// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 13.07.2009
Ke konkur. doložce ve smlouvě o obchodním zastoupení před 1.1.2001
Účastníci smlouvy o obchodním zastoupení mohli ve smlouvě konkurenční doložku sjednat (a sankcionovat ji i smluvní pokutou) i před 1.1.2001; takové smluvní ujednání, omezující obchodního zástupce, však muselo být recipročně vyváženo závazkem zastoupeného vůči obchodnímu zástupci. Takovou reciproční povinností zastoupeného by mohla být i výše a podmínky poskytování provize, avšak jen za předpokladu, že by reálně kompenzovala smluvní omezení obchodního zástupce.
V posuzovaném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá v čem se lišila výše a podmínky poskytování provize v daném smluvním vztahu od jiných obdobných vztahů. Je třeba mít na paměti, že příslušné smluvní ujednání musí odpovídat nejen zákonu, ale i zásadám poctivého obchodního stylu (§ 265 obch. zák.), resp. dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Současná právní úprava konkurenční doložky v ustanovení § 672a obch. zák. je sice koncipována kogentně, umožňuje však v odst. 3 § 672a soudu za stanovených podmínek konkurenční doložku omezit či prohlásit za neplatnou. Kriterium potřebné míry ochrany (tj. ochrany nezbytně nutné) zastoupeného lze vztáhnout i na smluvní úpravy doložek v době před 1. 1. 2001.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1513/2008, ze dne 27. 5. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. C., a. s., zastoupené JUDr. L. B., advokátem, proti žalovanému Z. K., zastoupeného JUDr. P. J., advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 210/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007, č. j. 2 Cmo 376/2006-136, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2007, č. j. 2 Cmo 376/2006-136, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí druhým, když předchozí rozsudek ze dne 10. června 2004 zrušil odvolací soud pro nepřezkoumatelnost) ze dne 29. června 2006, č. j. 40 Cm 210/2001-108, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.) a České republice zálohově proplacené svědečné (výrok III.)
Předmětem sporu byla smluvní pokuta za porušení tzv. konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení, uzavřené mezi žalobkyní jako zastoupeným a žalovaným jako obchodním zástupcem (§ 652 an. obchodního zákoníku – dále též „obch. zák.“)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že účastníci si ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 31. 5. 2000 ujednali smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč, kterou měl obchodní zástupce zaplatit, jestliže po dobu trvání této smlouvy a do 12 měsíců po jejím ukončení, bude vyvíjet stejnou nebo obdobnou činnost pro jiný subjekt nebo uzavírat s třetími osobami smluvní vztahy v obdobných oborech, které jsou předmětem činnosti žalobkyně. Žalovaný skutečně navázal s jiným pojišťovacím subjektem obdobný vztah a vyvíjel pro něj stejnou činnost pojišťovacího agenta jako pro žalobce, čímž porušil uvedenou povinnost ze smlouvy.
Soud se zabýval tím, zda je platné ujednání ve smlouvě pod bodem IV/17 o zákazu konkurenčního jednání žalovaného jako obchodního zástupce a dovodil, že pro platnost tohoto ujednání by bylo nutné, aby omezení žalovaného bylo vyváženo určitou povinností žalobce a tak zajištěna rovnost účastníků, takovou vyváženost však ve smlouvě neshledal a proto ujednání v bodě IV/17 smlouvy posoudil jako neplatné. V této souvislosti měl za neplatné rovněž ujednání v bodě V/2 o smluvní pokutě, když v návaznosti na ně porušením bodu IV/17 nemohlo dojít k podstatnému porušení smlouvy. Soud v této souvislosti odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, tuto otázku řešící (sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, 21 Cdo 248/2005, 21 Cdo 1282/2003, 21 Cdo 199/2003 a 21 Cdo 1098/2003).
Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví, rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč a nahradit jí náklady řízení před soudem prvního stupně, jakož i náklady státu (výrok I.) a dále uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neměl za to, že ujednání v bodě 2 smlouvy v návaznosti na ujednání v bodě IV/17 a v bodě IV/20 jsou neplatné pro rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti účastníků v právu podnikat. Omezení práva žalovaného je totiž vyváženo závazkem žalobkyně platit žalovanému provizi, která v sobě zahrnuje i odměnu za to, že obchodní zástupce nebude po dobu trvání smlouvy vyvíjet obdobnou činnost pro konkurenci. Odvolací soud dodal, že v daném případě je rozhodné znění obchodního zákoníku ke dni uzavření smlouvy a v té době obchodní zákoník ještě neobsahoval ustanovení § 672a o konkurenčních doložkách, které vstoupilo v účinnost od 1. 1. 2001 po implementaci v souladu s čl. 20 směrnice č. 86/653/EHS.
