// Profipravo.cz / Kupní smlouva, prodej podniku 26.09.2013
K převodu podnikatelského oprávnění při prodeji podniku
Smlouvou o prodeji podniku nedochází k převodu podnikatelského oprávnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4193/2011, ze dne 29. 7. 2013
(kategorie: prodej podniku; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně EUROPARTNER.CZ, a.s., se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26424291, zastoupené JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovaným 1) JUDr. V. K., zastoupenému JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Kroftova 329/1, 2) JUDr. K. J., zastoupenému Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 15, o 37.500,- EUR, o 6.250,- USD a o 212.829,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 375/2008, o dovolání prvého a druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 69 Co 238/2010-201, takto:
I. Dovolání druhého žalovaného se zamítá
II. Dovolání prvého žalovaného se odmítá.
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.746,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 20 C 375/2008-150, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 212.829,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), proti druhému žalovanému žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný č. 1 a žalovaný č. 2 byli v období od 16. listopadu 2000 do 23. července 2003 společníky společnosti Advokátní kancelář Kopáček, Jareš & partneři, veřejná obchodní společnost (dále též jen „AK“ nebo „v. o. s.“). Na základě Smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. června 2002 bylo převedeno vlastnické právo k podniku společnosti na kupujícího – žalovaného 1) jako fyzickou osobu nezapsanou v obchodním rejstříku. Tato skutečnost byla zapsána dne 7. prosince 2002. Ke dni zápisu převodu jmění na jediného společníka – žalovaného 1) do obchodního rejstříku - ke dni 23. července 2003 - byla z obchodního rejstříku vymazána citovaná obchodní společnost. Podnikatel JUDr. V. K. byl zapsán do obchodního rejstříku ke dni 3. února 2003 s předmětem podnikání výkon advokacie ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 85/1996 Sb., v platném znění. Žalovaný č. 1 jako společník AK převzal dne 13. prosince 2002 v hotovosti částky 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 312.500,- Kč od právního předchůdce žalobkyně MUDr. Z. M., CSc., za účelem jejich složení do depozita této AK a na její účet. Tyto částky se zavázal vyplatit do 30. června 2003 dle Pokynů k výplatě depozita otci složitele depozita nebo v případě nesplnění podmínek v Pokynech dne 1. července 2003 složiteli depozita na jeho účet. Podmínky v Pokynech nebyly splněny, AK však předmětné depozitum v plné výši zpět složiteli nepřevedla. Složitel depozita a žalobkyně uzavřeli dne 7. prosince 2004 Smlouvu o postoupení pohledávky s vymezeným obsahem – složeným depozitem a subjektem – dlužníkem JUDr. V. K.
Soud prvního stupně, s přihlédnutím k zákonu č. 85/1996, o advokacii, dospěl k závěru, že žalovaný č. 1 přijal hotovost jménem AK a na její účet. S upozorněním na skutečnost, že Smlouvou o prodeji podniku byly převedeny pouze závazky, které již v době převodu existovaly, konstatoval, že nemohly být předmětem Smlouvy o prodeji podniku závazky z titulu složení depozita ze dne 13. prosince 2002, tj. zhruba půl roku po nabytí účinnosti Smlouvy o prodeji podniku (účinnost této smlouvy nastala dne 1. června 2002).
Vzhledem k faktu, že s účinností ke dni 23. července 2003 došlo k převodu jmění citované v. o. s. na jediného společníka – žalovaného č. 1 a zároveň k zániku citované společnosti, se soud prvního stupně zabýval možným ručením žalovaných. Dovodil u nich zákonné ručení z titulu ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák., u žalovaného č. 2 poukázal navíc na ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák.
