// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 22.10.2018
Vrácení části provize obchodního zástupce v případě neplnění smlouvy
Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednaly možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, bylo v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., pokud nešlo o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1049/2018, ze dne 22. 8. 2018
Dotčené předpisy: § 662 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. 10. 2016, č. j. 23 C 247/2015-149, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o zaplacení částky 102 282 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V řízení se žalobkyně domáhala vrácení části provize, která byla žalovanému vyplacena podle smlouvy o obchodním zastoupení, z důvodu, že nárok na tuto část provize podle smlouvy zanikl pro předčasné ukončení či řádné neplnění některých (konkrétně specifikovaných) zprostředkovaných smluv. Součástí předmětu řízení byly také nároky na vydání jednotlivých částek bezdůvodného obohacení ve výši celkem 3 123,94 Kč s příslušenstvím, které měl žalovaný získat bez právního důvodu postupným vyplacením tzv. bepro provizí (provizí za péči), na něž podle smlouvy o obchodním zastoupení neměl nárok.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, podle kterého byla mezi účastníky dne 15. 9. 2010 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, ve které se žalovaný jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel nebo vázaný zástupce zavázal za podmínek stanovených smlouvou a v souladu s Vnitřními předpisy žalobkyně na její účet vyvíjet na území ČR činnost, a to vyhledávání zájemců o uzavření smluv o finančních produktech s partnerskými společnostmi žalobkyně a zprostředkování uzavření těchto smluv, jejich změn nebo zrušení a žalobkyně se zavázala žalovanému za tuto činnost poskytnout odměnu ve formě provize ve výši a za podmínek stanovených ve vnitřním předpise žalobkyně Pravidla odměňování – Ceník provizí a v Plánu kariéry, popř. jiných vnitřních předpisech žalobkyně. Nárok na provizi byl sjednán v článku 6.1 smlouvy jako podmíněný tím, že v budoucnu nenastanou skutečnosti, které odůvodňují zánik nároku na provizi, zejména že smlouva bude alespoň po konkrétně stanovenou minimální dobu ručení řádně plněna. Pokud by taková rozvazovací podmínka byla naplněna, byl žalovaný povinen vrátit poměrnou část provize zaplacené za zprostředkovanou smlouvu o finančním produktu, přičemž podrobnosti podmínek výplaty provize, určení její výše, splatnosti, podmínek pro její vznik a zánik a doby odpovědnosti za storno byly upraveny ve vnitřním předpise žalobce Pravidla odměňování – Ceník provizí. Žalovanému byla vyplacena provize za zprostředkování jednotlivých smluv uzavřených s třetími osobami (konkrétně specifikovaných), z nichž některé byly následně předčasně ukončeny z důvodu neplacení pojistného či z důvodu žádosti o ukončení smlouvy.
Odvolací soud věc právně posoudil (shodně jako soud prvního stupně) jako vztah ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené podle § 652 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“). Potvrdil zamítnutí žaloby ohledně nároku na vrácení části provize s tím, že žalovaný splnil svůj smluvní závazek v okamžiku, kdy třetí osoby uzavřely s jednotlivými pojišťovnami pojistné smlouvy, a provize mu byla vyplacena v souladu s § 660 obch. zák. Ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti článku 6.1 smlouvy o obchodním zastoupení pro rozpor s kogentním ustanovením § 662 odst. 3 obch. zák., neboť se v něm účastníci v neprospěch obchodního zástupce odchýlili od způsobu zániku nároku na provizi stanoveného v § 662 odst. 1 obch. zák. a žalovaný se této neplatnosti dovolal. Uzavřel, že zákonem předpokládaný způsob zániku nároku na provizi se nemůže do budoucna promítnout tím způsobem, že nárok na část již vyplacené provize bude závislý na okolnostech, které vzniknou až v budoucnu, tedy že ze strany třetích osob nebudou po uzavření smluv plněny smluvní povinnosti, neboť takové porušení smluv nemůže obchodní zástupce žádným způsobem ovlivnit a nemůže jít k tíži žalovaného, že žalobkyně se svými partnery (jednotlivými pojišťovnami) sjednala obdobně zánik nároku na provizi. Rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 3 123,94 Kč s příslušenstvím potvrdil odvolací soud z důvodu, že nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně o bezdůvodném vyplacení této částky žalovanému jako tzv. bepro provizí, na které neměl nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vztahu k nároku na vrácení poměrné části vyplacených provizí (částka 99 158,06 Kč s příslušenstvím) v tom, že doposud nebyly Nejvyšším soudem řešeny otázky hmotného práva:
1) zda lze po obchodním zástupci požadovat vrácení části jemu již vyplacené provize, pro případ, že jím zprostředkovaná smlouva nebude ve sjednaném rozsahu splněna, a to aniž by obchodní zástupce již v době uzavření takovéto smlouvy věděl, že smlouva nebude zcela splněna.
