// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 31.08.2017
Postup při zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 293 IZ
Při zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění podle § 293 insolvenčního zákona ve znění do 31. 12. 2013 insolvenční správce postupuje pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem; ingerence ostatních věřitelů je vyloučena. Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
Úmysl zákonodárce již před novelizací § 293 insolvenčního zákona zákonem č. 294/2013 Sb. směřoval k tomu, aby § 293 byl aplikován ve vztahu k § 289 odst. 1 insolvenčního zákona jako lex specialis a insolvenční správce postupoval pouze dle pokynů zajištěného věřitele. K novelizaci § 293 insolvenčního zákona zákonodárce přistoupil za účelem vyjasnění smyslu daného ustanovení a nikoli s cílem nastavit nová pravidla.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 47/2015, ze dne 31. 5. 2017
Dotčené předpisy:
§ 289 odst. 1 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 293 IZ ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. dubna 2012, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010-B-47, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka, aby insolvenční správce dlužníka RES insolvence v. o. s. (nyní AB insolvence v. o. s.) byl zproštěn funkce.
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010-A-14, rozhodl o úpadku dlužníka, prohlásil konkurs na majetek dlužníka a ustanovil insolvenčního správce.
2/ Insolvenční správce zpeněžil nemovitosti, na nichž vázlo zástavní právo zřízené ve prospěch věřitele Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“), podle pokynů zajištěného věřitele (včetně pokynu uzavřít kupní smlouvu s jedinými zájemci a souhlasu s kupní cenou ve výši 1 500 000 Kč).
3/ Nemovitosti byly zpeněženy v otevřeném výběrovém řízení, do kterého se mohl přihlásit jakýkoli vážný zájemce, avšak přihlásili se pouze manželé Navrátilovi. V procesu zpeněžování byl insolvenční správce kontaktován dlužníkem, který projevil zájem o koupi, a sdělil, že nemovitosti by nabyla některá z osob jemu blízkých.
4/ Dosažená kupní cena (1 500 000 Kč) byla nižší, než cena obvyklá dle znaleckého posudku (2 050 000 Kč) a než cena, které bylo původně dosaženo v dražbě před zahájením insolvenčního řízení (2 100 000 Kč).
5/ Insolvenční správce uzavřel kupní smlouvu s jedinými zájemci, aniž informoval o postupu v řízení zástupce věřitelů a nepožadoval souhlas insolvenčního soudu s uzavřením smlouvy.
Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že v řízení bylo zcela respektováno právo zajištěného věřitele dle § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu doplnil, že lze přisvědčit názoru, podle kterého v případě, že „zajištěný prodej“ se týká nezajištěných věřitelů a dosažená kupní cena přesáhne výši zajištění, má si insolvenční správce vedle pokynů zajištěného věřitele vyžádat stanovisko věřitelského výboru (příp. zástupce věřitelů) a souhlas soudu v souladu s § 289 odst. 1 insolvenčního zákona.
V daném případě takto insolvenční správce nepostupoval, avšak podle insolvenčního soudu to nemělo žádný dopad na zpeněžení, neboť do výběrového řízení se přihlásili pouze jediní zájemci. Měl tak za to, že i kdyby insolvenční správce požádal o souhlas zástupce věřitelů, ten mu jej neudělil a o věci by rozhodoval insolvenční soud, nezbylo by mu, než respektovat speciální ustanovení insolvenčního zákona, jež dává zajištěnému věřiteli právo, aby zpeněžení proběhlo dle jeho pokynů a aby byl uspokojen z výtěžku dle § 298 odst. 1 insolvenčního zákona. O jinou situaci by šlo, kdyby zde bylo více zájemců a zajištěný věřitel by trval na prodeji zájemci s méně výhodnou nabídkou.
Insolvenční soud nepřisvědčil námitce dlužníka, že bylo možné prodat předmětné nemovitosti lépe, protože kdyby existoval vážný zájemce připravený nabídnout lepší kupní cenu, měl se do řízení přihlásit a minimálně mohlo být o jeho požadavku dále jednáno. Jelikož se však nikdo další do výběrového řízení nepřihlásil, insolvenční soud dospěl k závěru, že jiný vážný zájemce neexistoval a dosažená kupní cena byla nejlepší, jakou bylo možné dosáhnout.
