// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 04.05.2017
Omezení nabývání majetku náležejícího do majetkové podstaty
I. Ustanovení § 295 insolvenčního zákona obsahuje taxativní výčet subjektů, nelze jej rozšiřovat výkladem.
II. Pro závěr, zda nabytím majetku není obcházen zákonný zákaz (omezení) při nabývání majetku z majetkové podstaty, není podstatné jen to, v jakém postavení vůči členu věřitelského výboru je osoba, která nabývá majetek z majetkové podstaty, ale zda jednání této osoby a dotčeného člena věřitelského výboru nesměřuje k tomu, aby prostřednictvím této osoby v konečném důsledku majetek z majetkové podstaty nabyl člen věřitelského výboru, aniž by před uzavření smlouvy o nabytí majetku požádal o vyslovení souhlasu s takovým nabytím majetku schůzi věřitelů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2014, ze dne 22. 12. 2016
Dotčené předpisy:
§ 5 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 295 IZ ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění (více ZDE):
-------------------------------
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovoláním proti nákladovým výrokům.
Přestože dovolatelé výslovně napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení v bodech IV., V. a VI. výroku, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahují dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelé nijak nezpochybňují závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatelé ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezují přípustnost dovolání.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.
Údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se ani z jednoho dovolání (posuzováno podle jejich obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto obě dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahují vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání žalobce b/ proti části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jímž byly potvrzeny body I. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a k dovolání žalobce c/ proti části výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jímž byly potvrzeny body I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu.
Zkoumání, zda je dovolání v této části objektivně přípustné (v daném případě podle § 237 o. s. ř.), předchází – ve smyslu § 243c odst. 3, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b/ o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod číslem 158).
Při posuzování subjektivní přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že dovolatelé napadají i první výrok rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce a/ (bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu). Stejně tak žalobce b/ napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve které potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce c/ (bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu), a žalobce c/ napadá rozsudek odvolacího soudu v části, ve které potvrzuje zamítnutí žaloby žalobce b/ (bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu).
Je tak zjevné, že dovolatelé napadají části rozsudku odvolacího soudu, které se jich nedotýkají, dovolání tak nejsou ve výše uvedeném rozsahu subjektivně přípustná a Nejvyšší soud obě dovolání i v těchto částech odmítl podle § 243c odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř.
3/ K dovoláním proti zbývající části potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání jsou potud přípustná podle § 237 o. s. ř., neboť výkladem § 295 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval – v hranicích právních otázek vymezených dovoláními – správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro danou věc jsou rozhodná níže citovaná ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Podle § 5 insolvenčního zákona spočívá insolvenční řízení zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;
b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;
c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;
d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
Podle § 60 odst. 1 insolvenčního zákona členové a náhradníci věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem své funkce. Společnému zájmu věřitelů jsou při výkonu funkce povinni dát přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Nabývat majetek z majetkové podstaty mohou jen se souhlasem schůze věřitelů. Odpovídají i za své zaměstnance a jiné osoby, jejichž prostřednictvím plnili či měli plnit své povinnosti.
Podle § 295 insolvenčního zákona nesmí dlužník, osoby mu blízké a osoby, které s ním tvoří koncern, nabývat majetek náležející do majetkové podstaty, a to ani v případě, že k jeho zpeněžení došlo dražbou; tento majetek nesmí být na ně převeden ani ve lhůtě 3 let od skončení konkursu. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (odstavec 1).
Ustanovení odstavce 1 se vztahuje také na
a/ vedoucí zaměstnance dlužníka, podle § 33 odst. 3 a § 73 odst. 3 zákoníku práce, a osoby jim blízké,
b/ osoby, které vykonávaly v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení nebo po jeho zahájení rozhodující vliv na provoz dlužníkova podniku nebo podstatnou měrou ovlivňovaly jeho jinou majetkovou činnost,
c/ společníky dlužníka, je-li jím jiná obchodní společnost než akciová,
d/ akcionáře dlužníka, kterým je akciová společnost, pokud jim patří akcie odpovídající více než desetině základního kapitálu,
e/ prokuristy dlužníka,
f/ členy a náhradníky věřitelského výboru, kterým schůze věřitelů neudělila souhlas s nabytím majetku z majetkové podstaty (odstavec 2).
Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo v odstavci 2 písm. a/ až e/ a po vyjádření věřitelského výboru může insolvenční soud v odůvodněných případech povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Má-li k nabytí tohoto majetku dojít až po skončení konkursu, rozhodne o tomto návrhu insolvenční soud samostatně a tuto výjimku může v takovém případě povolit i osobám uvedeným v odstavci 2 písm. f/; proti jeho rozhodnutí může podat odvolání jen osoba, která návrh podala (odstavec 3).
Podle § 39 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
V posuzované věci je podstatný především výklad § 295 insolvenčního zákona (zejména jeho odstavce 2 písm. f/), který je stěžejním pro posouzení platnosti napadené smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu ze dne 26. září 2011.
Jak přiléhavě uvádějí žalovaní, Nejvyšší soud se již obdobnou problematikou zabýval při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání, konkrétně pak jeho § 67b, jenž zněl následovně:
Vedoucí pracovníci dlužníka a osoby jim blízké nesmějí při konkursu nebo vyrovnání nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem byl při zahájení řízení dlužník, a to ani v případě, že k jejich zpeněžení došlo dražbou. Tyto věci nesmějí být na ně převedeny ani ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo vyrovnání. Právní úkony uskutečněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se vztahuje i na společníky dlužníka, je-li jím veřejná obchodní společnost, komanditní společnost a společnost s ručením omezeným, pokud společníci vykonávají funkci vedoucího pracovníka podle odstavce 1. Totéž platí pro společníky akciových společností, pokud působí v jejich orgánech anebo vlastní akcie odpovídající více jak desetině základního jmění společnosti. V odůvodněných případech může však soud rozhodnout o výjimce (odstavec 2).
V rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 3310/2008 a sp. zn. 29 Cdo 2547/2009 Nejvyšší soud k výkladu § 67b ZKV formuloval a odůvodnil následující závěry:
1/ Zkoumané ustanovení bylo do zákona o konkursu a vyrovnání vtěleno s účinností od 16. dubna 1993, novelou provedenou zákonem č. 122/1993 Sb. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tohoto zákona (jenž byl v tomto ohledu přijat v nezměněné podobě) cíl sledovaný zákonodárcem ve vztahu k osobám blízkým přímo dlužníku (úpadci), který je fyzickou osobou, neozřejmuje. V její obecné části se toliko uvádí, že „novela přináší ještě další změny. Nejdůležitější z nich spočívají v řešení vztahu mezi konkursním řízením a privatizačním procesem a v omezení možností vedoucích pracovníků úpadce (zastávajících managerské funkce) při konkursním řízení.“ V bodu 16 zvláštní části důvodové zprávy se pak pouze uvádí, že „omezení vedoucích pracovníků dlužníka sleduje, aby tito pracovníci nemohli zneužívat svých speciálních znalostí o dlužníkově situaci a dále, aby měli zájem na rychlém řešení úpadkové situace.“
2/ Jakkoli se nabízí (dovolatelem v citované věci prosazovaná) interpretace, podle které zákaz, který postihuje nabývání majetku osobami blízkými vedoucím pracovníkům dlužníka (úpadce) musí (za použití argumentu a maiori ad minus) platit i pro osoby blízké samotnému dlužníku (úpadci), jenž je fyzickou osobou, výše citovaná důvodová zpráva (byť kusá) takový výklad nepodporuje. Proti uvedené interpretaci může na druhé straně stát i zákonodárcem výslovně neprojevený záměr poskytnout členům dlužníkovy rodiny (a jiným osobám jemu blízkým), aby se o nabytí „rodinného majetku“ ucházely.
3/ Ustanovení § 67b ZKV je výjimkou z obecného pravidla (z obecné úpravy, jež osobám pojmenovaným v § 67b ZKV jinak nabývání majetku od dlužníka nezakazuje). Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/02).
