// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 05.01.2018
Výše úroku z prodlení ve vztahu mezi podnikatelem a příspěvkovou organizací
Odvolací soud správně dovodil, že ustanovení § 369a odst. 4 obch. zák. zapovídá (zásadně) sjednat nižší úrok z prodlení, než je stanoven předpisy občanského práva, což nevylučuje možnost sjednat úroky vyšší; nicméně jde-li o odpovědnost za prodlení osoby, jež není podnikatelem, brání možnosti sjednat vyšší než zákonný úrok z prodlení ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.
Vložením ustanovení § 369a do obchodního zákoníku se na působnosti (aplikovatelnosti) ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. vůči nepodnikatelským subjektům, na něž se vztahoval § 369a obch. zák., ničeho nezměnilo. I pro závazky podléhající režimu obchodního zákoníku vzniklé v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013 se tak uplatní závěry R 87/2009, podle nichž odpovědnost nepodnikatele za prodlení s plněním peněžitého závazku se vzhledem k § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. řídí občanským zákoníkem a v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, ze dne 18. 10. 2017
Dotčené předpisy:
§ 262 odst. 4 obch. zák. ve znění od 31. 12. 2001
§ 369 odst. 1 obch. zák. ve znění od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2013
§ 369a obch. zák. ve znění od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 4 372 128 Kč, a to jako smluvního úroku z prodlení z důvodu prodlení žalované s úhradou ceny za dílo podle smlouvy uzavřené mezi v záhlaví uvedeným úpadcemdlužníkem, tehdy s firmou RENSTAV - sStavební činnost s. r. o. (dále též jen „úpadce“) jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil k odvolání žalobce rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 12. 2014, č. j. 14 C 244/2014-209, v části výroku o věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 4 219 925 Kč (první výrok), a ve zbývajícím rozsahu žalované částky, tj. stran 152 203 Kč, tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna tuto částku zaplatit žalobci do majetkové podstaty úpadcedlužníka (druhý výrok). Žalobci pak uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku 323 321 Kč (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle něhož dne 29. 7. 2009 byla mezi úpadcem jako „vítězem veřejné zakázky“ a žalovanou uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo úplatné provedení stavebních úprav za účelem zateplení objektu žalované (dále též jen „smlouva“). Pro případ prodlení kterékoliv smluvní strany s plněním peněžitého závazku dle smlouvy byl v článku XIV bodu 14.5 sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % z neuhrazené části peněžitého závazku za každý den prodlení. V článku VI bodu 6.4 bylo přitom ujednáno, že „každá dílčí i konečná faktura bude mít splatnost 45 kalendářních dnů ode dne jejího řádného předání objednateli“. Dne 31. 10. 2009 vystavil úpadce za provedené práce fakturu č. 690126 znějící na částku 4 570 539 Kč splatnou dne 15. 12. 2009 a dne 2. 12. 2009 vystavil fakturu č. 690176 znějící na částku 7 493 048 Kč splatnou dne 16. 1. 2010. Tyto faktury žalovaná hradila s prodlením, jehož důvodem bylo opožděné poskytnutí peněžních prostředků ze strany poskytovatele dotace, ze které byl projekt částečně financován. Dopisem ze dne 9. 9. 2010 vyzval úpadce žalovanou k úhradě „smluvní pokuty za opožděné plnění úhrady daňových dokladů ve výši 4 372 128 Kč“. Dopisem ze dne 13. 9. 2010 jí pak sdělil, že s odkazem na ústní jednání s jejím ředitelem se rozhodl neuplatnit vůči ní úhradu smluvní pokuty dle smlouvy o dílo ve výši 4 372 128 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 191 871 Kč za opožděné plnění splatných daňových dokladů. