// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 03.04.2009
K odpovědnosti majitele účtu za transakce provedené platební kartou
bez právního shrnutí - podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 886/2006, ze dne 28. 8. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K.D. M. s. r. o., zastoupené JUDr. L.K., advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o zaplacení částky 72.947,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 289/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-55 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. října 2005, č. j. 25 C 289/2004-41, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 25 C 289/2004-41, zamítl žalobu o zaplacení částky 72.947,52 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 11. července 2002 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná vedla pro žalobkyni běžný účet, k němuž byla žalobkyni vydána platební karta. Platební kartou bylo možno zaplatit i bez jejího fyzického předložení, byla-li tomu, komu mělo být zaplaceno, sděleno číslo a doba platnosti platební karty a bezpečnostní kód. Podmínkou k inkasu částky z běžného účtu byl souhlas držitele platební karty. Tímto způsobem žalobkyně postupovala při objednání služeb v H. T. T. (dále jen „hotel“), jemuž sdělila údaje potřebné k úhradě služeb bez předložení platební karty. Cena objednaných služeb v hotelu ve výši 300.000,- Sk byla hrazena zálohou ve výši 150.000,- Sk, k jejíž úhradě žalobkyně dala souhlas, a následně po poskytnutí služeb, vystavil hotel vyúčtování na celkovou částku 249.529,20 Sk, od níž odečetl zálohu, takže k úhradě zbývalo 99.529,20 Sk. Tato částka byla odepsána z účtu žalobkyně. Přípisem ze dne 28. listopadu 2002 žalobkyně uplatnila u žalované reklamaci, s tím, že částka 99.529,20 Sk byla z účtu odepsána neoprávněně. Žalovaná uplatnila vůči zahraniční bance tzv. chargeback, ta jej zamítla s odůvodněním, že jde o doplatek za poskytnuté služby, a zároveň zaslala fakturu s rozpisem čerpaných služeb. Žalovaná fakturu včetně čestného prohlášení zaslala žalobkyni s výzvou, aby vyznačila položky, s nimiž nesouhlasí, nebo jsou uvedeny chybně nebo nebyly „čerpány“. Žalobkyně nezpochybnila žádnou položku a žalované vrátila pouze čestné prohlášení, v němž uvedla, že nebyla spokojena s poskytnutými službami hotelu. Z toho důvodu žalovaná reklamaci žalobkyně odmítla. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně čerpala služby v celkové výši 249.529,20 Sk, a tato částka byla prostřednictvím platební karty zaplacena. Žalobkyni tak žádná škoda nevznikla.
Postup při uplatnění a vyřízení reklamace - pokračoval soud prvního stupně - je upraven v bodu 35 podmínek pro vydávání a používání platebních karet a tímto způsobem bylo při uplatnění a vyřízení reklamace postupováno. Podle bodu 17 písm. c) všeobecných obchodních podmínek žalované (dále jen „obchodní podmínky“), je žalovaná oprávněna bez příkazu majitele účtu odepsat prostředky z účtu k úhradě plateb uskutečněných žalovanou za majitele účtu na základě šeků, bankovních platebních karet a k úhradě úroků z prodlení.
S odkazem na ustanovení § 710 (správně § 709) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném v rozhodné době, a § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně dále uzavřel, že „žalobci se nepodařilo prokázat, že žalovaná zavinila škodu, kterou žalobce na ní požaduje, naopak v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobce byl nespokojen se službami, které pro něj poskytl hotel Tatra Trenčín a tedy žalovaná žádnou škodu žalobci nezpůsobila“.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 20 Co 458/2005-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i závěr o nedůvodnosti žaloby, byť s odlišným právním posouzením věci. Zdůraznil, že žalobkyní uplatněný nárok vyplývá z obchodního vztahu, a to ze smlouvy o běžném účtu podle ustanovení § 708 a násl. obch. zák., ve znění účinném v rozhodné době. S odkazem na ustanovení § 709 obch. zák. a na bod 17 písm. c) obchodních podmínek (jež byly součástí smlouvy o běžném účtu uzavřené mezi účastnicemi) dovodil, že žalovaná byla oprávněna odepsat z účtu každou transakci realizovanou platební kartou vydanou majiteli účtu, bez písemného příkazu, tj. bez souhlasu majitele účtu „a platební karty“. Požadavek, aby žalovaná zjišťovala či ověřovala souhlas majitele účtu s transakcí platební kartou, by ve svém důsledku popíral smysl a účel bezhotovostních bankovních operací uskutečňovaných prostřednictvím platebních karet. Podle bodu 20 podmínek pro vydávání a používání platebních karet nese majitel účtu odpovědnost za všechny transakce provedené platební kartou a bylo jeho rizikem, že obchodnímu místu - hotelu - sdělil všechny potřebné identifikační údaje k uskutečnění transakce bez fyzického předložení platební karty. Ze závazkového vztahu založeného smlouvou o běžném účtu uzavřenou mezi účastnicemi (ani z jiného závazkového vztahu) nevyplývá povinnost žalované zjišťovat či ověřovat, zda žalobkyně „udělila hotelu souhlas, případně do jaké výše, bez fyzického předložení platební karty“. Odvolací soud uzavřel, že žalované ve smyslu § 373 obch. zák. nevznikla odpovědnost za případně vzniklou škodu žalobkyni, ani povinnost k její náhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázku zásadního právního významu, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem, dovolatelka považuje to, zda lze odepsat prostředky z bankovního účtu bez souhlasu majitele účtu v případě použití platební karty bez jejího fyzického předložení. Namítá, že právní závěr o odpovědnosti držitele platební karty za transakce učiněné platebními kartami přijatý odvolacím soudem je nesprávný, neboť by zcela zprošťoval peněžní ústavy odpovědnosti za případné porušení povinností při dohledu nad podobnými transakcemi a usnadňoval zneužívání platebních karet při transakcích bez jejich fyzického předložení. Držitel platební karty jistě nese odpovědnost za případné zneužití platební karty při její ztrátě nebo vyzrazení identifikačního čísla nepovolané osobě, avšak jeho odpovědnost není bezvýjimečná. S odkazem na bod 17 písm. c) obchodních podmínek namítá, že „platba je odepsána jen na základě předpokládaného souhlasu majitele účtu a banka není povinna zkoumat před odepsáním z účtu majitele karty, zda souhlas dal či nedal. Pokud majitel nesouhlas nevyjádří, lze dovozovat, že souhlas byl vyjádřen při předložení karty či transakcí MO/TO. Pakliže je však tento souhlas zpochybněn, je banka povinna v rámci reklamačního řízení zjistit, zda byl souhlas skutečně dán.“ Je-li reklamace oprávněná, banka je povinna bez zbytečného odkladu opravit chybné zúčtování podle § 711 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka má za to, že odpovědnost žalované za škodu je dána podle § 373 obch. zák. a zproštění se odpovědnosti podle § 374 obch. zák. nepřichází v úvahu.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení ke dni 26. listopadu 2007 žalobkyně K. T. s. r. o. změnila svou obchodní firmu na K.D. M. s. r. o.; Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázky v něm otevřené, dovolacím soudem v daném směru zatím neřešené, přípustné.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy o běžném účtu i odepsání peněžních prostředků z účtu) banka je povinna přijímat na běžný účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám. Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.
