// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 09.11.2010
K odpovědnosti banky při neoprávněném použití platební karty
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z toho, že škoda byla způsobena porušením povinnosti žalované majitelky účtu předcházet škodám na majetku, tj. „povinnosti žalované průběžně kontrolovat, zda má platební kartu u sebe“ a porušení smluvní povinnosti obchodníků ze závazkového vztahu mezi bankou a těmito obchodníky řádně verifikovat osobu zadavatele plateb, resp. povinnosti banky uskutečnit jen ty platby, ke kterým dal majitel účtu příkaz (§§ 3, 4 a 6 tehdy platného zákona o platebním styku v rozhodném znění - zák. č. 124/2002 Sb. – dále též jen „zákon o platebním styku“) nepokládal za ve věci rozhodující a primární porušení povinnosti spatřoval na straně žalované majitelce účtu. Dovolací soud pokládá toto právní posouzení za neúplné a tím nesprávné.
Z ustálené soudní praxe totiž plyne, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, přičemž o smlouvu ve prospěch třetího jít nemusí, neboť postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby (poškozeného).
Tento závěr odvolací soud nesprávně nepromítl do povinnosti banky nahradit žalované finanční prostředky za období předcházející okamžiku, v němž mohla žalovaná ztrátu platební karty zjistit, bude-li zjištěno, že žalovaná porušila povinnost předcházet škodám ve smyslu ust. § 382 obchod. zák., popř. v jaké části byla škoda způsobena nesplněním povinnosti žalované a v jaké části byla vzniklá škoda způsobena porušením povinností ze strany obchodníků.
K tomu dovolací soud dodává, že pokud banka provedla příkaz, který neobsahoval pravý podpis jako vyjádření projevu vůle oprávněné osoby, jde o porušení povinnosti uvedené v § 709 odst. 1 obchod. zák. a §§ 3 – 6 zákona o platebním styku. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že podpis na prodejních dokladech nebyl podpisem žalované jako disponenta a odvolací soud nehodnotil, zda obchodníci, jež akceptovali uvedený podpis, mohli při zohlednění určité míry pozornosti a bedlivosti zjistit, že nejde o podpis držitele platební karty uvedený na jejím rubu, nýbrž o napodobeninu. Proto je třeba posoudit, zda banka v rozporu se zákonem i smluvními ujednáními neprovedla peněžní operaci, která nebyla výrazem vůle žalované, protože nebyla provedena na základě jejího příkazu, ale na základě projevu vůle neoprávněné osoby, navíc bezprostředně směřujícího ke spáchání trestného činu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že odpovědnost peněžních ústavů při ztrátě či odcizení platební karty nemůže být neomezená, avšak při respektování tohoto názoru nelze přehlédnout, že tato odpovědnost nemůže být přesouvána bez dalšího na druhou smluvní stranu tak, jak to zde činí banka, jež v žalobě dovozuje, že „odpovědnost za příslušné dispozice s kartami v daném případě leží na majitelce účtu bez ohledu na to, zda je uskutečnila sama anebo došlo k zneužití její platební karty“. Proces verifikace osoby oprávněné k zadání plateb by za takové situace zcela postrádala na významu a banka by mohla – čemuž však brání právě její smluvní závazek – na ochranu platebních transakcí držitelů jejích karet zcela rezignovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3495/2008, ze dne 23. 6. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachotva 1929/62, IČ: 452 44 782, proti žalované M. J., zast. JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 76/7, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra ČR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 491/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2008, č. j. 14 Co 9/2008-68, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2008, č. j. 14 Co 9/2008-68, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 18 C 491/2006-38, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil nález Finančního arbitra České republiky ze dne 28. 7. 2006, registrační číslo 13/2006, potvrzený rozhodnutím Finančního arbitra České republiky o námitkách ze dne 17. 8. 2006, registrační číslo 13/2006, rozhodnutím soudu, kterým zamítá návrh, podle kterého je žalobkyně povinna vrátit žalované odčerpané finanční prostředky ve výši 69.096,30 Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu částku 7.021,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2008, č. j. 14 Co 9/2008-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že soud nahrazuje nález Finančního arbitra České republiky ze dne 28. 7. 2006, registrační číslo 13/2006, potvrzený rozhodnutím Finančního arbitra České republiky o námitkách ze dne 17. 8. 2006, registrační číslo 13/2006, rozhodnutím, kterým zamítl návrh, podle kterého je žalobkyně povinna vrátit žalované odčerpané finanční prostředky ve výši 69.096,30 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradu celkem částku ve výši 2. 