// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 15.12.2011
KS: Příslušenství pohledávky ze smlouvy o úvěru
Příslušenstvím pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku nejsou poplatky za vedení úvěrového účtu. Pohledávka na zaplacení těchto poplatků proto není zajištěna zástavním právem, které je zřízeno pouze pro zajištění pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ze smlouvy o úvěru.
podle usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 14 Co 361/2010, ze dne 1. 7. 2011
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Libora Daňhela a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Jitky Levové ve věci zástavního věřitele Apston Capital Limited, identifikační číslo 408579, se sídlem JP Morgan House, IFSC, Dublin 1, Irsko, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Brno, Koliště 55, proti zástavnímu dlužníku Jiřímu F., nar. xxxxx, bytem xxxxx, zastoupenému JUDr. Petronelou Sojkovou, advokátkou se sídlem Rosice u Brna, Brněnská 555, o nařízení soudního prodeje zástavy, o odvolání zástavního dlužníka proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29.4.2010, č.j. 11 C 6/2008-117, t a k t o :
Usnesení soudu I. stupně se
a) potvrzuje v části o nařízení prodeje zástavy zástavního dlužníka k uspokojení pohledávky zástavního věřitele v částce 644.932,48 Kč s 25% úrokem od 18.6.2004 do zaplacení, částce 2.163,17 Kč běžného úroku a částce 92.318,45 Kč úroku z prodlení z částky 644.932,48 Kč za dobu do 17.6.2004,
b) mění ve zbývající části tak, že se zamítá návrh zástavního věřitele na nařízení prodeje zástavy k uspokojení pohledávky zástavního dlužníka v částce 1.200,- Kč na zaplacení úvěrových poplatků.
O d ů v o d n ě n í :
Soud I. stupně usnesením nařídil soudní prodej zástavy, a to budovy č.p. 377 na pozemku parc. č. st. 679, pozemku parc. č. st. 679 a pozemku parc. č. 990/12, vše v kat. území Popice, zapsané na listu vlastnictví č. 618 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 740.614,10 Kč s úrokem ve výši 25 % p.a. z částky 644.932,48 Kč za dobu od 18.6.2004 do zaplacení z titulu smlouvy o hypotečním úvěru ze dne 3.9.1997 ve znění dodatků ze dne 26.11.1997 a 18.3.2003, zajištěné zástavním právem podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997.
Proti tomuto usnesení podal odvolání zástavní dlužník, který navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že úvěr poskytnutý věřitelem jeho rodičům sice nebyl splácen řádně ani včas, ale proto se věřitel domáhá žalobou projednávanou Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 228/2007 zaplacení dlužné částky proti jeho rodičům jako obligačním dlužníkům a toto řízení nebylo dosud pravomocně skončeno, přesto soud I. stupně nevyhověl návrhu zástavního dlužníka na přerušení tohoto řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Tím soud I. stupně dle zástavního dlužníka pochybil, neboť do pravomocného skočení řízení o přiznání pohledávky věřiteli není jasná skutečná výše dluhu, což je významná předběžná otázka pro rozhodnutí soudu i v tomto řízení. Dále soud I. stupně dle zástavního dlužníka pochybil v tom, že nevzal do úvahy názor vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu, na které zástavní dlužník odkazoval, že zástavní právo se nevztahuje na smluvní pokutu pro případ porušení povinnosti ze smlouvy, kterou byla založena zajištěná pohledávka, neboť to není příslušenstvím pohledávky ve smyslu § 153 odst. 2 obč. zákoníku. Dále namítá zástavní dlužník nesprávnost závěru soudu I. stupně o tom, že v důsledku splatnosti celého úvěru do 25.11.2012 je nutno postupovat pro zdejší řízení dle současné právní úpravy. Splatnost celého dluhu nastala dle zástavního dlužníka nezaplacením splátky 13.553,38 Kč ještě počátkem roku 2008, tedy před účinností novely obč. zákoníku, tudíž nelze podle nyní účinných ust. § 200y a následujících o.s.ř. v tomto řízení postupovat.