Z ustanovení § 373 obch. zák. vyplývá, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalovaná byla oprávněna v souladu s bodem 17 písm. c) obchodních podmínek, jež jsou součástí smlouvy o běžném účtu, bez příkazu majitele účtu odepsat prostředky z účtu k úhradě plateb uskutečněných za majitele účtu - mimo jiné - i na základě bankovních platebních karet, a bylo rizikem žalobkyně, že obchodnímu místu - hotelu - sdělila všechny potřebné identifikační údaje k transakci „MO/TO“, tj. bez fyzického předání či předložení platební karty.
Tento závěr považuje Nejvyšší soud za nesprávný, protože odvolací soud se zabýval posouzením věci jen z pohledu obchodních podmínek vztahujících se ke smlouvě o běžném účtu, nikoli z hlediska způsobů použití platebních karet upravených v podmínkách pro vydávání a používání platebních karet, z nichž zdůraznil pouze odpovědnost žalobkyně jako majitele účtu za všechny transakce provedené platební kartou vydanou k jejímu běžnému účtu vyplývající z bodu 20. Přitom žádným ze způsobů upravených v podmínkách pro vydávání a používání platebních karet platební karta použita nebyla. Přesto žalovaná peněžní prostředky z běžného účtu žalobkyně odepsala a poukázala je hotelu. Při tomto závěru by žalovaná odepsala prostředky z účtu nad rámec případů uvedených v bodě 17 obchodních podmínek, neboť i situace uvedená v tomto bodě pod písmenem c) předpokládá použití platební karty určeným způsobem, čímž by porušila povinnost stanovenou v § 709 odst. 1 obch. zák., a to při splnění podmínek stanovených ve smlouvě uskutečnit platby majitelem běžného účtu určeným osobám.
Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody. Odpovědnost za škodu je pro obchodní závazkové vztahy upravena v ustanovení § 373 a násl. obch. zák. a jde o odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění. Jejími předpoklady jsou porušení povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. V dané věci je proto podstatné, zda žalovaná porušila povinnost založenou smlouvou nebo právním předpisem, a zda v důsledku tohoto porušení povinnosti vznikla žalobkyni škoda v rozsahu, v němž se snížila její pohledávka za žalovanou ze smlouvy o běžném účtu. K posouzení toho, zda došlo k porušení povinnosti žalované, je rozhodující zjištění, zda byly splněny podmínky, za nichž žalovaná mohla „odepsat peněžní prostředky“ - provést platbu - z účtu žalobkyně.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně použila platební kartu způsobem označeným jako „MO/TO“, tj. bez fyzického předání karty, k němuž zjistil jen to, že podmínkou k inkasu peněžních prostředků z běžného účtu je souhlas držitele karty (ze svědecké výpovědi Jany Bártové - č. l. 33). Ze smluv uzavřených mezi účastníky není zřejmé, co tento způsob použití platební karty označený jako „MO/TO“ znamená, a zda jej lze uplatnit i na vztah účastníků. Odvolací soud věc posoudil nikoli podle toho, jaké povinnosti má držitel platební karty a banka při tomto způsobu použití platební karty - jde-li o dohodnutý způsob - tj., zda žalobkyně platební kartu použila v souladu s dohodnutými podmínkami a zda žalovaná byla povinna provést takovýto příkaz k provedení úhrady z účtu, nýbrž podle obchodních podmínek, které používání platebních karet neupravují. Přitom žalobkyně má důkazní břemeno ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 373 obch. zák., tj. protiprávního jednání banky, vzniku škody a příčinné souvislosti. Naopak banku - tvrdí-li, že škoda žalobkyni nevznikla, když „odepsáním peněžních prostředků z účtu“ byl uhrazen dluh žalobkyně vůči hotelu - tíží důkazní břemeno co do existence takového dluhu.
Otázku vzniku škody přitom soud bude muset zkoumat nejen z hlediska (neoprávněného snížení) výše pohledávky žalobkyně vůči žalované ze smlouvy o běžném účtu, nýbrž i s přihlédnutím k tomu, zda bankou realizovanou platbou (z účtu žalobkyně) nebyl uhrazen existující závazek žalobkyně vůči hotelu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-