Vycházeje z toho, že ode dne 3. července 2003 zanikl hlavní závazek citované společnosti a vznikly dva subsidiární a solidární (ručitelské) závazky žalovaného č. 1 a žalovaného č. 2., a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1162/2006, dospěl k závěru, že Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 došlo k postoupení pohledávky složitele depozita na žalobkyni pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Žalobu tedy vůči žalovanému č. 2 zamítl. Naopak, vůči žalovanému č. 1 žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalobkyně (proti zamítavému výroku II. a proti výroku IV. o nákladech řízení) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ve vztahu k druhému žalovanému změnil tak, že uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.500,- EUR, 6.250,- USD a 212.829,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním prvního žalovaného, jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. března, č. j. 20 C 375/2008-150, zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného, a plněním druhého žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost prvního žalovaného (první výrok). Současně rozhodl o povinnosti druhého žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 122.916,- Kč, a to společně a nerozdílně s prvním žalovaným, jemuž byla stejná povinnost uložena výrokem III. výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (druhý výrok). Konečně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný č. 1 přijal předmětnou hotovost jako společník v. o. s., nikoli jako samostatný advokát či jako fyzická osoba. Dále souhlasil s jeho závěrem, že složené finanční prostředky na účet v. o. s. a závazek, který v souvislosti s převzetím těchto finančních prostředků na sebe v. o. s. vzala, nemohly být předmětem Smlouvy o prodeji podniku, neboť ke vzniku tohoto závazku na straně v. o. s. došlo až po uzavření této smlouvy. Za správný považuje i jeho závěr, že žalovaný č. 2 se stal v případě předmětného závazku AK vůči složiteli depozita ručitelem. Nesouhlasil však s jeho názorem, že i žalovaný č. 1 se stal podle ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. ručitelem za předmětný závazek, a to vedle žalovaného č. 2. V daném případě totiž žalovaný č. 1 Smlouvou o převzetí jmění ze dne 7. března 2003 mezi žalovaným č. 1 a AK převzal na sebe všechna práva a závazky AK, takže se stal výlučným dlužníkem ve vztahu k věřitelům, tudíž i k tehdejšímu složiteli peněž do depozita. Žalovaný č. 1 se tedy stal osobou přímo odpovědnou za splnění závazků bývalé společnosti. Dále se neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ze složitele na žalobkyni byla převedena předmětná pohledávka pouze ve vztahu k žalovanému č. 1. Odkaz na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu považoval za v dané věci nepřípadný, jelikož žalovaní nejsou v projednávané věci v postavení solidárně zavázaných ručitelů, když žalovaný č. 1 je ve vztahu k třetím osobám v postavení dlužníka a žalovaný č. 2 v postavení ručitele. Po zopakování důkazu Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. prosince 2004 konstatoval, že postupitel převedl na postupníka pohledávku za zaniklou AK, nikoli jen za samostatným advokátem JUDr. K., či za žalovaným č. 1 jako fyzickou osobou. Dále připomněl, že spolu s pohledávkou přechází ze zákona mimo jiné i ručitelský závazek, s tím, že postoupení pohledávky bylo žalovanému č. 2 jako ručiteli oznámeno.
Na základě uvedeného uzavřel, že žalovaný č. 2 ručí za závazky zaniklé AK ve stejném rozsahu jako dlužník, tedy žalovaný č. 1. Jelikož dlužník neuhradil žalobkyni dlužnou pohledávku ani přes písemnou výzvu k jejímu zaplacení, mohl se věřitel (žalobkyně) domáhat splnění svého nároku po ručiteli (žalovaném č. 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali oba žalovaní samostatné dovolání, které mají za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný č. 1 má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud pochybil, když v odvolacím řízení nejednal s žalovaným č. 1 jako účastníkem řízení a jen jeho právnímu zástupci zaslal prostřednictvím soudu prvního stupně svůj rozsudek. I když žalobkyně podala odvolání pouze do výroku II. a IV., měl se žalovaný č. 1 odvolacího řízení účastnit.
Žalovaný č. 2 uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud chybně právně posoudil listiny – Potvrzení o uložení depozita a Pokyny k výplatě. Uvádí, že žalovaný č. 1 převzal depozitum jako fyzická osoba na základě „schovací smlouvy“. Dále namítá, že již před uložením depozita byl proveden prodej podniku (předmětné AK) na žalovaného č. 1. Jedinou osobou povinnou ze všech závazků této společnosti je tak v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 obch. zák. žalovaný č. 1. Upozorňuje, že Smlouvou o převzetí jmění ze dne 7. března 2003 žalovaný č. 1 převzal veškeré jmění v. o. s., včetně existujících závazků. Žalovaný č. 1 se tedy stal jedinou zavázanou osobou k plnění veškerých závazků vzniklých před uvedeným datem. Zanikla-li AK k datu 23. července 2003, zanikly i závazky této společnosti včetně závazku uplatněného žalobou, tudíž došlo i k zániku akcesorického ručitelského závazku. Navíc dodává, že věřitel nikdy nevyzval AK (jako dlužníka) k plnění závazku.
K dovolání žalovaných se vyjádřila žalobkyně tak, že žalovaného č. 1 považuje za osobu neoprávněnou podat dovolání a dovolání žalovaného č. 2 má za nedůvodné a účelové, přičemž se vypořádává s jeho jednotlivými argumenty.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval přípustností dovolání žalovaného č. 1.
Dovolání žalovaného č. 1 přípustné není.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněného pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); tento předpoklad však v daném případě splněn nebyl.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného č. 1 odmítl podle § 243b odst. 4, § 240 odst. 1 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolání žalovaného č. 2.
Dovolání žalovaného č. 2 je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné - jako v projednávaném případě - přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přestože žalovaný č. 2 v dovolání namítá, že řízení je takovouto vadou postiženo [uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], po obsahové stránce tuto svou námitku nikterak blíže nekonkretizuje. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu neshledal.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval, to se však v tomto případě nestalo.
Žalovaný č. 2 předně namítá, že předmětné depozitum přijal žalovaný č. 1 jako fyzická osoba, nikoliv jako společník AK (veřejné obchodní společnosti).
