// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 01.06.2016
Výše odškodnění obchodního zástupce dle § 669 odst. 2 obch. zák.
Průměr roční provize obchodního zástupce je třeba počítat z posledních pěti let dle § 669 dost. 2 obch. zák i v případě, že obchodní zastoupení trvalo pět a více let na základě několika samostatně uzavřených smluv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4957/2015, ze dne 25. 2. 2016
Dotčené předpisy: § 669 obch. zák.
Kategorie: zprostředkování, obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 31. ledna 2014, č. j. 3 Cm 171/2006-425, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 260.262 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže uvedeným (bod I. výroku), zamítl žalobu co do částky 93.549 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným (bod II. výrok) a rovněž zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z částky 260.262 Kč konkrétně ve výroku vymezených (bod III. výroku). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod IV. výroku) a o náhradě poměrné části nákladů žalobkyně ve výši 1.606,10 Kč i žalované ve výši 3.035,10 Kč vůči státu (bod V. a VI. výroku). Svědkyni Ing. M. D. soud přiznal právo na cestovné (bod VII. výroku). Žalobkyni uložil povinnost uhradit poměrnou část nákladů vůči státu za svědka ve výši 202 Kč (bod VIII. výroku) a rovněž tak žalované za znalečné ve výši 227 Kč (IX. výroku).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně opravil ve výroku II. u částky 93.549 Kč na správnou výši 93.594 Kč (první výrok), potvrdil rozsudek ve výroku I. co do částky 232.804,60 Kč s příslušenstvím blíže ve výroku specifikovaným a co do částky 27.457,40 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v této části žalobu zamítl (druhý výrok). Dále potvrdil rozsudek ve výroku II. v napadeném rozsahu ohledně částky 77.375 Kč (třetí výrok) a změnil jej ve výrocích V. a VI. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 1.587,30 Kč a žalovaná je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 3.053,90 Kč (čtvrtý výrok). Ve výrocích VIII. a IX. změnil rozsudek tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení 146,70 Kč a rovněž žalované uložil tuto povinnost ve výši 282,30 Kč (pátý výrok). Nakonec soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (šestý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně vykonávala od roku 1995 pro žalovanou činnost obchodního zástupce na základě uzavřených smluv s tím, že poslední smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena dne 1. března 1999; žalobkyně byla téhož dne jmenována i do pozice oblastní vedoucí. Jako výkonný obchodní zástupce se zasloužila o rozvoj základny žalované. Dopisem žalované ze dne 6. listopadu 2001 byla žalobkyně odvolána z funkce oblastní vedoucí a následným dopisem, který byl doručen 11. prosince 2001, žalovaná vypověděla smlouvu o obchodním zastoupení. Žalobkyně uplatnila právo na odškodnění dle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) v zákonné lhůtě jedno roku přípisem ze dne 1. srpna 2002.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně naplnění podmínek práva na odškodnění dle § 669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák. Za správné však odvolací soud nepovažoval otázky, které soud prvního stupně uložil znalci Mgr. Jiřímu Bělohlávkovi k určení výše odškodnění, neboť stanovení výše odškodnění nebylo počítáno podle § 669 odst. 2 obch. zák.; dle odvolacího soudu se toto ustanovení použije u obchodních zástupců, kteří pracují pět a více let pro zastoupeného, přičemž pokud pracují na základě několika navazujících smluv nepřetržitě (jak je tomu v projednávané věci), považuje se i více smluv pro účely odškodnění za jeden vztah. Žádný ze způsobů výpočtů, o kterých znalec uvažoval, však nezohledňoval skutečnost, že žalobkyně pro žalovanou pracovala jako obchodní zástupkyně od konce roku 1995. Na tomto základě odvolací soud přepočetl výši základu pro odškodnění a rozhodl o částce 77.375 Kč tak, že se zamítavý výrok soudu prvního stupně v tomto rozsahu potvrzuje. Dále se odvolací soud zabýval otázkou konkurenční doložky, která byla mezi účastníky sjednána na dobu půl roku s tím, že zhodnotil konkurenční doložku sjednanou