// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 18.12.2018
Lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku
I. Subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).
Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.
II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5859/2016, ze dne 19. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 258 o. z.
§ 259 o. z.
§ 3 odst. 2 písm. a) zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: věcná příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 59 C 70/2015-38, zamítl „žalobu“, kterou se navrhovatelka domáhala vyslovení neplatnosti bodu 15 odst. 2 usnesení členské schůze spolku Klub chovatelů naháčů ČR o. s. - nyní Klub chovatelů naháčů ČR z. s. (dále jen „spolek“) konané dne 22. 11. 2014 a rozhodnutí výboru spolku ze dne 20. 1. 2014 [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Rozhodnutím výboru spolku ze dne 20. 1. 2014 byla zrušena chovnost feny peruánského naháče, patřící navrhovatelce, a navrhovatelka byla podmínečně vyloučena ze spolku na dobu 3 let pro porušení bonitačního a zápisního řádu spolku.
2) Rozhodnutí výboru bylo navrhovatelce doručeno dne 21. 1. 2014.
3) Podle článku 6 písm. e) stanov spolku má člen právo „odvolat se proti rozhodnutí výboru klubu v neprospěch člena do 30 dnů od doručení, odvolání má odkladný účinek“.
4) Navrhovatelka proti rozhodnutí výboru podala dne 14. 2. 2014 odvolání.
5) Členská schůze spolku konaná dne 22. 11. 2014 rozhodla tak, že odvolání navrhovatelky nepřijala (usnesení členské schůze spolku, bod 15 odst. 2).
6) Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 19. 2. 2015 se navrhovatelka domáhá vyslovení neplatnosti rozhodnutí výboru a členské schůze.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – aniž se věcně zabýval návrhem – uzavřel, že návrh byl podán po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty zakotvené v § 259 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Navrhovatelka se s rozhodnutím výboru „fakticky seznámila“ dne 21. 1. 2014 a tříměsíční lhůta jí uplynula dne 22. 4. 2014. Na uvedeném nemůže podle soudu prvního stupně ničeho změnit ani skutečnost, že navrhovatelka se proti rozhodnutí výboru odvolala a samotný návrh k soudu podala až po vydání rozhodnutí o tomto odvolání. Subjektivní prekluzivní lhůta podle § 259 o. z. se totiž podáním odvolání nestaví.
Městský soud v Praze k odvolání navrhovatelky ve výroku označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že hmotněprávní podmínkou soudního přezkumu rozhodnutí spolku podle § 259 o. z. je „vyčerpání interního spolkového přezkumu, přesněji vyčerpání těch právních prostředků, které zákon, resp. spolkové stanovy žalobci k nápravě jím napadeného rozhodnutí poskytují“. Subjektivní tříměsíční prekluzivní lhůta tudíž běží od okamžiku, kdy se navrhovatelka dozvěděla o posledním rozhodnutí interního přezkumu spolku, kterým nebylo jejímu požadavku vyhověno.
V projednávané věci se navrhovatelka dozvěděla o rozhodnutí členské schůze o jejím odvolání dne 22. 11. 2014 a od tohoto dne jí také začala běžet tříměsíční lhůta k podání návrhu podle § 258 o. z. Jestliže návrh doručila soudu dne 19. 2. 2015, učinila tak před uplynutím zákonné tříměsíční lhůty a její návrh je třeba věcně projednat.
Proti usnesení odvolacího soudu podal spolek dovolání, maje je za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky počátku běhu lhůty určené ustanovením § 259 o. z. k uplatnění práva dovolat se neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku.
Dovolatel má za to, že rozhodnutím, jež může být v rozporu se zákonem či stanovami a jež může soud k návrhu podle § 258 o. z. přezkoumat, je pouze první rozhodnutí orgánu spolku, které tyto znaky naplňuje. Rozhodnutí vydané v rámci interního přezkumu tyto znaky nemůže naplnit, neboť jen přezkoumává ono první rozhodnutí a není tak rozhodnutím ve věci (nedeklaruje žádná práva a povinnosti).
