// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 12.09.2008
K určení obsahu přepravní smlouvy dle nákladního listu CMR
I. Vzhledem k § 756 obch. zák. a článku 4. a článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dospět k závěru, že ustanovení § 610 obch. zák. se ve vztahu, na který se vztahuje Úmluva CMR, neuplatní.
II. Podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem. Je-li tedy podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR mezinárodní nákladní list dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, pak obsah smlouvy je (může být) dán údaji, které článek 6. Úmluvy CMR předepisuje pro nákladní list (a které v dané věci podle zjištění odvolacího soudu předmětný mezinárodní nákladní list obsahoval).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1676/2006, ze dne 10. 7. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně V. d. a.s., , zastoupené JUDr. R. J., advokátem, , proti žalované E. M. spol. s r.o, zastoupené JUDr. V. Š., advokátem, o 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 170/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2006, č.j. 15 Co 91/2005-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.275,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. R. J..
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. října 2004, č.j. 9 C 170/2004-30, zamítl žalobu o zaplacení 65.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. od 21. září 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni nárok na úhradu přepravného za provedení přepravy zboží nevznikl, jelikož neunesla důkazní břemeno o tom, že mezi ní (resp. její právní předchůdkyní) a žalovanou došlo k uzavření přepravní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 2% úroku z prodlení z částky 65.000,- Kč za dobu od 21. září 2003 do 6. ledna 2004 (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 7. ledna 2004 do zaplacení a náklady řízení. Rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Mezi účastníky nebylo pochyb o tom, že žalovaná předložila právní předchůdkyni žalobkyně návrh ze dne 24. července 2003 na uzavření přepravní smlouvy; sporným mezi nimi bylo tvrzení žalované, že po vzájemné dohodě došlo ke zrušení návrhu přepravní smlouvy, jelikož přepravu zásilky si u právní předchůdkyně žalobkyně objednala společnost V. s.r.o. objednávkou ze dne 1. srpna 2003, které také právní předchůdkyně žalobkyně cenu přepravy vyúčtovala a tato společnost právní předchůdkyni žalobkyně částečně toto přepravné uhradila.
Odvolací soud po opakování dokazování některými listinnými důkazy konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, avšak věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako dopravcem a žalovanou jako objednatelem nedošlo k uzavření přepravní smlouvy z důvodu nedostatečného označení přepravované zásilky. Při posuzování této otázky vyšel ze zjištění, že žalovaná listinou ze dne 24. července 2003 i telefonicky dne 28. července 2003 objednala u právní předchůdkyně žalobkyně přepravu s tím, že jí dala i příslušné pokyny k jejímu uskutečnění. V nalézacím řízení sice nebylo prokázáno, že by uvedená objednávka byla právní předchůdkyní žalobkyně písemně potvrzena, nicméně žalobkyně na jejím základě přepravu pro žalovanou provedla, což žalovaná nijak nezpochybnila. Provedení přepravy podle odvolacího soudu prokazuje i mezinárodní nákladní list, v němž je zásilka řádně identifikována. Za situace, kdy žalovaná sdělila žalobkyni všechny potřebné skutečnosti, které charakterizují závazkový vztah ze smlouvy o přepravě věci ve smyslu § 610 obch. zák., tedy včetně dostatečné identifikace přepravované zásilky, dospěl k závěru, že na uvedenou přepravu byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako dopravcem a žalovanou jako odesílatelem uzavřena přepravní smlouva, na kterou se vztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě C.. Odesílatelé označeni v mezinárodním nákladním listu nebyli objednateli přepravy, přičemž odvolací soud nesdílí ani názor žalované, že tímto objednatelem a účastníkem přepravní smlouvy byla společnost V. s.r.o., jejíž objednávka přepravy ze dne 1. srpna 2003 byla předchůdkyni žalobkyně doručena touto společností až v době, kdy již byla přeprava realizována (od 29. července 2003) pro žalovanou, a existence tvrzené dohody o zrušení přepravní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou nebyla prokázána. Jednostranné prohlášení společnosti V. s.r.o., stejně jako skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala uvedené společnosti přepravné, jsou podle odvolacího soudu právně bezvýznamné, jelikož nemohou mít za následek změnu v osobě dlužníka, jehož záměna je možná jen písemnou smlouvou. Pakliže právní předchůdkyně žalobkyně přepravu řádně provedla, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni právo na úhradu požadovaného přepravného přiznal. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho žalobkyni až počínaje dnem 7. ledna 2004 ve vazbě na zjištění, že teprve tímto dnem se žalovaná dostala do prodlení s úhradou žalované částky.