// Profipravo.cz / Přeprava věci, zasílatelská smlouva, nájem dopravního prostředku 27.04.2006
Ke škodě vzniklé při obstarání a/nebo při přepravě zásilky
Ustanovení § 603 odst. 2 obch. zák. upravuje odpovědnost zasílatele za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy a nikoli při přepravě zásilky. Jak je z tohoto ustanovení zřejmé, zasílatel (při absenci jiné dohody) neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě věci, nýbrž pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, tj. neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem.
Nevznikla-li případná škoda na věci (převzaté zásilce) při obstarávání přepravy, nýbrž při přepravě samotné, nemůže obstát ani závěr soudu o odpovědnosti zasílatele za takto vzniklou škodu ve smyslu § 603 odst. 2 obch. zák. a v úvahu tak přichází pouze odpovědnost za škodu při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 373 a násl. obch. zák. ve spojení s ustanovením § 757 obch. zák. (srov. 29 Odo 152/2003).
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 529/2005, ze dne 22. března 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v právní věci žalobkyně R., a.s., proti žalované D. S., s.r.o., o zaplacení částky 1 451 365,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 440/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 342/2003-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 342/2003-102, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2003, č.j. 19 Cm 440/97-73, ve druhém, čtvrtém a pátém odstavci výroku se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, kterou žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně C., akciová společnost) utrpěla odcizením zásilky viskózové střiže dopravované prostřednictvím dopravce, kterého obstarala žalovaná.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí prvním) ze dne 13. června 2001, č.j. 19 Cm 440/97-50, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 451 365,- Kč s příslušenstvím a uložil žalobci JUDr. A. J., správci konkursní podstaty úpadkyně C., akciové společnosti v likvidaci (dále též jen „žalobce“), zaplatit žalované a České republice náklady řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. března 2003, č.j. 4 Cmo 431/2001-66, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. června 2001 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud tak rozhodl pro procesní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil v řízení nesprávným hodnocením důkazů a nedostatečným zjištěním skutkového stavu věci. Proto v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při novém projednání věci bude nezbytné, aby soud prvního stupně řádně vyhodnotil již provedené důkazy, zejména ohledně tvrzené smlouvy o přepravě věci, popřípadě provedl další důkazy, jejichž potřeba vyjde v řízení najevo, učinil z nich konkrétní skutková zjištění, zjištěný skutkový stav znovu právně posoudil a věc rozhodl. Současně ho upozornil na nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí.
O věci tak opětovně rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který po novém projednání věci rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 20. června 2003, č.j. 19 Cm 440/97-73, zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení co do úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1 071 198,- Kč za dobu od 29. února 1999 do zaplacení (odstavec I. výroku), uložil žalované zaplatit žalobci 1 367 721,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky za dobu od 27. března 1997 do 28. února 1999, tj. částku 347 125,23 Kč (odstavec II. výroku) a zamítl žalobu co do částky 83 644,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05 % denně za dobu od 27. března 1997 do 28. února 1999 (odstavec III. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit České republice a žalobci náklady řízení (odstavec IV. a V. výroku).
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. října 2004, č.j. 4 Cmo 342/2003-91, k návrhu žalobce na postup podle § 107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) připustil, aby do řízení na jeho místo vstoupila společnost R., a.s.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 342/2003-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. června 2003 v části napadené odvoláním žalované, tj. ve druhém, čtvrtém a pátém odstavci výroku (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že mezi účastníky řízení nebylo pochyb o vzájemném uzavření zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), v níž se žalovaná zavázala pro žalobkyni obstarat přepravu viskózové střiže z celního skladu v U. do celného skladu v R. ve Slovenské republice. Žalovaná zajistila dopravce – firmu A. B. J., N. Z., přičemž ve sjednaný den přepravy byl kamion přistaven do celního skladu v U., zboží bylo žalobkyní naloženo a bylo převzato k dopravě, avšak kamion se zbožím do místa určení nedojel. Sporným mezi účastníky bylo, zda za škodu, kterou žalobkyně utrpěla odcizením zásilky, nese odpovědnost žalovaná bránící se námitkou, že zboží od žalobkyně nikdy nepřevzala, z čehož dovozuje nesplnění zákonného předpokladu své odpovědnosti za škodu jako zasílatele.