4/ Požadavek restriktivního výkladu uvedeného ustanovení je posilován i tím, že výslovně označuje za neplatný (v § 67b odst. 1 větě třetí ZKV) právní úkon, jímž je nabýván majetek, jehož vlastníkem byl při zahájení konkursního řízení dlužník, ke kterému došlo ještě ve lhůtě tří let od skončení konkursu nebo vyrovnání a to bez ohledu na to, zda okolnosti zakládající neplatnost (např. to, zda jde o osobu blízkou vedoucímu zaměstnanci dlužníka) byly převodci v době převodu známy. Při respektu k principu ochrany práv nabytých v dobré víře, jemuž ve své judikatuře přikládá zvláštní důležitost též Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněný pod číslem 307/2007 Sb.), tedy okruh osob, jež označené ustanovení postihuje zákazem nabývání dlužníkova (úpadcova) majetku pod sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu, výkladem rozšiřovat nelze.
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že ze stejných důvodů nelze výkladem rozšiřovat ani okruh osob uvedených v § 295 (ve spojení s § 60 odst. 1 větou třetí) insolvenčního zákona. Obdobně i zde jde o výjimku z obecného pravidla, že jakýkoli subjekt může nabývat majetek z majetkové podstaty dlužníka bez omezení. I v tomto případě platí, že daný výklad je posílen sankcí v podobě absolutní neplatnosti právního úkonu učiněného v rozporu s tímto ustanovením (platí pro insolvenční zákon ve znění do 31. prosince 2013). Ani zde tak nelze vykládat výjimku rozšiřujícím způsobem (tedy nelze výkladem rozšiřovat výčet subjektů uvedený v § 295 insolvenčního zákona).
Závěr, že „výjimku z pravidla nelze vykládat rozšiřujícím způsobem“, je přijímaný v judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Ustálenost judikatury Ústavního soudu v této otázce lze doložit např. těmito rozhodnutími:
Již zmiňovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 624/02, nálezem sp. zn. I. ÚS 526/98, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 27, svazku 13, str. 203, usnesením ze dne 8. října 2002, sp. zn. II. ÚS 544/02, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 33, svazku 28, str. 429, nálezem ze dne 15. března 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 57, svazku 36, str. 605, či nálezem ze dne 27. září 2005, sp. zn. I. ÚS 394/04, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 184, svazku 38, str. 471.
V judikatuře Nejvyššího soudu demonstrují ustálenost judikatury „k výjimce z pravidla“ zejména tato rozhodnutí:
R 67/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. listopadu 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 63/2011, uveřejněné pod číslem 34/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněné pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3387/2013.
Nejvyšší soud i na tomto místě především zdůrazňuje potřebu respektování principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Kdyby totiž výčet uvedený v § 295 insolvenčního zákona konečný nebyl, byl by tím otevřen prostor pro značnou právní nejistotu, případně i ke zneužívání daného ustanovení pro prodlužování insolvenčního řízení.
Výklad nabízený dovolateli je (oproti jejich mínění) v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení, zejména s § 5 písm. a/ insolvenčního zákona. Vzhledem k právní nejistotě by totiž mohl vést k nespravedlivému poškození účastníků insolvenčního řízení (i práv třetích osob – nabyvatelů majetku z majetkové podstaty) a rovněž i k ohrožení cíle sledovaného insolvenčním řízením (aby bylo insolvenční řízení vedeno hospodárně a rychle).
Pro rozšiřující výklad ostatně nelze najít oporu ani v důvodové zprávě k vládnímu návrhu insolvenčního zákona. K § 60 důvodová zpráva uvádí, že „ustanovení § 60 odst. 1 formuluje obecné požadavky na činnost členů a náhradníků věřitelského výboru. Přitom se (v § 60 odst. 1 větě druhé) výslovně formuluje zásada, podle které společnému zájmu věřitelů je člen nebo náhradník věřitelského výboru povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Omezuje se i právo členů a náhradníků věřitelského výboru nabývat majetek z majetkové podstaty (§ 60 odst. 1 věta třetí, § 295 odst. 2 písm. f/)“. K § 295 pak lze zjistit, že „konečně osnova doplňuje úpravu zpeněžení o ustanovení § 295, kterým zakazuje (pod sankcí neplatnosti), aby při zpeněžení nabývali majetek dlužník a osoby jemu blízké nebo s ním jinak majetkové propojené anebo (bez odpovídajícího souhlasu schůze věřitelů) členové nebo náhradníci věřitelského výboru.“
Pro závěr, že § 295 insolvenčního zákona obsahuje výčet taxativní, pak svědčí i systematika daného ustanovení, když, jak přiléhavě vystihl již odvolací soud, v odstavci druhém pod písmenem a/ jsou vedle vedoucích zaměstnanců dlužníka, jejichž pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, uvedeny i osoby jim blízké, což u osob dle písmena f/ již uvedeno není. Daný závěr pak posiluje i ta skutečnost, že norma dle § 295 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona se vyskytuje současně i ve výše zmiňovaném § 60 odst. 1 větě třetí (i když bez sankce neplatnosti), která taktéž hovoří pouze o členech věřitelského výboru a jejich náhradnících a nikoli o dalších osobách. Je tak zjevné, že zákonodárce dokonce danou normu do zákona zakomponoval dvakrát se shodným výčtem adresátů – tedy členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.
