// Profipravo.cz / Obchodní závazkové vztahy 09.08.2006
K jednostranné změně výše úrokové sazby ze smlouvy o úvěru
Pokud je ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích, a je stanoven (anebo je určitelný) i den rozhodný pro změnu výše úrokové sazby, potom změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy (co do výše úroků), nýbrž jde jen o určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu.
Uvedený závěr se ale neuplatní, není-li splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové sazby vázán na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria. V takovém případě je pro změnu původně určené výše úroků nezbytná změna smlouvy, ke které může dojít pouze v důsledku shodného projevu vůle smluvních stran.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1000/2004, ze dne 31. května 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. R. B., proti žalované Československé obchodní bance, a. s., o zaplacení částky 851.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 119/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, takto:
I. Dovolání proti rozsudku ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, se v rozsahu, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. června 2002, č.j. 16 C 119/2001-60, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 851.320,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 6. února 2001 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že 6. srpna 1996 byla mezi A. L., s. r. o. (dále jen „společnost“) a I. a P. b., a. s. (dále jen „banka“) uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě banka poskytla společnosti dlouhodobý úvěr ve výši 8,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Společnost se ve smlouvě o úvěru zavázala k placení úroku ve výši „bazické sazby IPB + 5% ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly úvěrové podmínky I. a P. b., a. s. pro úvěry podnikatelům, podle kterých je „bazická sazba IPB úrokovou sazbou stanovovanou ústředím IPB nepravidelně, s přihlédnutím k vývoji diskontní sazby, vývoji úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a k ceně vlastních zdrojů, přičemž je vyhlašována ve veřejných sdělovacích prostředcích“ (článek 29). Pro případ změny úrokové sazby v důsledku změny bazické sazby smluvní strany neuzavírají dodatek ke smlouvě o úvěru a tuto změnu je oprávněna uskutečnit banka i v průběhu trvání smlouvy (článek 28). Obdobná ustanovení o způsobu určení výše a o změně „bazické sazby IPB“ jsou obsažena též v podmínkách banky pro úvěry podnikatelům, které nabyly účinnosti 1. října 1998 a které byly společností rovněž akceptovány. Dodatkem ze dne 15. prosince 1998 smluvní strany změnily smlouvu o úvěru mimo jiné co do výše úroku z úvěru, s tím, že nadále jejich výše odpovídala „bazické sazbě IPB + 3,7% ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“, a dalším dodatkem ze dne 30. března 2000 byla výše úroku stanovena tak, že odpovídá „referenční sazbě IPB + 6,3%“.
Odkazuje na ustanovení § 497 a § 502 odst. 1 obch. zák. a vycházeje ze skutečnosti, že v období let 1996 - 2001 byla výše „bazické sazby IPB“ stanovována a ke dni 6. srpna 1996 činila 12,3 %, soud prvního stupně uzavřel, že výhrada žalovaného o neplatnosti smlouvy o úvěru (a jejích dodatků), v části pojednávající o výši úroků, není opodstatněná.
Přitom akcentoval, že k datu podpisu smlouvy o úvěru (tj. ke dni 6. srpna 1996) byla „bazická sazba IPB“ určena a její výše činila 12,3 %. Ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru, podle něhož výše úroků z úvěru bude činit „bazickou sazbu + 5 %“, tak shledal zcela určitým a umožňujícím jednoznačné určení výše úroků „okamžitě po podpisu smlouvy“. Oproti mínění žalobce soud prvního stupně uzavřel, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., když k okamžiku podpisu smlouvy o úvěru byl obsah celé smlouvy kompletně určen a neposkytoval prostor pro jakékoli další „dodatečné určení“.
Dále soud prvního stupně zkoumal, zda banka byla oprávněna výši úroků z úvěru měnit, aniž by docházelo k této změně souhlasným projevem obou smluvních stran. Argumentuje ustanovením § 493 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a článkem 28 úvěrových podmínek I. a P. b., a. s. pro úvěry podnikatelům (které byly součástí smluvních ujednání stran), soud prvního stupně zdůraznil, že „dlužník projevil svůj souhlas s tím, aby za určitých podmínek docházelo v budoucnu ke změně obsahu sjednaného závazkového vztahu bez nutnosti projevu jeho dalšího souhlasu, a to v části týkající se úroků z poskytnutého úvěru“. Jelikož uvedené podmínky (viz článek 29) pro takové rozhodování banky vymezily rámec daný objektivně limitujícími faktory představovanými proměnnými ekonomickými veličinami - „diskontní sazbou, úrokovou sazbou na trhu mezibankovních depozit a cenou vlastních zdrojů“ - soud prvního stupně dospěl k závěru, že banka byla - na základě předem vymezených kritérií - oprávněna měnit výši úroků.
Z obdobných důvodů jako u smlouvy o úvěru vyhodnotil soud prvního stupně jako platné rovněž oba její dodatky (prvním z nich byla mimo jiné změněná úroková sazba tak, že k bazické sazbě bylo přičítáno 3,7 %, a podle druhého 6,3 %), s tím, že v případě druhého dodatku a v něm užitého pojmu „referenční sazba“ za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. dovodil, že jde o synonymum k termínu „bazická sazba“.
