// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 24.10.2017
Neurčitost ujednání o poplatku za nečerpání úvěru
Ujednání o poplatku za nečerpání úvěru sjednaného pro případ výpovědi spotřebitelské smlouvy o úvěru dlužníkem před zahájením čerpání úvěru, odkazuje-li smlouva na poplatek v sazebníku, jenž není součástí smlouvy, je neurčité a smlouva je pro neurčitost ujednání o výši či o způsobu určení výše poplatku ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. částečně neplatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 282/2016, ze dne 24. 8. 2017
Dotčené předpisy:
§ 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 41 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 55 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 56 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 499 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: právní úkony; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 8. 2015, č. j. 95 Co 46/2015-159, potvrdil rozsudek ze dne 17. 9. 2014, č. j. 7 C 139/2013-134, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 23.952 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci, podle něhož účastníci řízení uzavřeli dne 18. 6. 2012 písemnou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru (dále jen „smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovaným 1.497.000 Kč za účelem vypořádání úvěru na investice do nemovitosti. Součástí smlouvy byly připojené obchodní podmínky (dále jen „OP“), s nimiž se žalovaní, jak ve smlouvě potvrdili, seznámili, s jejich zněním souhlasili a převzali je (čl. VIII. odst. 8 smlouvy). V čl. VIII. odst. 1 smlouvy se žalovaní zavázali uhradit žalobkyni za zpracování úvěru, za další služby spojené s úvěrem a jeho správou, jakož i za ostatní služby poskytované žalobkyní poplatky ve výši podle sazebníku poplatků a odměn za poskytování peněžních a obchodních služeb vydaného Československou obchodní bankou, a. s. (dále jen „sazebník“), a to i v případě, že nedojde k čerpání úvěru. Zároveň vyslovili souhlas s tím, že žalobkyně je oprávněna v průběhu trvání smlouvy sazebník měnit, a zavázali se s obsahem změn vždy seznámit s tím, že změna sazebníku se jim oznámí na výpise z účtu nebo jiným vhodným způsobem. Smlouva obsahuje ujednání, že obě smluvní strany jsou oprávněny vypovědět smlouvu bez uvedení důvodů před zahájením čerpání úvěru v jednoměsíční výpovědní lhůtě, která začne běžet od doručení výpovědi druhé straně, s tím, že v takovém případě jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni do 10 pracovních dnů od zániku smlouvy veškeré dlužné částky z ní vyplývající. Vypoví-li smlouvu žalovaní, je žalobkyně oprávněna požadovat po nich poplatek za nedočerpání úvěru podle sazebníku, jehož výši jim sdělí v oznámení. Podle sazebníku platného od 1. 5. 2012, na něhož odkazují i OP, v případě nedočerpání více než 20 % z dohodnuté výše hypotečního úvěru nebo částky nad 1.000.000 Kč činí poplatek 5 % z nevyčerpané části úvěru. Takto stanovená výše poplatku se za dobu trvání úvěrového vztahu nezměnila. Listinou doručenou žalobkyni dne 16. 10. 2012 žalovaní smlouvu bez uvedení důvodu vypověděli. Žalobkyně v přípisu ze dne 18. 10. 2012 žalované vyzvala k úhradě poplatku ve výši 74.850 Kč do 1. 11. 2012 a v přípisu ze dne 15. 11. 2012 jim sdělila, že k jejich žádosti poplatek snížila na 23.952 Kč. Dne 19. 11. 2012 bylo žalobkyni doručeno oznámení žalovaných, že od smlouvy odstupují s odůvodněním, že jde o smlouvu spotřebitelskou, která byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání žalobkyně, a že jim svědčí právo od smlouvy odstoupit do jednoho roku od jejího uzavření, neboť je žalobkyně neupozornila na právo odstoupit od smlouvy při jejím uzavření.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru v souladu s § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „obch. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.); právní vztah založený touto smlouvou zanikl výpovědí žalovaných ke dni 16. 11. 2012 uplynutím výpovědní lhůty, tj. způsobem ve smlouvě sjednaným. Jestliže žalovaní projevili vůli od smlouvy odstoupit až 19. 