// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 07.06.2016
Nepřiznání smluvní pokuty pro rozpor se zásadou poctivého obchodního styku
K nepřiznání smluvní pokuty z důvodu podle § 265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu.
V případě, že je vymáhaná smluvní pokuta, která byla sjednána jako přiměřená, ovšem narostla do výše přesahující jistinu z důvodu trvání prodlení dlužníka, neshledává Nejvyšší soud důvody pro odepření práva na smluvní pokutu pro rozpor se zásadou poctivého obchodního styku. Dožadování se uhrazení smluvní pokuty, jejíž jinak přiměřená výše narostla výlučně z důvodu prodlení dlužníka se splněním smluvní povinnosti, nelze považovat za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku, pokud smluvní pokuta plní v daném případě zejména svou sankční funkci. Je totiž třeba přisvědčit, že kromě preventivní a motivační funkce má smluvní pokuta samozřejmě i funkci sankční.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, ze dne 4. 4. 2016
Dotčené předpisy: § 265 obch. zák.
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobkyně, MIGO s.r.o. jako zhotovitelka, uzavřela dne 24. února 2004 se žalovanou jakožto objednatelkou smlouvu o dílo č. 031120, jejímž předmětem bylo zajištění dodávky rozvaděčů včetně zapojení nových rozvaděčů na stávající elektrické vývody, případně potřebné výměny elektroinstalace v objektu bagetárny. V této smlouvě si smluvní strany mimo jiné ujednaly smluvní pokutu pro případ nedodržení termínu splatnosti ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení. Dílo bylo předáno dne 24. února 2004 a fakturou č. 0005 ze dne 23. února 2004 se splatností 8. března 2004 byla žalované vyúčtována částka 109 470,60 Kč.
Tato částka spolu se smluvní pokutou od 8. března 2004 do 31. ledna 2005 v celkové výši 185 004 Kč byla předmětem sporu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/2004. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2011 uložil žalobkyni povinnost zaplatit částku 289 549,73 Kč, zamítl žalobu v rozsahu částky 4 924,87 Kč (představující smluvní pokutu za 8. března 2004) a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2012 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 117 717,31 Kč s úrokem z prodlení, změnil v rozsahu 171 832,42 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 3414/2012, bylo dovolání právní předchůdkyně žalobkyně zamítnuto. Na základě pravomocného rozsudku odvolacího soudu žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně dne 4. července 2012 spornou částku, zahrnující cenu díla ve výši 44 505,60 Kč a smluvní pokutu ve výši 73 211,71 Kč.
Následně právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k doplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 44 505,60 Kč od 1. září 2008 do zaplacení, tedy do 4. července 2012. V penalizační faktuře č. 0021 splatné dne 1. srpna 2012 vyčíslila smluvní pokutu na částku 312 207 Kč. Tuto pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně MIGO s.r.o. smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. srpna 2012 postoupila na žalobkyni LINDASTAV s.r.o. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dne 14. srpna 2012. Ani po výzvě žalobkyně ze dne 17. srpna 2012 žalovaná smluvní pokutu neuhradila.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2014, č. j. 56 Cm 177/2012-121, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 312 207 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 2. srpna 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a stanovil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 123 203,20 Kč (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, č. j. 4 Cmo 223/2014-145, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení 312 207 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 149 616,50 Kč (výrok pod bodem II) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 39 520,60 Kč (výrok pod bodem III).
Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení není nepřiměřená. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně zneužívá ujednání o smluvní pokutě na úkor žalované a že takové jednání odporuje zásadě poctivého obchodnímu styku. Proto nárok žalobkyně ve smyslu § 265 obchodního zákoníku nemůže požívat právní ochrany. Tento závěr odvolací soud odůvodnil tím, že žalobkyně požaduje smluvní pokutu za prodlení s úhradou ceny, která byla předmětem déletrvajícího soudního sporu. Tato cena byla vyúčtována fakturou č. 0005 ze dne 23. února 2004, splatnou dne 8. března 2004 a znějící na částku 109 470,60 Kč. Soudem přiznaná částka byla žalovanou zaplacena dne 4. července 2012. Smluvní pokuta za prodlení s úhradou faktury č. 0005 ze dne 23. února 2004 již zcela postrádá zajišťovací charakter nároku na zaplacení ceny díla, navíc mnohonásobně převyšuje oprávněnou výši plnění. Jde již pouze o přesun finančních prostředků žalované na žalobkyni.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním do všech výroků z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, kterou dovolatelka blíže specifikuje.
Nesprávný je dle dovolatelky závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobkyně nemůže požívat právní ochrany pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zcela opomněl sankční funkci smluvní pokuty a bezdůvodně upřednostnil její zajišťovací funkci. Sankční funkce smluvní pokuty je funkcí základní, kdy je jejím účelem donutit dlužníka pod hrozbou finančního postihu plnit své závazky.
Dovolatelka rozporuje i závěr odvolacího soudu o rozhodující povaze toho, že výše smluvní pokuty mnohonásobně přesahuje výši plnění z předmětné faktury, neboť konečná výše je způsobena délkou prodlení žalované.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěr odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a dobrými mravy. Judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy je možno použít i pro rozhodování o výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.
Při rozhodování o tom, zda přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty v žalované výši, je nezbytné posuzovat jak platnost ujednání o smluvní pokutě v souvislosti s přiměřeností výše sjednané smluvní pokuty. Je třeba zabývat se i skutečností, zda je výkon práva na zaplacení smluvní pokuty je v posuzovaném případě v souladu se zásadou poctivého obchodního styku či nikoli.
Konstantní judikatura Nejvyššího soudu stojí na tom, že smluvní pokutu nelze považovat na za nepřiměřenou jen z důvodu délky trvání prodlení s plněním povinnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2004, č. j. 33 Odo 588/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013). Tato judikatura se shoduje v závěru, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty.
Dále je namístě odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, pod označením 81/2010, v němž Nejvyšší soud judikoval, že ujednání o smluvní pokutě v obchodně právních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2012 (dále jen obč. zák.) pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodně právních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty.
Obdobně je možné nazírat na aplikaci § 265 obch. zák. K nepřiznání smluvní pokuty z důvodu pod § 265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou stranu. V případě, že je vymáhaná smluvní pokuta, která byla sjednána jako přiměřená, ovšem narostla do výše přesahující jistinu z důvodu trvání prodlení dlužníka, neshledává Nejvyšší soud důvody pro odepření práva na smluvní pokutu pro rozpor se zásadou poctivého obchodního styku. Dožadování se uhrazení smluvní pokuty, jejíž jinak přiměřená výše narostla výlučně z důvodu prodlení dlužníka se splněním smluvní povinnosti, nelze považovat za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku, pokud smluvní pokuta plní v daném případě zejména svou sankční funkci. Je totiž třeba přisvědčit žalobkyni, že kromě preventivní a motivační funkce má smluvní pokuta samozřejmě i funkci sankční.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, účelem smluvní pokuty je sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009). Již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy ujednání o smluvní pokutě zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany. Na danou věc je možné vztáhnout i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006, podle kterého není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadou poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit samo toto jednání a musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož jednání žalobkyně, jímž požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty, nesměřuje k poškození dlužníka ze strany věřitele. Skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhá výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, není zneužitím práva.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s dovolatelkou, že odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, nelze vztáhnout na daný případ. Jak správně dovolatelka uvádí, dovolací soud se v této věci zabýval souběhem smluvní pokuty a úroků z prodlení.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu dle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-