Pakliže žalobce (jeho právní předchůdkyně) hradil úroky z poskytnutého úvěru na základě platných smluvních ujednání, nevzniklo žalované na jeho úkor bezdůvodné obohacení, jehož vrácení je předmětem řízení, pročež neshledal žalobou uplatněný požadavek důvodným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 13 Co 148/2003-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odkazuje na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav, podrobil odvolací soud přezkumu právní závěr soudu prvního stupně o platnosti „ujednání o úrocích z poskytnutého úvěru“.
Odvolací soud akcentoval, že smluvní strany určily úroky z úvěru způsobem, podle něhož jejich výše sestávala z pevné složky (z procenta z poskytnutého úvěru) a z variabilní složky (tzv. „bazické sazby“), jejíž výše se odvíjela od ukazatelů uvedených v článku 29 úvěrových podmínek (byla stanovena „ústředím“ IPB, a. s. nepravidelně s přihlédnutím k vývoji diskontní sazby, vývoji úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a k ceně vlastních zdrojů). Jelikož kritéria pro určení výše úrokové sazby byla v době uzavření smlouvy právní předchůdkyni žalobce známa, přičemž neumožňovala bance bazickou sazbu stanovit libovolně, shledal ujednání o úrocích platným, a to i pokud jde o stanovení výše úroku „do budoucna“, když i pro tento případ byla banka vázána „stanovenými smluvními ukazateli“. Přitakal rovněž soudu prvního stupně v jeho závěru, že podstatným - co do řešení otázky platnosti dohody o výši úroku - je, že v době uzavření smlouvy „bazická sazba“ stanovena byla (a byla známa a zjistitelná), jakož i v tom, jak vyložil druhý dodatek ke smlouvě o úvěru co do užití pojmu „referenční sazba“, jenž považoval za totožný s „bazickou sazbou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, považuje toto rozhodnutí za po právní stránce zásadně významné, když „řeší v rozporu s hmotným právem právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, totiž, zda výši úroků lze platně sjednat jako součet „bazické sazby IPB a určitého procenta ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků“, když smlouva o úvěru údaj o výši bazické sazby neobsahuje. Dovolatel namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel zdůrazňuje, že dokazováním bylo zjištěno, že výše úroků nebyla ve smlouvě o úvěru určena (sjednána) a že proměnlivý prvek (bazická sazba) určující úrok (jeho výši) nebyl stanoven tak, aby nezávisel jenom na vůli banky. Závěry soudů obou stupňů, podle nichž ke dni uzavření smlouvy o úvěru „bazická sazba“ existovala a činila 12,3 %, považuje pro rozhodnutí věci za irelevantní, když „podstatné a rozhodující je pouze a jenom to, že výše „bazické sazby není obsahem smlouvy a smlouvou stanovena nebyla“. Nelze-li výši „bazické sazby“ ze smlouvy zjistit - pokračuje dovolatel - je ujednání o výši úroků neurčité.
Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že výše „bazické sazby“ se „od žádných ukazatelů neodvíjela“, nýbrž byla stanovena „jedním účastníkem právního vztahu zcela jednostranně a na vůli druhého účastníka nezávisle“, přičemž nebyla vyhlašována ani ve veřejných sdělovacích prostředcích. Polemizuje rovněž s „tvrzením soudu“, že všechna kritéria pro určení výše úrokové sazby (vývoj diskontní sazby, vývoj úrokových sazeb na trhu mezibankovních depozit a cena vlastních zdrojů) byla právní předchůdkyni žalobce známa (k ceně vlastních zdrojů přitom uvádí, že je důsledkem nejen kvality hospodaření, obchodní strategie, ale i důsledkem vnitřního rozhodovacího procesu), a vyjadřuje názor, že nejde o kritéria určující objektivně (nezávisle na účastnících) výši úrokové sazby, nýbrž o veličiny, k nimž měla banka při stanovení „bazické sazby“ pouze přihlížet.
Co do možnosti měnit obsah sjednaného závazkového vztahu bez souhlasu druhé strany smlouvy dovolatel namítá, že občanský zákoník takovou možnost v případě smlouvy o úvěru, jež je upravena výlučně obchodním zákoníkem, nestanoví, pročež „jedinou možností bylo využití ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., ke kterému však nedošlo“. Ke změně výše úroků (výše „bazické sazby“) pak cestou dodatků ke smlouvě o úvěru nemohlo dojít, když „nelze měnit něco, co není smlouvou stanoveno (určeno)“.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožňuje a vyslovuje názor, že „nemá po právní stránce již zásadní význam“, když jde o případ „starého data“.