11. 2012, nemohl mít tento právní úkon žádné právní účinky. Za této situace považoval odvolací soud z hlediska právního posouzení věci bez významu zabývat se otázkami, zda byla smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání žalobkyně a zda žalovaní od smlouvy odstoupili platně. Žalobkyni v souladu s ujednáním v čl. VIII. odst. 1 smlouvy vzniklo právo na poplatek za nevyčerpání úvěru (dále též „poplatek“), které smluvní strany sjednaly v úvěrové smlouvě, a pokud jde o jeho (konkrétní) výši, výslovně odkázaly na sazebník. Oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že poplatek je účastníky sjednanou sankcí pro případ, že žalovaní nesplní svoji smluvní povinnost čerpat úvěr v dohodnuté výši, odvolací soud vyslovil právní názor, že „právní základ poplatku je dán § 499 obch. zák.“ a že právní úvahy žalovaných, kteří jej srovnávají se smluvní pokutou, a nepřímo připouštějí jeho moderaci (§ 301 obch. zák.), nemají v právním řádu oporu. Odkaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, považoval za nepřiléhavý, neboť v posuzované věci se jedná o skutkově odlišný případ. V dalším přisvědčil soudu prvního stupně, že ujednání o poplatku pro případ výpovědi smlouvy není neplatné. Poplatek (jeho existence) byl sjednán přímo ve smlouvě, která obsahuje výslovný odkaz na sazebník spolu se závazkem žalovaných se s ním v případě jeho změn seznámit, přičemž ve smlouvě se výslovně uvádí, že poplatek podle sazebníku náleží žalobkyni i v případě nevyčerpání úvěru. Podle názoru odvolacího soudu poplatek nemá povahu nečekaného či překvapivého smluvního ujednání. Jeho výši, která byla určena již v době uzavření smlouvy odkazem na sazebník (5 % z nedočerpané částky úvěru), neshledal nepřiměřenou. Žalovaní, coby vysokoškolsky vzdělané osoby, u nichž lze oprávněně očekávat „rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností“ (§ 4 odst. 1, § 3030 zákona č. 89/2012 Sb.), nemohli být jeho výší překvapeni. Současně zdůraznil, že ustanovení, jejichž účelem je ochrana spotřebitele, nemají a nesmí sloužit k tomu, aby se spotřebitel mohl následně vyvázat ze smluvního vztahu, který měl příležitost dostatečně promyslet (tak jako tomu bylo v tomto případě).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojují s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
1/ Zda jim - spotřebitelům - vzniklo právo od smlouvy odstoupit ve smyslu § 57 odst. 3 obč. zák., i když právní vztah ze smlouvy již dříve zanikl výpovědí.
2/ Zda jim vznikla povinnost zaplatit žalobkyni poplatek podle sazebníku za nečerpání úvěru. Mají výhradu k závěru, že poplatek byl „dostatečně stanoven v sazebníku bez ohledu na to, že jim (spotřebitelům) nebyl předložen a že se s ním před uzavřením smlouvy neměli možnost seznámit.“ Smlouva obsahuje pouze jejich prohlášení o seznámení se s OP. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 zdůrazňují, že u spotřebitelských smluv je nepřípustné, aby mimo text smlouvy či jejích příloh bylo obsaženo ujednání pro spotřebitele nevýhodné. Ochrana spotřebitele vyžaduje, aby konkrétní poplatek včetně konkrétního způsobu jeho určení byl srozumitelně a jednoznačně sjednán přímo ve smlouvě, event. aby s ním byl spotřebitel nejpozději k okamžiku akceptace smlouvy seznámen. V jejich případě tomu tak nebylo.
3/ Zda smluvní pokuta může pod označením „poplatek“ ztrácet své zákonné atributy. Oponují závěru odvolacího soudu, že poplatek má charakter úplaty, a prosazují, že má sankční povahu a jeho účelem bylo sanovat škodu vzniklou žalobkyni nečerpáním úvěru. Vzhledem ke konstrukci poplatku proto jde o ujednání o smluvní pokutě, které je absolutně neplatné pro jeho rozpor s požadavkem dobré víry a rovnováhy v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy (§ 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). V této souvislosti s poukazem na § 6 ve spojení s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. považují přístup žalobkyně, která nesplnila informační povinnost, neseznámila je se sazebníkem banky a výší sankce, za nepoctivý.