O rozšíření zákazu a podmínek dle § 295 insolvenčního zákona tak lze uvažovat pouze de lege ferenda, nikoli však v rovině extenzivního výkladu a „doplnění“ normy aplikací práva soudy.
Nejvyšší soud tedy nemá za důvodné námitky dovolatelů koncentrující se do závěru o nutnosti extenzivního výkladu § 295 insolvenčního zákona. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je správné.
Zbývá se vypořádat s dovolací námitkou žalobce c/, že napadená smlouva by měla být neplatná pro obcházení zákona, jeho smyslu a účelu dle § 39 obč. zák.
Nejvyšší soud předesílá, že výše uvedené závěry (učiněné při výkladu § 295 insolvenčního zákona) nebrání posouzení, zda úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy o prodeji podniku mimo dražbu nebylo dosáhnout výsledku, jenž obchází zákon. Takový úmysl spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Jinak řečeno, zákon je obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejichž nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47, svazku 30, str. 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2001, pod číslem 134, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2009, pod číslem 54, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci však takový úmysl smluvních stran ze skutkového stavu, z něhož při svém rozhodování vyšel odvolací soud, neplyne. Obcházení zákona bez dalšího nemůže vyplývat pouze z toho, že podnik dlužníka měl nabýt subjekt v koncernu se členy věřitelského výboru, jak tvrdí dovolatel – žalobce c/. Takový výklad neobstojí již proto, že by vedl právě k rozšíření výčtu subjektů dle § 295 (ve spojení s § 60 odst. 1 věty třetí) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, takový výklad by popíral výše zdůvodněnou taxativnost zákonného výčtu osob, jichž se týká omezení při nabývání majetku z majetkové podstaty. Nepřijatelně (extenzivně) by (jen jiným způsobem) rozšiřoval zákonem stanovené omezení.
Jinak řečeno, pro závěr, zda nabytím majetku není obcházen zákonný zákaz (omezení) při nabývání majetku z majetkové podstaty, není podstatné jen to, v jakém postavení vůči členu věřitelského výboru je osoba, která nabývá majetek z majetkové podstaty, ale zda jednání této osoby a dotčeného člena věřitelského výboru nesměřuje k tomu, aby prostřednictvím této osoby v konečném důsledku majetek z majetkové podstaty nabyl člen věřitelského výboru, aniž by před uzavření smlouvy o nabytí majetku požádal o vyslovení souhlasu s takovým nabytím majetku schůzi věřitelů. Nic konkrétního, z čeho by bylo možné dovozovat na naplnění takového úmyslu, pro který by mělo dojít při podpisu inkriminované smlouvy o prodeji podniku k obcházení zákona, dovolatelé netvrdili a netvrdí. Ani tuto námitku tak Nejvyšší soud nemá za důvodnou.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud obě dovolání podle ustanovení § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výroky o nákladech dovolacího řízení se opírají o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců b/ a c/ byla zčásti odmítnuta a ve zbytku zamítnuta, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení za jeden právní úkon částku 4 114 Kč. Prvnímu žalovanému tak byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. ledna 2015), a druhému žalovanému ve výši 8 228 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. listopadu 2014 a jeho doplnění ze dne 14. října 2016).
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-