// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 11.09.2008
K náhradě nákladů vynaložených na splnění závazků zasílatele
bez právního shrnutí - usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 790/2006, ze dne 27. 3. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce C., s. r. o., zast. advokátem, proti žalované I. p. f. p., s. r. o., zast. advokátem o zaplacení 71.939,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 246/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006,č.j. 58 Co 608/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č.j. 58 Co 608/2005-94, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 5. 2005, č.j. 21 C 246/2004-71, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 71.939,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5% p. a. od 19. 7. 2003 do zaplacení a uhradit náklady řízení; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvého stupně provedl obsáhlé dokazování, provedené důkazy posoudil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a jeho skutkové závěry jsou logické a přesvědčivé. Podle odvolacího soudu nemohou námitky o postavení a délce účastníků na trhu mít vliv na posouzení uplatněného nároku. Nelze souhlasit ani s tím, že by v úvodní korespondenci uváděná cena za přepravu zásilky a spediční a celní služby byla „v podstatě konečná“, jak se domnívá žalovaná, neboť cena byla žalobcem vyúčtována dvěma fakturami (na 111.760,- Kč a 79.900,- Kč) výslovně jako záloha na úplatu za zasilatelské služby dle § 607 odst. 2 obch. zák., a proto se nemohlo jednat o dohodu o celkové (konečné) ceně. Žalovaná byla též informována žalobcem o tom, že cena neobsahuje clo za spotřebované zboží (propagační materiály a katalogy, reklamní pera) a žalobce vyměřené clo ve výši 486,50 Eur zaplatil.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalované byl pomocí elektronické korespondence, která je mezi podnikateli již běžná, dne 10. 2. 2003 zaslán ceník firmy D. vč. původního dopisu a dvě proforma faktury a neuvěřil tvrzení žalované, že pouze ceník jí nebyl doručen; žalovaná mj. prostřednictvím právního zástupce při jednání soudu prvního stupně dne 2. 2. 2005 uvedla, že „ceník, jak byl zaslán elektronickou poštou ani nečetla“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna zaplatit zvýšené náklady spojené s nakládkou a vykládkou (zasláno zboží ve větším objemu než bylo uvedeno v zasílatelském příkazu – 9,34 m³ namísto 6 m³) a tyto náklady činily 120 Eur za 1 m³, celkem 1200 Eur, namísto 720 Eur.
Ze zasílatelského příkazu podle odvolacího soudu dále vyplývá, že si žalovaná u žalobce neobjednala dodání a převzetí zásilky do soustřeďovacího střediska, dodání zásilky ze soustřeďovacího střediska a skladování zásilky nebo části zboží.
Podle zjištění soudu prvního stupně si tyto služby objednala žalovaná na místě samém u firmy D. Tyto služby byly žalované poskytnuty a žalovaná je akceptovala na místě samém, i když nyní tvrdí, že potvrzením „pokynů pro odeslání“ nešlo o objednávku těchto služeb, jejichž cena byla 822 Eur. Žalobce tuto částku, včetně celních poplatků ve výši 486,50 Eur zaplatil firmě D. Celkem žalobce požaduje zaplacení 2.268,50 Eur, tj. 71.939,-Kč dle tehdy platného kurzu, tj. včetně úhrady za přepravu většího objemu zboží o 2 x 480 Eur).
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náklady, které účelně vynaložila při plnění závazku dle § 607 odst. 2 obch. zák., tj. 71.939,- Kč, a proto rozsudek soudu jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 14. 4. 2006 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I. a II. s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam a odvolací soud řešil v něm vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně pokládaly vztah mezi žalobcem a žalovaným za vztah „smluvní ohledně ujednání o ceně“ a dovolatel je toho názoru, že byla sjednána cena konečná za veškeré žalobcem poskytnutá plnění.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že žalobce porušil a nesplnil svoje povinnosti, když ho jako specializovaná firma neupozornil na nedostatečnost jím požalovaných, resp. objednaných služeb, neboť nevěděl, že exponáty je třeba na výstavu přivézt a skladovat před zahájením samotného veletrhu a po jeho skončení. Žalovaný v té době neznal podmínky účasti na mezinárodní výstavě ze zahraničí a žalobce ho neupozornil, že bude třeba dalších úplatných služeb, jejichž cenu nemohl nijak ovlivnit a ani to, kdo bude tyto služby poskytovat, tj. firma D.