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. MSPH 98 INS 18655/2012-A-28, bylo rozhodnuto o úpadku zhotovitele, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Ten dopisem ze dne 9. 10. 2013 žalovanou vyzval k úhradě smluvního úroku z prodlení ve výši 4 372 128 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, jenž ujednání o výši úroku z prodlení vyhodnotil s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), z důvodu nepřiměřenosti. Především však usoudil, že ujednání o smluvní výši úroku z prodlení je neplatné již proto, že v režimu občanského zákoníku není vůbec přípustné. Zdůraznil, že žalovaná jako příspěvková organizace zřízená územní samosprávnou jednotkou (Karlovarským krajem) není podnikatelem, vzhledem k § 262 odst. 4 větě druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), tedy nese odpovědnost za porušení svých povinností ze závazku podle občanského zákoníku, podle jeho § 517 odst. 2, který má podle judikatury Nejvyššího soudu kogentní povahu a vylučuje tedy, aby výše úroku byla dohodnuta jinak, než stanoví prováděcí právní předpis. To podle jeho názoru platí i pro závazkové vztahy vzniklé v době od 1. 1. 2005, tedy poté, co bylo do obchodního zákoníku vloženo ustanovení § 369a. Dovodil, že toto ustanovení zapovídá sjednat nižší úrok z prodlení, než je stanoven předpisy občanského práva, což patrně nevylučuje možnost sjednat úroky vyšší, nicméně jde-li o odpovědnost za prodlení osoby, jež není podnikatelem, brání možnosti sjednat vyšší než zákonný úrok z prodlení ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobci při absenci platného ujednání o vyšším úroku z prodlení přísluší úrok z prodlení v zákonné výši, uzavřel však, že v rozsahu, v němž se vztahuje k faktuře č. 690126, je toto právo promlčeno. Konstatoval, že na této faktuře, vystavené za zdanitelné plnění uskutečněné dne 31. 10. 2009, byl jako datum splatnosti uveden den 15. 12. 2009 (v souladu s bodem 6.4 smlouvy stanovujícím splatnost 45 kalendářních dní ode dne řádného předání faktury objednateli). Zatímco podle soudu prvního stupně započala promlčecí lhůta běžet právě až od smluvené splatnosti a žaloba podaná dne 15. 12. 2013 byla tedy podána v poslední den promlčecí lhůty, podle soudu odvolacího je takovýto postup určení počátku běhu lhůty nesprávný, neboť nejde o lhůtu určenou ve smlouvě, nýbrž závislou na výzvě věřitele (na vyhotovení faktury) dle § 340 odst. 2 obch. zák. a § 392 odst. 1 obch. zák. se tedy neuplatní. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“), odvolací soud usoudil, že počátek běhu promlčecí lhůty nelze stanovit ke dni splatnosti, nýbrž ke dni, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat, za který má den po uskutečnění zdanitelného plnění, tj. den 1. 11. 2009. Dovodil, že uplynula-li od vzniku nároku na zaplacení částky vyúčtované předmětnou fakturou promlčecí lhůta, došlo i k promlčení práva na úroky z prodlení s placením této částky, a přiznal proto žalobci zákonný úrok z prodlení pouze ve vztahu ke druhé z uplatněných faktur.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to výslovně „v plném rozsahu do všech jeho výroků“.
Přípustnost dovolání a jeho důvodnost dovolatel spatřuje v celkem šesti v dovolání vymezených okruzích, v nichž se podle jeho názoru odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena; jde o posouzení platnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení, posouzení přiměřenosti jeho výše, kvalifikaci ujednání v článku 14.5 smlouvy o dílo, posouzení právního postavení žalované, posouzení počátku běhu promlčencí dobylhůty a přiznání náhrady nákladů řízení.
