// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 25.05.2017
Pohledávka věřitele z odstoupení smlouvy insolvenčním správcem
Nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní strana (věřitel dlužníka) uplatit přihláškou.
Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatit přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1387/2014, ze dne 30. 9. 2016
Dotčené předpisy:
§ 168 odst. 2 písm. h) IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 253 IZ ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 30 C 393/2012-55, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce (statutární město Karlovy Vary) domáhal po žalovaném (První konkursní v. o. s., jako oddělenému insolvenčním správci dlužníka AC Start Karlovy Vary) zaplacení částky 6 000 000 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalobce jako budoucí kupující a budoucí oprávněný uzavřel s dlužníkem jako budoucím prodávajícím a budoucím povinným dne 1. června 2009 smlouvu o smlouvě budoucí kupní a smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy byl budoucí prodej a budoucí zřízení věcného břemene k pozemku parcelní číslo 598/18 v katastrálním území T. za kupní cenu ve výši 7 978 800 Kč. Část kupní ceny ve výši 1 978 800 Kč měla být uhrazena zápočtem provedeným přímo v kupní smlouvě, část ceny ve výši 6 000 000 Kč měl žalobce zaplatit dlužníkovi.
2/ Dne 5. června 2009 zaplatil žalobce dlužníkovi částku 6 000 000 Kč.
3/ Usnesením ze dne 11. července 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-A-62, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 7. srpna 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-B-1, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
4/ V době prohlášení konkursu nebyla ještě smlouva zcela splněna a insolvenční správce se ve lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil tak, že smlouvu splní.
5/ Usnesením ze dne 17. září 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-B-6, insolvenční soud ustanovil žalovaného odděleným insolvenčním správcem „k přezkoumání pohledávek věřitele č. 6 statutární město Karlovy Vary“.
6/ Žalobce požádal žalovaného o zaplacení částky 6 000 000 Kč, což žalovaný dopisem ze dne 18. října 2012 odmítl.
Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že uplynutím lhůty 15 dnů od prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastaly účinky odstoupení od smlouvy, neboť insolvenční správce se nevyjádřil, že smlouvu splní, ani smlouvu nesplnil.
K tomu dodal, že § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona sice stanoví, že pohledávky na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, k tomuto ustanovení je však speciálním § 253 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky.
Soud prvního stupně tak dovodil, že pouze pohledávky věřitele z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle § 253 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona. Naopak podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona může při odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem druhý účastník požadovat „nárok pojmenovaný jako náhrada tím způsobené škody“, což musí učinit přihláškou pohledávky. Kdyby bylo úmyslem zákonodárce takový nárok uspokojovat jako pohledávku za majetkovou podstatou, stanovil by to podle soudu prvního stupně výslovně, jak to učinil v případě pohledávek z pokračování smlouvy.
Z uvedeného podle soudu prvního stupně plyne, že vymáhaný nárok není pohledávkou za majetkovou podstatou, ale pohledávkou, kterou měl žalobce řádně uplatňovat přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci.
Rovněž odvolací soud dovodil, že § 253 odst. 4 insolvenčního zákona je ustanovením speciálním k § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona. Podle § 253 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona je pouze pohledávka druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu pohledávkou za majetkovou podstatou. Podle odvolacího soudu právní úprava svědčí o tom, že zákon nehodlá upřednostnit pohledávku druhého účastníka smlouvy, jejímž předmětem je vzájemné plnění, tím, že by mohl požadovat vrácení jím poskytnutého plnění, neboť podle § 253 odst. 5 insolvenčního zákona druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.
Nárok druhého účastníka z odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona tak podle odvolacího soudu „konvertuje v náhradu škody“, kterou tato osoba může uplatňovat přihláškou pohledávky, když nejde o nárok za majetkovou podstatou dlužníka.
Odvolací soud konečně neměl za důvodnou ani námitku žalobce, který tvrdil, že neměl možnost si přihlásit pohledávku v přihlašovací lhůtě, když k odstoupení od smlouvy došlo až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Potud argumentoval § 173 odst. 3 insolvenčního zákona s tím, že žalobce si měl svou pohledávku za dlužníkem přihlásit jako podmíněnou. K tomu odvolací soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2009, č. j. KSOS 36 INS 1078/2009, 2 VSOL 196/2009-P30-11, a ze dne 25. února 2010, č. j. KSBR 31 INS 2875/2009, 2 VSOL 417/2009-P339-8.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení dosud nezodpovězené otázky „zda nároky věřitelů na vrácení plnění ze smluv zaniklých fikcí odstoupení podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou pohledávkami za podstatou anebo jde o pohledávky, které je nutné přihlásit“, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhoví.
Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že § 253 a 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona jsou ustanoveními ve vztahu speciality. Má za to, že tato ustanovení se vzájemně doplňují, když § 168 insolvenčního zákona vymezuje pohledávky za podstatou, zatímco § 253 insolvenčního zákona upravuje některé důsledky prohlášení konkursu. „Ne-specialitu“ pak podporuje i systematické řazení obou norem, z nichž každá patří do jiné části insolvenčního zákona.
Dále dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo odstoupením od smlouvy ke konvertování pohledávky na vrácení plnění ze zaniklých smluv na pohledávku na náhradu škody. Odstoupení od smlouvy totiž zakládá nárok na vrácení poskytnutých plnění podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), vždy, zatímco náhrada škody je sekundární nárok vznikající pouze tehdy, pokud vznikne škoda v důsledku odstoupení. Na podporu svého názoru odkazuje na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 2 VSPH 196/2012“ (jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č. j. MSPH 60 INS 628/2011, 2 VSPH 196/2012-P738-11) a dále na odbornou literaturu, podle níž se postavení věřitele v důsledku postupu insolvenčního správce nesmí zhoršit; plnění nemůže do majetkové podstaty propadnout bez dalšího, protože by se jednalo o vyvlastnění, které odporuje článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož si pohledávku mohl jako podmíněnou přihlásit již ve lhůtě pro přihlašování pohledávek. V době prohlášení konkursu pohledávka na vrácení plnění neexistovala, a to ani jako pohledávka podmíněná. Smluvní strany si ve smlouvě žádnou podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., ať odkládací nebo rozvazovací, nesjednaly.
Dovolatel dále zpochybňuje i výklad § 253 odst. 5 insolvenčního zákona odvolacím soudem. Míní, že uvedené ustanovení brání tomu, aby věřitel požadoval vrácení plnění přímo od dlužníka, je však vyloučeno, aby tuto pohledávku nemohl uplatnit vůči insolvenčnímu správci. Vykládat toto ustanovení tak, že věřiteli zaniklo jakékoliv právo na vrácení plnění, není možné, neboť pak by nemohl věřitel uplatňovat pohledávku ani jako pohledávku za majetkovou podstatou, ani jako pohledávku přihlašovanou.
Závěr, že žalobou uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona v rozhodném znění, konečně podle dovolatele podporuje i novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb., když teprve tato novela zavedla explicitní pravidlo, že pohledávky věřitelů ze smluv zaniklých podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona jsou „přihláškové pohledávky“, ledaže by šlo o vrácení plnění přijatého dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně na tom, zda pohledávka věřitele z odstoupení smlouvy insolvenčním správcem podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, je pohledávkou za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona, či zda jde o pohledávku, kterou musí věřitel uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou
a/ hotové výdaje a odměna insolvenčního správce,
b/ náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka,
c/ náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, osoby v postavení obdobném postavení likvidátora a odpovědného zástupce za činnost prováděnou po rozhodnutí o úpadku,
d/ náhrada hotových výdajů a odměna znalce ustanoveného insolvenčním soudem za účelem ocenění majetkové podstaty,
e/ daně, poplatky, cla, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění,
f/ pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení,
g/ pohledávky věřitelů ze smluv, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními povolila, jakož i ze smluv, které osoba s dispozičními oprávněními nevypověděla,
h/ pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno nebo které osoba s dispozičními oprávněními vypověděla,
i/ náhrada hotových výdajů osob, které poskytly insolvenčnímu správci součinnost,
j/ další pohledávky, o nichž tak stanoví tento zákon.
Podle § 168 odst. 3 insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.
Podle § 253 insolvenčního zákona, nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2). Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (odstavec 4). Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění (odstavec 5).
Podle § 173 insolvenčního zákona věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odstavec 2). Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3).
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona v době, kdy – podle nezpochybněných závěrů soudů nižších stupňů – nastaly účinky odstoupení od smlouvy (23. srpna 2012).
S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) určuje § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona, že pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou pohledávky věřitelů odpovídající právu na vrácení plnění ze smluv, které se podle tohoto zákona považují za smlouvy, jejichž splnění osoba s dispozičními oprávněními odmítla, jestliže se týkají plnění poskytnutého věřiteli dlužníku v době od zahájení insolvenčního řízení do dne, kdy podle tohoto zákona nastaly účinky odmítnutí; to neplatí pro pohledávky, které se týkají plnění poskytnutého věřiteli za trvání oddlužení.
Ustanovení § 253 pak s účinností od 1. ledna 2014 nově zní takto:
Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může odmítnout plnění (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 30 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že odmítl plnění; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2). Odmítne-li insolvenční správce plnění, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky, a to nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (odstavec 4).
