// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 19.03.2013
K postoupení práva na poskytnutí úvěru podle § 524 odst. 1 obč. zák.
Právo dlužníka ze smlouvy o úvěru na poskytnutí úvěru je pohledávkou, kterou lze postoupit smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák.
K odkazu odvolacího soudu na tzv. „bonitu klienta“ považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že povinnost dlužníka ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky (§ 497 obch. zák.) nebyla postupní smlouvou dotčena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1437/2011, ze dne 27. 2. 2013
(kategorie: bankovní smlouvy, úvěrová smlouva; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PRINCIPLE CO., se sídlem Capital City, Independence Avenue P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 063719, zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 36, proti žalované České spořitelně, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45 24 47 82, o zaplacení částky 2,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 63/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010, č. j. 68 Co 450/2010-43, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010, č. j. 68 Co 450/2010-43, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. června 2010, č. j. 32 C 63/2010-27, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala žalované částky z titulu pohledávky ze smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené mezi žalovanou jako věřitelkou a M. B. jako dlužníkem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 32 C 63/2010-27, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně z toho, že žalovaná jako věřitelka uzavřela 17. dubna 2008 s M. B. jako dlužníkem (dále též jen „dlužník“) smlouvu o hypotečním úvěru č. 0215189189 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o úvěru“) ve výši 2,300.000,- Kč ke koupi objektu bydlení označeném ve smlouvě. Žalovaná se zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši a za podmínek stanovených ve smlouvě a v obchodních podmínkách České spořitelny, a.s. pro hypoteční, doplňkové a stavební úvěry (dále jen „obchodní podmínky“), které byly součástí smlouvy, a dlužník se zavázal vrátit poskytnutý úvěr s úroky do 30. dubna 2038. Podle obchodních podmínek banka může odmítnout poskytnutí úvěru, na který byl příslib vydán, zjistí-li skutečnosti, které dle jejího názoru ovlivňují nebo zhoršují návratnost úvěru, zejména podstatné změny v hodnocení osoby klienta nebo nemovitosti, popř. dalších zajišťovacích prostředků, kterými bude návratnost úvěru zajištěna.
Společnost FSI Capital Group a.s. jako prodávající uzavřela 4. dubna 2008 s M. B. jako kupujícím kupní smlouvu k nemovitostem (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla dohodnuta na 2,300.000,- Kč s tím, že bude uhrazena kupujícím z hypotečního úvěru poskytnutého žalovanou, a to do 30 dnů ode dne podpisu kupní smlouvy na účet uvedený v kupní smlouvě. Smluvní strany kupní smlouvy podaly 18. dubna 2008 příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického práva kupujícího. Žalovaná jako zástavní věřitel, společnost FSI Capital Group jako zástavce a M. B. jako dlužník uzavřeli 17. dubna 2008 smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru. Podle výpisu z katastru nemovitostí byl jako vlastník předmětným nemovitostí zapsán M. B. a jako omezení vlastnického práva bylo zapsáno zástavní právo žalované k pohledávce ve výši 2,300.000,- Kč s příslušenstvím. Právní účinky vkladu nastaly 17. dubna 2008.
Prodávající z kupní smlouvy vyzvala M. B. k zaplacení kupní ceny přípisem z 12. května 2008 a M. B.vyzval žalovanou k poskytnutí úvěru dopisem z 11. července 2008. Žalovaná dopisem z 27. května 2008 sdělila M. B., že zástavní právo k předmětným nemovitostem zaniklo.
Smlouvou o postoupení pohledávky z 24. července 2008 postoupil M. B. pohledávku ve výši 2,300.000,- Kč za žalovanou jako dlužníkem z titulu nevyplaceného hypotečního úvěru společnosti FSI Capital Group a.s., tato společnost smlouvou z 5. prosince 2008 postoupila tutéž pohledávku postupníkovi Česká půjčka a.s. a ta postoupila pohledávku smlouvou z 1. září 2009 žalobkyni. Právní zástupce žalobkyně dopisem ze 14. prosince 2009 vyzval žalovanou k zaplacení částky 2,300.000,- Kč. Žalovaná v reakci na výzvu k zaplacení sdělila žalobkyni přípisem ze 7. ledna 2010 důvod zastavení čerpání hypotečního úvěru.
Soud prvního stupně citoval ustanovení § 497, § 501 odst. 1 a § 504 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a § 588 (správně § 488) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). K tomu pak uvedl, že M. B. uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru na částku 2,300.000,- Kč za účelem koupě ve smlouvě označených nemovitostí, k čerpání úvěru nedošlo, když žalovaná čerpání řádně zastavila v souladu s možnostmi stanovenými v obchodních podmínkách. M. B. tak žádná pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru nevznikla a neexistující pohledávka nemohla řádně přejít na základě smluv o postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně proto není věcně legitimována k podání žaloby, neboť „není držitelem žádné pohledávky“ za žalovanou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a cituje ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. dovodil, že M. B. nebyl z titulu smlouvy o úvěru v postavení věřitele vůči žalované, nemohla mu proto vzniknout vůči žalované pohledávka. M. B. měl ze smlouvy o úvěru toliko právo na čerpání úvěru, které bylo výlučně vázáno na jeho osobu - tzv. bonita klienta. Nevznikla-li jmenovanému pohledávka, nemohla být platně postoupena na jiný subjekt podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. a žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována. Přitom nebylo potřebné zabývat se tím, zda žalovaná oprávněně zastavila M. B. čerpání úvěru pro nesplnění smluvních podmínek, neboť posouzení oprávněnosti postupu žalované by se mohl domáhat jen dlužník ze smlouvy o úvěru, tedy M. B., a tato otázka nesouvisí s předmětem řízení.