Proto podle dovolatele musí lhůta 3 měsíců určená ustanovením § 259 o. z. běžet již od okamžiku, kdy se člen dozví o rozhodnutí, které je způsobilé být v rozporu se zákonem či stanovami, bez ohledu na to, zda interní předpisy spolku připouští vnitřní přezkum. Lhůta 3 měsíců, stejně jako roční lhůta, tedy běží vždy od rozhodnutí orgánu prvního stupně, a soud přezkoumává právě rozhodnutí orgánu prvního stupně, bez ohledu na to, jak rozhodl odvolací orgán spolku.
Interní přezkum spolku nemá vliv na běh prekluzivních lhůt stanovených zákonem; je pouze hmotněprávní podmínkou pro podání žaloby. Pokud by nebyl vyčerpán, soud žalobu zamítne. Je-li opravný prostředek k orgánu spolku podán, soud se bude včas podanou žalobou zabývat. Případné rozhodnutí „dovolacího“ orgánu spolku přijaté před tím, než soud rozhodne o žalobě, by mělo pouze „procesně právní důsledek“.
Výklad přijatý odvolacím soudem dovolatel považuje za extenzivní a odporující zákonu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Navrhovatelka má napadené rozhodnutí za správné, výklad přijatý soudem prvního stupně a předestíraný dovolatelem podle jejího přesvědčení odporuje ústavnímu principu spolkové autonomie. V jeho důsledku by byl v podstatě vyloučen interní spolkový přezkum rozhodnutí orgánů spolku. Poukazuje na komentářovou literaturu, stejně jako na dosavadní judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 3486/10) a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k zodpovězení otázky jím otevřené, dovolacím soudem doposud neřešené.
Podle § 258 o. z. každý člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany, může navrhnout soudu, aby rozhodl o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro jeho rozpor se zákonem nebo se stanovami, pokud se neplatnosti nelze dovolat u orgánů spolku.
Podle § 259 o. z. právo dovolat se neplatnosti rozhodnutí zaniká do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel o rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, nejpozději však do jednoho roku od přijetí rozhodnutí.
Ustanovení § 258 o. z. omezuje – stejně jako tak činil § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů – soudní přezkum platnosti rozhodnutí orgánů spolku pouze na ta rozhodnutí, jejichž platnost nelze podle stanov spolku napadnout u orgánu spolku. Zákon tak v souladu s principem spolkové autonomie (viz článek 20 Listiny základních práv a svobod) omezuje oprávnění soudu zasahovat do vnitřních poměrů spolku pouze na ta rozhodnutí, jejichž případnou nezákonnost (či rozpor se stanovami) nelze napravit uvnitř dotčeného spolku (prostřednictvím rozhodnutí některého z jeho orgánů).
Názor dovolatele, podle kterého soud přezkoumává vždy prvotní rozhodnutí orgánu spolku, bez ohledu na to, zda se člen spolku podle stanov může proti takovému rozhodnutí bránit u orgánu spolku, odporuje výslovnému znění § 258 o. z., jakož i ústavnímu principu spolkové autonomie, z něhož vyplývá (mimo jiné) i princip minimalizace soudních zásahů do vnitřních poměrů spolků.
Lze-li u soudu napadat (zásadně) pouze ta rozhodnutí orgánu spolku, která již nemohou být (podle stanov) přezkoumána orgánem spolku (tedy, jejichž nezákonnost či rozpornost se stanovami nemůže napravit sám spolek prostřednictvím rozhodnutí k tomu příslušného orgánu), pak subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti takového rozhodnutí podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět právě o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).
Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že mohla-li se navrhovatelka podle stanov spolku odvolat proti rozhodnutí výboru spolku k členské schůzi, pak u soudu mohla brojit toliko proti rozhodnutí členské schůze o jejím odvolání (nikoliv proti rozhodnutí výboru, které nesplňuje podmínku uvedenou v § 258 o. z.), a subjektivní lhůta pro napadení rozhodnutí členské schůze o jejím odvolání začala běžet v okamžiku, kdy se dozvěděla či mohla dozvědět o rozhodnutí členské schůze.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž správné. Přesto však neobstojí.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017).
S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.]; v podrobnostech srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3307/2016. Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení, jakož i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-