákona úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
Podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu (v témže znění), je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.
Podle ustanovení § 337g odst. 1 o. s. ř. v rozvrhovém usnesení soud přizná pohledávky jejich věřitelům a uvede, že přiznané pohledávky po právní moci usnesení vyplatí. U pohledávky vydražitele uvede, v jakém rozsahu ji vyplatí a v jakém rozsahu ji započte proti nejvyššímu podání.
Podle ustanovení § 337h odst. 1 o. s. ř. dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovité věci; ustanovení § 336l odst. 4 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v dovolatelem zmíněném R 107/2016 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li zahájeno insolvenční řízení vůči dlužníku v době, kdy již bylo v exekučním řízení pravomocně rozhodnuto o udělení příklepu, nelze pokračovat v provádění exekuce [§ 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona]. Bude-li v insolvenčním řízení rozhodnuto o úpadku dlužníka, je povinností soudního exekutora rozhodnout o vydání rozdělované podstaty insolvenčnímu správci. Tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel) postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení. Smyslem vydání výtěžku zpeněžení zástavy v exekučním řízení přímo insolvenčnímu správci a nikoli oprávněnému či jiným věřitelům, kteří se přihlásí do exekučního řízení, je ten, že uspokojovat lze pouze pohledávky těch (zajištěných) věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení přihlásili (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) bez ohledu na to, zda byli účastníky původního exekučního řízení.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněném pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud vysvětlil, že:
V pozitivním slova smyslu lze podle (již ustálené) judikatury Nejvyššího soudu označit jako úkon, jímž se „provádí“ výkon rozhodnutí nebo exekuce, každý úkon, jímž má být výkon rozhodnutí nebo exekuce bezprostředně realizován [srov. např. R 52/1998 (bod XXVI.), str. 194 (370)].
Ve shodě s tím pak označil za úkon, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, pokyn k odepsání peněžních prostředků z účtu povinného (při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u banky) [R 52/1998 (bod XXVI.), str. 194 (370)], udělení příklepu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003), projednávání poddlužnické žaloby podle § 315 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněný pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo pokyn soudu k tomu, aby usnesení o udělení příklepu bylo doručeno zákonem stanoveným osobám (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), soupis věcí povinného v rámci exekuce prodejem movitých věcí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 1980/2011), vydání exekučního příkazu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněný pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a vydání rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce pro účely jejich vymožení některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (příkaz k úhradě nákladů exekuce) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014].
Je přitom bez významu, že s výjimkou posledního rozhodnutí šlo o závěry přijaté při výkladu konkursní úpravy podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání [srov. jeho § 14 odst. 1 písm. e)], když pojmy „nařídit výkon rozhodnutí“, „nařídit exekuci“, „provést výkon rozhodnutí“ nebo „provést exekuci“ mají samostatný význam bez zřetele k tomu, zda jsou vykládány ve vazbě na konkursní úpravu nebo úpravu insolvenční.
V negativním smyslu slova pak lze obecně říci, že úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný (jen) k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Tato definice je s účinností od 1. ledna 2014 obsažena v insolvenčním zákoně (srov. jeho § 109 odst. 2 větu první insolvenčního zákona).
Promítnuto do poměrů dané věci nemá Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem žádné pochybnosti o tom, že vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení zástavy zástavnímu věřiteli v době, kdy již nastaly účinky, které insolvenční zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci), je (nepřípustným) prováděním exekuce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že rozvrhové usnesení (ze dne 11. prosince 2013) nabylo právní moci dříve, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného.
Podpořil-li odvolací soud své právní posouzení věci [ohledně vlivu právní moci rozvrhového usnesení na (ne)možnost exekutora vyplatit věřiteli K (část) výtěžku zpeněžení zástavy] poukazem na usnesení sp. zn. 21 Cdo 4599/2014, Nejvyšší soud tuto jeho argumentaci nesdílí. Ve zmíněném usnesení se Nejvyšší soud vyjádřil (jen) k otázce, kdy již exekutor nemůže vydat rozvrhové usnesení (a musí rozhodnout ve smyslu ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu); účinky zahájení insolvenčního řízení, které nastaly po právní moci rozvrhového usnesení (a před vyplacením výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli), se nezabýval.
Zbývá posoudit, zda skutečnost, že žalovaná vyplatila věřiteli K výtěžek zpeněžení zástavy v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, má vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a to zejména s ohledem na závěr, na němž rozhodnutí odvolacího soudu (také) spočívá a podle něhož žalovaná není pasivně legitimována k vydání výtěžku zpeněžení do majetkové podstaty dlužníka.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „plnění poskytnuté exekučním soudem věřiteli povinného (oprávněnému) po prohlášení konkursu na majetek povinného z majetku povinného náležejícího do jeho konkursní podstaty (§ 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení vydaného exekučním soudem, odporuje účinkům prohlášení konkursu [§ 14 odst. 1 písm. e) ZKV] a věřitel povinného (oprávněný) není oprávněn si je ponechat; v režimu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), je oprávněný povinen plnění odporující účinkům konkursu prohlášeného na majetek povinného vrátit tomu, na jehož úkor se takto bezdůvodně obohatil. Srov. mutatis mutandis např. též body XXVI. a XXVII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněný pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 343/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2008, pod číslem 100 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2010, pod číslem 183.
Jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání – srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009 a ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněných pod čísly 14/2011 a 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], neplatí to pro posouzení, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání plnění, které exekutor vyplatil věřiteli dlužníka (oprávněnému v exekuci), byť na základě pravomocného rozvrhového usnesení, v rozporu s účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (povinného v exekuci) [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], do majetkové podstaty dlužníka.
V dané věci povinnost vydat takové plnění jednoznačně tíží věřitele K [pro kterého platí účinek předjímaný ustanovením § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona též v tom smyslu, že není oprávněn přijmout plnění poskytnuté mu v rozporu s uvedeným ustanovením]; odpovědnost jiné osoby za škodu způsobenou na majetkové podstatě dlužníka by přicházela v úvahu, až kdyby se pohledávka za věřitelem K na vydání tohoto plnění stala fakticky nebo právně nevymahatelnou.
Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl [§ 234d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-