2) ke kterému časovému okamžiku a komu musí být dle § 662 odst. 1 obch. zák. zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna tak, aby ze strany zastoupeného bylo možné po obchodním zástupci požadovat vrácení části již vyplacené provize.
Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení (částka 3 123,94 Kč s příslušenstvím) je podle dovolatelky přípustnost dovolání dána tím, že odvolací soud postupoval v rozporu s „judikaturou soudů ČR“, resp. že dosud nebyla dovolacím soudem řešena otázka:
3) který z účastníků soudního sporu je stižen důkazní povinností o prokázání (ne)existence právního důvodu k plnění v případě uplatnění nároku na vydání takovéhoto plnění jakožto bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Má za to, že právo na provizi zanikne kdykoliv za trvání sjednané doby odpovědnosti obchodního zástupce za plnění zprostředkované smlouvy (v projednávané věci dva roky od účinnosti zprostředkované smlouvy) okamžikem, kdy je objektivně zřejmé, že nadále již tato smlouva plněna nebude. Zdůrazňuje, že pojistná smlouva (životní pojištění s pravidelnými měsíčními platbami pojistného) není ze strany třetí osoby splněna již uhrazením jedné splátky pojistného. Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení ukládající obchodnímu zástupci povinnost vrátit poměrnou část provize v případě, že zprostředkovaná smlouva je splněna jen částečně, podle dovolatelky nepředstavuje odchylku od § 662 odst. 1 obch. zák. v neprospěch obchodního zástupce. Odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 17. 5. 2017, C-48/16 ERGO poisťovňa a. s. proti A. B. (dále jen „C-48/16“), jež je veřejnosti dostupný na https://curia.europa.eu.
Dovolatelka také polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého neprokázala, že žalovanému nevznikl nárok na bepro provizi ve výši 3 123,94 Kč. Považuje za nemožné doložit neexistenci právního důvodu pro vyplacení této částky. Je přesvědčena, že „negativní tvrzení“ nelze prokazovat.
Žalovaný navrhuje dovolání odmítnout pro nesplnění zákonných kritérií přípustnosti. Napadený rozsudek považuje za věcně správný.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V judikatuře Nejvyššího soudu je již dlouhodobě zastáván názor, že přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [dříve § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. například usnesení ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1734/2017, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/2011; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz).
V projednávané věci odvolací soud rozhodoval o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (smluvní nárok na vrácení části provize ve výši 99 158,06 Kč s příslušenstvím a nároky na vydání jednotlivých plnění – bepro provizí – získaných žalovaným bez právního důvodu ve výši celkem 3 123,94 Kč s příslušenstvím). Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v té části, kterou dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí ve vztahu k částce 3 123,94 Kč s příslušenstvím, neboť uplatněné nároky na vydání bezdůvodného obohacení nepřevyšují částku 50 000 Kč, přičemž se zjevně nejedná o nároky ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl v rozsahu, v jakém dovolatelka napadla část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 3 123,94 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení prvních dvou dovolatelkou uplatněných otázek, přičemž podle obsahu jde o otázku jedinou, neboť v pořadí druhá otázka je zahrnuta již v otázce první a jen ji rozvádí. Tato otázka týkající se výkladu § 662 obch. zák. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena a na jejím řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Podle § 662 obch. zák. právo na provizi zanikne, je-li zřejmé, že smlouva mezi zastoupeným a třetí osobou nebude splněna, a jestliže nesplnění není důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, nestanoví-li smlouva něco jiného (odstavec 1). Provize, která již byla uhrazena, musí být vrácena, jestliže právo na ni zaniklo podle předchozího odstavce (odstavec 2). Od ustanovení odstavce 1 se lze dohodou odchýlit jen ve prospěch obchodního zástupce (odstavec 3).
