// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 18.08.2016
Hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty za prodlení s dokončením celého díla
Jestliže byla sjednána sankce za prodlení s dokončením celého díla za situace, kdy byl dán jeden termín dokončení celého díla, zhotovovaného za určitou celkovou cenu díla, a nebyly sjednány sankce za včasné dokončení určitých etap díla, nelze dovodit, že by byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, byla-li sjednána v přiměřené procentní sazbě z celé ceny díla za každý den prodlení.
Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení § 301 obch. zák. přihlížet nelze, proto není možno ve fázi, kdy soud přistupuje k hodnocení, zda smluvní pokuta je přiměřená či nepřiměřená, brát v úvahu, že nebyla dokončena jen relativně malá část díla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4620/2015, ze dne 1. 6. 2016
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák.
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, č. j. 21 Co 143/2015-156, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 2. 2015, č. j. 5 C 40/2014-125, ve výroku II. a závislém nákladovém výroku IV., kterými byla žaloba zamítnuta co do částky 374 373 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 97 561 Kč; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud) přezkoumával rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku (soudu prvního stupně) o posouzení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž shledal sjednanou smluvní pokutu jako nepřiměřenou a přistoupil k její moderaci podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) je v souladu s rozhodovací praxí soudů, když jeho úvaha, že výše smluvní pokuty byla vzhledem k okolnostem nepřiměřeně vysoká, je zcela správná. Podle odvolacího soudu byla požadovaná výše smluvní pokuty dána nejen dlouhou dobou prodlení žalovaného, ale i tím, že částka smluvní pokuty se odvíjela od celkové ceny díla. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že po porovnání celkového rozsahu sjednaného díla a rozsahu té části díla, s níž byl žalovaný v prodlení s provedením díla, byl žalovaný v prodlení s provedením relativně menší části díla, přičemž způsob kalkulace smluvní pokuty nerozlišoval mezi případem, kdy by dílo neplnilo žádnou z funkcí, k nimž je určeno, a situací, kdy hlavní funkci díla – vytápění a ohřev vody pro rodinný dům včetně ordinací - dílo i po dobu prodlení plnilo. Odvolací soud vyšel ze závěru, že (ne)přiměřenost smluvní pokuty je třeba hodnotit nejen podle sjednané sazby, ale i základu, z něhož se výše smluvní pokuty odvíjí, a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavé části týkající se zamítnutí zbytku uplatněného nároku na smluvní pokutu, neboť se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení rozsahu moderace smluvní pokuty na 1/5 žalované částky. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3682/2008 a 23 Cdo 1135/2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání vymezili tím, že napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty a možnosti využití jejího snížení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přihlédl při právním posouzení k výsledné absolutní výši smluvní pokuty a nevzal v úvahu, že celková výše smluvní pokuty, která odvolacímu soudu připadala nepřiměřeně vysoká, byla jen důsledkem doby prodlení žalovaného s dokončením díla, aniž by konstatoval, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z celkové ceny díla za každý i započatý den prodlení byla nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud se tak podle dovolatelů odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006 nebo ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 2926/2007, v nichž Nejvyšší soud přijal závěr, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení) smluvní pokuty. Dovolatelé poukázali rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž Nejvyšší soud dovodil, že smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy. Pokud odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil rovněž tím, že částka smluvní pokuty se odvíjela od celkové ceny díla, žalobci mají za to, že je zcela standardní postup, že se smluvní pokuta počítá z celé ceny díla. Podle odvolatelů odvolací soud v rozporu s judikaturou hodnotil nepřiměřenost smluvní pokuty, jestliže v první fázi hodnocení dospěl k závěru, že účastníky sjednaná výše smluvní pokuty není nepřiměřená, avšak přesto přistoupil k druhé fázi rozhodování, tj. posouzení, zda-li použije moderačního práva, či nikoliv. Je-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí fáze rozhodování, kdy posuzuje, v jaké rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi je soud povinen ze zákona přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Odvolací soud ale při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty považoval za relevantní pouze a jen to kritérium, které je rozhodné až v další etapě jeho rozhodování o aplikaci § 301 obch. zák., tj. až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2535/2012). Odvolací soud měl vzít zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnosti, které je provázely – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008.
Dovolaté navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně ve výroku II. a IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podal žalovaný vyjádření, v němž žalovaný navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud správně podle žalovaného posuzoval nejen sjednanou sazbu, ale i základ, z něhož se výše smluvní pokuty odvíjí. Odvolací soud správně zhodnotil nepřiměřenost smluvní pokuty, byla-li sjednána i pro případ relativně malého nedodělku ze základu celé ceny díla.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud považuje dovolání za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009 (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz) dovodil, že ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení § 301 obch. zák. přihlížet nelze. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení (ne)přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty nemá žádný význam délka prodlení, k němuž z logiky věci došlo po sjednání smluvní pokuty. Proto také Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích, např. ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006 nebo ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 2926/2007 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,5 % z ceny díla za každý den prodlení) smluvní pokuty. Právní posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně posoudil sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřenou a vzal přitom v úvahu dlouhou dobou prodlení žalovaného, je nesprávné a při řešení otázky nepřiměřenosti smluvní pokuty se tak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže odvolací soud dále dovodil, že nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty je dána i skutečností, že částka smluvní pokuty se odvíjela od celkové ceny díla a odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1135/2012, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí neřeší otázku nepřiměřenosti smluvní pokuty sjednané za prodlení zhotovitele s dokončením díla, ale řeší otázku nepřiměřenosti smluvní pokuty za prodlení se zaplacením ceny díla. Jestliže byla sjednána sankce za prodlení s dokončením celého díla za situace, kdy byl dán jeden termín dokončení celého díla, zhotovovaného za určitou celkovou cenu díla, a nebyly sjednány sankce za včasné dokončení určitých etap díla, nelze dovodit, že by byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, byla-li sjednána v přiměřené procentní sazbě z celé ceny díla za každý den prodlení. Ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty, při hodnocení (ne)přiměřenosti sjednané smluvní pokuty podle ustanovení § 301 obch. zák. přihlížet nelze, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz výše), proto není možno ve fázi, kdy soud přistupuje k hodnocení, zda smluvní pokuta je přiměřená či nepřiměřená, brát v úvahu, že nebyla dokončena jen relativně malá část díla.
S ohledem na výše uvedené, kdy dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu a je důvodné pro nesprávné právní posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislém výroku IV., týkajícím se nákladů řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-