// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 09.02.2018
ÚS: Přihláška nákladů exekuce do insolvenčního řízení
1. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí týkajícímu se bagatelní částky, je její úspěšnost již z tohoto důvodu zpravidla vyloučena. Okolností, způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení podané ústavní stížnosti i v případě tzv. bagatelní částky, však může být zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu.
2. Smyslem institutu oddlužení je sanační způsob řešení úpadku umožňující, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (§ 414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je jediným ústavně souladným výkladem takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na pohledávku, kterou nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení. Ústavní soud v tomto směru akceptuje i právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož „[p]ohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat a ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka.“
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 502/17, ze dne 10. 1. 2018
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"¨) a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") nyní napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (v procesním postavení povinného) na zastavení exekuce pro zaplacení částky 7.865 Kč s příslušenstvím. Okresní soud totiž konstatoval, že je zde dán platný exekuční titul a přezkoumání toho, zda měl oprávněný (exekutor JUDr. Jícha) tyto náklady přihlásit do insolvence, není v rámci tohoto exekučního řízení možné. Usnesení, kterým stěžovateli vznikla nová povinnost, totiž nabylo právní moci až poté, co proběhlo jeho oddlužení a co nabylo právní moci usnesení, kterým byl osvobozen od placení pohledávek. Nyní namítané skutečnosti měl stěžovatel uplatnit v rámci odvolání proti usnesení o zastavení exekuce a pokud se tak nestalo, nelze tento nedostatek nalézacího řízení napravovat v exekučním řízení, ale pouze cestou mimořádných opravných prostředků.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") citované usnesení okresního soudu potvrdil, když zopakoval, že soud není při výkonu exekuce oprávněn přezkoumávat podkladové rozhodnutí, tzn. exekuční titul. Možnost přezkumu dílčí fáze nalézacího řízení mimo příslušné procesní postupy by totiž byla jen pokusem o negaci věcného rozhodnutí, což by vedlo k nejistotě účastníků řízení o konečnosti rozhodnutí v nalézacím řízení. K poukazu stěžovatele na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu krajský soud uvedl, že se v daném případě nejedná o výjimečný případ, kdy by mohl soud zastavit exekuci, jelikož z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že takto výjimečným případem by mohl být pouze exekuční titul vydaný v souvislosti s trestnou činností. O takový případ se však zde nejedná.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětná exekuce byla nařízena usnesením exekutora JUDr. Vrány ze dne 11. 11. 2014, č. j. 103 EX 15217/10-33, avšak jednalo se o příslušenství jistiny vymáhané v původním exekučním řízení, v němž soudní exekutor vydal exekuční titul, kterým nařízenou exekuci zastavil z důvodu, že u stěžovatele proběhlo insolvenční řízení a soud vzal na vědomí splnění oddlužení a stěžovateli přikázal uhradit exekutorovi náklady v částce 7.865 Kč. Stěžovatel popisuje průběh insolvenčního řízení a uvádí, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("insolvenční soud") usnesením ze dne 22. 10. 2014, č. j. KSOL 16 INS 10217/2010-B15, vzal na vědomí splnění oddlužení a podle ustanovení § 414 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona rozhodl o osvobození stěžovatele od placení pohledávek věřitelů, neboť příslušenství jistiny nemůže mít lepší postavení než jistina samotná. Stěžovatel tvrdí, že ve skutečnosti bylo v daném řízení vymáháno příslušenství jistiny vymáhané již dříve, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení a ze 100% v něm byla i uspokojena. Postup oprávněného i obou exekutorů stěžovatel označuje jako účelový a protizákonný a poté, co byl stěžovatel osvobozen od placení pohledávek podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona, nemohl být exekutorem přiznán oprávněnému nárok na náhradu jeho nákladů v exekučním řízení. K závěrům obecných soudů stěžovatel uvádí, že jakkoliv je exekuční řízení formálnějšího charakteru, přesto soud nezbavuje povinnosti zabývat se tím, zda předkládaný exekuční titul je skutečně způsobilým a je tedy možno jej vykonat. Byl proto namístě postup podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tzn. zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost, protože je tu jiný důvod, pro který nelze exekuční titul vykonat (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14). Závěrem stěžovatel připouští, že se sice jedná o tzv. bagatelní částku, nicméně je namístě sjednocení judikatorní praxe. S ohledem na proběhlé oddlužení stěžovatele se ostatně nejedná o zanedbatelnou částku (7.865 Kč). Také proto stěžovatel žádá o přiznání náhrady nákladů zastoupení.