Zástavní věřitel navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Uvedl, že není dán důvod přerušení řízení, jehož se domáhá zástavní dlužník, neboť výše zajištěné pohledávky, pro kterou se navrhuje soudní prodej zástavy, nemusí být postavena najisto a není proto důvod vyčkávat ukončení řízení, v němž se věřitel domáhá přiznání zajištěné pohledávky proti obligačnímu dlužníku. Závěr soudu I. stupně o splatnosti pohledávky z úvěrové smlouvy a z ní vyplývajícího příslušenství za účinnosti ust. § 200y a následujících o.s.ř. se také jeví zástavnímu věřiteli jako zcela správný v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR. Ohledně námitky zástavního dlužníka ve vztahu ke smluvní pokutě poukázal zástavní věřitel na to, že pohledávka ve výši 92.318,45 Kč, kterou má zástavní dlužník na mysli, není smluvní pokutou, nýbrž úrokem z prodlení jako sankce za prodlení s neplacením jednotlivých splátek, který byl účastníky smlouvy takto sjednán a je irelevantní, že byl nazván jako „pokuta“ z prodlení.
Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou k němu oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení předcházející (§ 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání zástavního dlužníka je důvodné jen v nepatrné části, a to z jiných důvodů než v odvolání uvedených.
Soud I. stupně odůvodnil napadené usnesení ust. § 200y a následujícími o.s.ř. a tím, že zástavní věřitel předložil notářsky ověřené listiny, jimiž prokázal zajištěnou pohledávku z hypoteční úvěrové smlouvy ze dne 3.9.1997, doložil postoupení této pohledávky smlouvami ze dne 17.6.2004 a 17.4.2007 (zjevně míněno na nynějšího zástavního věřitele) i zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízené zástavní smlouvou z 3.9.1997, přičemž aktuálním vlastníkem předmětných nemovitostí je „žalovaný“ (zástavní dlužník), proti němuž návrh v tomto řízení směřuje. K námitce zástavního dlužníka o nemožnosti použití nyní účinné právní úpravy pro toto řízení o soudním prodeji zástavy soud I. stupně uvedl, že hypoteční úvěr byl splatný nejpozději do 25.11.2012, a proto je třeba postupovat podle současně platné právní úpravy.
Závěry soudu I. stupně nejsou správné v celém rozsahu a nejsou zcela úplné, avšak v konečném důsledku je správný ten celkový závěr soudu I. stupně, že je v základu důvodný návrh zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy, jíž jsou předmětné nemovitosti ve vlastnictví nynějšího zástavního dlužníka.
Vzhledem k částečně jinému právnímu názoru odvolacího soudu o důvodnosti podaného návrhu v celém rozsahu byl odvolací soud nucen zopakovat dokazování těmi listinami, které zástavní věřitel předložil soudu I. stupně v úředně ověřených kopiích, v důsledku čehož soud I. stupně v souladu s § 200z o.s.ř. nenařídil jednání a rozhodl bez provedení dokazování těmito listinami.
Odvolací soud po dokazování provedeném těmito listinami zjistil především tytéž skutečnosti jako soud I. stupně, že dne 3.9.1997 uzavřeli Komerční banka, a.s. jako věřitel a Jiří F., nar. xxxxx a Anna F., nar. xxxxx (rodiče nynějšího zástavního dlužníka) jako dlužníci smlouvu o úvěru na 1.000.000,- Kč, z níž vyplývá pohledávka tehdejšího věřitele na splácení jistiny a sjednaných úroků v sazbě 14,35 % (pro prvních pět let) ve splátkách po 13.553,38 Kč měsíčně, dále pro případ prodlení s vrácením jistiny či s úhradou úroků také na zaplacení úroků z prodlení vyhlašovaných Komerční bankou a publikovaných v jejích oznámeních, a