// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 10.07.2017
Škoda způsobená vadně provedeným dílem v mimosmluvním režimu
I když na řešený případ nelze aplikovat § 373 obch. zák. o odpovědnosti za škodu způsobené porušením smluvní povinnosti, neboť mezi účastníky nebyla existence smluvního závazkového vztahu prokázána, je chybný závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo ani k porušení žádné ze zákonných povinností zhotovitelky. Na řešený případ lze totiž aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., které zakotvuje obecnou prevenční povinnost subjektů počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě či na životním prostředí. Nelze tedy bez dalšího uzavřít, že zhotovitelka vadným provedením stavebních prací bez uzavřené smlouvy o dílo neporušila žádnou zákonnou povinnost. Zhotovitelka tímto jednáním mohla porušit citované ustanovení § 415 obč. zák., z čehož plyne že zde mohl být naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – porušení právní povinnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, ze dne 9. 5. 2017
Dotčené předpisy: § 415 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. července 2015, č. j. 46 Cm 50/2010-380, zamítl žalobu o zaplacení částky 231 565 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v této věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 16. září 2013, č. j. 46 Cm 50/2010-213, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232.
Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o dílo, podle níž žalobkyně provedla stavební práce spočívající v rozšíření zázemí kavárny. Žalovaná namítala, že žádnou smlouvu ani dohodu se žalobkyní neuzavřela, a vůči žalobkyni uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla nekvalitně provedeným dílem, a to vadně provedenou střechou, včetně škody vzniklé vyplavením kavárny vadně provedenou střechou.
Soud prvního stupně provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Opravu kavárny podle skutkových zjištění soudu prvního stupně prováděla společnost MIRELI s.r.o. (žalobkyně) a je tak aktivně legitimována k podání žaloby. Podle soudu prvního stupně ovšem žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo, neboť ze zjištěných skutkových okolností nelze dovodit ani to, že by byly sjednány základní náležitosti smlouvy o dílo – cena díla či způsob jejího určení a rozsah díla. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že mezi účastníky smlouva o dílo uzavřena nebyla.
Vzhledem k výše uvedenému soud poučil účastníky podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a na základě tohoto poučení žalobkyně uplatnila žalovanou částku jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně tak na zjištěný skutkový stav aplikoval § 451 obč. zák. a § 452 obč. zák. a dospěl k závěru, že v daném případě došlo k bezdůvodnému obohacení žalované získanému plněním žalobkyně bez právního důvodu. Soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku znalkyně Janiny Tuschlové, podle kterého cena provedených stavebních prací byla maximálně 182 603 Kč včetně DPH a bez DPH ve výši 153 439 Kč.
Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením námitky promlčení, kterou žalovaná vznesla na prvním jednání a ohledně které byl vázán právním názorem Vrchního soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232, podle něhož je s ohledem na obchodní vztah mezi účastníky potřeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o promlčení – konkrétně § 397 obch. zák., podle kterého je promlčecí doba čtyřletá. Soud prvního stupně proto námitku promlčení posoudil jako bezpředmětnou, neboť žalobkyně podala žalobu před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením nároku žalované na náhradu škody a aplikoval na řešený případ § 373 obch. zák., podle kterého je ten, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, povinen hradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle závěru soudu prvního stupně má podnikatel odpovědnost za porušení svého závazku vůči druhé straně, a to bez okolností, které v daném řízení byly zjištěny, tzn. že neexistuje smluvní vztah mezi těmito účastníky, ale že zde existuje bezdůvodné obohacení.
Podle soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, a to vznik škody spočívající v následcích zatékání vadně provedenou střechou do nemovitosti, dále porušení právní povinnosti žalobkyní, která vadným provedením stavebních prací porušila obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§ 415 obč. zák.) a příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním žalobkyně, kterou soud prvního stupně spatřoval v tom, že škoda vznikla tím, že zatékalo do kavárny, neboť žalobkyně neprovedla stavební práce na střeše řádně. Výši takto způsobené škody soud prvního stupně určil podle faktur společnosti ZOLT CZ, z plateb žalované této společnosti a z fotografií a uzavřel, že žalovaná musela vynaložit částku 260 252 Kč na opravu škod vzniklých přímým zatékáním a také na opravu díla provedeného žalobkyní tak, aby se situace již neopakovala.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalovaná se bezdůvodně obohatila vůči žalobkyni, a to maximálně do výše 153 439 Kč bez DPH, ale samotné žalované vznikla škoda ve výši 260 252 Kč, kterou uplatnila námitkou započtení jako obranu proti nároku žalobkyně a s touto obranou byla úspěšná.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 1 Cmo 249/2015-418, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 156 806 Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a s právními závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ovšem nesouhlasil s právním posouzením nároku žalované na náhradu škody a uzavřel, že mezi účastníky nebyl prokázán smluvní vztah, proto nemohlo dojít k jeho porušení ve smyslu § 373 obch. zák., a rovněž dle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení zákonné povinnosti žalobkyně, jak dovodil soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu tak nebyl naplněn základní předpoklad vzniku nároku z titulu odpovědnosti za škodu a obrana žalované tak není podle závěru odvolacího soudu důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru dovolatelky spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou jako důsledek vadně provedených stavebních prací žalobcem na nemovitosti žalované, kdy žalobce provedl stavební práce bez uzavřené smlouvy o dílo.
