// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 18.09.2018
Odpovědnost skladovatele za škodu na skladované věci
Ustanovení § 533 obch. zák. (včetně liberačního důvodu upraveného v jeho odst. 1) představovalo zvláštní úpravu odpovědnosti skladovatele za škodu na skladované věci; užití obecné úpravy odpovědnosti za škodu bylo vyloučeno, neuplatnila se ani úprava okolností vylučujících odpovědnost dle § 374 obch. zák. Okolnosti vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. tak nemohly zbavit skladovatele odpovědnosti za škodu na skladované věci.
Obecná úprava náhrady škody dle § 373 a násl. obch. zák. se uplatnila při porušení smlouvy o skladování v případě jiné škody než škody na skladované věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 701/2017, ze dne 19. 6. 2018
Dotčené předpisy:
§ 374 obch. zák.
§ 533 odst. 1 obch. zák.
Kategorie: smlouva o skladování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 12/13/16 Cm 137/2008-351, zamítl žalobu o uhrazení částky 2.043.847 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý bod výroku).
Žalobou se právní předchůdkyně žalobce domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 2.043.847 Kč z titulu náhrady škody vzniklé ze smlouvy o dílo o poskytování prací a služeb uzavřené dne 1. 5. 2005 mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovaným. V průběhu řízení původní žalobkyně (společnost AP.CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze, náměstí 14. října 1307/2, identifikační číslo osoby 26896494) postoupila pohledávku tvořící předmět řízení V. Š., který byl soudem prvního stupně podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) přibrán do řízení na místo původní žalobkyně. Následně V. Š. postoupil tuto pohledávku M. Š., o jehož vstupu do řízení dle § 107a o. s. ř. rozhodl soud usnesením, které nabylo právní moci dne 14. 1. 2015. Následně pak bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2016, č. j. 12/13/16 Cm 137/2008-385, připuštěno, aby na stranu žalobce vstoupila insolvenční správkyně V. Š., JUDr. Zdeňka Koníčková, advokátka se sídlem v Brně, Orlí 27, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 1. 2016 byla pohledávka postoupena zpět na dlužníka V. Š. a zahrnuta do majetkové podstaty dlužníků, tj. manželů Š. Opatřením předsedy Krajského soudu v Brně, jako soudu insolvenčního, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. KSBR 33 INS 16603/2015, byla určena insolvenčním správcem ve věci dlužníků manželů Š. společnost Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, identifikační číslo osoby 25589644.
Soudy vyšly ze skutkových zjištění o tom, že dne 1. 5. 2005 byla uzavřena mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobce (společnost AP.CZ s. r. o.) smlouva o skladování materiálu a paletových jednotek a vykládce a nakládce paletových jednotek. Předmětem smlouvy byla nakládka a vykládka palet a skladování materiálu v určeném rozsahu a za sjednanou cenu pro právní předchůdkyni žalobce. Pro účely smlouvy uzavřel žalovaný dne 30. 5. 2005 nájemní smlouvu s ZD Vracov k pronájmu nemovitostí – haly ve vlastnictví Zemědělského družstva ve Vlkoši, kdy žalovaný byl nájemcem tohoto areálu. Soudy měly též za prokázané, že 20. 12. 2006 byla požárem tato skladovací hala nájemce p. Martina Špačka (žalovaného) zničena. Dle žalobních tvrzení byla při požáru způsobena právní předchůdkyni žalobce škoda jednak na skladovaném materiálu, jednak na vynaložených nákladech na likvidaci následků požáru v souvislosti s uskladněným materiálem. Věc byla šetřena Policií ČR s tím, že věc byla odložena, neboť nebyl zjištěn pachatel; rovněž nebyla zjištěna bezprostřední příčina iniciace požáru.