Dovolatelka taktéž namítá, že exponáty nebyly ihned naloženy k dopravě do ČR, byly delší dobu skladovány a se zbožím bylo manipulováno. Žalovaný proto nesouhlasí s navýšením ceny o 37,5% a je toho názoru, že žalobce přenáší své vícenáklady na zákazníky a měly jít k jeho tíži.
Navazování smluvních vztahů e-mailovou cestou je podle dovolatelky nedostatečné, když k průvodnímu dopisu jsou přikládány přílohy v podobě tzv. ikon, které nejde tzv. rozvinout, což platí o ceníku společnosti D a Všeobecných zasilatelských podmínek, z nichž nevyplývalo, že žalobce angažuje třetí osobu a žalovaný toto neodsouhlasil. Dovolatel taktéž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že je pro věc nerozhodné, jak dlouho v oboru spedice podniká žalobce a odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 12 Co 256/2004, v němž byla řešena náhrada škody způsobená tím, že stavební společnost neupozornila na vadu projektu, a postavila stavbu podle vedené dokumentace.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z obsahu spisu a předkládací zprávy dovolací soud zjistil, že žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné, a to podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatel odkázal.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání mj. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání upravená v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je tedy založena na závěru dovolacího soudu o zásadním právním významu napadeného rozsudku (resp. právní otázky v něm řešené) a proto způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a není jím dovolací důvod, jímž je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].
V dovolání dovolatelka výslovně neoznačila právní otázku, kterou pokládá za otázku zásadního právního významu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil smlouvu pokud jde o ujednání o ceně, neboť vycházel z toho, že v zasílatelské smlouvě byla sjednána konečná cena za veškerá plnění poskytnutá jí žalobcem a v podrobnostech uvádí, že jí žalobce neupozornil, že jeho objednávka je nedostatečná co do rozsahu požadovaných služeb k zajištění její účasti na veletrhu v Moskvě (tj. o dopravu exponátu na výstavu a z ní ze soustřeďovacího střediska, skladování exponátů před a po výstavě).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce se domáhá zaplacení částky celkem 71.939,- Kč s přísl. Uvedenou částku žalobce zaplatil firmě D. a skládá se ze zvýšení ceny přepravy s ohledem na zvýšený objem zásilky (9,34 m³ namísto původních 6 m³), což představuje zvýšení o 2x 480 Eur (přeprava do Moskvy a zpět), dále vyměřené clo ve výši 486,50 Eur a dodatečné služby, tj. skladování a dovoz zboží ze soustřeďovacího střediska na stánek na veletrhu a zpět, ve výši 822 Eur, tj. celkem 2.268,50 Eur, po přepočtu 71.939,- Kč.
Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že v zasílatelskému příkazu si žalovaná neobjednala dodání a převzetí zásilky do soustřeďovacího střediska a dále skladování zásilky, dodání zásilky ze soustřeďovacího střediska.
Přepravu žalobce zajistil u firmy D. a tato firma zajišťovala i další služby a to přepravu a skladování exponátů na místě samém a na místo veletrhu, a tyto služby si žalovaná objednala na místě u firmy D.
Součástí zasílatelského příkazu byly všeobecné zasílatelské podmínky a dále žalovaná obdržela ceník firmy D. a byla upozorněna, že sjednaná cena neobsahuje clo za spotřebované zboží.
Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že účastníky byla ústně uzavřena zasílatelská smlouva dle ust. § 601 odst. 1 a 2 obch. zák., podle níž se zasílatel zavazuje příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věci z určitého místa do určitého jiného místa a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Podle § 607 odst. 1 obch. zák. zasílateli přísluší smluvní úplata nebo nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době sjednání smlouvy při obstarávání obdobné přepravy. Kromě toho má zasílatel nárok na úhradu nutných a užitečných nákladů, které zasílatel vynaložil za účelem splnění svých závazků. Zasílatel má dále nárok na úhradu nákladů, které účelně vynaložil při plnění svého závazku.
V posuzovaném případě je z uvedeného zřejmé, že se žalobce domáhá úhrady nutných a užitečných nákladů (přepravné, clo), které jako zasílatel vynaložil proto, aby splnil svůj závazek, jenž jsou vyčísleny částkou 960 Eur (přepravné za zvýšený objem zásilky) a částkou za vyměřené clo za spotřebované zboží ve výši 486,50 Eur.
Zbývající částka – 822 Eur – představuje cenu dodatečně žalovanou objednaných služeb u firmy D. na místě konání veletrhu, které podle zasílatelského příkazu ze dne 12. 2. 2003 nezajišťoval žalobce.
Ze skutkových zajištění, jak již bylo uvedeno, vyplývá, že žalobce uvedené částky uhradil firmě D., a to včetně žalovanou dodatečně objednaných služeb, která provedla sjednanou přepravu, uhradila clo a poskytla další služby (skladovací, manipulaci zásilkou v soustřeďovacím středisku).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že právní posouzení věci provedené odvolacím soudem není v rozporu s hmotným právem, pokud dovodil, že žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady, které vynaložil za účelem splnění svého závazku, popř. je účelně vynaložil při plnění zasílatelské smlouvy (§ 607 odst. 1 obch. zák.), které se skládají z úhrady zvýšeného přepravného (960 Eur) a cla za spotřebované zboží (486,50 Eur).
Pokud se jedná o částku 822 Eur (žalovanou dodatečně objednanou službu u firmy D. – skladování, manipulace v soustřeďovacím středisku, není právní posouzení věci provedené odvolacím soudem správné, jestliže platí, že žalovaná si tyto služby objednala sama u firmy D., byla sama s touto firmou ve smluvním vztahu a její povinností bylo této firmě cenu poskytnutých služeb uhradit. Cenu těchto služeb proto nelze za uvedené situace pokládat za účelně vynaložené náklady při plnění závazku vyplývajícího ze zasílatelské smlouvy ve smyslu § 607 odst. 1, 3. věta obch. zák. Zaplatil-li zasílatel i tuto částku firmě D., je v daném případě nutná věc posoudit podle ust. § 454 obč. zák., podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že žalobce plnil to co měla po právu plnit žalovaná, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu, které žalobci přiznalo úhradu částky 822 Eur, je tedy v konečném důsledku správné, byť právní posouzení spočívalo na jiném základě.
Námitka dovolatele, že ve smlouvě zasílatelské byla sjednána „konečná“ cena za veškeré plnění zasílatele není na místě, neboť nic takového ze skutkových zjištění nevyplývá – viz zasílatelský příkaz – a tato námitka není ani způsobilá založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky spočívající v tom, že žalobce neupozornil žalovanou na potřebu dalších služeb na místě konání veletrhu, neboť nejde o námitky, které by byly s ohledem na předmět řízení právně významné. K tomu je možné dodat, že nelze odpovědnost za vlastní menší obchodní zdatnost přenášet na jiné a požadovat na nich poskytování informací o postupu při jejich podnikatelské činnosti. Stejně tak nemůže přípustnost dovolání založit námitka nikterak nekonkretizovaná spočívající v tom, že žalovaná nemohla ovlivnit dobu dokladování exponátů před naložením k dopravě do ČR a k tomu lze poukázat i na čl. 4.3 Všeobecných zasílatelských podmínek.
Dovolací soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že dovolání není s ohledem na v dovolání uplatněné námitky přípustné podle ust. 327 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. rozhod tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s ohledem na to, že podle obsahu spisu žalobci žádné náklady v tomto řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-