// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 26.04.2016
Odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu
Ani v případě odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku neplatnosti právního úkonu dle ustanovení § 268 obch. zák. nemusí škoda vzniknout jednorázově (již v okamžiku učinění neplatného právního úkonu), nýbrž škodný následek příčiny (neplatnosti právního úkonu) se může projevovat i postupně nebo až v běhu času. Aplikace ustanovení § 384 obch. zák. v takovém případě není vyloučena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3658/2015, ze dne 9. 2. 2016
Dotčené předpisy:
§ 268 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 384 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku. Škoda měla úpadkyni vzniknout v důsledku neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000, kterou uzavřel žalovaný s úpadkyní v rozporu se zákonem. Ušlý zisk je rozdílem mezi cenou za dílo dle předmětné smlouvy a cenou díla dohodnutou ve čtyřech smlouvách o dílo uzavřených dne 24. října 2001 mezi úpadkyní a jejím subdodavatelem, který měl pro úpadkyni za úplatu dílo provést. Žalovaný způsobil neplatnost smlouvy o dílo uzavřené mezi ním a úpadkyní zadáním veřejné zakázky v rozporu se zákonem.
Okresní soud v Příbrami rozhodl rozsudkem (prvním ve věci) ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vzhledem k ustanovení § 268 a § 273 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a k dohodě o narovnání uzavřené mezi účastníky dne 13. září 2001 již v této době existovaly důvodné pochybnosti o platnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi úpadkyní a žalovaným. Úpadkyně měla podle soudu prvního stupně s ohledem na § 384 odst. 1 obch. zák. zvážit uzavření smluv se svým subdodavatelem. Úpadkyně si musela být vědoma, že nebude moci požadovat náhradu škody, neboť byly dány liberační důvody na straně žalovaného.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, potvrdil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastníci uzavřeli dne 2. srpna 2000 smlouvu o sdružení k zajištění výstavby tří bytových domů. Žalovaný učinil dne 30. srpna 2000 úpadkyni nabídku formou výzvy jednomu zájemci k podání nabídky podle § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“). Žalovaný jako objednatel uzavřel dne 26. října 2000 s úpadkyní jako zhotovitelkou smlouvu o dílo podle § 536 obch. zák., jejímž předmětem byl závazek zhotovitelky provést pro žalovaného výstavbu 162 bytových jednotek a technické infrastruktury za cenu 162 890 749 Kč bez DPH. Dne 13. září 2001 uzavřeli účastníci dohodu o narovnání vzájemných vztahů, z níž vyplývá, že účastnící jsou si vědomi existence smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 a úpadkyně bude nadále zhotovitelkou výstavby, pokud výběr zhotovitelky nebude zpochybněn a předmětná smlouva o dílo zůstane v platnosti. Úpadkyně začala za účelem splnění závazku z předmětné smlouvy o dílo vstupovat do smluvních vztahů se svými obchodními partnery (subdodavateli). Dne 24. října 2001 uzavřela úpadkyně za účelem splnění závazku ze smlouvy o dílo uzavřené se žalovaným čtyři smlouvy o dílo se společností INVESTA Příbram a.s., která pro ni měla zajistit výstavbu předmětných bytových domů za cenu 133 644 259 Kč bez DPH. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže přezkoumal postup žalovaného při zadávání této veřejné zakázky a svým rozhodnutím č. j. S 002-R/02-VP/140/Ná ze dne 22. února 2002 uložil zadavateli (žalovanému) pokutu za závažné porušení § 3 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek. Toto závažné porušení spočívalo v tom, že žalovaný uzavřel smlouvu o dílo jiným způsobem než na základě veřejné soutěže, aniž byly splněny podmínky zákona o zadávání veřejných zakázek. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž poukázal na § 70 zákona o zadávání veřejných zakázek, který vyslovuje absolutní neplatnost veřejné zakázky uzavřené v rozporu s tímto zákonem.