Dovolatel prosazuje názor, že § 369a odst. 1, 4 obch. zák. je vůči ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. ustanovením speciálním, jež v závazkových vztazích mezi subjekty uvedenými v jeho prvním odstavci odchylné sjednávání výše úroků z prodlení umožňovalo, a to za podmínky, že smluvní ujednání nebylo zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli. Argumentuje ve prospěch závěru, že toto ustanovení se vztahuje též na žalovanou, třebaže jde o příspěvkovou organizaci „územně – správního celku“. Má za to, že otázku přiměřenosti sjednané výše úroku z prodlení odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Prosazuje též názor, že dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož strany neměly možnost sjednat si úrok z prodlení odchylně od jeho zákonné výše, měl respektovat projevenou vůli smluvních stran zajistit plnění peněžní povinnosti ze smlouvy akcesorickou povinností k zaplacení další procentuálně určené částky a ujednání v článku 14.5 smlouvy posoudit jako ujednání o smluvní pokutě. Vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu opomněl vyložit výraz užitý ve smlouvě komplexně, nejen podle slovního vyjádření, a že nerespektoval zásadu preference výkladu právního úkonu jakožto platného. Odvolací soud měl pochybit též v tom, že shledal jako konformní situaci, v níž jeden subjekt obchodního závazkového vztahu kombinuje výhody silnější i slabší smluvní strany; takovou kumulaci má dovolatel za nepřípustnou pro porušení zásady rovného postavení stran. V otázce promlčení dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyšel z předpokladu, že doba splatnosti nebyla ve smlouvě stanovena, a vztáhl na věc závěry R 10/2014, ačkoliv splatnost ceny byla stanovena v článku 6.4 smlouvy o dílo. Argumentuje, že okamžik actio nata nastal až uplynutím lhůty 45 dní od doručení faktury, promlčecí doba začala běžet až tímto dnem a žaloba byla podána ještě v poslední den promlčecí lhůty. Konečně pak dovolatel vyjadřuje názor, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu též v otázce nákladů řízení, jestliže přiznal žalované jejich náhradu, ačkoliv ji měl vzhledem k okolnostem případu odepřít podle § 150 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a uložil žalované zaplatit mu částku 4 219 925 Kč a nahradit mu náklady řízení před soudy nižších stupňů a náklady dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejíchž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. k tomu závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem 154).
K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku o věci samé není dovolatel oprávněn, neboť mu jím byla přisouzena částka 152 203 Kč a v tomto rozsahu tedy bylo jeho žalobě vyhověno. Žádná újma, která by mohla být reparována dovolacím soudem, mu tak tímto výrokem způsobena nebyla. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné (podané osobou, která není k jeho podání oprávněna) podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Přípustnost dovolání není způsobilá otevřít dovolatelem předložená otázka, zda se pojem státní příspěvkové organizace podle § 369a odst. 1 obch. zák. vztahoval i na příspěvkové organizace vyšších územních samosprávných celků, neboť odvolací soud na řešení takové otázky své rozhodnutí nezaložil a není tudíž splněna podmínka vyplývající z § 237 o. s. ř., že jde o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí. Oproti tomu, co mu přičítá dovolatel, odvolací soud naopak vycházel implicite z toho, že § 369a obch. zák. se vztahoval i na žalovanou jako příspěvkovou organizaci samosprávné územní jednotky (kraje); v opačném případě by přeci neměl důvod se vztahem § 262 odst. 4 a § 369a obch. zák. zabývat. Nejvyšší soud k tomu pro pořádek podotýká, že dovolatel takové právní posouzení nezpochybňuje (naopak je prosazuje a zakládá na něm svou další argumentaci), správnost právního posouzení odvolacího soudu, podle něhož se § 369a obch. zák. vztahoval i na příspěvkové organizace samosprávných územních jednotek, tedy není v souzené věci otevřen dovolacímu přezkumu.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani otázka, zda je přípustné, aby určitý subjekt obchodněprávního vztahu současně požíval výhod dominantního kontrahenta, tj. silnější vyjednávací pozice v procesu uzavírání smlouvy, a výhod ochrany slabší smluvní strany v průběhu realizace závazku a následných vztahů odpovědnosti. Dovolatel zde nečiní nic jiného než že v rovině de lege ferenda polemizuje se samotnou koncepcí právní úpravy, nikoliv se způsobem, jakým odvolací soud tuto právní úpravu pro účely právního posouzení věci vyložil (jakým řešil relevantní otázky hmotného práva). Otázkou, kterou dovolatel otevírá, se odvolací soud nezabýval a zabývat neměl důvod; obchodní zákoník speciální postavení nepodnikatelů v závazkových vztazích zkrátka zakládal, a to bez ohledu na faktickou sílu jejich postavení při uzavírání smlouvy. Činí tak nakonec i nový kodex soukromého práva, zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, například v úpravě prodeje zboží v obchodě v §§ 2158 - 2174. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je přitom i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení tří otázek hmotného práva v něm otevřených, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí. V prvé řadě jde o otázku, zda bylo v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013 možno ve smluvním vztahu mezi podnikatelem a příspěvkovou organizací kraje sjednat smluvní výši úroku z prodlení (tj. o otázku vztahu § 262 odst. 4 a § 396a odst. 1, 4 obch. zák.), neboť tato otázka nebyla doposud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Dále se jedná o otázku výkladu smlouvy podle skutečné vůle smluvních stran a o otázku počátku běhu promlčecí lhůty, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