Dovolatelka považuje právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem za nesprávné a domnívá se, že žalobce bez ohledu na absenci smlouvy o dílo odpovídá za škodu, kterou způsobil na její budově. I když nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi účastníky a žalobce tak nemohl porušit smluvní povinnost podle § 373 obch. zák., přichází v úvahu aplikace § 415 obč. zák., tedy porušení obecné zákonné povinnosti předcházet vzniku škody. Podle dovolatelky tak právní závěr odvolacího soudu, že žalobce za škodu neodpovídá z toho důvodu, že nebyla prokázána existence smlouvy o dílo a nemohl tak porušit smluvní povinnost, není správný, neboť na řešený případ lze aplikovat § 415 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou porušení obecné zákonné prevenční povinnosti.
Dovolatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění, neboť odvolací soud pouze uvedl, že porušení smluvní povinnosti nepřichází v úvahu, když nebyla prokázána existence smluvního vztahu, a ani blíže neodůvodnil, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že rovněž nedošlo k porušení zákonné povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. či v § 420a obč. zák. Dovolatelka proto navrhla, aby se dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i touto vadou napadeného rozsudku.
Dovolatelka také zopakovala svoji procesní obranu týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, neboť podle dovolatelky zhotovení stavebních prací jí nabídl její tehdejší druh M. M., nikoli žalobkyně, a jestliže stavební práce poté prováděl prostřednictvím žalobkyně, je osobou zavázanou z případného bezdůvodného obohacení on, nikoli žalovaná.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku I, výroku III a ve výroku IV a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné a důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ve zbývající části, v níž dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení aktivní legitimace žalobkyně, je dovolání vadné, neboť v této části dovolání dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že jí předestřená otázka odpovědnosti za škodu, která byla způsobena vadně provedeným dílem, které bylo ovšem provedeno v mimosmluvním režimu (bez uzavřené smlouvy o dílo mezi podnikateli), dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Stejně tak lze dovolatelce přisvědčit i v tom, že odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil.
S odvolacím soudem lze souhlasit pouze potud, že na řešený případ nelze aplikovat § 373 obch. zák. o odpovědnosti za škodu způsobené porušením smluvní povinnosti, neboť mezi účastníky nebyla existence smluvního závazkového vztahu prokázána. Chybný je ovšem závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo ani k porušení žádné ze zákonných povinností žalobkyně. Na řešený případ lze totiž aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., které zakotvuje obecnou prevenční povinnost subjektů počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě či na životním prostředí. Nelze tedy uzavřít, že žalobkyně vadným provedením stavební prací bez uzavřené smlouvy o dílo neporušila žádnou zákonnou povinnost. Žalobkyně tímto jednáním mohla porušit citované ustanovení § 415 obč. zák., z čehož plyne že zde je naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – porušení právní povinnosti. Odvolací soud tedy řešenou věc nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že ze strany žalobkyně nedošlo k porušení žádné zákonné povinnosti. V dalším řízení by se měl odvolací soud zabývat tím, zda byly naplněny také další předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a v jaké výši škoda žalované vznikla.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne dovolací soud rovněž k vadám řízení, a to za podmínky, že je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání žalované přípustným, zabýval se také přezkumem procesní vady spočívající v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou spočívající v nepřesvědčivém a nedostatečném odůvodnění rozsudku, neboť svůj právní závěr ohledně nedůvodnosti obrany dostatečně neodůvodnil, když pouze uvedl, že nemohlo dojít k porušení zákonné povinnosti žalobkyně, aniž by vyložil, na základě jaké úvahy k takovému závěru dospěl.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I., a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývající části dovolání, v níž dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení aktivní legitimace žalobkyně, shledal Nejvyšší soud dovolání nepřípustným, neboť dovolatelka ohledně této otázky neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-