K tvrzení, že prodej insolvenčním správcem byl nápadně rychlý a okamžitě byl podán návrh na zápis do katastru nemovitostí, insolvenční soud uvedl, že to samo o sobě znamená pouze to, že insolvenční správce postupoval v řízení bez zbytečného prodlení.
Dále k tvrzení, že celé výběrové řízení bylo fingované, dopředu byl znám vítěz a že nelze vyloučit, že několikasettisícový rozdíl oproti minulé ceně (ceně dosažené v dražbě před zahájením insolvenčního řízení) získala „insolvenční firma“, insolvenční soud konstatoval, že pro ně v řízení nebyla zjištěna žádná opora.
Insolvenční soud tak uzavřel, že v řízení nebyly zjištěny „žádné důvody takové intenzity, aby mohly vést ke zproštění insolvenčního správce funkce dle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona“. Měl za to, že při zpeněžování nemovitostí žádný závažný následek nenastal, navíc i zajištěný věřitel „bezchybný prodej“ nemovitostí ve vztahu k jeho pokynům potvrdil, a že insolvenční správce učinil v průběhu řízení řadu důležitých kroků a postupoval v souladu s § 1 písm. a/ i § 5 písm. a/ insolvenčního zákona.
K odvolání dlužníka, zástupce věřitelů (JUDr. Luďka Baránka) a věřitele společnosti Vítkov Invest, spol. s r. o. (dále jen „věřitel V“) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. dubna 2013, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010, 3 VSPH 707/2012-B-101, usnesení insolvenčního soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010-B-47, zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok) a odvolání věřitele V odmítl (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve s odkazem na § 32 odst. 2 insolvenčního zákona uvedl, že věřiteli V, který není zástupcem věřitelů, nesvědčí subjektivní legitimace k podání odvolání; proto odvolání věřitele V odmítl.
K otázce zproštění insolvenčního správce funkce odvolací soud – odkazuje na § 32 odst. 1, § 36 odst. 1 a 2 a § 37 odst. 1 insolvenčního zákona – předeslal, že východiskem pro posouzení, zda insolvenční správce závažně porušil své povinnosti a jsou tu tak důvody pro jeho zproštění funkce podle § 32 insolvenčního zákona, je odpověď na otázku, zda insolvenční správce potřeboval při prodeji nemovitostí mimo dražbu souhlas insolvenčního soudu a zástupce věřitelů v situaci, kdy nemovitosti zajišťovaly pohledávku jednoho z věřitelů. K tomu – odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2012, č. j. KSCB 26 INS 4392/2008, 1 VSPH 194/2012-B-36 – uvedl, že také při zpeněžení majetku, který slouží k zajištění pohledávek, prodejem mimo dražbu je podmínkou účinnosti smlouvy o prodeji (nejde-li o věci bezprostředně ohrožené zkázou nebo znehodnocením a o věci běžně zcizované při pokračujícím provozu dlužníkova podniku) souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona a že pokyny zajištěného věřitele podle § 293 insolvenčního zákona nemohou nahradit souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru vyžadovaný k účinnosti smlouvy o prodeji mimo dražbu; bez tohoto souhlasu nelze vydat výtěžek zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 insolvenčního zákona).
Podle odvolacího soudu tak prodej nemovitostí mimo dražbu bez souhlasů dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona v projednávané věci představoval závažné pochybení insolvenčního správce, jež může být důvodem pro jeho zproštění funkce, jestliže významně zasáhne do práv účastníků řízení a má za následek jejich majetkovou újmu.
Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu jako nesprávné zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k novému projednání. Upozornil přitom, že souhlasy podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona mohou být dány dodatečně a smlouva o prodeji mimo dražbu není do té doby účinná. Kdyby se tak stalo, nebyly by dány důvody pro zproštění insolvenčního správce funkce. K tomu však měl za potřebné nově projednat okolnosti prodeje s insolvenčním správcem, dlužníkem a zástupcem věřitelů a posoudit, zda věřitelům či dlužníkovi nevznikla nějaká újma.
Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení Nejvyšším soudem dosud nevyřešených otázek, a navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu v prvním výroku bylo změněno tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje.
Podle dovolatele spočívá napadené rozhodnutí na vyřešení otázky vztahu § 289 a § 293 insolvenčního zákona a otázky, co je důvodem ke zproštění insolvenčního správce jeho funkce dle § 32 insolvenčního zákona.
Dovolatel především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že na prodej majetku tvořícího předmět zajištění je třeba aplikovat jak § 293 tak § 289 insolvenčního zákona. Míní, že § 293 insolvenčního zákona je vůči § 289 insolvenčního zákona ustanovením speciálním.
Na podporu svého názoru argumentuje předně systematickým výkladem, když odkazuje na § 286, § 289 odst. 1 a § 293 insolvenčního zákona s tím, že už z pouhého řazení jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona o zpeněžování je jasné, že na § 293 je třeba nahlížet jako na ustanovení speciální, vylučující u zajištěného majetku obecnou úpravu zpeněžování majetkové podstaty.
Dále poukazuje na specifické postavení zajištěných věřitelů v insolvenčním řízení dané povahou jejich postavení vyplývajícího ze zásady vigilantibus iura scripta sunt a tedy z toho, že ten, kdo si svou pohledávku včas zajistil na majetku dlužníka, má a měl by mít výhodnější postavení než ten, kdo tak neučinil. Podotýká, že tato práva ze zajištění nabytá před zahájením insolvenčního řízení jim poskytují možnost významně ovlivňovat průběh řízení. K tomu cituje z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu (jeho části vztahující se k § 293), odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2012, č. j. KSBR 31 INS 3579/2010, 2 VSOL 327/2012-B-72, a zdůrazňuje výlučné postavení zajištěných věřitelů a jejich práva dosáhnout maximálního uspokojení svých pohledávek ze zpeněžení majetku sloužícího k zajištění.
Má za to, že jeho názor, že v dané věci nelze aplikovat úpravu obsaženou v § 289 insolvenčního zákona, podporuje taktéž věta druhá § 293 insolvenčního zákona, neboť kdyby insolvenční soud uděloval pokyny ke zpeněžení majetku společně se zajištěným věřitelem, bylo by toto ustanovení nadbytečné. Upozorňuje pak i na to, že insolvenční zákon nijak neupravuje situaci, kdy by se pokyn zajištěného věřitele rozcházel s pokynem věřitelského výboru. Míní tedy, že je zjevné, že zákonodárce se vznikem takové situace vůbec nepočítal a jeho úmyslem ani nebylo, aby se na prodeji majetku tvořícího předmět zajištění podíleli zajištěný věřitel i věřitelský výbor.
Na podporu tohoto výkladu nakonec poukazuje i na novelu insolvenčního zákona [jde o zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], a tu část důvodové zprávy, která se vztahuje k § 293. Dovolatel zdůrazňuje, že novelizovaný § 293 insolvenčního zákona výslovně řeší vztah k § 289 odst. 1 insolvenčního zákona ve prospěch přednosti aplikace § 293 insolvenčního zákona, když tuto změnu dle důvodové zprávy zákonodárce zapracoval za účelem odstranění nejistoty do té doby panující a nikoli se záměrem stanovit nová pravidla. Tedy podle dovolatele tato pravidla platila i před přijetím novely.
K dovolání se vyjádřili zástupce věřitelů a věřitel V, kteří plně souhlasí se závěry odvolacího soudu. Mají za to, že nelze připustit, aby práva zajištěných věřitelů byla neúměrně zvýhodněna oproti právům nezajištěných věřitelů při zpeněžování majetku. V případě, že hodnota majetku tvořícího předmět zajištění převyšuje zajišťovanou pohledávku, je třeba, aby si insolvenční správce zajistil i souhlasy dle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona při zpeněžení mimo dražbu, neboť zájem zajištěného věřitele se liší od zájmů nezajištěných věřitelů v tom, že má zájem na co nejrychlejším zpeněžení minimálně za cenu, která by uspokojila jeho pohledávku. Poukazují zejména na rozdíly ceny stanovené posudkem a konečné kupní ceny, neboť tento rozdíl považují za nepřijatelný a poškozující nezajištěné věřitele.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, kterou se dovolací soud dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí a pro věc rozhodných úkonů insolvenčního správce se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Podle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit. Učiní tak zpravidla po slyšení insolvenčního správce; o podaném návrhu rozhodne neprodleně.
Podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí; je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob.
Podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona může prodej mimo dražbu insolvenční správce uskutečnit se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru. Při udělení souhlasu může insolvenční soud stanovit podmínky prodeje. Dokud není souhlas insolvenčním soudem a věřitelským výborem udělen, nenabývá smlouva o prodeji mimo dražbu účinnosti. Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru není nutný k prodeji věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením, jakož i věcí běžně zcizovaných při pokračujícím provozu dlužníkova podniku.
Podle § 293 insolvenčního zákona jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
V projednávané věci je určující odpověď na otázku, jaký je vztah mezi § 289 odst. 1 a § 293 insolvenčního zákona v rozhodném znění, tedy posouzení, zda v případě zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění mimo dražbu měl insolvenční správce postupovat pouze dle § 293 insolvenčního zákona, či současně i podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona. Odpověď na tuto otázku pak v poměrech projednávaného případu může založit případné důvody pro postup dle § 32 odst. 1 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že výkladem § 32 ve spojení s § 36 odst. 1 insolvenčního zákona se zabýval především v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 93/2014, uveřejněném pod číslem 58/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sen. zn. 29 NSČR 2/2014, uveřejněném pod číslem 48/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V nich vysvětlil, že § 32 odst. 1 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V označených rozhodnutích Nejvyšší soud dále zdůraznil, že rozhodovací praxi soudů při výkladu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona sjednotil již tím, že pod číslem 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2014, sen. zn. 2 VSOL 358/2014, podle něhož důležitým důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce ve smyslu § 32 odst. 1 insolvenčního zákona je zejména skutečnost, že při výkonu funkce neplní insolvenční správce řádně povinnosti vyplývající pro něj z § 36 insolvenčního zákona, liknavě provádí soupis majetkové podstaty, zpeněžuje majetek náležející do majetkové podstaty v rozporu s § 225 odst. 4 nebo s § 226 odst. 5 insolvenčního zákona, nebo že nesplnil povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce. Takovým důvodem může být též skutečnost, že insolvenční správce bezdůvodně nesplní závazný pokyn insolvenčního soudu nebo zajištěného věřitele, nebo že nerespektuje soudní rozhodnutí o vyloučení majetku z majetkové podstaty. V závislosti na míře a intenzitě pochybení insolvenčního správce může vést soud ke zproštění správce funkce i zjištění ojedinělého, leč závažného, porušení důležité povinnosti stanovené zákonem nebo uložené soudem.
V usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 56/2014, Nejvyšší soud doplnil, že povinnost insolvenčního správce postupovat (při správě a zpeněžování zajištěného majetku dlužníka) v souladu s pokyny zajištěného věřitele je základní povinností insolvenčního správce (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 147/2016).
Pokud tedy v projednávané věci dovolatel postupoval pouze dle pokynů zajištěného věřitele (jak plyne ze zjištění soudů nižších stupňů), je třeba posoudit, zda neměl při zpeněžování majetku tvořícího předmět zajištění pohledávky zajištěného věřitele postupovat vedle § 293 též podle § 289 odst. 1 insolvenčního zákona.
Odvolací soud zastává názor, podle kterého musí insolvenční správce při zpeněžování majetku tvořícího předmět zajištění mimo dražbu současně aplikovat jak § 293, tak i § 289 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy musí obstarat pokyny zajištěného věřitele i souhlasy věřitelského výboru (popř. zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
S tímto názorem Nejvyšší soud nesouhlasí.
Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to bez toho, aby docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění [k tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013, a ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, uveřejněném pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“)].
K dosažení tohoto cíle poskytuje insolvenční zákon zajištěným věřitelům oprávnění udělovat pokyny insolvenčnímu správci zejména ke správě (§ 230 insolvenčního zákona) a zpeněžení (§ 293 insolvenčního zákona) majetku tvořícího předmět zajištění.
Označená ustanovení jsou koncipována tak, aby insolvenční správce postupoval pouze ve spolupráci se zajištěným věřitelem a případně insolvenčním soudem. Ingerence ostatních věřitelů je vyloučena, když jejich práva (zejména na co nejvyšší uspokojení) a společný zájem (i) na tomto místě hájí právě insolvenční správce, jak plyne z § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Proto i odpovědnost za řádnou správu a zpeněžení zajištěného majetku nese insolvenční správce a za udělené pokyny pak právě zajištěný věřitel (k této odpovědnosti srov. R 34/2016).
Pro zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění se tak aplikuje § 293 insolvenčního zákona ve spojení s obecnými ustanoveními o zpeněžení, kromě těch, které počítají s potřebou získat i souhlasy věřitelského výboru (zástupce věřitelů) a insolvenčního soudu.
Jak výstižně argumentuje dovolatel, § 293 insolvenčního zákona obsahuje ve své větě druhé kontrolní mechanismus, podle kterého (vycházeje ze zásady, že insolvenční správce hájí společný zájem věřitelů, tedy i ostatních věřitelů vedle věřitelů zajištěných) může insolvenční správce pokyny zajištěného věřitele odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji, a následně se musí obrátit na insolvenční soud, aby je přezkoumal a udělil případně jiné pokyny, přičemž tento mechanismus nijak nepočítá s ingerencí věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Nelze tedy uvažovat ani o tom, že by si insolvenční správce musel v souladu s § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 či § 289 odst. 1 insolvenčního zákona zajišťovat dané souhlasy. Přitom není možné přehlédnout, že stejné principy se uplatní při správě majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 odst. 2 insolvenčního zákona.
Lze také souhlasit s dovolatelem, že shora dovozený závěr podporuje i systematika řazení jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona, kde obecné ustanovení o jednotlivých a jediných možných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013) způsobech zpeněžení je v § 286 insolvenčního zákona, na nějž navazují ustanovení obsahující detailní úpravu jednotlivých způsobů zpeněžení a až poté následuje § 293 insolvenčního zákona. I systematický výklad tedy svědčí pro závěr, že na § 293 insolvenčního zákona je potřeba pohlížet jako na lex specialis pro zpeněžování majetku tvořícího předmět zajištění.
Uvedené závěry jsou konečně i v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 294/2013 Sb., který § 293 insolvenčního zákona novelizoval tak, že výslovně vyloučil aplikaci § 286 odst. 2, § 287 odst. 2 a § 289 odst. 1 insolvenčního zákona, je-li zde pokyn udělený zajištěným věřitelem. Z důvodové zprávy (strana 64) plyne, že „u zajištěných věřitelů působí problémy úprava jejich pokynů, jde-li o správu věci, práva nebo pohledávky podle ustanovení § 230 insolvenčního zákona, a úprava pokynů, jde-li o zpeněžení takového majetku, který slouží k zajištění pohledávky podle ustanovení § 293 insolvenčního zákona (ve spojení s ustanovením § 289 odst. 1 insolvenčního zákona). Předkládaný návrh zákona reviduje příslušná pravidla insolvenčního zákona s cílem vyjasnit, že v případech, kdy zajištěný věřitel (s nejstarším /nejdříve zřízeným/ zajištěním, vázne-li na majetku zajištění zřízené ve prospěch několika věřitelů v různém pořadí) vydá pokyn ke zpeněžení zajištění, není již významné rozhodování věřitelského výboru a insolvenčního soudu o téže otázce (insolvenční soud pak rozhoduje o zpeněžení zajištění pouze v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 293 insolvenčního zákona, poslední věty in fine).“ Dále důvodová zpráva (na straně 146) uvádí, že „změny § 293 insolvenčního zákona navazují na úpravu pokynů zajištěného věřitele při správě zajištění (srov. ustanovení § 230 insolvenčního zákona a důvodovou zprávu k návrhu změn tohoto ustanovení). Řešení možných konfliktů při udělení pokynu ke zpeněžení zajištění zajištěným věřitelem s prvním pořadím se opírá o obdobnou aplikaci postupů zaváděných v ustanovení § 230 insolvenčního zákona. Text § 293 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona ozřejmuje vztah pokynů zajištěného věřitele k obecným ustanovením o zpeněžování majetkové podstaty.“
Z důvodové zprávy tak plyne, že úmysl zákonodárce již před novelizací § 293 insolvenčního zákona směřoval k tomu, aby § 293 byl aplikován jako lex specialis a insolvenční správce postupoval pouze dle pokynů zajištěného věřitele. K novelizaci § 293 insolvenčního zákona (zákonem č. 294/2013 Sb.) zákonodárce přistoupil za účelem vyjasnění smyslu daného ustanovení a nikoli s cílem nastavit nová pravidla. I v tomto směru jsou tedy námitky dovolatele důvodné.
