// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 15.04.2008
K obecné úpravě odpovědnosti dopravce za škodu (§ 610 a násl. ObchZ)
I. Ustanovení § 622 ObchZ obsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce. Pouze pro tuto škodu je vyloučena obecná úprava odpovědnosti za škodu. Toto ustanovení se však nevztahuje na jiné škody způsobené dopravcem porušením povinnosti ze smlouvy o přepravě věci, např. povinnosti pojistit přepravované zboží, jako tomu bylo v posuzovaném případě.
II. K příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti pojistit přepravované zboží a vzniklou škodou – bez právního shrnutí
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1312/2005, ze dne 27. 2. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně C. a.s., (dříve C. s.r.o.), zastoupené advokátem, proti žalované G. C. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 609 230,70 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 057 158,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 47 Cm 13/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005 č. j. 12 Cmo 391/2004-105, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005 č. j. 12 Cmo 391/2004-105 a rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 22. června 2004 č. j. 47 Cm 13/2003-65 v rozsahu, ve kterém bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované částku 885 993,50 Kč s 3,5% úrokem od 1. 12. 2002 do zaplacení a ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v P. k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 22. června 2004 č. j. 47 Cm 13/2003-65 zastavil řízení o návrhu žalobkyně na zaplacení částky 609 230,73 Kč s 3,5% úroky od 1. 12. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 1 057 158,10 Kč s 3,5% úroky od 1. 12. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v souvislosti se zajišťováním dopravy zboží uzavřela se žalovanou dne 8. 2. 2000 smlouvu o poskytování přepravních služeb, na jejímž základě předala žalované dne 21. 10. 2002 zboží výpočetní techniky k přepravě. Dne 22. 10. 2002 došlo k odcizení kamiónu, tedy i zboží v hodnotě 1 615 284,20 Kč. Žalobkyně tuto částku uhradila vlastníkům odcizeného zboží a po žalované se domáhala její náhrady. Nárok na úhradu části požadované náhrady škody ve výši 1 006 053,50 Kč zanikl zápočtem vzájemných pohledávek žalobkyně a žalované, takže k úhradě zůstávala pouze částka 609 230,70 Kč (žalovaná částka). Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení přepravného ve výši 1 057 158,10 Kč. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení došlo orgány Policie ČR k nalezení části odcizeného zboží, žalobkyně vzala svůj návrh zpět. Výše nároku žalované byla mezi účastníky nesporná, žalobkyně však trvala na existenci své pohledávky na náhradu škody vzniklé odcizením zboží. Soud prvního stupně posoudil smlouvu účastníků z 8. 2. 2000 jako smlouvu o přepravě věci uzavřenou podle obchodního zákoníku, nikoliv smlouvu zasílatelskou podle § 601 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Z uzavřené smlouvy vyplývá, že žalované bylo placeno za přepravu a pokud byl její závazek specifikován jako obstarání přepravy, slovo „obstarat“ bylo použito z toho důvodu, že žalovaná, která je dopravcem, mohla pro provedení přeprav najímat další smluvní dopravce. Odpovědnost žalované posoudil soud prvního stupně podle § 622 odst. 1 ObchZ, podle kterého dopravce odpovídá za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem až do jejího vydání příjemci, ledaže ji dopravce nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče. V daném případě, kdy došlo k přepadení kamionu tak, že kamion byl zastaven, řidič vyvlečen za použití zbraně a zásilka odcizena, jednalo se podle závěru soudu prvního stupně o liberační důvod podle uvedeného ustanovení. Žalovaná jako dopravce by odpovídala za škodu na zboží vzniklou např. jeho odcizením ze stojícího nezabezpečeného kamionu nebo vzniklou v souvislosti s dopravní nehodou zaviněnou řidičem dopravního prostředku, který žalovaná pro splnění závazku použila. Po dopravci nemůže být v souvislosti se zajištěním odborné péče vyžadováno, aby běžně vozy přepravující zásilky např. doprovázely bezpečnostní služby či ozbrojené kolony. Žalobkyně proto pohledávku z důvodu náhrady škody vůči žalované nemá. Otázka pojištění žalované není pro odpovědnostní vztah podle názoru soudu prvního stupně rozhodná.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 26. května 2005 č. j. 12 Cmo 391/2004-105 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II v rozsahu, podle kterého je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 885 993,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení, a pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a částečně i se závěry právními. Smlouva účastníků ze dne 8. 2. 