Odvolací soud neshledal ujednání o smluvní pokutě neplatným a jako nepřiměřenou nevyhodnotil ani její výši.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, směřující do všech výroků s tím, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel považuje právní názor odvolacího soudu, že závazek žalovaného byl recipročně vyvážen závazkem žalobkyně platit žalovanému provizi včetně závazku „antikonkurence“, za nesprávný. Námitky žalovaného k obsahu smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 31. 5. 2000 se týkaly systému výplaty provizí, když kupř. I. P. měla zcela jiné podmínky – obdobně jako další pojišťovny – pro výplatu provizí za stejnou práci a stejné povinnosti, což ostatně bylo též důvodem pro odstoupení žalovaného od smlouvy. Odstoupení od smlouvy nemůže být porušením smluvní povinnosti žalovaným, neboť žalovaný pouze vykonal právo, které mu podle smlouvy i zákona přísluší (dovolatel tu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1398/96).
Dovolatel uvádí, že žádal žalobkyni, aby smlouvu ze dne 31. 5. 2000, která mu byla doručena až téměř za půl roku v listopadu 2000, doplnila a upravila dle § 43 obč. zák., a to bez odezvy ze strany žalobkyně a proto žalovaný od smlouvy podle § 49 obč. zák. odstoupil. Podle názoru žalovaného lze vycházet z ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák. o účinnosti smlouvy resp. jejího návrhu ode dne doručení a námitky žalovaného ze dne 5. 12. 2000 k obsahu smlouvy byly projevem odmítnutí návrhu podle § 43b odst. 1 písm. c) obč. zák.
Dovolatel uzavírá, že závěr odvolacího soudu, že závazek žalovaného nevyvíjet po dobu trvání smlouvy stejnou nebo obdobnou činnost pro jiný subjekt není v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod, je nesprávný, neboť nebyla zachována reciprocita závazků žalobkyně a žalovaného. Dovolatel podotýká, že i v době od 31. 5. 2000 do 30. 11. 2000, ač žalovaný neměl smlouvu ze dne 31. 5. 2000, vyvíjel pro žalobkyni činnost, žádnou pojistnou smlouvu nepřevedl z dispozice žalobkyně a dosud jsou v dispozici žalobkyně i pojistné smlouvy příbuzných žalovaného. I přes odmítnutí návrhu ze dne 5. 12. 2000 jsou v dispozici žalobkyně i pojistné smlouvy uzavřené po 5. 12. 2000.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné, poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Dovolání je též důvodné.
Stěžejní právní otázkou, na níž je napadené rozhodnutí založeno, je otázka, zda smluvní povinnost obchodního zástupce (žalovaného) nevyvíjet po stanovenou dobu stejnou nebo obdobnou činnost pro jiný subjekt, než pro žalobkyni jako zastoupenou, je vyvážena smluvním závazkem žalobkyně v podobě odpovídající výše provize.
Je pravdou – jak zdůraznil rovněž odvolací soud – že v době uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky nebylo v obchodním zákoníku zakotveno ustanovení § 672a obch. zák. o konkurenčních doložkách, které bylo inkorporováno do obchodního zákoníku až s účinností od 1. 1. 2001. To však neznamená, že účastníci nemohli ve smlouvě takovou konkurenční doložku sjednat (a sankciovat ji i smluvní pokutou); takové smluvní ujednání, omezující obchodního zástupce, však muselo být recipročně vyváženo závazkem zastoupeného vůči obchodnímu zástupci. Takovou reciproční povinností zastoupeného by mohla být i výše a podmínky poskytování provize, avšak jen za předpokladu, že by reálně kompenzovala smluvní omezení obchodního zástupce.
V posuzovaném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá v čem se lišila výše a podmínky poskytování provize v daném smluvním vztahu od jiných obdobných vztahů s jinými třetími subjekty (pojišťovnami), jak oprávněně namítal též žalovaný. Je třeba mít na paměti, že příslušné smluvní ujednání musí odpovídat nejen zákonu, ale i zásadám poctivého obchodního stylu (§ 265 obch. zák.), resp. dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Současná právní úprava konkurenční doložky v ustanovení § 672a obch. zák. je sice koncipována kogentně (srov. odst. 2 citovaného ustanovení a § 263 odst. 1 obch. zák.), umožňuje však v odst. 3 § 672a soudu za stanovených podmínek konkurenční doložku omezit či prohlásit za neplatnou. Kriterium potřebné míry ochrany (tj. ochrany nezbytně nutné) zastoupeného lze vztáhnout i na smluvní úpravy doložek v době před 1. 1. 2001.
Uvedenými hledisky se však odvolací soud v tomto případě nezabýval a své rozhodnutí jednoznačně a přesvědčivě nezdůvodnil a jeho právní posouzení rozhodující právní otázky, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, je proto neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tak naplněn (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Zbývající námitky dovolatele nemají právní relevanci a netýkají se podstaty věci a dovolací soud se proto jimi nezabýval.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. ).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.) a v novém řízení rozhodne též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-