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že podle § 250e odst. 1 o. s. ř. převzal skutková zjištění obsažená ve správním rozhodnutí a vzal za zjištěné, že žalované byly v době od 21. srpna do 15. září 2005 prostřednictvím platební karty VISA č. 4140840500131455, vydané žalobkyní žalované, z účtu odčerpány finanční prostředky ve výši 69.096,30 Kč. Žalovaná byla přesvědčena, že shora specifikovaná platební karta je bezpečně uložena v místě jejího bydliště, a proto teprve po zjištění úbytku peněz z účtu dala dne 18. září 2005 pokyn k zablokování karty a současně podala na Policii ČR trestní oznámení na neznámého pachatele (Policii ČR se nepodařilo pachatele zjistit, a tak případ dne 14. 11. 2005 odložila). Po zopakovaném a doplněném dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná je dle čl. IV odst. 6 obchodních podmínek ke smlouvě o vydání a používání platební karty z 20. 5. 1997 odpovědna za transakce (výběr finančních prostředků z účtu žalované ve výši 69.096,30 Kč) učiněné neoprávněnou osobou v době předcházející dni 18. září 2005, v němž dala žalovaná žalobkyni pokyn k zablokování karty, prostřednictvím které byly výběry učiněny. Dále dovodil, že žalovaná porušila povinnost uloženou jí v čl. V bodě obchodních podmínek tím, že pravidelně v předmětném období, kdy neoprávněné výběry byly učiněny, tj. od 21. srpna do 15. září 2005, nekontrolovala, zda má platební kartu u sebe, čímž nesplnila svou prevenční povinnost ve smyslu ust. § 415 občan. zák. Zdůraznil, že žalovaná byla o stavu výše finančních prostředků uložených na účtu informována pravidelnými měsíčními výpisy, takže již z výpisu z účtu za srpen 2005 mohla zjistit dvě neoprávněné transakce učiněné za uvedený měsíc a tím i ztrátu platební karty. Připustil, že k porušení povinnosti došlo též na straně obchodníků, kteří provedli transakce, aniž by dostatečně zkontrolovali, zda podpis předkladatele karty při placení souhlasí s podpisem žalované na rubu karty, avšak za základní považuje porušení povinnosti žalované, jež nepostupovala dostatečně obezřetně, aby ke ztrátě či odcizení karty nedošlo, resp. došlo-li k ní, tak aby minimalizovala škodu tím, že tuto skutečnost žalobkyni včas oznámí, přičemž odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 536/96, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7/1997 na straně 380, podle něhož nemá držitel, jenž neutajil osobní identifikační číslo před neoprávněnými osobami, které platební kartu zneužily, právo na náhradu škody, leda že by bylo prokázáno, že se na vzniku škody vzniklé zcela nebo zčásti podílel i ten, kdo kartu vydal. Odvolací soud za relevantní považoval též skutečnost, že žalovaná původně označila za neoprávněný výběr z účtu ze dne 5. 7. 2005, avšak po konstatování znalce o shodě podpisu žalované a podpisu na prodejním dokladu uznala, že tento výběr učinila skutečně ona.
Z uvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 4. 6. 2008 žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle ust. 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V odůvodnění dovolání žalovaná odvolacímu soudu zejména vytkla, že ji nepoučil o jeho odlišném právním názoru na věc a nedal jí dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. možnost se k němu vyjádřit a tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat relevantní důkazy k prokázání těchto tvrzení. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, a když už tak neučinil, měl tak trvat na předložení důkazů, jež jsou uvedeny v protokole z jednání ze dne 29. 2. 2008. Je přesvědčena, že v posuzovaném případě není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným zaviněním žalované a vznikem škody, neboť i kdyby vynaložila veškerou péči, kterou po ní lze požadovat, přesto by o finanční prostředky přišla, když peněžní ústav dopustil, aby jeho smluvní partneři, u nichž lze platební karty využívat, porušili závazky o placení platební kartou, byť by škoda, jak žalovaná připouští, byla nižší. Žalovaná se domnívá, že závěry z rozhodnutí, na které odvolací soud ve svém rozsudku odkázal, nelze na danou věc vztáhnout, neboť řeší otázku odlišnou. Dle dovolatelky je ujednání o povinnosti žalované průběžně kontrolovat, zda má platební kartu řádně uloženu, neplatné a dovozuje, že soud měl zjistit, zda banka porušila nějakou svou povinnost či nikoli.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté jej spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 2. 7. 2008 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že v odvolacím řízení byly prováděny jen ty důkazy, které byly soudu prvního stupně a Finančnímu arbitrovi ČR od počátku žalobkyní předkládány, popř. požadovány. Nesdílí názor žalované, že nebylo možné předvídat rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tento soud uváděl, že pro posouzení věci je rozhodující smluvní ujednání mezi bankou a jejím klientem. Žalobkyně se ztotožnila s odvolacím soudem v posouzení odpovědnosti za škodu a konstatovala, že kdyby žalovaná neporušila smluvní ujednání, nevznikla by v příčinné souvislosti s tímto porušením škoda.
Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání dle ust. „§ 243 písm. b) o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Z dovolání je zřejmé, že směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra ČR).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolatelka, jak plyne z obsahu dovolání, uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jehož prostřednictvím namítala, že ji odvolací soud při jednáních konaných dne 29. 2. 2008 a 28. 3. 2008 a ani v průběhu odvolacího řízení nepoučil o jeho odlišném právním názoru na věc a o povinnosti tvrzení a důkazní, čímž nesplnil svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby tím, že za škodu způsobenou neznámým pachatelem, jenž při 28 nákupech různého zboží neoprávněně použil platební kartu žalované a odčerpal z jejího účtu finanční prostředky ve výši 69.096,30 Kč, odpovídá dle § 375 obchod. zák. žalobkyně, která měla uzavřeny smlouvy s jednotlivými obchodníky, kteří nedodrželi smluvní povinnost spočívající v kontrole shody podpisu klienta na platební kartě s podpisem na prodejním dokladu s tím, že ust. čl. IV bodu 6 obchodních podmínek o vydání a používání platební karty je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť se dle § 386 odst. 1 obchod. zák. nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti.
Odvolací soud zopakoval dokazování čtením obchodních podmínek smlouvy o vydání a používání platební karty z 20. 5. 1997 a doplnil dokazování smlouvou o přijímání platebních karet - vzorové vydání a na základě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že je nutno nahradit nález Finančního arbitra ČR a vyhovět žalobkyni, neboť žalovaná nesplnila obecnou povinnost předcházet škodám na majetku, pokud za dobu 4 týdnů nezjistila, že kartu ztratila.
Odvolací soud – přestože připustil porušení povinností obchodníků při autorizaci plateb prostřednictvím platební karty plynoucí ze smluv uzavřených mezi nimi a žalobkyní – věc posoudil dle § 415 občan. zák., neboť shledal, že „primárně“ došlo k porušení tzv. prevenční povinnosti ze strany žalované.
Žalovaná se v řízení před Finančním arbitrem ČR domáhala náhrady škody způsobené neoprávněnými výběry ze účtu vedeného u žalobkyně pod č. 717734183 prostřednictvím ztracené platební karty VISA č. 4140840500131455 neznámým pachatelem v žalované výši. Odpovědnost za škodu je pro obchodní závazkové vztahy upravena v ustanovení § 373 a násl. obchod. zák. a jde o odpovědnost objektivní, tzn. není zde rozhodné zavinění. Jejími předpoklady jsou porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V dané věci je proto podstatné, zda žalobkyně porušila povinnost založenou smlouvou nebo právním předpisem a zda v důsledku tohoto porušení povinnosti vznikla žalované škoda v namítaném rozsahu 69.096,30 Kč. K posouzení toho, zda došlo k porušení povinnosti žalobkyně, je rozhodující zjištění, zda byly splněny podmínky, za nichž žalobkyně mohla odepsat peněžní prostředky – jinými slovy provést platbu - z účtu žalované.
Podle § 709 odst. 1 obchod. zák., jenž není ustanovením kogentním (§ 263 odst. 1 obchod. zák.) je banka povinna z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Ze smluv o přijímání platebních karet uzavíraných mezi obchodníky a žalobkyní plyne, že – jak shodně se soudem prvního stupně dovodil odvolací soud – došlo k porušení závazkového vztahu mezi žalobkyní a těmito obchodníky, jež u plateb zadaných neoprávněným držitelem v předmětném období od 21. 8. 2005 do 18. 9. 2005 buď nezkontrolovali shodu podpisu na platební kartě a na předložených účtenkách nebo na nutnost podpisu na účtenkách zcela rezignovali (dlužno podotknout, že v tomto případě došlo k uznání reklamace transakce ze strany žalobkyně).