Dle ustanovení § 15 odst. 6 zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, advokát, který vykonává advokacii ve společnosti, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, ve sdružení ani jako společník jiné společnosti.
Podle ustanovení § 15 odst. 2 věta první zákona č. 85/1996, o advokacii, ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, advokáti, kteří jsou společníky společnosti, vykonávají advokacii jménem společnosti a na její účet; pokud výkon advokacie jménem společnosti nepřipouštějí v jednotlivých případech zvláštní předpisy, vykonávají advokacii vlastním jménem a na účet společnosti.
Při výkonu advokacie veřejnou obchodní společností nevstupuje klient do právních vztahů s advokátem (tj. fyzickou osobou, která konkrétní právní službu poskytuje), ale s veřejnou obchodní společností. Přijal-li tedy žalovaný č. 1 jako advokát AK peněžní částku do depozita, přijal ji jménem a na účet společnosti. Smluvní stranou smlouvy o advokátní úschově tak byla na straně schovatele AK - veřejná obchodní společnost, nikoli žalovaný č. 1 jako samostatný advokát či fyzická osoba.
Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalovaný č. 1 přijal finanční prostředky do depozita ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., ve znění účinném ke dni 13. prosince 2002, jako společník AK, nikoli jako samostatný advokát či fyzická osoba, není možno v tomto směru právnímu posouzení odvolacím soudem vytknout žádné pochybení.
Dále žalovaný č. 2 namítá, že celý podnik v. o. s. byl prodán žalovanému č. 1, který se tak stal jedinou osobou povinnou ze všech závazků této společnosti v souladu s ustanovením § 476 odst. 1 obch. zák., tedy i ze závazku vzniklého přijetím finančních částek do depozita.
Podle ustanovení § 476 odst. 1 smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Dle ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto závazky nejsou ve smlouvě identifikovány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod č. 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci ke vzniku závazku, který souvisí s převzetím finančních prostředků do depozita, došlo na straně v. o. s. až po účinnosti předmětné Smlouvy o prodeji podniku (dne 13. prosince 2002). Tento závazek tak nemohl přejít ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na základě této smlouvy na kupujícího (žalovaného č. 1). Závěr odvolacího soudu učiněný ohledně této otázky je tedy opět správný.
Dovolatel v této souvislosti argumentuje dále tím, že prodejem celého podniku došlo i k převodu podnikatelského oprávnění k výkonu advokacie. I v tomto ohledu se však dovolatel mýlí. Smlouvou o prodeji podniku nedochází k převodu podnikatelského oprávnění.
Konečně dovolatel namítá, že zánikem v. o. s. k datu 23. července 2003 zanikly i závazky této společnosti včetně závazku uplatněného předmětnou žalobou, tudíž zaniklo i ručení za splnění tohoto závazku.
Dle ustanovení § 87 odst. 2 obch. zák. jestliže zanikne účast společníka za trvání společnosti, ručí jen za závazky, které vznikly před zánikem jeho účasti.
Podle ustanovení § 56 odst. 6 obch. zák. platí, že po zániku společnosti ručí společníci za závazky společnosti stejně jako za jejího trvání. Pokud se společnost zrušuje s likvidací, ručí společníci za její závazky do výše svého podílu na likvidačním zůstatku (§ 61 odst. 4), nejméně však v rozsahu, v němž za ně ručili za trvání společnosti. Mezi sebou se společníci vyrovnají týmž způsobem jako při ručení za trvání společnosti.
Dochází-li ke zrušení společnosti bez likvidace převodem jmění na společníka, jak tomu bylo v daném případě, není možno omezit práva třetích osob, vzniklá před zánikem společnosti. Společníci zaniklé společnosti zásadně ručí za závazky společnosti, které přešly na právního nástupce (zde žalovaného č. 1), stejně jako v době, kdy byli společníky zaniklé společnosti (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 211). Zákonné ručení společníků zaniklé veřejné obchodní společnosti zajišťuje závazek této společnosti i v případě jeho přechodu na právního nástupce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2002).
Vznikl-li předmětný závazek dříve, než zanikla účast žalovaného č. 2 ve v. o. s. (jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně), pak žalovaný č. 2 za předmětný závazek ručí v souladu s citovanými ustanoveními.
K námitce, že nebyl dlužník věřitelem vyzván k zaplacení pohledávky, dovolací soud pouze odkazuje na skutková zjištění soudů nižšího stupně, dle kterých byl dlužník písemně vyzván k zaplacení předmětné pohledávky, a to výzvou ze dne 21. dubna 2005.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání žalovaného č. 2 podle ustanovení § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem]. Podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejich dovolání bylo zamítnuto (dovolání žalovaného č. 2), případně odmítnuto (dovolání žalovaného č. 1), nemají na náhradu svých nákladů právo a jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 13.540,- Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty (2.906,40 Kč), celkem tedy částku 16.746,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-