Odvolací soud po právní stránce věc posoudil tak, že odpovědnost za škodu se řídí ustanoveními § 373 a § 533 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud uvedl, že odpovědnost žalovaného za škodu za porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o skladování je odpovědností objektivní. Žalovaný se může z této odpovědnosti vyvázat. Liberační důvod však musí dostatečně prokázat. Vlastníkovi věci, tedy právnímu předchůdci žalobce, v případě smlouvy o skladování zůstalo nebezpečí nahodilé škody na uskladněných věcech. Žalovaný však musel prokázat, že vynaložil veškerou odbornou péči, aby škodě zabránil. Dle odvolacího soudu z usnesení policie o odložení věci vyplývá, že sklad byl uzamčen, řádně zajištěn a příčina iniciace požáru nebyla zjištěna. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný vynaložil veškerou odbornou péči, kterou lze po něm spravedlivě požadovat, aby škodě zabránil. Stejně tak ve smyslu § 374 obch. zák. lze dle odvolacího soudu dovodit existenci základního liberačního důvodu, tj. vznik požáru, který zabránil splnění povinnosti žalovaného uskladněné věci opatrovat a vydat právní předchůdkyni žalobce. V řízení přitom ve vztahu k požárnímu zabezpečení skladu a věcí bylo prokázáno, že žalovaný své povinnosti v tomto směru splnil, požární technik žádné závady ve smyslu protipožárního zabezpečení nezjistil a nezjistil ani příčinu vzniku požáru. Odvolací soud má proto za to, že se žalovaný odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil. Z uzavřené smlouvy nevyplývaly žádné zvláštní povinnosti, než které vyplývají ze zákona, se zvláštním důrazem na oblast bezpečnosti práce a samozřejmě povinnosti žalovaného předat zboží ve stejném množství a kvalitě, s právem objednatele provádět průběžnou kontrolu a koordinaci provádění prací a služeb. Právní předchůdkyně žalobce dle odvolacího soudu netvrdila a tím méně prokázala, že by při těchto kontrolách byly zjištěny u žalovaného závady, které mohly vést ke vzniku škody, případně vzniku škody zabránit. Protože se žalovaný své odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil, odvolací soud se dále nezabýval otázkou výše škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o otázky, zda daný skutkový stav naplňuje znaky liberačního důvodu dle § 374 obch. zák. a § 533 obch. zák. Dovolatel má za to, že odvolací soud tyto právní otázky nesprávně posoudil, a uplatňuje proto dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku neodvratitelnosti událostí a otázku nepředvídatelnosti jakožto překážky vylučující odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu dle § 374 obch. zák. Dovolatel také namítá, že za daného skutkového stavu nelze učinit závěr, že požár nastal nezávisle na vůli žalovaného. Dovolatel tak zpochybňuje, že byly naplněny jednotlivé znaky liberačního důvodu § 374 obch. zák. Ani v případě liberačního důvodu dle § 533 obch. zák., tedy zvláštního liberačního důvodu umožňujícího skladovateli zprostit se odpovědnosti za škodu na skladované věci, se dovolatel neztotožňuje s právním hodnocením odvolacího soudu o tom, že je tento důvod dán. Dovolatel má za to, že otázka posuzování odborné péče skladovatele ve vztahu k odvracení škody na skladované věci v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a v projednávané věci nelze než konstatovat, že potřebná odborná péče vynaložena nebyla. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že odvolací soud správně posoudil žalovanou věc a správně aplikoval platnou právní úpravu. Protože se v rámci řízení žalobci nepodařilo prokázat zavinění žalovaného za vznik škody a stejně tak dostatečně prokázat její výši, byl návrh na zahájení řízení v plném rozsahu zamítnut. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť právní otázka posouzení liberačního důvodu skladovatele za škodu na skladované věci dle § 533 odst. 1 obch. zák. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolání je i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby odůvodnil tím, že z usnesení policie o odložení věci vyplývá, že sklad byl uzamčen, řádně zajištěn a příčina iniciace požáru nebyla zjištěna, a lze proto uzavřít, že žalovaný vynaložil veškerou odbornou péči, kterou lze po něm spravedlivě požadovat, aby škodě zabránil. Odvolací soud také dovodil ve smyslu ustanovení § 374 obch. zák. existenci základního liberačního důvodu, tj. vznik požáru. Dle odvolacího soudu se tak žalovaný odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil, a proto se nebylo třeba zabývat otázkou výše škody.