Podle shodného názoru soudů obou stupňů, vycházejícího z citovaného rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 22. února 2002, zavinil neplatnost smlouvy o dílo žalovaný, když při zadávání veřejné zakázky učinil výzvu jednomu zájemci k podání nabídky podle § 50 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, aniž byly k takovému postupu splněny zákonné podmínky. Tím došlo k porušení cit. zákona, podle jehož ustanovení § 70 je smlouva uzavřená v rozporu s tímto zákonem neplatná. Za této situace byla podle odvolacího soudu na místě aplikace § 268 obch. zák. upravujícího povinnost toho, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Při posuzování tohoto liberačního důvodu na straně žalovaného vyšel odvolací soud i ze skutkových zjištění, která učinil z dohody o narovnání ze dne 13. září 2001 uzavřené mezi účastníky. Z jejího obsahu, zejména ze znění článku II. odstavce 2, podle něhož „za předpokladu, že nebude zpochybněn výběr zhotovitele (generálního dodavatele) na výstavbu tří bytových domů ve znění smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 a tato smlouva zůstane v platnosti, tj. úpadkyně bude nadále zhotovitelkou výstavby, tak jak je uvedeno ve výše uvedené smlouvě, souhlasí s postupem a vyrovnáním vzájemných vztahů dle čl. IV.“ dovodil, že v době jejího uzavření úpadkyně již nebyla v otázce platnosti smlouvy o dílo v dobré víře, jelikož již v této době existují důvodné pochybnosti o její platnosti a to s ohledem na výběr zhotovitele veřejné zakázky. Z těchto důvodů a v tomto čase s ohledem na ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. měla proto úpadkyně podle odvolacího soudu zvažovat uzavření smluv o dílo s třetí osobou – subdodavatelem. Pokud tak dne 29. října 2001, tj. více jak měsíc po uzavření dohody o narovnání, učinila, musela si proto být vědoma podnikatelského rizika, že nebude moci po žalovaném náhradu škody požadovat. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně proto uzavřel, že na straně žalovaného je dán liberační důvod dle § 268 obch. zák.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2006, č.j. 29 Co 533/2005-91, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. dubna 2005, č.j. 15 C 104/2004-64, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud při posuzování otázky, jak je třeba vyložit vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu a ke kterému okamžiku ji vztáhnout, nepostupoval podle ustanovení § 268 obch. zák., pokud závěr o existenci liberačního důvodu založil na pochybnosti a (nikoli vědomosti) poškozeného (úpadkyně) o neplatnosti smlouvy o dílo, kterou navíc nevztahoval k okamžiku její účinnosti (tedy k okamžiku jejího vzniku), nýbrž ji spojoval až s časově následným uzavřením dohody o narovnání. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platily i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem i rozsudek soudu prvního stupně.
Okresní soud v Příbrami následně rozhodl (v pořadí druhým ve věci) mezitimním rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 15 C 55/2008-167, o tom, že základ nároku je opodstatněný. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009, č. j. 29 Co 93/2009-195, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je nutno prokázat, kdo způsobil neplatnost smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000, zda úpadkyni vznikla škoda ve formě ušlého zisku a zda je dána příčinná souvislost mezi neplatností smlouvy a vzniklou škodou.
Okresní soud v Příbrami rozhodl (v pořadí třetím) rozsudkem ve věci ze dne 26. září 2013, č. j. 15 C 55/2008-481, tak, že žalobě vyhověl co do částky 5 805 469,60 Kč s úrokem ve výši 3,5% z prodlení od 23. listopadu 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl co do částky 23 441 020,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5% od 23. listopadu 2002 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit znalečné (výrok III.), o povinnosti žalovaného zaplatit znalečné (výrok IV.), o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok V.) a o nákladech řízení mezi účastníky (výrok VI.).
Soud prvního stupně dospěl ke stejným skutkovým zjištěním, která učinil v původním řízení, a jsa vázán závazným právním názorem dovolacího soudu uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, dospěl k závěru, že časovým okamžikem relevantním pro posouzení existence liberačního důvodu podle § 268 obch. zák. je v souzeném případě okamžik uzavření smlouvy podle § 44 odst. 1 občanského zákoníku.
Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou, kdy došlo ke vzniku škody, a ztotožnil se s argumentací žalobce, že ušlý zisk v případě aplikace § 268 obch. zák. vzniká jednorázově, a to již v okamžiku učinění neplatného právního úkonu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud je smlouva od počátku absolutně neplatná, jako tomu bylo v souzeném případě, pak již v okamžiku uzavření takové smlouvy je prakticky jisté, že na základě takové smlouvy nemůže být realizován žádný zisk. Vzhledem k tomu, že vzájemné sliby účastníků předmětné smlouvy o dílo jsou pro nedodržení předchozího postupu protiprávní, je jisté, že nemohou být splněny. Od okamžiku uzavření smlouvy je tak podle soudu prvního stupně jisté, že nebude realizován žádný zisk, a proto škoda – ušlý zisk vzniká okamžikem uzavření absolutně neplatné smlouvy.
Pro stanovení výše ušlého zisku nechal soud prvního stupně vypracovat znalecký posudek. Přiklonil se přitom ke způsobu stanovení výše zisku podle plnění v jednotlivých letech a předpokládaných nákladů na realizaci díla. Míra zisku stanovená znaleckým posudkem odpovídá obvyklé procentní výši zisku z výnosu stavebních podniků dosahovaných v době, kdy mělo být dílo úpadkyní zhotoveno.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. září 2013, č. j. 15 C 55/2008 - 481, podali oba účastníci odvolání. Žalobce je směřoval proti výrokům III, IV. a VI. tohoto rozsudku a žalovaný proti výrokům I. a IV., V. a VI.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. září 2013, č. j. 15 C 55/2008-481, ve výrocích I. a VI. a ve výrocích III., IV. a V. jej změnil. Ve výroku II. zůstal rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. září 2013, č. j. 15 C 55/2008-481, nedotčen.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a řízení, které mu předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci.