II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
5. Okresní soud uvedl, že pokud stěžovatel považoval exekuční titul za nezákonný, měl jej napadnout opravným prostředkem a neučinil-li tak, musí nést důsledky svého opomenutí a vykonatelnému exekučnímu titulu se podrobit. Stěžejním principem exekučního řízení je totiž zásada, že se vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) do exekučního řízení nepřenášejí. Se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 sice okresní soud souhlasí, nicméně má za to, že nedopadají na danou věc, jelikož mohou být důvodem pro změnu exekučního titulu v rámci nalézacího odvolacího řízení nebo řízení o mimořádných opravných prostředcích, avšak nikoliv pro nevykonávání pravomocného exekučního titulu, u něhož nebylo zjištěno, že by byl vydán v souvislosti s trestnou činností. Proto by měla být ústavní stížnost zamítnuta.
6. Krajský soud uvádí, že právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na pohledávku, kterou nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení, zcela běžně aplikuje v řadě svých rozhodnutí, nicméně v této věci je situace odlišná a stěžovatel měl svoje námitky uplatnit v odvolání proti usnesení soudního exekutora ze dne 11. 11. 2014, které je nyní exekučním titulem. Jestliže toto usnesení již nabylo právní moci, byla exekuce v dané věci pravomocně zastavena a teprve následně soudní exekutor zahájil odlišné exekuční řízení k vymožení pravomocně přiznaných nákladů exekuce. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že se i na tyto náklady vztahuje dobrodiní insolvenčního zákona v podobě přiznaného osvobození od placení pohledávek dle jeho § 414. Krajský soud navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
7. Soudní exekutor JUDr. Lukáš Jícha, Exekutorský úřad Přerov ("vedlejší účastník") uvedl, že právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení a pokud se zde zmiňuje promlčení, pak k němu se přihlíží jen na návrh a nikoliv z moci úřední. Pro rozhodnutí exekutora JUDr. T. Vrány byla relevantní judikatura rozhodná v době jeho rozhodování a nikoliv až dva roky po něm. Stejně tak nemohl být použit právní názor Ústavního soudu, vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14. Věcný přezkum exekučního titulu v exekučním řízení je zapovězen a ústavní stížnost nemá ústavní rozměr, neboť stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu a bylo na něm, aby svoje námitky řádně uplatnil. Napadená rozhodnutí proto nejsou protiústavní.
8. Stěžovatel nevyužil možnost uplatnit k citovaným vyjádřením repliku.
III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí týkajícímu se - ve svém důsledku - bagatelní částky. Této okolnosti si je ostatně stěžovatel dobře vědom, když sice připouští, že se jedná o bagatelní částku, nicméně současně uvádí, že je namístě sjednocení judikatorní praxe. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz)], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. O žádnou z těchto situací se však v právě projednávané věci nejedná. Pokud pak stěžovatel spatřuje význam daného sporu o bagatelní částku v tom, že vyvstala potřeba sjednocení judikatury, nezbývá než uvést, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů při výkladu podústavního práva, nýbrž chránit stěžovatele před zásahy do jejich ústavně zaručených základních práv. Sjednocování judikatury je totiž úkolem samotných obecných soudů, zejména Nejvyššího soudu (viz např. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
10. Důvod, pro který - navzdory shora uvedenému - vyvstala potřeba zasáhnout kasačním rozhodnutím Ústavního soudu, však plyne ze skutečnosti, že stěžovatel argumentuje právním názorem obsaženým v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (v této věci se ostatně jednalo rovněž o bagatelní částku, viz bod 29). Zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu je tedy právě tou okolností, způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení podané ústavní stížnosti i v případě tzv. bagatelní částky.
11. Jak se podává ze shora uvedeného, podstata nyní projednávané věci spočívá v tom, že rozhodnutím insolvenčního soudu ze dne 22. 10. 2014 (Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci) bylo konstatováno oddlužení stěžovatele splněním splátkového kalendáře a bylo rozhodnuto o osvobození stěžovatele od placení pohledávek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 11. 2014. Následně pověřený soudní exekutor usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 103 EX 15217/10-33, sice zastavil nařízenou exekuci, stěžovateli však současně uložil povinnost uhradit právě nyní rozporované náklady exekuce ve výši 7.865 Kč. Jakkoliv byl přitom stěžovatel poučen o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání, této možnosti nevyužil.