Z uvedených důvodů navrhují rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožňuje zcela s právními závěry odvolacího soudu. Z blíže rozvedených důvodů nesouhlasí s názorem žalovaných, že smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k jejímu podnikání. Zdůrazňuje, že žalovaní (vysokoškolsky vzdělané osoby) měli příležitost dostatečně promyslet obsah smlouvy a zvážit její uzavření a jistě porozuměli jejímu obsahu včetně práv a povinností spojených s výpovědí smlouvy vyplývajících z čl. VIII. odst. 3 a 4. Je názoru, že ochranu spotřebitele nelze pojímat jako obranu proti jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti. K možnosti odstoupení od smlouvy zastává stanovisko, že objektivně nelze odstoupit od něčeho, co již právně zaniklo. Navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto (pro nepřípustnost), resp. zamítnuto (pro nedůvodnost).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“); po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva dílem vyřešených odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dílem dovolacím soudem dosud nevyřešených, a to otázek povahy a (ne)platnosti ujednání o poplatku za nečerpání úvěru sjednaného pro případ výpovědi smlouvy dlužníky před zahájením čerpání úvěru, odkazuje-li spotřebitelská smlouva na poplatek v sazebníku, jenž není součástí smlouvy.
Žalovaní prostřednictvím § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňují především správnost prvního závěru odvolacího soudu, že dohoda smluvních stran o poplatku není ujednáním o smluvní pokutě ve smyslu § 544 obč. zák., nýbrž ujednáním o úplatě ve smyslu § 499 obch. zák.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru spadající do kategorie tzv. absolutních obchodů (§ 261 odst. 3 obch. zák.), která je upravena v § 497 až § 507 obch. zák.
Podle § 499 obch. zák. za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele.
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve shodě s odbornou komentářovou literaturou) je dlouhodobě ustálena v právním názoru, že ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., jež je kogentní povahy, umožňuje sjednání smluvní pokuty, coby jednoho z právních prostředků zajištění závazků, pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, přičemž odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků, je výkonem práva, jež účastníku náleží; porušením smluvní povinnosti tedy být nemůže (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010, který obstál i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3147/2011). Prezentované názory shledal Ústavní soud ústavně konformními (srovnej nález ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/1999, a nález ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, uveřejněný tamtéž pod číslem 188/2001). Obecný závěr, že výkon práva pojmově nemůže být porušením smluvní povinnosti, a nemůže tudíž založit nárok na zaplacení smluvní pokuty, se nutně vztahuje též na výpověď smlouvy, neboť též vypovězení smlouvy, ať již na základě zákona či na základě smlouvy, je výkonem oprávnění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1218/2009).
V dané věci byl poplatek sjednán pro případ, že žalovaní před zahájením čerpání úvěru smlouvu vypoví, tedy pro případ, že využijí možnosti vykonat právo ve smlouvě ujednané. I kdyby povinnost zaplatit poplatek byla vázána na samotné nevyčerpání úvěru žalovanými, nelze mít za to, že by tím porušili smluvenou povinnost. Ze zákonného vymezení smlouvy o úvěru (§ 497 obch. zák.) totiž nevyplývá povinnost dlužníka dojednaný úvěr skutečně čerpat, nýbrž jeho povinnost poskytnuté prostředky věřiteli vrátit a zaplatit úroky. Dovodil-li tudíž odvolací soud, že poplatek za nečerpání úvěru v případě výpovědi smlouvy dlužníky není smluvní pokutou ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák., neodchýlil se od pojetí smluvní pokuty zastávané v (shora uvedené) ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Dovolací soud však nesdílí právní názor odvolacího soudu, že právní základ poplatku za nečerpání úvěru je dán § 499 obch. zák., neboť poplatek nebyl dohodnut za sjednání závazku žalobkyně poskytnout žalovaným peněžní prostředky. Účastníci si v rámci smluvní volnosti ve smlouvě sjednali vedle úroku další úplatu - poplatek pro případ, že žalovaní, aniž požádají žalobkyni o poskytnutí peněžních prostředků, jež pro ně obstarala a rezervovala, resp. aniž začnou čerpat úvěr, předčasně ukončí smluvní vztah ze smlouvy o úvěru výpovědí. Právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky je tedy smluvní ujednání a práva a povinnosti z něj vznikající se řídí obsahem smlouvy (uzavřené nikoli podle § 499 obch. zák., jenž má kogentní povahu).
Opodstatněné jsou námitky žalovaných proti závěru odvolacího soudu, že je platné ujednání o poplatku za nečerpání úvěru sjednaného pro případ výpovědi smlouvy dlužníky před zahájením čerpání úvěru za situace, kdy spotřebitelská smlouva odkazuje na poplatek v sazebníku, který není součástí smlouvy.
