// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 15.08.2006
K neplatné konkurenční doložce ve smlouvě o obchodním zastoupení
Účastníci smlouvy o obchodním zastoupení si mohli před 1. 1. 2001 (tj. před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. – viz § 672a ObchZ) i při absenci právní úpravy sjednat konkurenční doložku, avšak při respektování jejího smyslu - ochrany zastoupeného - nemohlo být touto doložkou popřeno právo zástupce na svobodné podnikání.
Vymezení zákazu konkurence v konkurenční doložce, kterou byl v posuzované smlouvě obchodnímu zástupci uložen zákaz výkonu činnosti v oblastech „obdobných“, v níž vyvíjel obchodní zástupce činnost a zákazu prodeje „obdobných“ výrobků a zboží, je široké a neurčité; nevymezení zákazu konkurence na určité území je pak nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání žalovaného, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Taková konkurenční doložka se svým obsahem příčí dobrým mravům a je podle § 39 občanského zákoníku neplatná.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 659/2005, ze dne 12. července 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně N. C. spol. s r.o., proti žalovanému R. P., o zaplacení 90 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 413/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 15 Co 338/2004-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám J. M., advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 15 Co 338/2004-126, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 23. ledna 2004, č.j. 12 C 413/2001-98, ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2004, č.j. 12 C 413/2001-105, v jeho napadeném výroku ve věci samé, jímž byla žaloba na zaplacení 90 000 Kč zamítnuta; zároveň změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 10. 1998 smlouvu o obchodním zastoupení, v níž si mimo jiné v čl. X. sjednali zákaz konkurenčního jednání žalovaného po dobu trvání obchodního zastoupení a pro dobu 18 měsíců od zániku obchodního zastoupení, které bylo na základě dohody z 30. 11. 2000 ukončeno k 5. 12. 2000. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětná konkurenční doložka je neplatná, avšak nikoliv pro její relativní neplatnost, jíž se žalovaný dovolal, jak dovodil okresní soud, a to pro rozpor s § 672a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), ale že je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) pro její rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení § 672a odst. 1 a 2 obch. zák. vešlo v účinnost až dne 1. 1. 2001 a tuto zákonnou úpravu nebylo možno vztáhnout na dobu sjednání konkurenční doložky mezi účastníky, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, a to ani s přihlédnutím k bodu 35 přechodných ustanovení zákona 370/2000 Sb., jímž byla do našeho právního řádu nově zakotvena úprava konkurenční doložky. Účastníci si sice mohli při absenci právní úpravy sjednat konkurenční doložku smlouvou, avšak při respektování jejího smyslu - ochrany zastoupeného - nemohlo být touto doložkou popřeno právo zástupce na svobodné podnikání, což v daném případě nebylo dodrženo, když doložka přikazovala žalovanému zdržet se podnikatelské činnosti-obchodní činnosti v oblasti prodeje výrobků svým charakterem obdobným výrobkům, které nabízel zákazníkům v rámci výkonu své činnosti obchodního zástupce, a to po dobu 18 měsíců po zániku obchodního zastoupení, avšak bez jakéhokoliv územního omezení. Odvolací soud dovodil, že svým obsahem se sjednaná konkurenční doložka příčí dobrým mravům, neboť se vymyká smyslu a cílům, pro které může být konkurenční doložka sjednána a nesleduje již pouze ochranu žalobkyně před nepřípustným konkurenčním jednáním žalovaného, ale svými důsledky mohlo znamenat vyloučení konkurence vůbec. Za situace, kdy předmětná konkurenční doložka je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný nemá žádný závazek, jehož porušením by žalovanému vznikla povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu podle § 544 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu - zákonných kritérií pro sjednání konkurenční doložky smlouvy o obchodním zastoupení pro dobu do 31. 12. 