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o uzavření smlouvy o přepravě věci mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně, jelikož mezi nimi nedošlo k dohodě o označení přepravované věci jako podstatné náležitosti smlouvy. Poukazuje na to, že označení přepravované věci písemný návrh žalované ze dne 24. července 2003 na uzavření přepravní smlouvy neobsahuje a dohodu o této náležitosti nelze dovodit ani ze záznamu právní předchůdkyně žalobkyně o telefonické objednávce žalované. Kromě toho sama žalobkyně vypověděla, že předmět zásilky nebyl sjednán a odkázala na obsah mezinárodního nákladního listu. Uzavření dovolatelkou zpochybňované přepravní smlouvy nelze podle jejího mínění dovodit ani z mezinárodního nákladního listu, jelikož jako odesílatel (který je podle terminologie obsažené v obchodním zákoníku a Úmluvě C. – vedle dopravce - účastníkem přepravní smlouvy, který u dopravce přepravu objednává a pro něhož je přeprava prováděna) v něm není uvedena žalovaná, nýbrž společnost H. s.r.o. a I. H.. Podle názoru dovolatelky žalobkyně neunesla důkazní břemeno o uzavření smlouvy se žalovanou, naopak za prokázanou označuje skutečnost, že před zahájením přepravy došlo k ústní dohodě o zrušení návrhu žalované na uzavření smlouvy, což však odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu o uzavření přepravní smlouvy mezi její právní předchůdkyní a žalovanou zcela ztotožnila. Poukazuje na to, že dovolatelka setrvává na tvrzeních, s nimiž se již zcela vypořádal odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o přepravě věci.
Podle § 610 obch. zák. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).
Podle § 756 obch. zák. ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle závěru odvolacího soudu byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o přepravě věci v režimu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva C.“).
Úmluva C. byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., takže má ve smyslu ustanovení § 756 obch. zák. přednost před ustanoveními obchodního zákoníku upravujícími přepravní smlouvu.
Podle článku 1. odst. 1 Úmluvy C. se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Z obsahu spisu se podává, že v předmětné věci šlo o mezinárodní silniční nákladní přepravu, jelikož podle zjištění odvolacího soudu právní předchůdkyně žalobkyně provedla přepravu zboží z P. v Č.r. do A.ve Š..
Podle článku 4., věty první Úmluvy CMR je dokladem o uzavření přepravní smlouvy nákladní list, jehož náležitosti jsou vymezeny v článku 6. Úmluvy C..
Podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky dopravcem.
Závěr odvolacího soudu o tom, že na základě písemné objednávky žalované ze dne 24. července 2003 právní předchůdkyně žalobkyně převzala zásilku k přepravě dle mezinárodního nákladního listu č. CZ T 6236703 a tím došlo ke vzniku přepravní smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v režimu Úmluvy CMR, je správný. Brojila-li dovolatelka v podaném dovolání proti tomuto právnímu posouzení věci, v podstatě jen zopakovala námitky, s nimiž se již v napadeném rozsudku správně vypořádal odvolací soud. Jeho posouzení, že nebyla prokázána dohoda o zrušení přepravní smlouvy ani jednostranným prohlášením jednatele společnosti V. s.r.o. ze dne 4. října 2004, stejně jako jeho závěru o tom, že účtování přepravného právní předchůdkyní žalobkyně nejprve společnosti V. s.r.o. nemělo za následek změnu v osobách účastníků uzavřené přepravní smlouvy, žádné pochybení vytýkat nelze.
Argumentovala-li dovolatelka tím, že jí vystavená písemná objednávka přepravy neobsahovala označení přepravované věci, které je podstatnou náležitostí smlouvy předepsanou ustanovením § 610 obch. zák., a že dohodu o této náležitosti nelze dovodit ani ze záznamu právní předchůdkyně žalobkyně o telefonické objednávce žalované, je tato její námitka nedůvodná, jelikož vzhledem k § 756 obch. zák. a článku 4. a článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR je třeba dospět k závěru, že se ustanovení § 610 obch. zák. v daném případě neuplatní. Je-li podle článku 9. odst. 1 Úmluvy CMR mezinárodní nákladní list dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, pak obsah smlouvy je dán údaji, které článek 6. Úmluvy CMR předepisuje pro nákladní list a které podle zjištění odvolacího soudu předmětný mezinárodní nákladní list obsahoval. Dovodil-li odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (doručení návrhu přepravní smlouvy ze dne 1. srpna 2003 společností V. s.r.o. právní předchůdkyni žalobkyně až v době, kdy již byla přeprava realizována pro žalovanou, a dále neprokázání tvrzené dohody o zrušení přepravní smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou), že objednatelem přepravy nebyla společnost V. s.r.o., ani odesílatel označený v mezinárodním nákladním listu, a proto vůči nim žalobkyni právo na úhradu přepravného nepřísluší, je tento jeho závěr správný.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) nebyl v posuzované věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.175,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.800,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-