1) K otázce předpokladů pro aplikaci § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák.:
Podle § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák., ve znění účinném od 31. 12. 2001, smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Podle § 369 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001 (ve znění účinném od 1. 7. 2013 jde o větu první), je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Podle § 369a obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013, ve vztahu mezi podnikateli nebo ve vztahu mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi nebo podnikateli a státními příspěvkovými organizacemi, jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb, vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení stanovený předpisy práva občanského (§ 369) dnem následujícím po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty k placení ceny dodávky stanovenými smlouvou, jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 3 (odstavec 1). Věřitel má právo požadovat úroky z prodlení jenom v míře, v jaké splnil své zákonné a smluvní povinnosti a jestliže neobdržel dlužnou částku v době její splatnosti, ledaže dlužník není odpovědný za prodlení (odstavec 3). Dohoda stran odchylná od odstavců 2 a 3 a dohoda o výši úroku odchylná od výše stanovené předpisy práva občanského (§ 369), která je i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, praxi zavedenou mezi stranami a na obchodní zvyklosti zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli, je neplatná. Jestliže soud zjistí, že dohoda podle věty prvé je zneužívající a neexistuje objektivní důvod pro úpravu ve smlouvě odchylnou od odstavců 2 a 3 nebo o odchylné výši úroku, použijí se odstavce 2 a 3 a výše úroku stanovená předpisy obecného občanského práva; právo na náhradu škody podle § 369 odst. 2 není dotčeno (odstavec 4).
Podle ustanovení § 343a věty první obch. zák., ve znění novely provedené s účinností od 1. 7. 2013 zákonem č. 179/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dohoda o době plnění odchylující se od § 340 odst. 4 až 6 a dohoda o výši úroku z prodlení, je-li vůči věřiteli hrubě nespravedlivá, je neplatná.
Nejvyšší soud vysvětlil např. již v rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněném pod číslem 135/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. bylo převzato do právního řádu České republiky zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 1. 1. 2001 (současné podoby nabylo zákonem č. 501/2001 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, účinným od 31. 12. 2001), v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny. Současně byla zakotvena přednost úpravy občanského zákoníku pro úpravu společných závazků a odpovědnosti, jestliže stranou vztahu je nepodnikatel; tyto úpravy jsou totiž mírnější.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, uveřejněném pod číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 87/2009“), Nejvyšší soud uzavřel, že odpovědnost nepodnikatele, v tam souzené věci státní příspěvkové organizace, za prodlení s plněním peněžitého závazku vzniklého do 31. 12. 2004 se vzhledem k ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. řídí občanským zákoníkem a v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva. Nejvyšší soud přitom odkázal na svůj rozsudek ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný pod číslem 26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož právní věty povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí.
Zařazením ustanovení § 369a do obchodního zákoníku s účinností od 1. 1. 2005 [zákonem č. 554/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů], došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. 6. 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen „směrnice 2000/35/ES“).
Ustanovení § 369a obch. zák. (zrušené ke dni 1. 7. 2013 zákonem č. 179/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku nahrazení dosavadní směrnice 2000/35/ES novou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. 2. 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích) je ustanovením problematickým; zákonodárce je při převzetí úpravy směrnice vložil do obchodního zákoníku mechanicky, bez promítnutí jeho návazností do jiných, věcně souvisejících ustanovení. To byl nakonec důvod, proč byl rozsudek sp. zn. 32 Odo 873/2006, řešící závazkový vztah vzniklý v době do 31. 12. 2004, přijat k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou, která dosah jeho závěrů omezovala právě jen na závazky vzniklé do 31. 12. 2004.
Klíčem k řešení ne zcela jasného vztahu mezi tímto ustanovením a ustanovením § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. je jeho eurokonformní výklad. Jeho se dovolává též dovolatel, ve své argumentaci však opomíjí teleologii směrnice 2000/35/ES, v jejímž světle je třeba vnímat též smysl a účel ustanovení § 369a odst. 1, odst. 4 obch. zák.
