// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 25.08.2016
Změna v subjektu smlouvy o obchodním zastoupení před 1. 1. 2014
Bylo-li úmyslem účastníků smlouvy nikoli pouhé postoupení pohledávek, nýbrž změna v subjektu smlouvy o obchodním zastoupení, pak nic nebrání posoudit takovou smlouvu jako inominátní podle ustanovení § 269 odst. 2 věty první obch. zák.
Lze též odkázat na ustanovení § 1895 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, který jako smluvní typ upravuje vstup třetí osoby do smlouvy. I když obchodní zákoník ani občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 takový smluvní typ neznaly, umožňovala i tato právní úprava uzavření takové smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Ovšem v případě, že taková nepojmenovaná smlouva zahrnuje též převzetí dluhu, bude k její platnosti zapotřebí souhlas věřitele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1698/2016, ze dne 14. 6. 2016
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující dosud nezaplacenou část ceny, již měla žalovaná zaplatit žalobkyni na základě „Smlouvy o postoupení výhradního zastoupení“ uzavřené mezi účastníky dne 6. 2. 2012. Touto smlouvou žalobkyně postoupila žalované práva výhradního zastoupení společnosti Nadler Strassentechnik GmbH na území České republiky a Slovenské republiky.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Cm 129/2013-42, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na shora uvedenou smlouvu je třeba aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.) neobsahuje žádnou úpravu tohoto smluvního typu. Ani občanský zákoník nemá žádné ustanovení, které by bylo možné použít pro postoupení práv i závazků, jež vyplývají ze smlouvy uzavřené s třetím subjektem. Soud prvního stupně uzavřel, že shora uvedená smlouva je (bez ohledu na to, zda žalobkyně skutečně byla oprávněnou obchodní zástupkyní Nadler) podle ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť odporuje právním předpisům. Dvoustranný právní vztah totiž upravuje nejen práva, ale i tomu odpovídající povinnosti obou účastníků. Podle soudu prvního stupně nelze proto akceptovat, že by došlo ke změně práv dalšího subjektu bez jeho výslovně vyjádřeného projevu vůle.
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pro posouzení otázky platnosti „Smlouvy o postoupení výhradního zastoupení“ ze dne 6. 2. 2012 je podle odvolacího soudu rozhodná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, neboť obchodní zákoník ustanovení o změně subjektů závazkového vztahu neobsahuje. Předmětem postoupení podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku zrušeného k 1. 1. 2014 může být jen určitá pohledávka, nikoliv celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla. Postupitel spolu se svou pohledávkou nemůže postoupit i svou povinnost ze závazkového vztahu. Protože smlouva o obchodním zastoupení je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka a předmětem cesse může být jen právo, nikoliv povinnost, je „Smlouva o postoupení výhradního zastoupení“ ze dne 6. 2. 2012 v rozporu s ustanovením § 524 obč. zák., a je tedy podle ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se při řešení otázky platnosti postoupení práv a závazků ze smlouvy o obchodním zastoupení „Smlouvou o postoupení výhradního zastoupení“ uzavřenou účastníky dne 6. 2. 2012 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 696/2013. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud citovanou smlouvu neposoudil jako nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 51 obč. zák. Účelem a smyslem shora uvedené smlouvy nebylo pouhé postoupení pohledávky ze smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž změna v subjektu smlouvy o obchodním zastoupení (změna v osobě obchodního zástupce).
Dovolatelka dále uvedla, že občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 sice neupravoval výslovně možnost převést na třetí osobu veškerá práva a povinnosti ze smlouvy se souhlasem smluvní strany, která v závazkovém právním vztahu nadále zůstává, to však neznamená, že by taková smlouva byla neplatná, pokud neodporovala obsahu nebo účelu občanského zákoníku. Za jeho účinnosti se podle dovolatelky dovozovalo, že nepojmenovaná smlouva, jejímž předmětem je postoupení práv a závazků ze smlouvy, obsahuje prvky dvou smluvních typů – smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. obč. zák. a smlouvy o převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. V případě smlouvy o postoupení pohledávky se souhlas věřitele s postoupením pohledávky nevyžadoval, v případě převzetí dluhu se vyžadoval, ovšem mohl být udělen v jakékoli formě, tedy i konkludentně.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky právní kvalifikace „Smlouvy o postoupení výhradního zastoupení“ uzavřené účastníky dne 6. 2. 2012 odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.].
Odvolací soud „Smlouvu o postoupení výhradního zastoupení“ uzavřenou účastníky dne 6. 2. 2012 posoudil jako smlouvu o postoupení pohledávky, aniž přihlédl k jejímu obsahu a aniž její obsah vyložil, čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 969/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že „podle ustanovení § 491 odst. 1 obč. zák. závazky vznikají zejména ze smluv tímto zákonem výslovně upravených; mohou však vznikat i z jiných smluv v zákoně neupravených (ustanovení § 51 obč. zák.) a ze smíšených smluv obsahujících prvky různých smluv. Toto ustanovení zakotvuje smluvní volnost stran při vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě svých vzájemných práv a povinností nejsou strany omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené. Jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části osmé občanského zákoníku (tzv. smluv nominátních), se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena; rozhodující je obsah smluvního ujednání, jímž jsou vymezena práva a povinnosti účastníků. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona je omezena jen tehdy, zakazuje-li to výslovně zákon nebo vyplývá-li z povahy ustanovení zákona, že se od něj nelze odchýlit (§ 2 odst. 3 obč. zák.).
Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích, zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, publikovaný pod č. 1 ve svazku č. 17 Sb. n. u. US). To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si smluvní subjekty dohodly (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/1999).“
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dále konstatoval, že „občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 neupravoval výslovně (jako typovou smlouvu) možnost ‚převést‘ veškerá práva a povinnosti ze smlouvy se souhlasem původní smluvní strany, která v závazkovém právním vztahu nadále zůstává, na třetí osobu, což neznamená, že by taková smlouva nebyla platná, neodporuje-li obsahu nebo účelu tohoto zákona (§ 51 obč. zák.).“
Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci – bylo-li úmyslem účastníků smlouvy nikoli pouhé postoupení pohledávek, nýbrž změna v subjektu smlouvy o obchodním zastoupení, pak nic nebrání posoudit takovou smlouvu jako inominátní podle ustanovení § 269 odst. 2 věty první obch. zák., podle něhož „účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy“ (srov. ustanovení § 51 obč. zák., podle něhož „účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.“). Lze též odkázat na ustanovení § 1895 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, který jako smluvní typ upravuje vstup třetí osoby do smlouvy. I když obchodní zákoník ani občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 takový smluvní typ neznaly, umožňovala i tato právní úprava uzavření takové smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Ovšem v případě, že taková nepojmenovaná smlouva zahrnuje též převzetí dluhu, bude k její platnosti zapotřebí souhlas věřitele (ustanovení § 531 obč. zák.).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto směru byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-