na dobu, která představuje jednu čtvrtinu maximální doby, na kterou lze konkurenční doložku sjednat, jako důvod pro snížení odškodnění o 10 %, když žalobkyně byla konkurenční doložkou omezena v další činnosti jen šest měsíců. Tento závěr pak promítl odvolací soud do druhého výroku tak, že co do částky 27.457,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadly svým dovoláním žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 77.375 Kč, a dále v rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 27.457,40 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalobkyně v posouzení právního vztahu účastníků jako vztahu ze smlouvy o obchodním zastoupením trvajícího déle než pět let, byť poslední z více na sebe navazujících smluv o obchodním zastoupení uzavřených mezi účastníky trvala toliko 37 měsíců. Žalobkyně tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pokud obchodní zástupce pracuje pět a více let pro zastoupeného na základě několika smluv nepřetržitě, považuje se i více smluv pro účely výpočtu odškodnění ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. za jeden vztah.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým odvolací soud co do částky 232.804,60 Kč s příslušenstvím potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit tuto částku, a ve zbývající části I. výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že co do částky 27.457,40 Kč s příslušenstvím byla žaloby zamítnuta. Přípustnost dovolání dovozuje žalovaná z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje žalovaná v tom, že pro přiznání odškodnění v rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje posouzení otázky, zda žalobkyně měla i po ukončení vztahu obchodního zastoupení s žalovanou podstatné výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jenž žalobkyně získala nebo s nimi výrazně rozvinula obchod. Dále žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud se v otázce posouzení požadavku spravedlivosti placení odškodnění žalobkyni odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když do úvah ohledně spravedlivosti placení odškodnění zahrnul pouze existenci konkurenční doložky a její délku, a dále pouze okrajově i délku spolupráce žalobkyně a žalované, avšak nezohlednil další významná hlediska, zejména pak hledisko, které zdůrazňuje § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., tj. ztráta provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky zastoupeného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou účastníků řízení bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností těchto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně ve svém dovolání ohlašuje, že napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 77.375 Kč, a dále v rozsahu výroku, kterým odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 27.457,40 Kč s příslušenstvím. Z obsahu dovolání však plyne, že napadá toliko závěry odvolacího soudu, které jsou vyjádřeny ve výroku ohledně částky 77.375 Kč, neboť k samotnému snížení odškodnění vzhledem ke znění konkurenční doložky o 10 % (tj. částky 27.457,40 Kč), nepředkládá žalobkyně žádný dovolací důvod.
V tomto rozsahu je dovolání žalobkyně přípustné, neboť právní otázka, zda v případě, kdy obchodní zástupce pracuje pět a více let pro zastoupeného nepřetržitě na základě několika smluv o obchodním zastoupení, lze pro výpočet průměru odměn ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. vycházet z doby posledních pěti let, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dle § 669 odst. 2 obch. zák. výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí přijal závěr, že toto ustanovení (resp. jeho první část) se použije u obchodních zástupců, kteří pracují pět a více let pro zastoupeného, přičemž pokud pracují na základě několika navazujících smluv nepřetržitě, považuje se i více smluv pro účely odškodnění za jeden vztah. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť žalobkyně pro žalovanou pracovala jako obchodní zástupkyně od konce roku 1995 na základě několika smluv s tím, že poslední smlouva o obchodním zastoupení byla uzavřena 1. března 1999 a následně byla vypovězena 11. prosince 2001. Toto právní posouzení považuje dovolací soud za správné.