Směrnice 2000/35/ES v odstavci 16 preambule zdůrazňuje, že opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnohých členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé (mimo jiné) vzhledem k nízkým úrokům z prodlení, a je nezbytné změnit tento trend a zajistit takové důsledky opožděné platby, které od takového chování odrazují. V odstavci 19 se pak deklaruje, že tato směrnice by měla zakázat zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele. V článku 3 pod rubrikou „Úrok z prodlení v případě opožděné platby“ směrnice se v odstavci 1 členským státům ukládá zajistit, že věřitel má právo na úrok z prodlení, pokud splnil své smluvní a zákonné povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, s výjimkou případu, kdy za takové prodlení není dlužník odpovědný [písm. c)], a že výše úroku z prodlení v případě opožděné platby (“zákonná sazba“), kterou je dlužník povinen zaplatit, je součtem úrokové sazby pro hlavní refinanční operace použité Evropskou centrální bankou během její poslední hlavní refinanční operace, provedené před první kalendářním dnem daného pololetí („referenční sazba“) a nejméně sedmi procentních bodů („navýšení“), pokud není ve smlouvě uvedeno jinak [písm. d) věta první]. V odstavci 3 bylo členským státům uloženo (mimo jiné) stanovit, že dohoda o důsledcích opožděné platby, která není v souladu s odst. 1 písm. b) až d) a odstavcem 2, není vymahatelná nebo zakládá nárok na náhradu škody, jestliže po zvážení všech okolností případu, včetně poctivých obchodních zvyklostí a povahy zboží, je tato dohoda výrazně v neprospěch věřitele. Při určení, zda se jedná o dohodu výrazně v neprospěch věřitele, bude mimo jiné vzato v úvahu, zda má dlužník objektivní důvody odchýlit se od odst. 1 písm. b) až d) a odstavce 2. Je-li taková dohoda shledána hrubě nespravedlivou, použijí se zákonná ustanovení, pokud vnitrostátní soud nestanoví jiné podmínky, které jsou spravedlivé.
Soudní dvůr Evropské unie pak vyložil v rozsudku ze dne 15. 12. 2006 ve věci C-256/15, Nemec, uveřejněném v elektronické Sbírce rozhodnutí (dostupném také na adrese http://curia.europa.eu Chyba! Odkaz není platný.), že směrnice 2000/35/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu právnímu ustanovení, které stanoví, že narostlé, avšak nezaplacené úroky z prodlení přestanou plynout, když jejich částka dosáhne výše jistiny (pravidlo ne ultra alterum tantum). Přitom s odkazem na svou dosavadní judikaturu zdůraznil, že směrnice neprovádí úplnou harmonizaci veškerých pravidel týkajících se opožděných plateb v obchodních transakcích, konkrétně neharmonizuje veškeré aspekty týkající se úroku z prodlení. Směrnice totiž v článku 3 upravuje pouze některé z těchto aspektů, a sice právo požadovat v případě opožděné platby úrok z prodlení, datum, k němuž je tento úrok splatný, úrokovou sazbu, právo věřitele žádat náhradu škody týkající se nákladů na vymáhání vynaložených v důsledku opožděné platby, jakož i důsledky používání zjevně zneužívajících smluvních podmínek vůči věřiteli. Naproti tomu neupravuje pravidla týkající se období, po které běží úroky z prodlení, nebo maximální částky těchto úroků. Členské státy tudíž mohou upravit tuto otázku, avšak s výhradou, že neporuší cíle sledované směrnicí a nezbaví směrnici jejího užitečného účinku. Soudní dvůr zdůraznil, že cílem směrnice je především odradit od opožděných plateb, zejména zamezením tomu, aby tyto opožděné platby byly finančně přitažlivé pro dlužníka, a chránit věřitele proti takovým opožděním. Dovodil, že pravidlo ne ultra alterum tantum může tím, že limituje částku úroku z prodlení výší jistiny, omezit odrazující účinek spojený s platbou těchto úroků, uzavřel však, že takové limitování nevede ke zpochybnění cíle ochrany věřitelů sledovaného směrnicí 2000/35/ES ani ke zbavení této směrnice jejího užitečného účinku. Nemá za následek takové omezení částky úroků z prodlení, aby zbavilo podstaty právo věřitele domáhat se takových úroků v případě opožděné platby stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. a) až c) této směrnice nebo zbavilo tyto úroky veškeré odrazující funkce vůči dlužníkovi.