Odvolací soud, vycházeje z § 603 odst. 1 a 2 obch. zák., vysvětlil, že zasílatel neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě věci (tj. za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem), nýbrž odpovídá pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarání přepravy. V souzené věci škoda nevznikla při přepravě, nýbrž v důsledku obstarání přepravy zanedbáním odborné péče žalované jako zasílatele za situace, kdy je zřejmé, že k platnému uzavření přepravní smlouvy mezi zasílatelem a jím obstaraným dopravcem vůbec nedošlo a nelze ani zjistit, kdo skutečně převzal zásilku naloženou žalobkyní dle pokynů žalované (podle zjištění účastníků byly poznávací značky kamionu i přívěsu falešné a firma obstaraného dopravce na označené adrese nesídlí). Přestože součástí odborné péče zasílatele bylo obstarat k provedení přepravy způsobilého dopravce, žalovaná nebyla podle odvolacího soudu dostatečně obezřetná, pokud si údaje o dopravci – firmě A. – B. J., kterého si ke splnění závazku ze zasílatelské smlouvy obstarala, nijak neověřila. Zvolila-li při obstarání přepravy jako dopravce osobu nezpůsobilou a zásilka byla na žalovanou označený kamion žalobkyní naložena, není podle odvolacího soudu podstatné, že zásilku nepřevzal sám zasílatel. Za situace, kdy žalovaná netvrdila, ani neprokázala, že při obstarání přepravy postupovala s odbornou péčí, jejíž součástí je nepochybně i volba firmy dopravce zasílatele, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalovaná dopustila porušení povinnosti ze smlouvy zasílatelské, a proto ve smyslu § 603 odst. 2 obch. zák. odpovídá žalobkyni za škodu vzniklou na převzaté zásilce. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka v úvodu dovolání zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, když mimo jiné uvedla, že odvolací soud v usnesení, jímž v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušil, vyslovil závazný právní názor, kterým již předjímal následné rozhodnutí soudu prvního stupně po novém projednání věci.
Dovolatelka dále oponuje odvolacímu soudu, pokud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že uzavření zasílatelské smlouvy není mezi účastníky sporné. Tvrdí, že žalobkyně, která o svých skutkových tvrzeních neunesla důkazní břemeno, v řízení nikdy netvrdila žádné významné skutečnosti pro posouzení otázky, jaká smlouva měla být mezi účastníky uzavřena – zda smlouva o přepravě či smlouva zasílatelská. Ani v případě uzavření zasílatelské smlouvy by však podle názoru dovolatelky nebyla její odpovědnost za škodu dána, jak posoudil odvolací soud, neboť zasílatel odpovídá za škodu na zásilce pouze od jejího převzetí od příkazce do jejího předání dopravci a v souzené věci žalovaná nikdy zásilku nepřevzala. Dále odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí o úroku z prodlení postrádá odůvodnění, přičemž jeho výše nemá oporu v zákoně.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalobkyně uvedla, že dovolání žalované není přípustné, jelikož jeho přípustnost nelze dovodit jak z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak ani z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadané rozhodnutí nemá zásadní právní význam, což ostatně netvrdí ani sama dovolatelka. Pro případ, že by dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost neodmítl, žalobkyně se vyjádřila k dovolatelkou tvrzeným skutečnostem s tím, že snesla argumenty na podporu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, s nímž se ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout.
Za jediný podstatný bod argumentace dovolatelky žalobkyně označila otázku výkladu odpovědnosti zasílatele za škodu vzniklou příkazci vymezené zcela jednoznačně v ustanovení § 603 odst. 2 obch. zák., které podle jejího mínění soudy nižších stupňů zcela správně aplikovaly na v řízení zjištěný skutkový stav. Sjednala-li žalovaná jako zasílatel přepravce nezpůsobilého, porušila tím svou povinnost jednat při sjednávání přepravce s vynaložením odborné péče a odpovídá žalobkyni za vzniklou škodu. V závěru vyjádření žalobkyně vyjmenovává důkazy, jimiž má za prokázané, že její právní předchůdce předal zásilku k přepravě v souladu s pokyny žalované, přičemž poukazuje i na případnou objektivní odpovědnost žalované za škodu podle § 621 obch. zák., mělo-li by jít o smlouvu o přepravě.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, jakož i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 27. března 2003 a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. června 2003, odvolací soud nezrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro jiný právní názor na posuzovanou věc, ale pro procesní nedostatky, kterých se soud prvního stupně v řízení dopustil. Dovolání tak podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není, oproti očekávání dovolatelky, přípustné.