Nejvyšší soud předesílá, že výkladem § 253 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se zabýval v rozsudku ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněném pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém formuloval a odůvodnil (mimo jiné) následující závěry:
1/ Smlouvou o vzájemném plnění se ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí vedle tam výslovně uvedené smlouvy o smlouvě budoucí především (typově) kupní smlouva, směnná smlouva nebo smlouva o dílo (a typově jí naopak není např. darovací smlouva).
2/ Právo insolvenčního správce rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastává nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstupuje (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona).
Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k § 173 odst. 3 insolvenčního zákona.
V rozsudku ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněném pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, jež dovoluje přihlásit do insolvenčního řízení i pohledávku vázanou na podmínku, předjímá typové uplatnění těch pohledávek, jejichž vznik podmínili účastníci závazkového právního vztahu (zpravidla účastníci smlouvy) tím, že nastane skutečnost, která je jim v době, kdy činí právní úkon, neznámá a je pro ně nejistá, tedy pohledávek zpravidla vázaných na splnění odkládací podmínky (srov. § 36 obč. zák.).
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013, uveřejněném pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že nejde-li o pohledávku, jejíž vznik vázali na splnění odkládací podmínky účastníci závazkového vztahu, zbývá určit, zda příslušný nárok je konstruován jako pohledávka vázaná na splnění odkládací podmínky (a jaké) zákonem. Takovýmto nárokem je kupř. pohledávka věřitele z možného práva na vrácení nájemného nebo jiné úhrady zaplacené předem. Tuto pohledávku může tedy věřitel (nájemce) přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (pronajímatele) již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), nejpozději však do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku, jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v tom, že insolvenční správce vypoví nájemní smlouvu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka (§ 256 odst. 3 insolvenčního zákona). K pohledávce přihlášené z tohoto titulu později se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že poměry upravené § 256 insolvenčního zákona nejsou souměřitelné s úpravou obsaženou v § 253 insolvenčního zákona; již proto ne, že § 256 odst. 3 insolvenčního zákona věřitelům výslovně připomíná, že předmětnou pohledávku „je nutné přihlásit jako podmíněnou“.
Z takto ustanoveného judikaturního rámce se pro poměry dané věci podává jednak to, že (marným) uplynutím zákonné lhůty 15 dnů plynoucí od prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastala nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správce od smlouvy odstoupil.
Zároveň z uvedeného plyne, že odvolací soud pochybil, když dovodil, že nárok žalobce na vrácení poskytnutého plnění (zaplacené částky 6 000 000 Kč) mohl být uplatněn přihláškou jako podmíněná pohledávka, když vskutku (jak namítá dovolatel) v době uplynutí přihlašovací lhůty (k 10. srpnu 2012) pohledávka neexistovala. Z toho se však ještě nepodává, že dovolání je důvodné (že žalobou uplatněná pohledávka je opravdu pohledávkou za majetkovou podstatou).
Odvolací soud totiž správně uzavřel, že při posuzování nároků plynoucích věřiteli vůči dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, lze dovodit, že pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona jsou pouze pohledávky, které vznikly druhému účastníku smlouvy z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu, jak to výslovně stanoví § 253 odst. 4 věta druhá insolvenčního zákona. Naopak pohledávky náležející druhé smluvní straně (věřiteli) v případě, kdy insolvenční správce využije svého práva (§ 253 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) odstoupit od smlouvy (§ 253 odst. 4 věta první insolvenčního zákona) pohledávkami za majetkovou podstatou nejsou. Dovolatel se mýlí především v tom, že § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona vykládá bez vazby na § 253 insolvenčního zákona.
Formulace použitá v § 253 odst. 4 první větě insolvenčního zákona „uplatňování náhrady tím způsobené škody přihláškou pohledávky“ v žádném případě neznamená jakési – dovolatelem prosazované – štěpení nároku vzniklého druhé smluvní straně odstoupením správce od smlouvy, a to na „náhradu škody“, kterýžto nárok nemá být ani podle dovolatele pohledávkou za majetkovou podstatou, má podléhat přihlášení, a na zbylý nárok na „vrácení plnění“, který má být pohledávkou za majetkovou podstatou. Takové pojetí dikci zkoumané právní normy neodpovídá, v § 253 odst. 4 první větě insolvenčního zákona použitá formulace nikterak neštěpí nároky věřitele (nadto do různých skupin), pouze tímto způsobem vyjadřuje, že nároky vzniklé z odstoupení se uplatňují přihláškou, a to veškeré nároky vzniklé druhé smluvní straně tím, že smlouva nebude splněna. Na to (logicky) navazuje pátý odstavec § 253 insolvenčního zákona, který doplňuje, že nelze žádat vrácení částečného plnění.