dále na odměny za poskytované služby spojené s úvěrem a dále na smluvní pokuty, pokud jsou pro porušení některé ze smluvních povinností sjednány. Z dodatku této smlouvy ze dne 26.11.1997 vyplývá změna splatnosti celého úvěru až do 25.4.2003 a z dodatku ze dne 18.3.2003 vyplývá stanovení sazby úroku pro další jednoroční období ve výši 7 % a nižší měsíční splátky ve výši 9.270,- Kč. Ze zástavní smlouvy uzavřené dne 3.9.1997 týmiž účastníky vyplývá, že k předmětným nemovitostem v kat. území Popice (jak jsou shora uvedeny) bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky věřitele „na jistinu a příslušenství“ na základě čerpání úvěru dlužníky, kteří tehdy byli vlastníky zastavených nemovitostí. Z obecných úvěrových podmínek Komerční banky, a.s., pro hypoteční úvěrové obchody, které byly jako součást smlouvy o úvěru podepsány oběma dlužníky, z článku IV vyplývá, že pokud dlužník nesplní některou z podmínek smlouvy o hypotečním úvěru, zejména neprovede úhradu jedné nebo více splátek jistiny nebo úroku, je banka oprávněna podle výsledku hodnocení plnění podmínek smlouvy o hypotečním úvěru uplatnit jedno nebo více opatření, z nichž jedním je požadovat okamžité splacení celé nebo části jistiny a příslušenství. Z odporu podaného oběma obligačními dlužníky (rodiči nynějšího zástavního dlužníka) v řízení u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 11 C 228/2007 proti platebnímu rozkazu ze dne 3.12.2007 vyplývá, že poskytnutý úvěr nebyl dlužníky splácen pravidelně, Komerční banka proto využila svého oprávnění a přistoupila k uplatnění úvěrového opatření, a to k požadavku na okamžité splacení celé jistiny přípisem ze dne 23.10.2003, dle něhož nastala splatnost celé pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy ke dni 28.10.2003. Z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 618, vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, pak vyplývá, že současným vlastníkem předmětných nemovitostí je Jiří F., nar. xxxxx, který je měl nabýt darovací smlouvou ze dne 6.9.2000, přičemž na příslušné části listu vlastnictví je uvedeno omezení tohoto vlastnického práva mimo jiné i smluvním zástavním právem vyplývajícím z předložené zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17.6.2004, včetně jejího dodatku ze dne 31.1.2005, vyplývá, že pohledávka spolu s příslušenstvím vzniklá na základě úvěrové smlouvy ze dne 3.9.1997 „za všemi dlužníky z výše uvedeného právního titulu“ byla postoupena České konsolidační agentuře se sídlem v Praze 7, Janovského 2, a ze smlouvy ze dne 17.4.2007 pak vyplývá, že touto konsolidační agenturou byla tatáž pohledávka „na vrácení peněžních prostředků a na zaplacení příslušenství“, vzniklá na základě smlouvy o hypotečním úvěru včetně jejich dodatků, postoupena na nynějšího zástavního věřitele Apston Capital Ltd. Z historického výpisu transakcí na účtu vedeného Komerční bankou pro tento poskytnutý úvěr (č. 19147209177) vyplývá, že splátky úvěru nebyly poskytovány pravidelně a ve sjednané výši, že k tíži tohoto účtu byly zúčtovávány i bankovní poplatky a úroky z prodlení a že dle přehledu stavu účtu ke dni 17.6.2004 měl činit zůstatek včetně úroků, úroků z prodlení a úvěrových poplatků částky, pro které se zástavní věřitel v tomto řízení domáhá prodeje zástavy. Z oznámení Komerční banky o výši úroku z prodlení pak vyplývá, že od 11.8.1997 byla sazba stanovena na 30 % a dále pro všechna období od 17.3.1999 až dosud vždy shodně na 25 %.