Stran otázky, který časový okamžik je rozhodný pro posouzení existence liberačního důvodu, odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že žalobce nemůže požadovat ušlý zisk z neplatného právního úkonu, a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ušlý zisk v případě aplikace § 268 obch. zák. vzniká jednorázově v okamžiku učinění neplatného právního úkonu. V daném případě podle odvolacího soudu nelze aplikovat ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. Okamžik vědomí úpadkyně o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 26. října 2000 je podle odvolacího soudu odvozen od datace dopisu úpadkyně (24. července 2001), v němž je potvrzeno, že úpadkyně obdržela stanovisko zástupce žalovaného a informace k čerpání dotací z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení, včetně informací (metodického pokynu a důvodové zprávy), z nichž úpadkyně podle žalovaného nabyla vědomost o neplatnosti předmětné smlouvy o dílo. Toto stanovisko mohlo podle odvolacího soudu vzbudit v úpadkyni pochybnost o platnosti smlouvy o dílo, nikoli však vědomí o její neplatnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které směřoval proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku v části, v níž odvolací soud potvrdil výrok I. a výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně a v části, kterou změnil výrok IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Jako dovolací důvod uvádí dovolatel nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
První otázkou, která podle dovolatele zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je otázka, ve kterém okamžiku dochází ke vzniku škody ve formě ušlého zisku způsobené uzavřením neplatného právního úkonu ve smyslu § 268 obch. zák. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že škoda v takovém případě vzniká vždy jednorázově ke dni uzavření neplatného právního úkonu a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se zabývají definicí ušlého zisku, např. na rozhodnutí ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008. Podle dovolatele nemůže vzniknout škoda tomu, kdo sice neodpovídá za to, že uzavřel neplatnou smlouvu, ale sám by nebyl schopen z neplatné smlouvy splnit, pokud by byla uzavřena platně. Podle dovolatele z provedeného dokazování vyplývá (a žalobce to ani nikdy nezpochybňoval), že úpadkyně nepředpokládala zhotovení díla z předmětné neplatně uzavřené smlouvy prostřednictvím svých zaměstnanců a vlastních kapacit. Úpadkyni tedy mohla vzniknout škoda až uzavřením smlouvy se svým subdodavatelem (společností INVESTA Příbram a.s.), tedy 24. října 2001.
Druhou otázkou je podle dovolatele otázka, zda se na poškozeného, jemuž hrozí škoda ve formě ušlého zisku vzniklá podle ustanovení § 268 obch. zák., vztahuje prevenční povinnost ve smyslu § 384 obch. zák. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu chybný právní názor, že v daném případě je ustanovení § 384 obch. zák. neaplikovatelné. Podle dovolatele pro uvedený druh škody (ušlý zisk) neplatí výjimka z aplikace předmětného ustanovení a poškozený je povinen činit vše proto, aby hrozící škodu odvrátil či alespoň zmírnil. Závěr odvolacího soudu odporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1087/2006, podle nějž pozdější vědomost poškozeného o neplatnosti právního úkonu může mít význam při posuzování příčinné souvislosti mezi způsobením neplatnosti právního úkonu a vznikem škody.
Třetí otázkou, která podle dovolatele zakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je otázka, zda lze seznámení s metodickým pokynem státního fondu popisujícím případy obcházení právního předpisu považovat za skutkovou okolnost, která je způsobilá učinit závěr o možném důvodu neplatnosti právního úkonu. Dovolatel odvolacímu soud vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 268 a § 384 odst. 1 obch. zák., protože znalost takového metodického pokynu nepovažoval za skutkovou okolnost, na jejímž základě by úpadkyně učinila závěr o možném důvodu neplatnosti právního úkonu, ani se nezabýval možnou vědomostí účastníka o vzniku škody a s tím související vědomostí o vzniku prevenční povinnosti dle ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud pochybil, neboť z prokazatelné znalosti úpadkyně o existenci metodického pokynu nedovodil vědomost o neplatnosti předmětné smlouvy o dílo.