Lze tak uzavřít, že právní posouzení vztahu § 289 odst. 1 a § 293 insolvenčního zákona odvolacím soudem není správné. Dovolatel nikterak nepochybil (neporušil své povinnosti), když se při zpeněžování nemovitostí tvořících předmět zajištění plně řídil pouze pokyny zajištěného věřitele.
Výklad zvolený odvolacím soudem (v jehož prospěch argumentuje i zástupce věřitelů a věřitel V) se neprosadí ani v případech, kdy hodnota předmětu zajištění přesahuje výši pohledávky zajištěného věřitele. Jak totiž již bylo zdůrazněno výše, pro zajištěného věřitele je určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, tedy zajištěný věřitel má prostřednictvím § 293 insolvenčního zákona plné oprávnění udělovat pokyny ke zpeněžení této věci bez ohledu na to, jaká je výše jeho zajištěné pohledávky v porovnání s hodnotou majetku tvořícího předmět zajištění, resp. očekávaným výtěžkem jeho zpeněžení. Zájmy ostatních (nezajištěných) věřitelů při zpeněžování předmětu zajištění musí hájit insolvenční správce prostřednictvím mechanismu dle § 293 věty druhé insolvenčního zákona.
Jediné, co tedy měl odvolací soud zkoumat (co bylo pro danou věc rozhodné), bylo to, zda insolvenční správce plnil pokyny zajištěného věřitele, případně zda nezanedbal své povinnosti tím, že pokyny zajištěného věřitele k uzavření kupní smlouvy s jedinými zájemci s kupní cenou ve výši 1 500 000 Kč neodmítl a nepožádal insolvenční soud o jejich přezkoumání.
K takovému závěru však Nejvyšší soud neshledává oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů ani v obsahu spisu. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, jež by prokazovaly nedostatky v postupu výběrového řízení, o koupi nemovitostí se přihlásili pouze jediní zájemci, dovolatel vyvinul veškeré úsilí při inzerci a výběrové řízení bylo plně transparentní. Dovolatel tak zjevně neměl důvod odmítnout pokyny zajištěného věřitele.
Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku změnil tak, že usnesení, kterým insolvenční soud zamítl návrh na zproštění insolvenčního správce jeho funkce, potvrdil (§ 243d písm. b/, § 219 o. s. ř.).
S ohledem na to, že na kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu odklizeno, jsou závislá též další (následná) rozhodnutí o (tomtéž) návrhu na zproštění insolvenčního správce funkce, a to usnesení insolvenčního soudu ze dne 8. září 2015, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010-B-149, jímž byl návrh na zproštění insolvenčního správce znovu zamítnut, a usnesení ze dne 8. března 2016, č. j. MSPH 94 INS 12509/2010, 4 VSPH 1952/2015-B-186, kterým odvolací soud rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil, Nejvyšší soud tato rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 2 poslední věta o. s. ř. per analogiam).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku a zástupci věřitelů se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-