// Profipravo.cz / Kupní smlouva, prodej podniku 08.11.2012
K dobré víře při nabytí od nevlastníka podle § 446 obchodního zákoníku
Při zkoumání dobré víry kupujícího podle § 446 obchodního zákoníku je nutné, aby kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením osoby prodávajícího, dokladem o předchozím nabytí prodávaného zboží apod.; toto zejména platí, jsou-li s ohledem na okolnosti případu pochybnosti o dobré víře kupujícího.
V posuzované věci ze skutkových zjištění nevyplývá, že by kupující prověřoval osobu prodávajícího, resp. osobu za něho jednající. Ze živnostenského oprávnění, které měl kupující k dispozici, musel vědět, že předmětem podnikání prodávajícího je silniční motorová doprava, nikoliv nákup a prodej kovů, zejména barevných kovů. Při prodeji 24.670, kg mědi v ceně 3,258.660,30 Kč bylo na kupujícím, aby prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je oprávněným převést vlastnictví k předmětnému zboží. Uvedené skutečnosti v něm musely vzbuzovat pochybnosti o oprávněnosti prodávajícího převést vlastnictví k takovému množství mědi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2569/2010, ze dne 24. 10. 2012
(kategorie: kupní smlouva, prodej podniku; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Mannheimer Versicherung AG, se sídlem Augustaanlage 66, 681 65 Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Martinem Frimmlem, Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, PSČ 602 00, proti žalovanému: ANBREMETALL, a. s., se sídlem Rybníky 75, Dobříš, PSČ 263 01, IČ 43003397, zastoupenému Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, PSČ 170 00, o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení 148.654,02 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 62/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2009, č. j. 30 Co 78/2009-212, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2009, č. j. 30 Co 78/2009-212 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 9. 2008, č. j. 12 C 62/2008-131 se zrušuje a věc se vrací posléze uvedenému osudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2008, č. j. 12 C 62/2008-131, že žaloba na zaplacení částky 148.654,02 EUR s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 19. 1. 2008 do zaplacení, s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši Kč 136.877,30 (výrok II.).
Předmětem sporu byl regresní nárok žalobce jako pojišťovny na náhradu škody (postižní), popř. z bezdůvodného obohacení za pojistné vyplacené jako náhrada za odcizený náklad mědi, kterou žalobce proplatil zasílateli – německé společnosti Silingen GmbH, jež měla zajistit přepravu mědi z Rotterdamu v Nizozemí do Legnicy v Polsku. Část odcizeného nákladu v množství 24.670 kg mědi měl odkoupit žalovaný za kupní cenu Kč 3,258.660,30 dle faktury č. 3006448 od autodopravce Ladislava Kocourka, za něhož se ve skutečnosti vydává – jak posléze zjistila Policie ČR – F. V., jeden z členů organizovaného gangu, který náklad mědi odcizil.
Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat pasivní legitimaci žalovaného, tj. že by se žalovaný dopustil protiprávního úkonu jako předpokladu k náhradě škody. Žalovaný za odkoupenou měď zaplatil v rámci předmětu svého podnikání, jímž je výkup mědi. V řízení nebylo ani prokázáno, že by se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a navíc mezi těmito stranami neexistoval smluvní vztah, z něhož by případné bezdůvodné obohacení rezultovalo (§ 446 obchodního zákoníku – dále též „obch. zák.“).
Soud prvního stupně tudíž žalobu jako neoprávněnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení Kč 139.203,-.
Odvolací soud dovodil, že v posuzovaném případě je nutno na smluvní vztah, vzniklý na základě ústní kupní smlouvy ze dne 21. 8. 2006 mezi žalovaným jako kupujícím a L. K. (ve skutečnosti F. V.) jako prodávajícím, vztáhnout ust. § 261 odst. 1 obch. zák. Z důkazů provedených v odvolacím řízení, a to výslechem svědků I. M., obchodního ředitele žalovaného a J. K., obchodního referenta žalovaného, považoval odvolací soud za prokázané, že šlo o zcela standardní obchod, při němž si žalovaný ověřoval, zda je prodávající plátcem DPH a přitom měl k dispozici i jeho živnostenský list. Tímto způsobem se postupovalo i v ostatních obchodních případech.