Proti výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významné v řešení otázky vzniku pohledávky dlužníka za věřitelem, postavení dlužníka z uzavřené smlouvy o úvěru a možnosti postoupení takové pohledávky na třetí osobu. Nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle něhož není ve sporu aktivně legitimována, protože M. B. nebyl v postavení věřitele vůči žalované, a proto mu nemohla vzniknout vůči žalované žádná pohledávka. Považuje za nesporné, že 17. dubna 2008 nabyla platnosti a účinnosti smlouva o úvěru, v níž se žalovaná zavázala poskytnout M. B. peněžní prostředky a jmenovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit dohodnuté úroky. Smlouva o úvěru je smlouvou konsensuální, pro její vznik stačí dohoda alespoň o podstatných náležitostech a nevyžaduje se, aby k poskytnutí peněžních prostředků skutečně došlo. Žalovaná tak z titulu smlouvy byla v postavení věřitele (jako osoba, která peněžní prostředky poskytuje) i v postavení dlužníka, jelikož věřitelem se stává až v případě, že peněžní prostředky, k jejichž poskytnutí se zavázala, skutečně poskytla. Ze smlouvy o úvěru vyplývá závazek věřitele mít smlouvou sjednané peněžní prostředky k dispozici pro dlužníka po sjednanou dobu a tyto poskytnout, nedojde-li k zániku závazku věřitele dříve. Měl-li M. B. právo na čerpání úvěru, byl v postavení věřitele vůči žalované, to znamená, že měl pohledávku na uhrazení částky odpovídající dohodnuté výši úvěru. Přestože jmenovaný splnil podmínky stanovené ve smlouvě o úvěru, žalovaná mu ve sjednané době úvěr neposkytla.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že M. B. měl jen právo na čerpání úvěru, které bylo výlučně vázáno na jeho osobu. Takovýto závěr by znamenal, že na smlouvu o úvěru neplatí obecná ustanovení týkající se závazkových vztahů, pro něž je typické, že subjektivní povinnosti jednoho z účastníků odpovídá subjektivní právo druhého. Jestliže by povinnost žalované poskytnout dlužníkovi úvěr neodpovídala subjektivnímu právu dlužníka domáhat se splnění závazku žalovanou, došlo by k popření obecných ustanovení týkajících se závazkových vztahů. Poněvadž v době postoupení pohledávky za žalovanou pohledávka skutečně existovala, je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé má zásadní právní význam.
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným v otázce, zda právo dlužníka ze smlouvy o úvěru na poskytnutí úvěru je pohledávkou, kterou lze postoupit smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 488 obč. zák. závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Z ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle ustanovení § 500 odst. 1 obch. zák. dlužník je oprávněn uplatnit nárok na poskytnutí peněžních prostředků ve lhůtě stanovené ve smlouvě. Není-li tato lhůta ve smlouvě stanovena, může dlužník tento nárok uplatnit, dokud poskytnutí úvěru některá strana nevypoví.
Z ustanovení § 501 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že věřitel je povinen dlužníku peněžní prostředky poskytnout, jestliže byl o to dlužníkem v souladu se smlouvou požádán, a to v době stanovené v požadavku, jinak bez zbytečného odkladu.
Vyplývá-li z ustanovení § 488 obč. zák., jež platí i pro obchodní závazkové vztahy, že pohledávkou je právo věřitele na plnění něčeho od dlužníka a z ustanovení § 497 obch. zák., že smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, je nepochybné, že ten, jemuž má být úvěr poskytnut, je do doby poskytnutí úvěru bankou věřitelem ze smlouvy o úvěru s právem na poskytnutí peněžních prostředků, a to za splnění podmínek pro vyplacení peněžních prostředků dohodnutých ve smlouvě a po dobu určenou smlouvou.
Právu na poskytnutí peněžních prostředků odpovídá závazek banky mít smlouvou sjednané peněžní prostředky k dispozici po dohodnutou dobu, jak vyplývá z ustanovení § 500 odst. 1 věty první obch. zák.
Právo na poskytnutí peněžních prostředků jako právo věřitele na plnění banky (v postavení dlužníka) je pohledávkou ve smyslu ustanovení § 488 obč. zák., a to pohledávkou peněžitou. Obecně lze říci, že každou pohledávku lze postoupit, nebrání-li postoupení zákonné nebo smluvní důvody [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 10/2005, in www.nsoud.cz, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že smlouvou o postoupení pohledávky lze postoupit i pohledávku ze smlouvy o běžném účtu, neboť oprávnění majitele účtu spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pohledávku; jinak řečeno, jde o nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto účtu (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek].
S ohledem na výše uvedené je závěr odvolacího soudu, podle něhož právo na poskytnutí peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru není pohledávkou, a nejde-li o pohledávku, nemůže být postoupena jinému, nesprávný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Vzhledem k tomuto nesprávnému názoru se odvolací soud již nezabýval posouzením, zda byly splněny podmínky sjednané ve smlouvě o úvěru pro poskytnutí peněžních prostředků.
Otázkou existence skutečností, s nimiž ustanovení § 525 obč. zák. spojuje zákaz postoupit pohledávku, se odvolací s oud v důsledku svého právního názoru nezabýval. K odkazu odvolacího soudu na tzv. „bonitu klienta“ považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že povinnost dlužníka ze smlouvy o úvěru (M. B.) vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky (§ 497 obch. zák.) nebyla postupní smlouvou dotčena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-