Podle ustanovení § 373 obch. zák., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Za okolnosti vylučující odpovědnost se dle § 374 odst. 1 obch. zák. považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Odpovědnost nevylučuje překážka, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejich hospodářských poměrů (odst. 2). Účinky vylučující odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou tyto účinky spojeny (odst. 3).
Podle § 533 odst. 1 obch. zák. odpovídá skladovatel za škodu na skladované věci, jež vznikla po převzetí věci, a to až do jejího vydání, ledaže tuto škodu nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče. Dle odst. 2 neodpovídá skladovatel za škodu na věci, jestliže byla způsobena a) ukladatelem nebo vlastníkem věci, b) vadou nebo přirozenou povahou uložené věci nebo c) vadným obalem, na který skladovatel při převzetí věci ukladatele upozornil a toto upozornění zahrnul do potvrzení o převzetí věci; neupozornil-li skladovatel na vadnost obalu, neodpovídá za škodu na věci jen tehdy, když vadnost obalu nebyla poznatelná.
Citované ustanovení § 533 odst. 1 obch. zák. představuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu skladovatele na skladované věci. Pro případy škody na skladované věci je vyloučeno užití obecné úpravy odpovědnosti za škodu, neuplatní se ani úprava okolností vylučujících odpovědnost dle § 374 obch. zák. Skladovatel se tak může zprostit odpovědnosti za škodu na skladované věci v době od jejího převzetí do jejího vydání pouze tehdy (mimo zvláštní liberační důvody dle odst. 2), pokud prokáže, že škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Jde o objektivní odpovědnost, která představuje přísnější režim oproti obecné úpravě náhrady škody dle obchodního zákoníku. Tento přísnější režim je dán i tím, že mezi pojmové znaky závazku založeného smlouvou o skladování dle § 527 odst. 1 obch. zák. patří úplata (skladné), jež náleží skladovateli. Na jinou škodu, která by mohla z porušení tohoto závazku vzniknout, než škodu na skladované věci, se pak uplatní obecná úprava náhrady škody dle § 373 a násl. obch. zák.
Jde tak o obdobný režim, jaký představuje odpovědnost dopravce za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem až do jejího vydání příjemci dle § 622 odst. 1 obch. zák. K této právní úpravě se dovolací soud vyslovil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 1312/2005, tak, že ustanovení § 622 obch. zák. obsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce. Pouze pro tuto škodu je vyloučena obecná úprava odpovědnosti za škodu. Toto ustanovení se však nevztahuje na jiné škody způsobené dopravcem porušením povinnosti ze smlouvy o přepravě věci. Přiměřeně lze též odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu k § 603 odst. 2 obch. zák., který zakládá odpovědnost zasílatele za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy a který konstruuje odpovědnost na shodném základě jako pro věc rozhodný § 533 odst. 1 obch. zák. K odpovědnosti zasílatele pak dovolací soud vyslovil a odůvodnil závěr, dle kterého je odpovědnost dle § 603 odst. 2 obch. zák. speciálně upravena v poměru k obecné úpravě náhrady škody podle § 373 an. obch. zák. Jde o odpovědnost objektivní – stejně jako u obecné úpravy – avšak zvlášť je upraven liberační důvod spočívající v nemožnosti škodu odvrátit při vynaložení odborné péče. Jinak platí obecná úprava (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 5414/2007). Obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, dovolací soud uvedl, že v právní literatuře (Obchodní zákoník, komentář, C. H. BECK, Štenglová a kol., 12. vydání, 2009, str. 1162) je zastáván názor, že „zasílatel se odpovědnosti za škodu na převzaté zásilce nemůže zprostit prokázáním okolností vylučujících odpovědnost za škodu podle § 374, ale jen v případě, že prokáže nemožnost škodu odvrátit při vynaložení odborné péče. Jinak však, zejména pokud jde o rozsah a způsob náhrady škody, platí obecná úprava náhrady škody, pokud je na odpovědnost zasílatele za škodu na převzaté zásilce vzniklé při obstarávání přepravy použitelná“.