Dovolání je však v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v pořadí druhý), dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku odpovědnosti žalované za škodu v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V otázce posouzení existence zasílatelské smlouvy podle § 601 a násl. obch. zák. mezi účastníky – žalobkyní jako příkazcem a žalovanou jako zasílatelem - odvolací soud právně nepochybil, neboť tento jeho závěr zcela koresponduje se skutkovými zjištěními soudů o tom, že žalovaná jako dopravce přepravu pro žalobkyni přímo sama neuskutečňovala (nebyla dopravcem), nýbrž obstarávala přepravu tím, že zajistila třetí osobu jako dopravce. Za situace, kdy dovolací soud nezjistil ani jinou okolnost, pro kterou by z pohledu takto vymezené právní otázky mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), není dovolání v otázce právního posouzení existence zasílatelské smlouvy přípustné. Totéž však již neplatí pro právní závěr odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu podle § 603 odst. 2 obch. zák.
Podle ustanovení § 601 odst. 1 obch. zák. se smlouvou zasílatelskou zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Podle ustanovení § 603 odst. 1 obch. zák. je zasílatel při plnění závazku povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé.
Podle ustanovení § 603 odst. 2 obch. zák. zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče.
Z obsahu spisu se podává, že podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud při posuzování důvodnosti dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán, došlo ke škodě (ke ztrátě, resp. k odcizení zásilky) během přepravy až po jejím převzetí dopravcem. Bylo prokázáno, že žalobkyně v souladu s pokyny žalované zboží předala dopravci, jehož obstarala žalovaná a který zboží k přepravě od žalobkyně převzal.
Aplikoval-li odvolací soud na takto zjištěný skutkový stav hmotněprávní normu o odpovědnosti zasílatele za škodu na převzaté zásilce při obstarávání přepravy (§ 603 odst. 2 obch. zák.), právně pochybil, neboť o tuto odpovědnost žalované nešlo. Z uvedeného ustanovení totiž nepochybně vyplývá, že ho lze vztáhnout pouze na případ škody vzniklé na převzaté zásilce při obstarání přepravy, nikoli však na případ škody vzniklé na zásilce během přepravy, jak bylo v souzené věci skutkově zjištěno.
Toto posouzení dovolacího soudu zcela koresponduje s dřívějším rozsudkem ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 152/2003, v němž Nejvyšší soud již v jiné obdobné věci vysvětlil, že ustanovení § 603 odst. 2 obch. zák. upravuje odpovědnost zasílatele za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy a nikoli při přepravě zásilky. Jak je z tohoto ustanovení zřejmé, zasílatel (při absenci jiné dohody) neodpovídá za škodu na zásilce vzniklou při přepravě věci, nýbrž pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, tj. neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem. Nevznikla-li případná škoda na věci (převzaté zásilce) při obstarávání přepravy, nýbrž při přepravě samotné, nemůže obstát ani závěr soudu o odpovědnosti zasílatele za takto vzniklou škodu ve smyslu § 603 odst. 2 obch. zák. a v úvahu tak přichází pouze odpovědnost za škodu při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 373 a násl. obch. zák. ve spojení s ustanovením § 757 obch. zák.
Aplikoval-li odvolací soud v souzené věci na zjištěný skutkový stav nesprávně ustanovení § 603 odst. 2 obch. zák., aniž odpovědnost žalované za škodu poměřoval ustanovením § 373 a násl. obch. zák., nelze než uzavřít, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je v části napadené odvoláním žalované, tj. ve druhém, čtvrtém a pátém odstavci výroku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-