Z citovaného rozhodnutí Soudního dvora vyplývá, že směrnice, jejímž účelem byla ochrana věřitele v obchodním styku proti opožděným platbám, upravila pouze právo požadovat v případě opožděné platby úrok z prodlení, datum, k němuž je tento úrok splatný, úrokovou sazbu, právo věřitele žádat náhradu nákladů vynaložených na vymáhání opožděné platby a důsledky používání zjevně zneužívajících smluvních podmínek vůči věřiteli. Věřiteli tak muselo být zásadně zachováno právo na úrok z prodlení minimálně ve výši požadované směrnicí, tj. sedm procent z dlužné částky ročně zvýšené o repo sazbu stanovenou českou centrálnínárodní bankou (což bylo v české právní úpravě ve vazbě na § 517 odst. 2 obč. zák. a § 369 obch. zák. promítnuto do § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, zrušeného ke dni 1. 1. 2014). Ostatní pravidla byla ponechána na národní úpravě, za splnění podmínky, že neporuší cíle sledované směrnicí a nezbaví směrnici jejího užitečného účinku.
Směrnice se tedy ve vztahu k právu na úrok z prodlení a k jeho výši omezila pouze na stanovení pravidel pro určení výše zákonného úroku z prodlení a prosazení takové úpravy v právních řádech členských států, jíž by bylo zamezeno případům, kdy by dohoda smluvních stran zmírňující úrok z prodlení oproti zákonem stanovené výši či dokonce právo na úrok z prodlení zcela vylučující zneužívajícím způsobem znevýhodňovala věřitele.
V souladu s tím § 369a odst. 4 obch. zák., byť jeho věta první zmiňuje obecně dohodu o výši úroku odchylnou od výše stanovené předpisy práva občanského, míří výslovně právě jen na takovou dohodu, která je zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli. Že takovou dohodou nemůže být dohoda o úroku z prodlení vyšším, než je stanoven předpisy práva občanského, je nabíledni. To nakonec zcela bezpečně vyplývá též z dikce věty druhé, podle níž v případě, že dohoda podle věty prvé je zneužívající a neexistuje objektivní důvod pro úpravu ve smlouvě o odchylné výši úroku, použije se výše úroku stanovená předpisy obecného občanského práva.
Ustanovení § 369a odst. 4 obch. zák. tak v souladu s pokynem obsaženým ve směrnici 2000/35/ES nečiní nic jiného, než že zakazuje zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele, tj. prohlašuje za neplatné neopodstatněné, zneužívající (hrubě nespravedlivé) smluvní ujednání o nižším než zákonném úroku z prodlení. Možnost sjednání vyššího úroku z prodlení, než je stanoven zákonem, nevylučuje ani nepovoluje; k této otázce se pravidlo v něm obsažené prostě nevztahuje. Ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák., v důsledku něhož, tak jak je vykládáno ustálenou soudní praxí, nemůže být v případě, že je dlužník nepodnikatelem, sjednán úrok z prodlení ve výši odchylné od výše zákonné vůbec, se účelu směrnice 2000/35/ES realizovanému prostřednictví § 369a obch. zák. v žádném ohledu nepříčí (neporušuje cíle sledované směrnicí a nezbavuje směrnici jejího užitečného účinku). Jestliže dle judikatury Soudního dvora není v rozporu s cílem směrnice omezit v určitých případech celkovou sumu úroků z prodlení, tím spíše nemůže být v rozporu s jejím cílem úprava obsažená § 262 odst. 4 obch. zák., která do směrnicí stanovených parametrů úroků z prodlení vůbec nezasahuje.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že ustanovení § 369a odst. 4 obch. zák. zapovídá (zásadně) sjednat nižší úrok z prodlení, než je stanoven předpisy občanského práva, což nevylučuje možnost sjednat úroky vyšší, nicméně jde-li o odpovědnost za prodlení osoby, jež není podnikatelem, brání možnosti sjednat vyšší než zákonný úrok z prodlení ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.