Tyto závěry lze přiměřeně použít i na odpovědnost skladovatele za škodu na skladované věci dle § 533 odst. 1 obch. zák., která je svojí konstrukcí obdobná. Shodný závěr dovozuje i literatura, která uvádí, že „vzhledem k tomu, že na skladovatele nepřešlo vlastnictví věci, nepřevzal ani zcela komplexní odpovědnost škody na věci. Vlastníkovi i nadále zůstává nahodilé nebezpečí škody na věci, způsobené např. přírodní katastrofou, skladovatel však musí prokázat, že vynaložil veškerou odbornou péči, aby škodě zabránil. Odpovědnost skladovatele za škodu na skladované věci je sice odpovědností objektivní, specificky jsou však vymezeny liberační důvody. Skladovatel se tedy má možnost vyvázat z odpovědnosti, avšak ve všech případech musí liberační důvod dostatečně prokázat.“ (Marek, K. Komentář k § 533 obch. zák. IN: Obchodní zákoník: komentář. ASPI, právní informační systém, Wolters Kluwer, 2009.).
V projednávané věci to znamená, že odvolací soud pochybil, když v napadeném rozhodnutí nerozlišil, zda posuzuje liberační důvody ve vztahu ke škodě vzniklé na skladovaném materiálu (které jsou dány jen za podmínek § 533 obch. zák.), či důvody vyloučení odpovědnosti dle § 374 obch. zák., rozhodné pro náhradu nákladů vynaložených na likvidaci následků požáru, kterou žalobce taktéž uplatňoval.
Odvolací soud založil svůj závěr o tom, že je dán liberační důvod dle § 533 odst. 1 obch. zák., na zjištění, že žalovaný vynaložil veškerou odbornou péči, kterou lze po něm spravedlivě požadovat, neboť bylo zjištěno, že sklad byl uzamčen, řádně zajištěn a příčina iniciace požáru nebyla zjištěna. Jak však vyplývá z výše uvedeného, pro založení odpovědnosti skladovatele za škodu na skladované věci není třeba, aby ukladatel prokazoval porušení odborné péče skladovatelem, ale je to právě skladovatel, který se může odpovědnosti za škodu na skladované věci zprostit pouze tehdy, prokáže-li existenci liberačního důvodu, tedy skutečnosti, že vzniku škody by nemohl zabránit ani při vynaložení odborné péče. Úvaha, zda bylo možné škodu odvrátit, však nutně předpokládá zjištění o tom, co bylo přímou příčinou vzniku škody. Ve vztahu k projednávané věci uvedené znamená, že ze skutkových zjištění, že sklad byl uzamčen a zajištěn a dále, že nebyla zjištěna příčina iniciace požáru, nelze bez dalšího dovozovat, že je naplněna liberační podmínka § 533 odst. 1 obch. zák., tedy že skladovatel nemohl vznik škody na skladované věci odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Jinými slovy, konstrukce liberačního důvodu dle § 533 odst. 1 obch. zák. předpokládá, že případná nejistota o důvodech vzniku škody na skladované věci jde k tíži skladovatele, neboť je to právě skladovatel, který musí prokázat, že by vznik škody nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. V této souvislosti dovolací soud připomíná svůj opakovaně vyslovený názor o tom, že ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v Právních rozhledech pod č. 7, sešit 7, ročník 1998). Žalovaný má tedy rovněž povinnost (§101 odst. 1 o. s. ř.) tvrdit skutečnosti, které mají odůvodnit hmotněprávní obranu z jeho strany, kterou uplatňuje určité své hmotné právo, a nabídnout o ní důkazy. Ohledně této obrany má žalovaný tedy rovněž povinnost tvrzení a důkazní povinnost (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud dále uvedl, že stejně tak lze dovodit existenci základního liberačního důvodu ve smyslu § 374 obch. zák. Shora je blíže odůvodněn závěr, dle kterého okolnosti vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. nemohou zbavit skladovatele odpovědnosti za škodu na skladované věci, která se řídí § 533 obch. zák. Nicméně úvaha o možné aplikaci § 374 obch. zák. může být v projednávané věci určující v rozsahu další žalobcem tvrzené škody vzniklé v souvislosti s náklady na likvidaci následků požárů.