Protože smlouvu o úvěru uzavřely na straně dlužníků osoby, které nejsou podnikateli (žalovaní), použijí se na obchodní závazkové vztahy založené touto smlouvou prostřednictvím § 262 odst. 4 obch. zák. i ustanovení § 52 a násl. obč. zák. k ochraně spotřebitele.
Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odst. 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odst. 2).
Podle § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odst. 2).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
Podle článku 4 odst. 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.
Nejvyšší soud vysvětlil ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném pod č. 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2014“), že citovaná ustanovení občanského zákoníku jsou transpozicí (nikoliv doslovnou) uvedených článků směrnice. Dále uvedl, že požadavek dobré víry uvedený v § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti a že v § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (článek 4 odst. 2 směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z § 37 obč. zák. Závěr o určitosti či neurčitosti právních úkonů lze přijmout ve vztahu ke konkrétnímu právnímu úkonu a se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn. Při řešení otázky určitosti ujednání ve smlouvách o úvěru se uplatní ustálená judikatura Nejvyššího soudu (např. rozsudky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 33 Odo 311/2001, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod číslem 62/2005, dále nález ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12). Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. ani směrnice nerozlišují cenu hlavního a vedlejšího plnění. Smyslu a účelu úvěru odpovídá pojetí tohoto bankovního produktu jako komplexu (balíčku) plnění, jehož součástí je řada vzájemně souvisejících bankovních služeb a jemuž odpovídá cena rozložená do jednotlivých sjednaných úhrad. Bankovní poplatky (včetně poplatku za správu úvěru) tak představují (vedle úroku a dalších odměn) část vícesložkové ceny celého komplexu plnění. Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu. Soudní přezkum ujednání o ceně plnění (§ 56 odst. 2 obč. zák.) je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje § 56 odst. 1 obč. zák. Soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen.
Při respektování právních závěrů formulovaných v R 44/2014 (jež jsou aplikovatelné i na posuzovaný případ) je třeba otázku (ne)platnosti ujednání o poplatku posoudit z hlediska jeho určitosti ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, a neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák.; výkladem projevu vůle lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím doplňovat údaje, jež právní úkon neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1147/2014). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, popř. byla-li taková forma smluvními stranami sjednána, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Není přitom vyloučeno, aby požadavek určitosti byl splněn odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy, a je tedy její součástí. Není-li požadavek určitosti dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007).
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o poplatku je platné, ve světle právních závěrů zastávaných v rozhodovací praxi dovolacího soudu neobstojí pro neurčitost ujednání o výši či způsobu určení výše poplatku ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Takové ujednání nevyplývá ani z písemné smlouvy a ani z písemných obchodních podmínek, které jsou její součástí (§ 273 obch. zák.). Odkazem na sazebník požadavek určitosti sjednání výše, popř. způsobu určení výše poplatku naplněn není. Z obsahu smlouvy a obchodních podmínek se nepodává, že žalovaní byli při uzavírání smlouvy se sazebníkem seznámeni a že se stal součástí smlouvy (tak jako tomu bylo v případě obchodních podmínek). V čl. VIII. bodu 1 smlouvy se žalovaní zavázali seznámit se sazebníkem až v případě jeho změn. V čl. VIII. bodu 4. smlouvy, v němž si smluvní strany sjednaly, že žalobkyně má právo na poplatek za nečerpání úvěru podle sazebníku v případě, že žalovaní vypovědí smlouvu před zahájením čerpání úvěru, není rovněž konkretizována výše poplatku ani uveden způsob jejího určení. Závěru, že výše poplatku za nečerpání úvěru nebyla sjednána, nasvědčuje údaj, že žalobkyně výši poplatku žalovaným sdělí v oznámení, teprve až jí právo na poplatek vznikne. Lze tudíž uzavřít, že smlouva je pro neurčitost ujednání o výši či o způsobu určení výše poplatku ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. částečně neplatná (§ 41 obč. zák.).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je v řešení otázky (ne)platnosti ujednání o poplatku nesprávné a žalovaní uplatnili v tomto směru dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. opodstatněně, bylo již nadbytečné zabývat se ostatními dovolacími námitkami.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění žalobě vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).
Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (spis neobsahuje všechny podklady potřebné k takovému rozhodnutí), proto nákladové výroky rozsudků soudů obou stupňů zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-