Lze tedy k této otázce uzavřít, že vložením ustanovení § 369a do obchodního zákoníku se na působnosti (aplikovatelnosti) ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. vůči nepodnikatelským subjektům, na něž se vztahoval § 369a obch. zák., ničeho nezměnilo a že tudíž i pro závazky podléhající režimu obchodního zákoníku vzniklé v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013 se uplatní závěry R 87/2009, podle nichž odpovědnost nepodnikatele za prodlení s plněním peněžitého závazku se vzhledem k § 262 odst. 4 věty druhé obch. zák. řídí občanským zákoníkem a v takovém případě nemůže být výše úroků z prodlení dohodnuta v jiné výši, než stanoví předpisy občanského práva.
V této otázce je tedy právní posouzení odvolacího soudu správné a dovolání je v tomto rozsahu nedůvodné.
Dovolatel má pravdu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení této otázky v intencích judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu překvapivé, Nejvyšší soud však neshledává věcný důvod, proč by měl z takové procesní vady vyvozovat v souzené věci důsledky. O skutkový stav věci tu nešlo a dovolatel měl příležitost snést příslušnou právní argumentaci v dovolání, čehož vyčerpávajícím způsobem využil.
Jestliže se dovolateli nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož dohoda o smluvním určení výše úroku z prodlení nebyla v daném případě přípustná vůbec, nemůže založit přípustnost dovolání otázka přiměřenosti výše sjednané sazby, jíž se odvolací soud zabýval toliko podpůrně a na jejímž řešení tedy jeho rozhodnutí (vzhledem k správnosti jeho primárního důvodu) nezávisí a není tudíž splněn jeden z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř.
2) K otázce výkladu smlouvy:
Dovolatel důvodně vytýká odvolacímu soudu, že v otázce, jaký právní instrument strany v článku XIV bodu 14.5 smlouvy o dílo sjednaly, vyšel toliko z toho, jak jej strany ve smlouvě samy pojmenovaly, a při právním posouzení věci se spokojil bez dalšího se závěrem, že vzhledem ke statutu žalované jako nepodnikatele nemohl být platně sjednán úrok z prodlení vyšší než zákonný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, která se promítla též v judikatuře Nejvyššího soudu, akcentuje jako základní princip výkladu smluv, reflektující autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011). Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy Ústavní soud shledává rozporným s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformním.
Podle ustálené judikatury je přitom text smlouvy toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386).
To, že strany způsob zajištění peněžitých závazků sjednaný ve výši 0,5 % z neuhrazené části peněžitého závazku za každý den prodlení označily ve smlouvě za úrok z prodlení, nemusí ještě bez dalšího nutně znamenat, že bylo jejich skutečnou vůlí sjednat zajištění právě prostřednictvím úroku z prodlení, vzhledem k odlišnostem tohoto právního institutu od smluvní pokuty. V poměrech souzené věci přitom nelze přehlédnout zejména již učiněné skutkové zjištění o následném chování smluvních stran (§ 266 odst. 3 obch. zák.), totiž že úpadce vyzval žalovanou k úhradě „smluvní pokuty“ a po jednání s jejím ředitelem jí oznámil, že se rozhodl neuplatnit vůči ní úhradu „smluvní pokuty dle smlouvy o dílo ve výši 4 372 128 Kč“ a (vedle toho) „zákonný úrok z prodlení ve výši 191 871 Kč“ za prodlení s plněním téže povinnosti. Je nutno náležitě vyhodnotit, zda interpretační význam formálního označení sankce ve smluvním ujednání v poměrech souzené věci skutečně převažuje nad zjevným úmyslem stran dosáhnout určitého výsledného efektu, tj. sjednat peněžitou sankci pro případ peněžitého prodlení. Při výkladu je třeba vycházet z předpokladu racionálních aktérů, u kterých je nutno předpokládat, že chtěli dosáhnout spíše platného ujednání, nežli neplatného. Za situace, kdy sjednání smluvní peněžité sankce za prodlení s peněžitým plněním i vůči nepodnikateli není právním řádem reprobováno, naopak, je obecně připuštěno v podobě smluvní pokuty, nelze bez dalšího kvalifikovat takové ujednání jako neplatné pouze proto, že jej strany označily jako ujednání o úroku z prodlení.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné ujednání neobstojí jako platně sjednaný úrok z prodlení, měl se v intencích požadavku na maximální šetření vůle smluvních stran (na její respektování, je-li to možné) zabývat otázkou, zda toto ujednání nelze posoudit jako ujednání o smluvní pokutě. Neučinil-li tak, odchýlil se od shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je neúplné (pro závěr o neplatnosti ujednání postrádá dostatečnou oporu) a tudíž nesprávné a dovolání je tak v tomto rozsahu nejen přípustné, ale též důvodné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
3) K určení počátku běhu promlčecí doby-lhůty ohledně zákonného úroku z prodlení:
Podle § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Podle § 392 odst. 1 věty první obch. zák. u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).