Ustanovením § 662 obch. zák. byl do českého právního řádu transponován čl. 11 směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců (dále jen „Směrnice“), který do té doby neměl korespondující text v naší kodifikaci [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů].
Podle čl. 11 Směrnice nárok na provizi může zaniknout pouze, pokud je zjištěno, že smlouva mezi třetí osobou a zmocnitelem nebude splněna, a pokud ke splnění nedošlo z důvodů na straně zmocnitele (odstavec 1). Provize, kterou obchodní zástupce již získal, bude vrácena, pokud odpovídající nárok zanikl (odstavec 2). Od odstavce 1 se nelze odchýlit v neprospěch obchodního zástupce (odstavec 3).
V dovolatelkou citovaném rozsudku C 48-16 provedl SDEU výklad článku 11 Směrnice, podle nějž se zánik nároku na provizi nevztahuje jen na případy úplného nesplnění smlouvy uzavřené mezi zmocnitelem a třetí osobou, ale i na případy částečného nesplnění této smlouvy, jako je nedodržení objemu obchodů nebo doby trvání stanovených v uvedené smlouvě. Vycházel z toho, že z článku 7 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 1 Směrnice – jejichž transpozice do českého právního řádu byla provedena v § 659a odst. 1 a v § 660 odst. 1 obch. zák. – vyplývá, že v případě dlouhodobých smluv s postupným plněním je provize splatná postupně v průběhu tohoto plnění úměrně k uskutečnění těchto obchodů a že normotvůrce zamýšlel podmínit splatnost provize (podle § 660 odst. 1 obch. zák. vznik práva na provizi) spíše splněním smlouvy než jejím uzavřením. Dále dovodil, že by bylo v rozporu s účelem Směrnice, pokud by byla obchodnímu zástupci při zprostředkování dlouhodobých smluv (i smluv pojistných), zaručena celá provize od počátku plnění smlouvy, aniž by byla vzata v potaz možnost částečného nesplnění smlouvy. Dospěl k závěru, že ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení, podle něhož je zástupce povinen vrátit při částečném nesplnění smlouvy uzavřené mezi zmocnitelem a třetí osobou poměrnou část své provize, nepředstavuje „odchylku v neprospěch obchodního zástupce“ ve smyslu čl. 11 odst. 3 Směrnice, pokud je část provize, kterou je povinen vrátit, přiměřená rozsahu nesplnění uvedené smlouvy, a pod podmínkou, že k tomuto nesplnění nedošlo z důvodů na straně zmocnitele.
Nejvyšší soud má za to, že výše citované závěry SDEU jsou zcela aplikovatelné i při výkladu § 662 obch. zák.
Předpokládá-li smlouva, kterou obchodní zástupce při své činnosti podle smlouvy o obchodním zastoupení zprostředkuje, opakované plnění smluvních povinností po určitou dobu trvání smlouvy, lze ji ve smyslu § 662 odst. 1 obch. zák. považovat za splněnou tehdy, jsou-li uskutečněna všechna sjednaná plnění a dodržena doba jejího trvání, neboť pouze v takové situaci je zcela naplněn obsah smlouvy v rozsahu předpokládaném v době jejího uzavření (obchod je zcela uskutečněn). Ustanovení § 662 odst. 1 obch. zák. nevylučuje možnost částečného zániku práva na provizi, neboť obecně nelze vyloučit ani možnost částečného splnění smlouvy. Ostatně § 660 odst. 5 obch. zák. předpokládá, že základem pro určení provize může být i rozsah splněného závazku třetí osoby a tedy počítá s možností pouze částečného splnění smlouvy. Nedojde-li tedy k úplnému splnění zprostředkované smlouvy a není-li její nesplnění důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, může podle § 662 odst. 1 obch. zák. právo na provizi (částečně) zaniknout, avšak pouze v rozsahu přiměřeném (úměrném) nesplnění smlouvy.