Nejprve je nutné posoudit správnost závěru soudu I. stupně, že pro řízení o zde projednávaném návrhu jsou příslušná nyní účinná ustanovení § 200y a následující o.s.ř., a to vzhledem k publikovanému názoru, na nějž poukazuje zástavní dlužník (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1181/2001 uveřejněném ve Sbírce Nejvyššího soudu ČR pod R 70/2000), že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., se i v době po 1.9.1998 řídí ustanoveními § 151f obč. zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Námitka zástavního dlužníka, že již nezaplacením jedné sjednané splátky na počátku roku 1998 se stal splatným celý dluh, není důvodná, neboť taková skutečnost nevyplývá z uzavřené smlouvy a z jí příslušných obecných úvěrových podmínek. Bez ohledu na to, že nynější zástavní věřitel (zřejmě z důvodu, že je již druhým nástupcem původního věřitele) také neučinil tvrzení o důvodu a datu splatnosti celé pohledávky na vrácení jistiny s příslušenstvím (a sám vychází z nesprávného závěru soudu I. stupně, že významné je datum původně sjednané splatnosti úvěru ve splátkách), ze shora uvedených listin jednoznačně vyplývá, že splatnost celé pohledávky z důvodu neprovádění úhrad splátek jistiny a úroků nastala jednostranným uplatněním požadavku na okamžité splacení celé jistiny a příslušenství ze strany banky (tehdejšího věřitele) ve smyslu sjednaných smluvních podmínek, k němuž podle tvrzení obligačních dlužníků (rodičů zástavního věřitele) došlo ke dni 28.10.2003, což oni sami uplatňují v rámci své obrany proti žalobě zástavního věřitele na zaplacení zajištěné pohledávky (ve vztahu ke své námitce promlčení). V souladu s publikovanými závěry vyšších soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 616/2005) pro vznik nároku na uspokojení zajištěné pohledávky není významné, kdy zástavní věřitel mohl nejdříve požadovat okamžité splacení zajištěné pohledávky, ale to, zda a kdy se rozhodl své oprávnění využít a skutečně využil, je zřejmé, že nárok na uspokojení pohledávky ze zástavy zde vznikl po 1.9.1998 a řídí se tudíž ust. § 200y a následujícími o.s.ř.
Na jejich základě pak učinil soud I. stupně ve smyslu § 200z odst. 1 o.s.ř. v souladu s dalšími publikovanými závěry vyšších soudů (např. Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1844/2008) především ten správný závěr, že pro nařízení soudního prodeje zástavy postačuje pouze osvědčení právně významných skutečností, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Závěry, že zástavnímu věřiteli svědčí pohledávka na vrácení úvěru z výše uvedené úvěrové smlouvy s příslušenstvím, že tato pohledávka je zajištěna zástavním právem k zástavě tvořené shora uvedenými nemovitostmi v kat. území Popice, a že zástavním dlužníkem je Jiří F., nar. xxxxx, neboť je nynějším vlastníkem těchto nemovitostí, jsou správné, vyplývají z listin předložených zástavním věřitelem soudu I. stupně, jimiž provedl dokazování odvolací soud, který se s těmito závěry ztotožňuje.
Námitka, že předmětná pohledávka proti obligačním dlužníkům je promlčena, což ti namítli v řízení o žalobě zástavního věřitele na zaplacení zajištěné pohledávky, není pro zdejší řízení o nařízení soudního prodeje zástavy významná, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1467/2004 uveřejněného ve Sbírce Nejvyššího soudu pod R 31/2005, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje. Takovou námitkou se soud zabývá ve druhé fázi řízení o prodeji zástavy, a to řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, kde lze teprve takovou obranu uplatnit.
Správný je závěr soudu I. stupně i v tom, že není dán důvod k přerušení řízení do pravomocného skončení řízení mezi zástavním věřitelem a obligačními dlužníky (rodiči nynějšího zástavního dlužníka), neboť výsledek tamního řízení o případné povinnosti obligačních dlužníků zaplatit věřiteli zajištěnou pohledávku v jakékoli výši nemá vliv na zdejší řízení o nařízení prodeje soudního prodeje zástavy, v němž se jen osvědčují shora uvedené skutečnosti a k realizaci případného prodeje zástavy dochází až v druhé fázi - v řízení o výkon rozhodnutí zde o nařízení prodeje zástavy. Případné námitky obligačních dlužníků proti výši či existenci zajištěné pohledávky mohou být předmětem obrany zástavního dlužníka až v následném vykonávacím řízení, aniž jsou významné pro řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Soud I. stupně tedy správně zamítl návrh zástavního dlužníka na přerušení řízení z tohoto důvodu a pokud zástavní dlužník navrhl v odvolacím řízení (v odvolání a u jednání odvolacího soudu) opět přerušení řízení ze stejného důvodu, je již tato otázka „věcí“ rozhodnutou (§ 159a odst. 5 o.s.ř. per analogiam), v důsledku čehož odvolací soud o těchto opakovaných návrzích zástavního dlužníka již nerozhodoval.