2000 však podle jeho názoru neodpovídá náležitostem smlouvy o přepravě věci podle § 610 ObchZ, neboť neobsahuje ujednání o přepravě konkrétní věci z určitého místa do jiného určitého místa a dále neobsahuje závazek odesílatele zaplatit dopravci konkrétní částku jako úplatu za předmětnou přepravu. Jedná se proto o nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle § 269 odst. 2 ObchZ. Smlouva o přepravě věci však mezi účastníky vznikla ústní formou na základě ústní objednávky žalobkyně a následným převzetím zboží výpočetní techniky žalovanou k přepravě dne 21. 10. 2002 ve smyslu § 629 ObchZ a ustanovení § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, v platném znění. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o naplnění liberačního důvodu podle § 622 ObchZ. Nepřijal názor žalobkyně, že žalovaná za škodu odpovídá z důvodu porušení její smluvní povinnosti sjednané v článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000 pojistit veškeré zásilky převzaté k přepravě proti nebezpečí ztráty, odcizení, zničení nebo poškození. I kdyby bylo možno odpovědnost žalované posuzovat podle obecných ustanovení obchodního zákoníku, což je vyloučeno, neboť je zákonem stanovena speciální úprava v § 610 a násl. ObchZ, nebyla by dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jako důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní otázkou, která dosud nebyla judikována a kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem, je podle názoru žalobkyně posouzení, zda odpovědnost za škodu vzniklou při přepravě v důsledku loupežného přepadení a následná liberace přepravce (míněn dopravce) může být nahrazena odpovědností z porušení smluvní povinnosti pojistit přepravovanou zásilku, když při neexistenci uzavřeného pojištění škoda vzniklá z titulu loupežného přepadení, za kterou žalovaná v důsledku liberace neodpovídá, je nahrazena škodou vzniklou z titulu odpovědnosti za porušení smluvního závazku, tedy škodou vzniklou z neposkytnutého pojistného plnění pro neexistenci pojištění (a za toto porušení povinnosti žalovaná odpovídá), a zda za této situace je naplněna i další podmínka odpovědnosti – příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti – tedy zda v takovém případě latentně vedle sebe existují podmínky pro vznik jedné nebo druhé odpovědnosti, či obou. V daném případě měla sjednaná povinnost žalované k pojištění zásilky krýt škody vzniklé na zásilce zejména i pro případy, které nastanou z důvodu vyšší moci, respektive dalších důvodů umožňujících liberaci dopravce. Pojištění tedy neslouží výlučně k nahrazení insolventnosti škůdce, jak uzavřel soud prvního stupně. Žalobkyně je toho názoru, že je možné smluvně zajistit náhradu škody, v dané věci se tak stalo včleněním ujednání o povinnosti žalované pojistit zásilku, s čímž korespondovalo zahrnutí nákladů na pojištění do ceny přepravy podle článku II bodu 12 smlouvy. Žalobkyně dále poukázala na nesprávný postup soudů obou stupňů, když zcela bezdůvodně věnovaly svoji pozornost původnímu tvrzení žalobkyně o odpovědnosti žalované z titulu převzaté zásilky k přepravě podle § 622 odst. 1 ObchZ, které však již při prvém jednání soudu opustila a nahradila ji odpovědností žalované za porušení smluvní povinnosti pojistit přepravovanou zásilku proti riziku ztráty, odcizení, zničení nebo poškození. Zde je nesporně dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované uzavřít příslušný pojistný vztah a nevyplacením pojistného plnění. Žalobkyně namítla, že důkazní řízení v tomto směru prakticky neproběhlo, žalovaná předložila pouze irelevantní stanovisko pojišťovny K., které soud prvního stupně blíže nespecifikoval, takže není jisté, zda se vztahovalo k předmětné zásilce. Žalobkyně poukázala na to, že navrhovala, aby žalovaná předložila důkaz o uplatnění pojistného plnění z popsaného titulu, neboť má za jisté, že žalovaná odcizení zásilky pojišťovně neoznámila. Uvedený postup považuje žalovaná za vadu řízení, s čímž souvisí i absence odůvodnění rozsudku podle § 157 o. s. ř., tedy uvedení toho, jakými úvahami se soud např. při vyslovení závěru o nedostatku příčinné souvislosti řídil. Odvolací soud (a předtím i soud prvního stupně) se v odůvodnění rozsudku soustředil pouze na otázku liberace žalované z odpovědnosti podle § 622 ObchZ a otázku odpovědnosti žalované z titulu obecné odpovědnosti pro porušení smluvní povinnosti řešil pouze konstatováním nedostatku příčinné souvislosti. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je podle jejího názoru nepřípustné, neboť soudy obou stupňů správně posoudily celou právní věc přijetím závěru, že se v případě loupeže jedná o liberační důvod. Není přitom pravdou, že žalobkyně úplně upustila od svého tvrzení, že loupež není liberačním důvodem, když ještě v odvolání existenci takového liberačního důvodu popírala. Soudy obou stupňů se zcela jasně vypořádaly i s druhým tvrzením žalobkyně týkajícím se údajného nepojištění žalované s tím, že ani teoreticky by nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem škody. Nadto sama žalovaná v řízení předložila pojistnou smlouvu č. 2201000203, kterou uzavřela s K. – L. V. – A. – organizační složka, IČ 2649830, která byla v okamžiku loupežného přepadení účinná. Žalovaná dále poukázala na to, že podle smlouvy byla povinna uzavřít pojistnou smlouvu pro případ nebezpečí ztráty, odcizení, zničení nebo poškození přepravovaného zboží, nikoliv však pro případ, který je vyloučen z její odpovědnosti, tedy loupežné přepadení. Žalovaná navrhla odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešení otázky odpovědnosti žalované za škodu vzniklou odcizením přepravované zásilky je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Odvolací soud učinil závěr, že požadavek žalobkyně na náhradu škody z důvodu porušení smluvní povinnosti podle článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000, tj. pojistit veškeré zásilky převzaté k přepravě proti nebezpečí ztráty, odcizení, zničení nebo poškození, není důvodný. Odvolací soud uzavřel, že i kdyby bylo možno posuzovat odpovědnost žalované za předmětnou škodu podle obecných ustanovení obchodního zákoníku, což je v daném případě vyloučeno, neboť je nutno aplikovat speciální úpravu podle § 610 a násl. ObchZ, nebyla by ani dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem škody, neboť příčina vzniku škody spočívala v odcizení zboží při přepravě, nikoliv v případném nedostatečném pojištění předmětné přepravy zboží.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že smlouva ze dne 8. 2. 2000 není ve smyslu § 610 ObchZ smlouvou o přepravě věci, je však třeba ji považovat za rámcovou smlouvu, jejíž ujednání se stalo součástí následně uzavřené smlouvy o přepravě věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, neboť ustanovení § 622 ObchZ obsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce. Pouze pro tuto škodu je vyloučena obecná úprava odpovědnosti za škodu. Toto ustanovení se však nevztahuje na jiné škody způsobené dopravcem porušením povinnosti ze smlouvy o přepravě věci.
Odvolací soud rovněž nesprávně odůvodnil závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem škody tím, že příčina vzniku škody spočívala v odcizení zboží při přepravě, a nikoliv v případném nedostatečném pojištění předmětné přepravy zboží. Odvolací soud zaměnil dva případné protiprávní úkony. Podle dovolatelky spočívá protiprávní úkon žalované ve skutečnosti, že žalovaná v rozporu s ustanovením článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000 nepojistila přepravované zboží proti odcizení, přičemž majetková újma žalobkyně spočívá v tom, že jí nebylo vyplaceno pojistné plnění, které by jí jinak při uzavření pojistné smlouvy náleželo. Odvolací soud se však ve skutečnosti předpoklady odpovědnosti za škodu v důsledku tohoto tvrzeného protiprávního úkonu žalované nezabýval, neboť dovodil, že otázka pojištění přepravovaného zboží je z hlediska případné odpovědnosti žalované za škodu bezvýznamná. Odvolací soud však tento závěr učinil na základě neúplného právního posouzení věci. Odvolací soud měl nejprve [a to případně i pomocí výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a § 266 odst. 1 až 4 ObchZ] učinit právní závěr, zda žalovaná porušila svoji smluvní povinnost. Teprve poté mohl posuzovat vznik škody u žalobkyně a příčinnou souvislost mezi případným protiprávním úkonem žalované a vznikem škody. Příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem žalované a vznikem škody u žalobkyně by byla dána tehdy, pokud by podle smlouvy měla žalovaná pojistit přepravované zboží podle § 815 ObčZ ve znění účinném do 31. 12. 2004, tj. pojistit majetek přepravce, tato povinnost se vztahovala na případ loupeže a žalovaná tuto povinnost porušila. Škoda by pak spočívala v tom, že žalobkyně, resp. vlastníci přepravovaného zboží by neobdrželi pojistná plnění a žalobkyně by byla povinna předmětnou částku uhradit vlastníkům zboží.
Odpovědnost žalované za škodu by však nezaložilo smluvní ujednání o její povinnosti uzavřít pojištění pro případ její odpovědnosti za škodu, neboť z té se žalovaná liberovala. V takovém případě by pojištění skutečně sloužilo pouze jako finanční zdroj v případě odpovědnosti žalované za škodu na přepravované zásilce.
V případě, že by soud shledal odpovědnost žalované v důsledku porušení povinnosti pojistit přepravované zboží, musel by ještě posoudit, zda žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody k započtení vůči nároku žalované na úhradu přepravného.
Z uvedených hledisek však odvolací soud věc neposuzoval. Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k této skutečnosti se již nebylo třeba zabývat namítanými vadami řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-