Pro případ, že se dovolací soud ztotožní se závěrem odvolacího soudu ohledně řešení první otázky, vznesl dovolatel čtvrtou otázku, a to zda vzniká-li zhotoviteli škoda dle ustanovení § 268 obch. zák. ve formě ušlého zisku již ke dni uzavření neplatné smlouvy o dílo, je potřeba stanovit výši ušlého zisku postupem podle ustanovení § 381 obch. zák. Za předpokladu, že zhotovitel sám nebyl schopen sjednané plnění zajistit vlastními kapacitami a předpokládal plnění prostřednictvím subdodavatelů, aniž by s nimi uzavřel smlouvy do okamžiku, kdy se o neplatnosti uzavřené smlouvy o dílo dozvěděl. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, neboť výši ušlého zisku měl stanovit postupem podle ustanovení § 381 obch. zák.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl dovoláním napaden, zrušil a aby ve smyslu ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, a to v jeho výrocích I. a IV. až VI.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry učiněnými odvolacím soudem ohledně první a druhé otázky nastolené dovolatelem. Ke třetí otázce žalobce uvedl, že její zodpovězení je při zodpovězení první otázky bez právního významu, neboť škoda vznikla již uzavřením smlouvy o dílo a eventuální pozdější vědomost je v případě škody ve formě ušlého zisku irelevantní. Ohledně čtvrté otázky formulované dovolatelem žalobce uvedl, že znalec vyčíslil výši škody podle § 381 obch. zák. jako obvyklý ušlý zisk a nikoli jako skutečný ušlý zisk. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Čtvrtá otázka vymezená dovolatelem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji dovolatel předložil pouze pro případ, že dovolací soud shledá správným závěr odvolacího soudu o tom, že škoda ve smyslu ustanovení § 268 obch. zák. vzniká ke dni uzavření neplatné smlouvy.
Rovněž třetí otázka formulovaná dovolatelem v jeho dovolání neotvírá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil v rozhodnutí sp.zn. 32 Odo 1087/2006 ze dne 26. března 2008, skutečnou vědomost o neplatnosti právního úkonu, totiž vědomost o tom, že nastala skutečnost způsobilá založit neplatnost právního úkonu, nelze vykládat ani jako utvoření právního závěru (vlastní právní kvalifikace) poškozeného o neplatnosti právního úkonu, tím méně pak jako seznámení poškozeného s metodickým pokynem či právním stanoviskem jakéhokoliv správního či jiného orgánu (obdobně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3473/2009).
V otázkách okamžiku vzniku škody (ve formě ušlého zisku) v důsledku neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 268 obch. zák. a aplikovatelnosti prevenční povinnosti podle ustanovení § 384 obch. zák. je dovolání přípustné dle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.].
Podle ustanovení § 268 obch. zák. kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).
Podle ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. osoba, které hrozí škoda, je povinna s přihlédnutím k okolnostem případu učinit opatření potřebné k odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění. Povinná osoba není povinna nahradit škodu, která vznikla tím, že poškozený tuto povinnost nesplnil.
Podle ustanovení § 384 odst. 2 obch. zák. povinná strana má povinnost nahradit náklady, které vznikly druhé straně při plnění povinnosti podle odstavce 1.
Jedním z obecných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, v případě odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 268 obch. zák. mezi neplatností právního úkonu a vznikem škody. Pokud by škoda, byť ve formě ušlého zisku, měla vzniknout jednorázově již v okamžiku učinění neplatného právního úkonu (jak uzavřel odvolací soud, aniž tento závěr jakkoliv odůvodnil), pak by v rámci příčinné souvislosti časově spadal vjedno okamžik vzniku příčiny (neplatnosti právního úkonu) a jejího následku (vzniku škody), což nemá oporu ani v právních předpisech ani v judikatuře Nejvyššího soudu a ani v logice institutu příčinné souvislosti. Tato kauzalita ani v případě odpovědnosti za škodu dle ustanovení § 268 obch. zák. nemusí působit jen v jednom okamžiku, nýbrž následek příčiny se může projevovat i postupně nebo až v běhu času (srov. např. rozhodnutí zveřejněné pod č. R 7/1992 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1946/2000 ze dne 24. května 2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1817/2011 ze dne 12. června 2013).
Tento závěr otevírá řešení i pro otázku aplikovatelnosti ustanovení § 384 obch. zák. o prevenční povinnosti. Uvedl-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, že „aplikace ustanovení § 384 odst. 1 obch. zák. je neaplikovatelná“ (aniž vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl), pak zřejmě vyšel z toho, že v případě jednorázového vzniku škody k okamžiku učinění neplatného právního úkonu zde není žádný časový prostor mezi příčinnou a následkem, tedy ani pro plnění povinností k odvrácení škody. Protože ze shora uvedených důvodů tato konstrukce neobstojí, není žádné překážky pro aplikaci ustanovení § 384 obch. zák. i v této věci, tedy v případě škody vzniklé v důsledku neplatnosti právního úkonu.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně závislých výroků); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-