Ve prospěch tohoto výkladu svědčí i obsah důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 [přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů]. Tato novela má oproti mínění dovolatele – co do úpravy § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona – pouze zpřesňující charakter. Zvláštní část důvodové zprávy (k bodům 84 až 89 a k bodům 135 až 145) změny v § 168 a § 253 odůvodňuje následovně:
„Změny promítnuté v textu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona mají zpřesňující charakter ve spojení se změnami koncepce řešení pohledávek ze smluv o vzájemném plnění (srov. změny v ustanovení § 253 insolvenčního zákona a nová ustanovení § 330a a § 397a insolvenčního zákona a důvodové zprávy k těmto ustanovením). Doplnění výčtu těchto pohledávek o úroky podle ustanovení § 171 odst. 4 insolvenčního zákona je logickým vyjádřením povahy těchto úroků. Změny § 168 odst. 2 písm. e/ jsou terminologické (vycházejí z pojmosloví již zavedeného změnami jiných zákonů).“
„Lhůtami stanovenými k přihlášení pohledávek v § 253 odst. 4, § 254 a § 258 se vyplňuje dosavadní legislativní mezera v řešení takto vzniklých pohledávek (jež měly být přihlašovány po uplynutí obecné přihlašovací lhůty). Dalšími úpravami textu § 253 insolvenčního zákona se pak mění koncepce ukončení smluv o vzájemném plnění, když veřejná konzultace ukázala, že dosavadní řešení těchto otázek prostřednictvím institutu odstoupení, není pro praxi vhodné. Pro přílišnou krátkost se rovně prodlužuje lhůta, ve které má být přijato rozhodnutí o odmítnutí nebo akceptaci plnění z takové smlouvy (z 15 na 30 dnů). Jakkoli veřejná konzultace ukázala, že pojem „smlouva o vzájemném plnění“ bývá (nesprávně) zaměňován se „smlouvou o vzájemně podmíněném plnění“, nebyl důvod ke změně terminologie, jež je v dotčeném ohledu terminologií v úpadkovém právu tradiční a v teorii pojmenovanou (srov. např. § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, nebo článek I. § 23 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí a v literatuře např. již Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 456-460).“
K tomu lze doplnit, že stejným způsobem se podle dříve platné právní úpravy posuzoval nárok věřitele ze smlouvy o vzájemném plnění, uzavřené s pozdějším úpadcem, od které správce konkursní podstaty odstoupil. Při výkladu § 14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), ve znění účinném do 31. prosince 2007 (ve znění účinném do 30. dubna 2000 šlo o § 14 odst. 2), se judikatura Nejvyššího soudu ustálila na závěru, že při zániku smlouvy odstoupením podle § 14 odst. 4 ZKV není pohledávka z titulu vrácení plnění, poskytnutého úpadci před prohlášením konkursu na jeho majetek, pohledávkou za podstatou dle § 31 odst. 2 ZKV. Takovou pohledávku musí druhá smluvní strana uplatnit přihláškou do konkursu vedeného na majetek úpadce, popřípadě, došlo-li k odstoupení od smlouvy až po uplynutí propadné lhůty k přihlášení pohledávky (§ 22 odst. 2 ZKV), považuje se taková pohledávka za přihlášenou s tím, že se uspokojí podle své povahy stejně jako ostatní přihlášené pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 2972/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1418/2009).
I na základě výše uvedeného nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je podřaditelný pod nároky označené v § 253 odst. 4 insolvenčního zákona jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní strana (věřitel dlužníka) uplatit přihláškou.
Důvodná není ani námitka dovolatele, podle níž odvolacím soudem prosazovaný výklad ve svém důsledku vede k „propadnutí“ plnění bez dalšího do majetkové podstaty dlužníka. I když dovolatel nemá vůči dlužníku pohledávku za podstatou, nic mu nebránilo uplatnit svou pohledávku přihláškou do insolvenčního řízení. Úvahu odvolacího soudu je potud nutno korigovat jen v tom, že – jak již bylo uvedeno výše – dovolatel svou pohledku nemohl přihlásit jako podmíněnou dle § 173 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť tato pohledávka v době, kdy měla být podle odvolacího soudu přihlášena do insolvenčního řízení, ještě neexistovala. Přesto měl dovolatel reálnou možnost uplatnit své nároky z odstoupení od smlouvy přihláškou pohledávky.
V rozsudku ze dne 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 3277/2013, uveřejněném pod číslem 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, při výkladu § 256 insolvenčního zákona, dovodil, že nejde-li o případ uvedený v § 256 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, právo na nájemné nebo jinou úhradu, na kterou pronajímateli vznikl nárok v době od rozhodnutí o úpadku do prohlášení konkursu na majetek nájemce, může pronajímatel přihlásit v době od prohlášení konkursu do insolvenčního řízení vedeného na majetek nájemce i po uplynutí propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku.
Tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na nároky plynoucí věřiteli z § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatit přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou.
Jelikož se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (závěru, že žalobou uplatněná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou), Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl podle § 243d písm. a/ o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-