Není přitom rozhodné, jestli obchodní zástupce již v době uzavření zprostředkované smlouvy věděl o tom, zda bude či nebude v budoucnu zcela splněna, neboť k zániku práva na provizi podle § 662 odst. 1 obch. zák. dochází v okamžiku, kdy je zřejmé, že smlouva (zcela) splněna nebude. Takový okamžik přitom může nastat kdykoliv v průběhu trvání zprostředkované smlouvy. Pokud by měl být § 662 odst. 1 obch. zák. vykládán tak (jak to činí odvolací soud), že k zániku nároku na provizi může dojít pouze tehdy, pokud je již při uzavření zprostředkované smlouvy (obchodu) zřejmé, že nebude splněna, zcela nelogicky by zánik práva na provizi musel vždy nastat dříve, než by podle zákona právo na provizi vůbec vzniklo (srov. § 660 odst. 2 obch. zák., který váže vznik práva na provizi nejdříve k okamžiku uzavření obchodu).
Účelem § 662 odst. 3 obch. zák. o zákazu smluvního ujednání, které by se v neprospěch obchodního zástupce odchylovalo od § 662 odst. 1 obch. zák., není zaručit obchodnímu zástupci, aby vždy již v okamžiku uzavření obchodu získal jistotu, že obdrží celou provizi bez možnosti jakékoliv následné korekce její výše a nutnosti jejího (částečného) vrácení v případě (částečného) nesplnění zprostředkované smlouvy. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana obchodního zástupce před sjednáním takových podmínek zániku práva na provizi, které by v jeho neprospěch nerespektovaly přiměřenost mezi rozsahem nesplnění zprostředkované smlouvy a rozsahem, v jakém právo na provizi zaniká, nebo které by stanovily jeho povinnost vrátit provizi i v případě, že nesplnění zprostředkované smlouvy bylo důsledkem okolností přičitatelných zastoupenému, příp. ochrana před sjednáním jiných podmínek zániku práva na provizi neslučitelných s § 662 odst. 1 obch. zák. Skutečnost, zda obchodní zástupce může či nemůže ovlivnit plnění třetí osoby, není podle § 662 odst. 1 obch. zák. kritériem rozhodným pro možnost zániku práva na provizi, podstatnou je zjištění samotné objektivní skutečnosti, že zprostředkovaná smlouva (zcela) splněna nebude.
Ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení, kterým si strany sjednají možnost vrácení přiměřené (úměrné) části provize pro případ, že zprostředkovaná smlouva nebude třetí osobou plněna po určitou stanovenou dobu jejího trvání, je tedy v souladu s § 662 odst. 1 obch. zák., pokud nepůjde o situaci neplnění smlouvy v důsledku okolností přičitatelných zastoupenému.
Nesprávný je proto právní závěr odvolacího soudu, že právo na část již vyplacené provize nemůže být závislé na okolnostech, které vzniknou až v budoucnu, tedy že ze strany třetích osob nebudou po uzavření zprostředkovaných smluv plněny smluvní povinnosti, a že z tohoto důvodu se ujednání ve smlouvě o obchodním zastoupení o povinnosti vrátit poměrnou část provize v případě, že zprostředkovaná smlouva nebude po konkrétně stanovenou minimální dobu řádně plněna, odchyluje od § 662 odst. 1 obch. zák.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nároku žalobce na vrácení části provize spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil v části potvrzujícího výroku ve věci samé co do částky 99 158,06 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o nákladech řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí v uvedené části potvrzujícího výroku ve věci samé zrušeno, platí též na příslušnou část rozsudku soudu prvního stupně. Proto bylo v uvedeném rozsahu zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-