Za uvedené procesní situace podle názoru odvolacího soudu žalovaný unesl důkazní břemeno, když prokázal, že byl v dobré víře jako kupující, že prodávající je vlastníkem předmětného zboží. Byť tedy žalovaný uzavřel kupní smlouvu se subjektem, který nebyl vlastníkem zboží, resp. neměl právo s ním disponovat, ve smyslu § 446 obch. zák. nabyl žalovaný vlastnické právo a měl právo s tímto zbožím jako vlastník nadále nakládat.
Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve dvou otázkách zásadního právního významu.
Dovolatel uvedl, že odvolací soud založil své rozhodnutí na úvaze, že F. V. vystupoval v postavení podnikatele podle § 261 odst. 1 obch. zák., i když se vydával za jiného podnikatele (L. K.) a závazkový vztah se netýkal jeho vlastní podnikatelské činnosti, ale podnikatelské činnosti L. K. a tudíž F. V. jednal sám za sebe (pod cizím jménem), i když se okolnosti při vzniku závazkového vztahu netýkaly podnikatelské činnosti F. V., nýbrž třetí osoby, a to L. K..
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázku, zda ust. § 261 odst. 1 obch. zák. umožňuje, aby se závazkový vztah mezi podnikateli řídil třetí částí obchodního zákoníku, jestliže při jeho vzniku s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo zřejmé, že se týkají podnikatelské činnosti jedné ze stran závazkového vztahu a třetí osoby, za niž se druhá strana závazkového vztahu vydává.
Dovolatel se domnívá, že tato právní otázka měla být odvolacímu soudem posouzena jinak, neboť závazkový vztah se týká podnikatelské činnosti pouze těch podnikatelů, kteří jsou smluvními stranami předmětného závazkového vztahu. Tato obecná právní otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, ačkoli má judikaturní přesah.
Dovolatel dále předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázku výkladu § 446 obch. zák., a to konkrétně za jakých okolností kupující měl a mohl vědět, že prodávající není vlastníkem a že není oprávněn se zbožím nakládat.
V daném případě odvolací soud považoval za dostatečný postup žalovaného, který se omezil na předložení kopie živnostenského listu třetí osoby a neprověřoval skutečnou totožnost osoby prodávajícího, které vyplácí více než 3 mil. Kč, ani předložením občanského průkazu a nezkontroloval údaje v obchodním rejstříku, podle nichž byla osoba prodávajícího (L. K.) v té době v konkursním řízení a tudíž neměla oprávnění disponovat majetkem bez souhlasu konkursního správce.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud vyložil ust. § 446 obch. zák. tak, že vyřeší právní otázku, zda kupující mohl vědět, že prodávající není oprávněn nakládat se zbožím za účelem jeho dalšího prodeje v případě, kdy nezjišťoval skutečnou totožnost prodávajícího předložením občanského průkazu, resp. jiného dokladu totožnosti a uzavřel kupní smlouvu s osobou, na jejíž majetek bylo podle údajů v obchodním rejstříku vedeno konkursní řízení, aniž by zjišťoval stanovisko konkursního správce.
Dovolatel míní, že ani tato otázka v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a má obecný judikatorní význam.
Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání k námitkám dovolatele uvádí, že i kdyby se koupě mědi řídila občanským zákoníkem a žalovaný tedy nenabyl vlastnické právo k předmětné mědi, nemohlo by to mít vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaný za měď řádně zaplatil a tudíž se nikterak neobohatil a v tom směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, že podle § 457 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným a kromě zohlednění toho, co žalovaný za měď zaplatil (tj. částky Kč 3,258.660,30) je nutno přihlédnout i k závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu z 8. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3391/2009, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci, takže aktivní i pasivní legitimace je dána pouze na straně účastníků smlouvy, nikoli někoho jiného, byť by došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor této třetí osoby.
Žalovaný se dále domnívá, že i kdyby prodávajícího nedostatečně prověřoval, přesto by žalobci škodu nezpůsobil pro absenci příčinné souvislosti a odkazuje zde na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006.
Žalovaný navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava, obsažená v § 236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 12. 2009 (srov. čl. II. bod 12 cit. novely).
Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na který lze usuzovat též z obsahu dovolání žalobce a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena v daném případě dovolání skutečně přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována, popř. vyplývat z obsahu dovolání.
Jako první právní otázku zásadního významu dovolatel vymezil otázku, zda jde o obchodní závazkový vztah, tj. vztah mezi podnikateli podle § 261 odst. 1 obch. zák., jestliže při jeho vzniku s přihlédnutím ke všem okolnostem je zřejmé, že jedna ze stran (prodávající) nejednala sama za sebe, nýbrž se za ni vydával a třetí osoba.