S přihlédnutím k tomu, že dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud především tím, zda dovolání je přípustné proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam tak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr, od kterého nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo v § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (k tomu srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolacími námitkami zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o úvěru (v části týkající se výše úroků), Nejvyšší soud nepovažuje za po právní stránce zásadně významný, když jednak postrádá potřebný judikatorní přesah (je významný právě a jen pro projednávanou věc), jednak není rozporný s hmotným právem (s ustanovením § 502 obch. zák., ve spojení s výkladovými pravidly obsaženými v ustanoveních § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák.). Přitom stanovení úrokové sazby způsobem „bazická sazba“ (ta činila dle výše uvedených skutkových závěrů ke dni uzavření smlouvy 12,3 %) zvýšená o 5 % ročně ze zůstatku poskytnutých peněžních prostředků je - i podle přesvědčení Nejvyššího soudu - zcela určitým a pochybnosti nevzbuzujícím ujednáním o způsobu stanovení výše úroků. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu výhrady dovolatele, že věc měla být posuzována podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., jelikož tato je založena na předpokladu, že výše úroků (popř. způsob jejich určení) nebyla ve smlouvě o úvěru dohodnuta. Z téhož důvodu je pro řešení otázky přípustnosti dovolání nevýznamná argumentace dovolatele, podle níž nelze měnit něco (výši úroků - výši „bazické sazby“), co není smlouvou stanoveno (určeno), když předpoklad, na němž je tato výhrada založena (a z něhož vychází), naplněn není.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud shledává - a potud má dovolání žalobce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné - v řešení otázky, zda a za jakých podmínek lze ve smlouvě o úvěru dohodnout, že smluvní strana (zde úvěrující banka) může (bez dohody s úvěrovým dlužníkem) změnit výši úroků z poskytnutého úvěru.
Jelikož vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejsou u dovolání, jež je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., právně významné, když tento dovolací důvod lze použít jen u dovolání, jehož přípustnost vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. již proto nemůže být dán.
Nejvyšší soud tak při dalších úvahách vychází ze skutkového závěru soudů nižších stupňů, že „bazická sazba“ ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. k 6. srpnu 1996) činila 12,3 %, jehož správnost - jak je odůvodněno výše - dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné (§ 502 odst. 1 obchodního zákoníku).
Ve smlouvě o úvěru může být úroková sazba určena buď konkrétní výší (tento případ je u úvěrů poskytovaných bankami spíše výjimečný) nebo způsobem stanovení její výše. Jde-li o posledně popsaný případ, je dále nezbytné rozlišovat, zda způsob stanovení výše úrokové sazby vychází jen z objektivních kritérií (nezávislých pouze na vůli některé ze smluvních stran - zpravidla banky) nebo zda byť jen jedno z těchto kritérií takovému požadavku nevyhovuje. Pokud je ve smlouvě o úvěru sjednán způsob určení výše úrokové sazby založený na objektivních kritériích, a je stanoven (anebo je určitelný) i den rozhodný pro změnu výše úrokové sazby, potom podle přesvědčení Nejvyššího soudu změna těchto kritérií nemá za následek změnu smlouvy (co do výše úroků), nýbrž jde jen o určení konkrétní výše úrokové sazby k rozhodnému datu. Shora uvedený závěr se ale neuplatní, není-li splněn předpoklad, podle něhož je způsob určení výše úrokové sazby vázán na objektivní (na vůli banky nezávislá) kritéria. V takovém případě je pro změnu původně určené výše úroků nezbytná změna smlouvy, ke které může dojít pouze v důsledku shodného projevu vůle smluvních stran.
Jak je zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, tzv. „bazická sazba IPB“, od které se odvíjela výše úroků, byla závislá na: a/ diskontní sazbě, b/ úrokových sazbách na trhu mezibankovních depozit a c/ ceně vlastních zdrojů. Soud prvního stupně tyto „proměnné ekonomické veličiny“ vyhodnotil jako „objektivně limitující faktory“; odvolací soud uzavřel, že šlo o kritéria neumožňující bance „stanovit bazickou sazbu libovolně“. Výše uvedené závěry, jež jsou podle přesvědčení Nejvyššího soudu stěžejní pro posouzení oprávněnosti postupu banky při určení „nové“ sazby úroků, pak soudy obou stupňů učinily, aniž v důvodech rozhodnutí jakkoli pojem „cena vlastních zdrojů“ vyložily, popř. objasnily, co představuje. Současně se nijak nevypořádaly s výhradami žalobce, že cenu vlastních zdrojů za objektivní (na bance nezávislý) ukazatel považovat nelze (viz jeho argumentace, že pod pojmem cena vlastních zdrojů si lze představit nejen „náklady na získání finančních prostředků, ale taktéž úhrady ztrát z jiných špatně realizovaných obchodů, úhrady za režijní náklady a kalkulovaný zisk“ - č.l. 72, a že cena vlastních zdrojů je důsledkem kvality hospodaření, obchodní strategie a vnitřního rozhodovacího procesu - č.l. 96).
Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož byla banka oprávněna „změnu uskutečnit“ bez uzavření dodatku ke smlouvě, vycházející z předpokladu, že „cena vlastních zdrojů“ je objektivním kritériem, je tak neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-