Nedůvodná je námitka zástavního dlužníka v tom, že se zástavní věřitel domáhá nařízení prodeje zástavy i pro pohledávku na zaplacení smluvní pokuty, která není zástavním právem zajištěna. Správná je sice obecná právní argumentace zástavního dlužníka v tom, že právo na zaplacení smluvní pokuty, byť za porušení povinností sjednaných ve smlouvě o úvěru, není příslušenstvím pohledávky na vrácení úvěru ve smyslu § 121 odst. 3 a § 155 odst. 1 obč. zákoníku, pokud samozřejmě není zástavní právo pro takovou pohledávku výslovně zřízeno, což zde není, ale důvodná je argumentace zástavního věřitele, že pohledávka ve výši 92.318,45 Kč, k jejímuž uspokojení se také domáhá prodeje zástavy, je v návrhu pouze nesprávně označena jako „pokuta“ z prodlení, což bylo v průběhu řízení opraveno na „úrok“ z prodlení, přičemž už z původních tvrzení je zřejmé, že jde o sankci za prodlení obligačních dlužníků se splácením jistiny, tedy o úrok z prodlení, který byl mezi účastníky ve smlouvě sjednán. Proto je tento úrok z prodlení podle taxativního výčtu v § 121 odst. 3 obč. zákoníku příslušenstvím peněžité pohledávky na vrácení půjčené jistiny a zástavní právo zřízené k zajištění této pohledávky by se vztahovalo také na úrok z prodlení (§ 155 odst. 1 obč. zákoníku) bez ohledu na to, zda to je v zástavní smlouvě uvedeno, což navíc ve zdejší zástavní smlouvě uvedeno je. Jelikož ze shora uvedených listin vyplývá i to, že pohledávka na vrácení jistiny byla na nynějšího zástavního věřitele postoupena včetně příslušenství, tedy včetně úroků z prodlení, je návrh zástavního věřitele na soudní prodej zástavy důvodný i ve vztahu k pohledávce na zaplacení částky 92.318,45 Kč jako úroku z prodlení.
Úrok z prodlení pak požaduje zástavní věřitel v sazbě 25 %, k čemuž doložil, že účastníky úvěrové smlouvy je sjednána povinnost placení úroků z prodlení v sazbě vyhlašované Komerční bankou a uveřejněné v jejím oznámení, stejně bylo doloženo i to, že tato sazba úroku z prodlení byla Komerční bankou, a.s., pro celé zde rozhodné období vyhlášena nejméně ve výši 25 %.
Důvodnost námitky zástavního dlužníka, že zajištěná pohledávka zástavnímu věřiteli nesvědčí v plné uplatněné výši, je nutno posoudit v intencích ust. § 200z o.s.ř. a jemu příslušných výkladových závěrů, že v tomto řízení postačí alespoň osvědčit skutečnosti významné pro vznik nároku tak, že ten se jeví alespoň jako pravděpodobný. Ze shora uvedených závěrů na základě provedeného dokazování vyplývá, že jistina poskytnutého úvěru činila původně 1.000.000,- Kč, tudíž její nesplacený zbytek ve výši 644.932,48 Kč je zjevně pravděpodobný, dále, že obligační dlužníci byli v prodlení se zaplacením zbytku jistiny v této výši nejpozději ode dne 28.10.2003, což do dne 17.6.2004, do něhož mělo vzniknout věřiteli právo na úroky z prodlení v částce 92.318,45 Kč, činí při zohlednění sazby 25 % ještě více, a totéž se týká i úroků (z půjčky) ve výši 2.163,17 Kč, pro které navrhuje zástavní věřitel také prodej zástavy, neboť tato jejich výše je zcela nepatrná vzhledem ke sjednané povinnosti obligačních dlužníků platit úroky z poskytnutého úvěru v sazbě 14,35 % po prvních pět let a v sazbě 7 % další rok. Pro tyto závěry není významné, zda takto vzniklé pohledávky obligační dlužníci snad zčásti zaplatili, neboť nejméně v těchto částkách je nárok věřitele osvědčen a jeho případný zánik splněním je zohlednitelný až v druhé fázi tohoto řízení - o výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Z uvedených závěrů o zajištění pohledávky na vrácení jistiny úvěru včetně jejího příslušenství však vyplývá, že návrh zástavního věřitele není důvodný pro nařízení prodeje zástavy k uspokojení pohledávky ve výši 1.200,- Kč „za úvěrové poplatky“. Z úvěrové smlouvy sice vyplývá i povinnost obligačních dlužníků platit tehdejšímu věřiteli odměny za poskytované služby (tedy zřejmě tyto „poplatky“), což však není příslušenstvím pohledávky na vrácení jistiny, na které