Při určení počátku běhu promlčecí doby-lhůty (ve vztahu k úroku z prodlení z částky vyúčtované fakturou č. 690126) odvolací soud vycházel mechanicky z R 10/2014, jehož závěry se vztahují k situaci, v níž splatnost ceny za dílo nebyla mezi stranami vůbec (jakkoliv) sjednána, a spojil okamžik počátku běhu lhůty s prvním dnem, kdy mohl úpadce po uskutečnění svého plnění vystavit fakturu a vyzvat tak žalovanou k zaplacení ceny za dílo. Přehlédl však, že v souzeném případě nejde o případ, kdy mezi stranami žádná dohoda o splatnosti neexistuje. Strany ve smlouvě (v jejím bodě 6.4) sjednaly lhůtu splatnosti faktury v délce 45 dní ode dne jejího řádného předání objednateli. K ujednání o lhůtě v délce 45 dní odvolací soud při určení počátku běhu promlčecí doby-lhůty vůbec nepřihlédl, přestože je ve svém rozhodnutí zmiňuje. Je přitom zřejmé, že má-li promlčecí doba-lhůta počít běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u soudu, nelze od této lhůty abstrahovat. Uplatnil-li by žalobce svou pohledávku hned následujícího dne poté, kdy mohl o plnění žalovanou požádat, aniž vyčkal uplynutí dohodnuté 45denní lhůty splatnosti, bylo by právo uplatněno předčasně a žaloba by nemohla být úspěšná. Není proto možné, aby již od tohoto okamžiku zároveň běžela promlčecí doba-lhůta.
Opačné pojetí by ze své podstaty vedlo ke zcela absurdním důsledkům. Pokud by totiž strany ve smlouvě sjednaly splatnost například v délce pěti let od doručení faktury, pak by došlo k uplynutí promlčecí doby-lhůty (byť počítané již ode dne, kdy věřitel poprvé mohl dlužníka o plnění požádat), ještě před tím, než by žalobce vůbec kdy mohl žalobu na zaplacení úspěšně podat. Není tedy správným právním posouzením věci, spojil-li odvolací soud počátek běhu promlčecí doby-lhůty již s okamžikem, kdy mohl věřitel dlužníka o plnění vystavením faktury požádat, za situace, kdy byla mezi stranami sjednána určitá splatnost této faktury. Odvolací soud se tím odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5143/2008, podle jehož závěrů při určení počátku běhu promlčecí doby-lhůty je k době, kdy bylo poskytnuto plnění, nutno připočítat ve smlouvě sjednanou (v tam souzené věci 30-ti denní) lhůtu pro splatnost pohledávky.
Především však odvolací soud přehlédl názor přijatý velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, podle něhož ujednání o tom, že objednatel je povinen zaplatit smluvní cenu na účet zhotovitele do 14 dnů po vystavení daňového dokladu, je případem smluvního ujednání o splatnosti ponechané na vůli věřitele a promlčecí doba - lhůta běží ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. ode dne takto objednatelem stanovené splatnosti.
I v této otázce je tedy právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. V důsledku toho je pak již bezpředmětné zabývat se též otázkou možného nového běhu promlčecí doby-lhůty v důsledku uznání dluhu.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé neobstojí, bylo by nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se dovoláním v té části, v níž dovolatel napadá závislý výrok o nákladech řízení.
Protože právní posouzení, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, je nesprávné a protože s ohledem na výsledky dovolacího přezkumu podmínky pro změnu tohoto rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto výroku zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části, Nejvyšší soud proto v této části zrušil i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-