2000, a proto považuje dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když podle jejího názoru odvolací soud řešil otázku neplatnosti konkurenční doložky v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka je přesvědčena, že sjednaná konkurenční doložka není v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že sortiment výrobků, které žalovaný jako obchodní zástupce nabízel k prodeji, byl velmi úzký a zákaz konkurence byl omezen jen na tuto úzkou skupinu vymezených chemických výrobků, proto nebyl zákaz konkurence omezen teritoriálně či personálně, ale jen druhově, přičemž poukazuje, že bylo třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že žalovaný byl pro tuto činnost na náklady žalobkyně speciálně vyškolen. Dovolatelka má za to, že žalovaný nebyl mimo omezení dané v konkurenční doložce omezen ve svobodné podnikatelské činnosti, takže mohl vyvíjet svoji podnikatelskou činnost v oblasti prodeje chemických výrobků, na něž se zákaz konkurence nevztahoval, a to na celém území ČR a tedy i v rámci teritoria,v němž byl činný jako obchodní zástupce, jakož i ve vztahu k zákazníkům žalobkyně, s nimiž byl jako obchodní zástupce v kontaktu. Je přesvědčena, že žalovaný po ukončení činnosti obchodního zástupce zneužil ve svůj prospěch informací, znalostí a zkušeností získaných za trvání obchodního zastoupení a způsobil jí škodu. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout pro jeho nepřípustnost, neboť se domnívá, že neřeší otázku zásadního významu, když dovolatelkou položená právní otázka platnosti konkurenční otázky byla již v judikatuře soudů, i Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu řešena. Má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s dosavadní judikaturou s ohledem na zachování práva na svobodné podnikání žalovaného a zachování zásady rovnosti mezi účastníky hospodářské soutěže. Vymezení zákazu konkurence na výrobky „obdobné“ je široké a neurčité a vymezení zákazu konkurence na celé území je pak nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání. Odvolací soud proto správně aplikoval ustanovení § 39 obč. zák., neboť dané ujednání o konkurenční doložce sjednané mezi účastníky se svým obsahem příčí dobrým mravům.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je tato řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, vady řízení, přípustnost dovolání neumožňují).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 39 obč. zák.), a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má. Odvolací soud totiž správně uzavřel, že k porušení dobrých mravů při sjednání konkurenční doložky ve smlouvě o obchodním zastoupení došlo, jestliže touto doložkou bylo popřeno právo zástupce na svobodné podnikání. Žalovanému je třeba v tomto směru přisvědčit, že vymezení zákazu konkurence v předmětné smlouvě v čl. X., bodě 10.1 na zákaz výkonu činnosti v oblastech „obdobných“, v níž vyvíjel obchodní zástupce činnost a zákazu prodeje „obdobných“ výrobků a zboží podle čl. X., bodě 10.2 je široké a neurčité; nevymezení zákazu konkurence na určité území je pak nepřiměřeným zásahem do práva svobodného podnikání žalovaného, což je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Odvolací soud tedy i v souladu s judikaturou Ústavního soudu České republiky (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II ÚS 192/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky ve svazku čtvrtém pod pořadovým č. 73 na straně 197, podle něhož, smluvní volnost zaručená v článku 2 odstavce 3 Listiny základních práv a svobod, není bezbřehá a musí respektovat i další ustanovení Listiny základních práv a svobod, mimo jiné její článek 1 větu prvou, v němž je zakotveno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech), správně aplikoval § 39 obč. zák., když dovodil, že sjednaná konkurenční doložka se svým obsahem příčí dobrým mravům, neboť se vymyká smyslu a cílům, pro které může být konkurenční doložka sjednána, a nesleduje již pouze ochranu žalobkyně, ale bylo jí popřeno právo žalovaného na svobodné podnikání. Není možno přijmout názor žalobkyně, že žalovaný nebyl mimo omezení dané v konkurenční doložce omezen ve svobodné podnikatelské činnosti, takže mohl vyvíjet svoji podnikatelskou činnost v oblasti prodeje chemických výrobků, na něž se zákaz konkurence nevztahoval, když podle obsahu doložky se zákaz konkurence vztahoval i na obdobnou činnost a obdobné výrobky a nebylo určeno ani území, na něž se zákaz konkurence vztahoval.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 4 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
Autor: -mha-