Dovolateli lze v této souvislosti přisvědčit v tom, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s právní otázkou, zda jsou naplněny podmínky vylučující odpovědnost dle § 374 obch. zák. tak, jak jsou aplikovány rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2019/2013, Nejvyšší soud uvedl, že důvodem vylučujícím odpovědnost podle citovaného ustanovení může být jen taková překážka, u níž jsou kumulativně naplněny všechny předpoklady vyplývající ze zákona, jež překážku charakterizují. Prvním z nich je předpoklad, že překážka nastala nezávisle na vůli povinné strany, druhým předpokladem je skutečnost, že překážka brání ve splnění její povinnosti. Rozsudek dále odkazuje na třetí a čtvrtý předpoklad stanovený zákonem pro to, aby překážka byla okolností vylučující odpovědnost, totiž že nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala a že by v době vzniku závazku překážku předvídala. Tyto předpoklady je nutné posuzovat individuálně v každé věci, je nezbytné zkoumat odvratitelnost události a možnost učinit vhodná opatření. Přitom neodvratitelnou událostí jsou jen jednání a jejich následky, jež ani při největší pečlivosti nelze odvrátit opatřeními a prostředky, jež jsou k výsledku v rozumném poměru. Jsou-li však takové prostředky po ruce, je událost neodvratitelnou jen, když se nedala předvídat, a tím zabránila včasnému opatření k svému odvrácení (srov. ve starší judikatuře rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal F. Vážný, pod číslem 12401). Nejvyšší soud dále v odůvodnění rozsudku ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2001/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2000, pod číslem 102, vysvětlil, že za nepředvídatelnou škodu je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla povinná strana předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu, a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže.
Důvod pro vyloučení odpovědnosti dle § 374 odst. 1 obch. zák. se však dále uplatní jen tehdy, jestliže dle odst. 2 nejde o překážku, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejich hospodářských poměrů. Je tak třeba dále posuzovat, zda překážka byla způsobena vnější událostí. Lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4555/2007, ve kterém dovolací soud uvádí, že podle § 374 odst. 2 obch. zák. odpovědnost za škodu nevylučuje překážka, která vznikla z hospodářských poměrů účastníků. Za takovou překážku, která nevylučuje odpovědnost žalované za vznik škody, vzniklou z hospodářských poměrů žalované, lze považovat skutečnost, že si žalovaná výkon svých povinností ze závazkového vztahu se žalobkyní zajistila u subdodavatele.
Odvolací soud však kumulativní splnění shora popsaných podmínek aplikace § 374 obch. zák. dostatečně nezkoumal, když v odůvodnění pouze uvádí, že lze dovodit existenci základního liberačního důvodu, tj. vznik požáru s tím, že bylo prokázáno ve vztahu k požárnímu zabezpečení skladu, že žalovaný své povinnosti v tomto směru plnil, požární technik žádné závady ve smyslu protipožárního zabezpečení nezjistil a nezjistil ani příčinu vzniku požáru.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popř. soudu prvního stupně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-