by se vztahovalo zde zřízené zástavní právo. Výčet toho, co je příslušenstvím peněžité pohledávky v § 121 odst. 3 obč. zákoníku, je taxativní (úroky, úroky z prodlení, poplatky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním) a žádné další nároky příslušenstvím pohledávky nejsou, přičemž zde uzavřenou zástavní smlouvou byla zajištěna pohledávka jen na vrácení jistiny s jejím příslušenstvím, tedy včetně úroků (z půjčky) a úroků z prodlení, ale nikoli na placení odměny za poskytnuté - byť s úvěrem související - služby. Proto ve vztahu k této pohledávce ve výši 1.200,- Kč není osvědčeno její zajištění zástavním právem, jehož realizace se zástavní věřitel v tomto řízení domáhá.
Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil (§ 220 o.s.ř.) jen v části ohledně nařízení prodeje zástavy pro pohledávku 1.200,- Kč za úvěrové poplatky tak, že v této části návrh zástavního věřitele zamítl, v celé zbývající části pak usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).
Co se týče nákladů tohoto řízení o nařízení soudního prodeje zástavy, tak soud I. stupně o jejich náhradě nerozhodl, což odůvodnil tak, že v souladu s rozhodováním vyšších soudů bude o nich rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení. Tento názor, s nímž se ztotožňuje i odvolací soud, vyplývá z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 114/2006, podle něhož je porušením práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků (čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) rozhodnutí o nákladech již v tomto řízení, neboť v souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech takového řízení bylo rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, kdy bude teprve postaveno najisto, zda bylo o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu. Odvolacímu soudu je znám i opačný názor vyplývající z publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, podle něhož je v řízení o nařízení prodeje soudního prodeje zástavy nutno rozhodnout i o náhradě nákladů řízení. Argument Nejvyššího soudu o újmě na právech zástavního věřitele v případě, kdy druhá fáze soudního prodeje zástavy nebude následovat, je sice přijatelný na rozdíl od argumentu, že v důsledku příslušnosti náhrady nákladů řízení k prodeji zástavy se lze uspokojení náhrady těchto nákladů domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy, tudíž výkon rozhodnutí o nákladech tohoto řízení „nehrozí“, pokud druhá fáze následovat nebude (což podle odvolacího soudu ničím vyloučeno není), je nutno vycházet z toho, že žádné rozhodnutí soudu nesmí být protiústavní, tedy vedoucí k porušení základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky. Závěr, že rozhodnutí o nákladech řízení již při nařízení soudního prodeje zástavy je protiústavní, přitom jednoznačně vyplývá ze shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, čímž je v této otázce odvolací soud dle svého přesvědčení vázán. Pokud zcela opačný názor vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu (publikovaného navíc nikoli ve Sbírce Nejvyššího soudu ČR, v níž publikace je jako jediná naplněním zákonného zmocnění v § 14 odst. 3 a § 24 zákona č. 6/2002 o soudech a soudcích a důsledkem kolektivní procedury celých kolegií soudců Nejvyšších soudů ČR ), nemůže to zvrátit závěr, že takové rozhodnutí by bylo v rozporu s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Proto soud I. stupně postupoval správně, pokud v napadeném rozhodnutí o nařízení soudního prodeji zástavy o náhradě nákladů řízení nerozhodl, a z téhož důvodu ani odvolací soud nerozhodl o nákladech tohoto odvolacího řízení.
Proti měnícímu výroku usnesení pod písm. b/ dovolání přípustné j e a proti potvrzujícímu výroku usnesení pod písm. a/ dovolání přípustné n e n í , ledaže Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání se podává u soudu prvního stupně do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení.
Autor: -mha-