V posuzovaném případě odvolací soud vyšel z toho, že škoda byla způsobena porušením povinnosti žalované předcházet škodám na majetku, tj. „povinnost žalované průběžně kontrolovat, zda má platební kartu u sebe“ (viz § 382 obchod. zák.) a porušení smluvní povinnosti obchodníků řádně verifikovat osobu zadavatele plateb, resp. povinnosti žalobkyně uskutečnit jen ty platby, ke kterým dal majitel účtu příkaz (§§ 3, 4 a 6 tehdy platného zákona o platebním styku v rozhodném znění - zák. č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech – dále též jen „zákon o platebním styku“) nepokládal za ve věci rozhodující a primární porušení povinnosti spatřoval na straně žalované. Dovolací soud pokládá toto právní posouzení za neúplné a tím nesprávné.
V dané věci odvolací soud – aniž by dle zásad uvedených v ust. § 118a o. s. ř. (§ 213b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.) především posuzoval, kdy bez zbytečného odkladu „ztrátu“ platební karty mohla žalovaná zjistit a žalobkyni oznámit, proč ztrátu karty nezjistila v období od 21. 8. 2005 do 18. 9. 2005, tj. v necelých 4 týdnech, a to ani poté, co jí byl doručen výpis z účtu za měsíc srpen, z něhož bylo patrné, že již došlo k odečtení vybraných částek z finančních prostředků uložených na účtu žalované.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k porušení povinnosti došlo i ze strany obchodníků, jež jsou ve smluvním vztahu s žalobkyní a jejichž pochybení mělo význam pro žalovanou (k tomu Nejvyšší soud ČR dodává, že z ustálené soudní praxe plyne, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy /srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 56/2004/, přičemž o smlouvu ve prospěch třetího – jak argumentovala žalobkyně v žalobě - jít nemusí, neboť postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby /poškozeného/). Tento závěr odvolací soud nesprávně nepromítl do povinnosti žalobkyně nahradit žalované finanční prostředky za období předcházející okamžiku, v němž mohla žalovaná ztrátu platební karty zjistit, bude-li zjištěno, že žalovaná porušila povinnost předcházet škodám ve smyslu ust. § 382 obchod. zák., popř. v jaké části byla škoda způsobena nesplněním povinnosti žalované a v jaké části byla vzniklá škoda způsobena porušením povinností ze strany obchodníků.
K tomu dovolací soud dodává, že pokud banka provedla příkaz, který neobsahoval pravý podpis jako vyjádření projevu vůle oprávněné osoby, jde o porušení povinnosti uvedené v § 709 odst. 1 obchod. zák. a §§ 3 – 6 zákona o platebním styku. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že podpis na prodejních dokladech nebyl podpisem žalované jako disponenta a odvolací soud nehodnotil, zda obchodníci, jež akceptovali uvedený podpis, mohli při zohlednění určité míry pozornosti a bedlivosti zjistit, že nejde o podpis držitele platební karty uvedený na jejím rubu, nýbrž o napodobeninu. Proto je třeba posoudit, zda žalobkyně v rozporu se zákonem i smluvními ujednáními neprovedla peněžní operaci, která nebyla výrazem vůle žalované, protože nebyla provedena na základě jejího příkazu, ale na základě projevu vůle neoprávněné osoby, navíc bezprostředně směřujícího ke spáchání trestného činu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že odpovědnost peněžních ústavů při ztrátě či odcizení platební karty nemůže být neomezená, avšak při respektování tohoto názoru nelze přehlédnout, že tato odpovědnost nemůže být přesouvána bez dalšího na druhou smluvní stranu tak, jak to činí žalobkyně, jež v žalobě (s. 8) dovozuje, že „odpovědnost za příslušné dispozice s kartami v daném případě leží na Mileně Johnové bez ohledu na to, zda je uskutečnila sama anebo došlo k zneužití její platební karty“. Proces verifikace osoby oprávněné k zadání plateb by za takové situace zcela postrádala na významu a žalobkyně by mohla – čemuž však brání právě její smluvní závazek – na ochranu platebních transakcí držitelů jejích karet zcela rezignovat.
S ohledem na uvedené dovolací osud dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné. V dalším řízení je třeba zabývat se posouzením věci z hlediska shora uvedeného.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a proto Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že dovoláním napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-