V daném případě se skutečně jednající fyzická osoba – F.V. na straně prodávající vydávala za L. K., tj. za třetí osobu – podnikatele. Za prodávající stranu byla takto podvodným způsobem označena jiná fyzická osoba, než která jako strana prodávající při uzavření smlouvy vystupovala.
Podle § 49a obč. zák. je neplatný právní úkon jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházející ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně.
Omyl u právního úkonu se mj. může týkat i osoby a neplatnost právního úkonu učiněného v omylu je relevantní (§ 40a obč. zák.), tj. považuje se za platný , pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, nedovolá se jeho neplatnosti (§ 40a obč. zák.)
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný jako kupující předmětné mědi byl úmyslně uveden v omyl o osobě prodávajícího. Vzhledem k tomu, že neplatnost právního úkonu učiněného v omylu je neplatností relativní, pouze žalovanému náleží oprávnění dovolat se neplatnosti tohoto úkonu (kupní smlouvy). Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by se žalovaný této neplatnosti dovolal a proto je nutné pokládat smlouvu z hlediska uvedeného za platnou (§ 40a obč. zák.).
Dovolací soud dovodil, že v takovém případě lze mít za splněnou pojmovou podmínku, že na straně prodávající vystupoval v závazkovém vztahu podnikatel při své podnikatelské činnosti, i když tak bylo z důvodu podvodného jednání (lsti). F. V. a uzavřít, že se v posuzované věci jednalo obchodní závazkový vztah.
Z toho pak dále resultuje, že bylo namístě aplikovat § 446 obch. zák. o nabytí vlastnického práva od nevlastníka, který dopadá na obchodní závazkové vztahy.
Podle § 446 obch. zák. kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a i není ani oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
Pro posouzení věci je rozhodné, zda žalovaný jako kupující věděl nebo vědět neměl a nemohl, že prodávající není vlastníkem prodávajícího zboží, v daném případě mědi a že není ani oprávněn tímto zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že kupující před uzavřením kupní smlouvy ověřoval, zda označený prodávající je plátcem DPH a byl mu předložen živnostenský list tohoto prodávajícího. Odvolací soud pouze na základě toho dovodil, že žalovaný prokázal, že by v dobré víře a nevěděl a ani vědět neměl a nemohl, že tento prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, a proto žalovaný ve smyslu ust. § 446 obch. zák. k tomuto zboží nabyl vlastnického práva.
V souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007), popř. Ústavního soudu (viz např. nález z 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02) je při zkoumání dobré víry nutné, aby kupující prokázal, že využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením osoby prodávajícího, dokladem o předchozím nabytí prodávaného zboží apod. toto zejména platí, jsou-li s ohledem na okolnosti případu pochybnosti o dobré víře kupujícího.
V posuzované věci ze skutkových zjištění nevyplývá, že by kupující prověřoval osobu prodávajícího, resp. osobu za něho jednající. Ze živnostenského oprávnění, které měl kupující k dispozici, musel vědět, že předmětem podnikání prodávajícího je silniční motorová doprava, nikoliv nákup a prodej kovů, zejména barevných kovů. Při prodeji 24.670, kg mědi v ceně 3,258.660,30 Kč bylo na kupujícím, aby prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je oprávněným převést vlastnictví k předmětnému zboží. Uvedené skutečnosti v něm musely vzbuzovat pochybnosti o oprávněnosti prodávajícího převést vlastnictví k takovému množství mědi.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud aplikoval ust. § 446 obch. zák. nesprávně a v rozporu se shora uvedenou judikaturou, což zakládá přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň jeho důvodnost, neboť dobrou víru kupujícího posoudil neúplně, tedy nesprávně.
V dalším řízení bude event. potřebné zabývat se též námitkou žalobce, že k uzavření předmětné smlouvy došlo v době, kdy na prodávajícího byl prohlášen konkurz. Soudy obou stupňů se s touto námitkou uplatněnou v průběhu řízení nikterak z hlediska požadovaného nároku nevypořádaly.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení tohoto rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení vč. nákladů řízení dovolacího bude podle ust. § 243 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek.
Autor právního shrnutí: Miroslav Havliš
Autor: -mha-