Jakkoliv lze přisvědčit argumentům žalobkyně, že z doslovného jazykového výkladu plyne, že citované ustanovení hovoří o „smlouvě“ v jednotném čísle, neznamená to, že předcházející smlouvy o obchodním zastoupení – jsou-li obsahově totožné a na sebe bezprostředně navazující – jsou nerozhodné pro posouzení délky smluvního období, ze kterého má být vypočtena maximální výše odškodnění ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. Dovolací soud se opakovaně přihlásil k závěrům, které byly vysloveny Ústavním soudem k otázce napětí mezi doslovným a teleologickým výkladem v řadě nálezů, příp. stanovisek (viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96, nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Výchozí tezi v této souvislosti zformuloval přitom Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 23 Cdo 3363/2013).
Nelze tak pominout účel tohoto ustanovení. Tím je stanovení hranice maximální výše zvláštního odškodnění, jinak stanovené dle kritérii § 669 odst. 1 obch. zák. (k tomu blíže viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 26. března, 2009, C-348/07, Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH,) s tím, že v zásadě by výše odškodnění neměla překročit průměrnou roční provizi. Výše této průměrné roční provize je „aktualizována“ tím, že pro její výpočet je rozhodné právě a jen posledních pět let trvání obchodního zastoupení. Pouze v případě nelze-li průměrnou roční provizi stanovit z posledních pěti let – a to proto, že právní vztah mezi zástupcem a zastoupeným trval dobu kratší než pět let – stanoví se z průměru za celé smluvní období.
Na podporu takového výkladu lze uvést, že i nová úprava obchodního zastoupení v soukromém právu v § 2515 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), s účinností od 1. ledna 2014 v právním řádu obsahuje pravidlo obsahově totožné s rozebíraným § 669 odst. 2 obch. zák., tedy pravidlo, jež v obou případech vychází ze znění čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. prosince 1986, o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců. Ustanovení § 2515 o. z. totiž přímo hovoří o trvání obchodního zastoupení, nikoliv již o trvání smlouvy, jako v případě § 669 dost. 2 obch. zák. Je přitom nepochybné, že normativní význam obou norem je totožný. Závěru odvolacího soudu, dle kterého je třeba průměr roční provize počítat z posledních pěti let dle § 669 dost. 2 obch. zák i v případě, že obchodní zastoupení trvalo pět a více let na základě několika samostatně uzavřených smluv, nelze proto ničeho vytknout.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyně věcně správné, a na tomto základě dle § 243d odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Dále dovolací soud posuzoval dovolání žalované. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky naplnění podmínek dle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., když tuto odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání žalované je proto i důvodné.
Dle ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže
a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a
b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně k tomuto ustanovení uvádí, že vznik práva obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení je podmíněn současným splněním dvou předpokladů; jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka. První z uvedených předpokladů není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod v důsledku činnosti obchodního zástupce, k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnosti, zda byla sjednána konkurenční doložka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011)
Odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud v této části odkazuje) však v projednávané věci při zkoumání naplnění druhého z předpokladů vzniku práva obchodní zástupkyně na odškodnění – tedy naplnění podmínky dle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. – neposuzoval, zda obchodní zástupkyně v případě ukončení předmětných smluv o obchodním zastoupení ztratila nějaké provize (které vyplývají z obchodů uskutečněných se zákazníky, které obchodní zástupkyně získala nebo s nimiž významně rozvinula obchod); což ovšem předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostávala (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015). Soud prvního stupně ve svém odůvodnění sice správně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, jeho závěry však nepřebírá zcela důsledně. V tomto rozhodnutí dovolací soud upozorňuje též na to, že za zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity dle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Posouzení této skutečnosti nelze pominout, má-li být hodnoceno, zda jsou naplněna kritéria § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.
V projednávané věci však odvolací soud (a stejně tak soud prvního stupně) těmto požadavkům nedostál, neboť z odůvodnění nelze seznat, zda byla u žalobkyně naplněna podmínka ztráty provize, jež by jí plynula z obchodů uskutečněných se zákazníky žalované. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů je proto neúplné, tudíž nesprávné. Vzhledem k uvedeným závěrům se proto již dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalované.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejném rozsahu (tj. v části, v níž bylo napadeno dovoláním žalované) zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-