12. V opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 nicméně Ústavní soud uvedl, že "nelze odhlédnout od smyslu a účelu institutu oddlužení, jenž je sanačním způsobem řešení úpadku a který umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (srov. § 414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) přitom z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je dle názoru Ústavního soudu jediným možným výkladem, který by nestál v rozporu se smyslem a účelem zákona, a tedy jediným výkladem, který lze považovat za ústavně konformní, takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na tuto pohledávku, kterou tedy nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení. Opačný závěr by totiž zcela popíral smysl oddlužení, neboť si lze snadno představit situaci, kdy by se dlužník, který splnil podmínky pro oddlužení, znovu ocitl v dluhové pasti, tentokráte proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Takový výklad však zjevně připustit nelze."
13. Ústavní soud má za to, že shora citovaný názor dopadá i na nyní projednávaný případ a pokud by se od něj měl nyní rozhodující senát odchýlit, musel by využít postupu předpokládaného ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu, pro což však neshledal žádné rozumné odůvodnění. Tento nález byl ostatně vydán dne 1. 7. 2016, takže jakkoliv nemohl být znám v době jeho rozhodování okresnímu soudu, jinak tomu bylo ve vztahu k rozhodování krajského soudu. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že tímto nálezem Ústavní soud potvrdil právní názor Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (č. 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž tento soud uvedl, že soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu, má v rámci insolvenčního řízení stejné postavení jako ostatní věřitelé dlužníka (povinného). "[V] okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému - úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, jak správně dovozuje dovolatel‚v řadě s ostatními věřiteli'". Jak k tomu dodal Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, "je-li soudní exekutor dle názoru Nejvyššího soudu povinen v případě souběhu insolvenčního a exekučního řízení svou pohledávku spočívající v nákladech exekuce uplatnit toliko cestou její přihlášky do insolvenčního řízení (v jehož rámci se může domoci pouze jejího poměrného uspokojení v řadě s ostatními věřiteli) i tehdy, pokud jím v rámci exekučního řízení již byla vymožena část vymáhané pohledávky oprávněného, je povinen tímto způsobem postupovat tím spíše i v situaci, kdy jím nebude na vymáhanou pohledávku oprávněného do zahájení insolvenčního řízení vymoženo ničeho, přestože již za tímto účelem učinil příslušné procesní kroky. V opačném případě by se totiž soudní exekutor, který již pro oprávněného vymohl část vymáhaného plnění, z hlediska uspokojení své pohledávky spočívající v nákladech exekuce, ocitl v horším postavení než soudní exekutor, kterým do zahájení insolvenčního řízení nebylo vymoženo ničeho, neboť prvně uvedený by se (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) mohl domoci pouze poměrného uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení (přičemž dlužník by byl ve zbývající části od povinnosti k úhradě této pohledávky soudem osvobozen), zatímco posléze uvedený soudní exekutor by byl uspokojen plně (i přes existenci osvobození dlužníka od placení pohledávek) po skončení insolvenčního řízení. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu postrádá jakékoli rozumné zdůvodnění." K závěru, že pohledávku soudního exekutora spočívající v nákladech exekuce je tento povinen přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení, ostatně dospívá též komentářová literatura (viz Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 294).
14. Ústavní soud dále konstatuje, že v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 (č. 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud uvedl, že "[p]ohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat a ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka."
15. Lze tak učinit závěr, že právní závěry obecných soudů, obsažené v napadených rozhodnutích, v konfrontaci se shora citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neobstojí. Pokud okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že sice předmětné názory plně akceptuje, nicméně nemohou být důvodem pro nevykonávání pravomocného titulu, zjevně přehlédl část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, citovanou v předchozím odstavci (zvýrazněno tučně).
16. Pro úplnost zdejší soud připomíná, že v minulosti opakovaně vyložil ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016), a to tak, že ústavně konformním výkladem ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ("Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat") je takový výklad, kdy "jiným důvodem" nevykonatelnosti rozhodnutí je též, znamenal-li by výkon rozhodnutí popření základních principů právního státu (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, anebo usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012). Je tedy zřejmé, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl e v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu totiž uvedl Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015), "zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu."
IV. Závěr
17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona napadená usnesení Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil. Úkolem obecných soudů soudu tak bude posoudit daný případ znovu, přičemž jsou vázány shora citovaným právním názorem Ústavního soudu.
18. S ohledem na to, že majetkové a osobní poměry stěžovatele odůvodňují postup podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení, a to v rozsahu jednoho úkonu právní služby (sepsání ústavní stížnosti - stejná advokátka již stěžovatele zastupovala v předchozím řízení) - 3.100 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby 300 Kč podle § 13 odst. 3 téhož předpisu, v úhrnné výši 3.400 Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 advokátního tarifu přiznána nebyla, neboť placení této daně nebylo prokázáno ani tvrzeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US