// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo 09.05.2018
Konkurenční doložka v pracovní smlouvě se statutárním orgánem
Za účinnosti ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. (tj. v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013) bylo možné v pracovněprávním vztahu vykonávat i obchodní vedení společnosti (s výjimkou účasti na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti a jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu), které je součástí výkonu funkce jejího statutárního orgánu; jinak však uvedené zákonné ustanovení na závěrech soudní praxe o nemožnosti výkonu činnosti statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) v pracovním poměru nic nezměnilo. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014, přijatá v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, která (opětovně) výkon obchodního vedení společnosti na základě pracovněprávních vztahů neumožňuje, pro uvedené pracovněprávní vztahy znamená, že tyto nemohou být nadále naplňovány, neboť zde není sjednaný druh práce, který může být vykonáván jako závislá práce v základním pracovněprávním vztahu. Na samotné existenci těchto pracovněprávních vztahů, jakož i na právech a povinnostech, které do té doby na jejich základě vznikly, však nová právní úprava nic nezměnila.
Rovněž se zaměstnancem, který současně vykonává funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem, bylo možné sjednat konkurenční doložku; práva a povinnosti, které v takovém případě pro zaměstnance a zaměstnavatele vyplývají z konkurenční doložky, neodpovídají právům a povinnostem fyzické osoby – statutárního orgánu (jeho člena) a obchodní společnosti ze zákazu konkurence. Platnost tohoto pracovněprávního úkonu se i v tomto případě posuzuje podle zákoníku práce a (jen) subsidiárně podle občanského zákoníku, popřípadě též podle obchodního zákoníku. Nedostatek souhlasu dozorčí rady zaměstnavatele ve smyslu § 66d odst. 3 obch. zák. nezpůsoboval neplatnost takové konkurenční doložky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 48/2017, ze dne 13. 2. 2018
Dotčené předpisy:
§ 19 písm. g) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 34 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 310 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 66d odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 66d odst. 3 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 66d odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obchodní společnosti a družstvo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 23. 2. 2015 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu 607 489 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 5. 2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2013 nastoupil u žalovaného do pracovního poměru ve sjednaném druhu práce generální ředitel. Vzhledem k tomu, že u žalovaného zastával vrcholnou manažerskou funkci, byla mezi účastníky dne 20. 8. 2013 uzavřena dohoda o konkurenční doložce ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 12 měsíců po skončení zaměstnání u žalovaného výkonu výdělečné činnosti v oblasti provozování veřejné drážní a silniční dopravy a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnout žalobci za každý měsíc plnění jeho závazku peněžité vyrovnání ve výši jednoho průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr žalobce skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru dnem 28. 2. 2014; v dohodě o rozvázání pracovního poměru se žalovaný zavázal „vypořádat veškeré vzájemné nároky, vyplývající z pracovní smlouvy, manažerské smlouvy a dohody o konkurenční doložce“. Po skončení pracovního poměru žalobce řádně plnil svůj závazek z dohody o konkurenční doložce, vzniklo mu proto právo na poskytnutí peněžitého vyrovnání poprvé za měsíc březen 2014, které mu podle dohody mělo být vyplaceno nejpozději do 30. 4. 2014; ke dni podání žaloby vzniklo žalobci právo na peněžité vyrovnání od března 2014 do prosince 2014, tj. za 10 měsíců. Vzhledem k tomu, že žalovaný přes opakované výzvy peněžité vyrovnání (s odkazem na rozpor dohody o konkurenční doložce s platnými právními předpisy a stanovami společnosti) žalobci nevyplatil, uplatnil žalobce (s ohledem na procesní ekonomii a promlčecí lhůty) nárok na peněžité vyrovnání za měsíc březen 2014.
Žalovaný se uplatněnému nároku bránil námitkou neplatnosti dohody o konkurenční doložce. Uvedl, že žalobce vedle funkce generálního ředitele, v níž v pracovněprávním vztahu vykonával činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti, byl současně v době od 30. 7. 2013 do 20. 2. 2014 předsedou představenstva žalovaného. Veškerá plnění poskytovaná žalovaným žalobci (včetně plnění z dohody o konkurenční doložce) proto podle stanov žalovaného [čl. 47 odst. 1 písm. o) a p)] vyžadovala ke své platnosti schválení dozorčí radou žalovaného, která však dohodu o konkurenční doložce ani poskytnutí peněžitého vyrovnání žalobci nikdy neschválila; dohoda o konkurenční doložce proto představuje neplatný právní úkon, který nemůže být podkladem pro jakékoli nároky žalobce. Pracovní smlouva a konkurenční doložka byly uzavřeny za účinnosti ustanovení § 66d odst. 1 obchodního zákoníku, které umožňovalo výkon činností spadajících do obchodního vedení společnosti zaměstnancem v pracovněprávním vztahu, který mohl být současně i statutárním orgánem společnosti; v době vzniku pracovního poměru žalobce byl proto souběh výkonu funkce předsedy představenstva a generálního ředitele přípustný. Dnem 1. 1. 2014, kdy nabyla účinnosti nová právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), která tento souběh nepřipouští, se pracovní poměr účastníků stal neplatným a současně zanikly (staly se neplatnými) též veškerá práva a povinnosti z neplatného pracovního poměru vyplývající, tedy i případný nárok na peněžité vyrovnání z konkurenční doložky.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 17 C 16/2015-67 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 80 150 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní poměr účastníků trval od podpisu pracovní smlouvy (31. 7. 2013) do 3. 3. 2014, kdy žalobce podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru. Při posuzování platnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013 zohlednil, že právní úprava platná v době podpisu pracovní smlouvy účastníků ze dne 31. 7. 2013 (§ 66d odst. 1 obchodního zákoníku) umožňovala souběžné vykonávání funkce generálního ředitele a funkce předsedy představenstva žalovaného, z hlediska její platnosti však považoval za podstatné, že dohodou bylo založeno právo člena představenstva, které nevyplývalo z vnitřního předpisu, právního předpisu ani smlouvy o výkonu funkce. Dohoda o konkurenční doložce měla být proto v souladu s čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného schválena dozorčí radou (čímž byla zajišťována kontrola nad plněními členům představenstva z důvodu možného střetu zájmů). „Ochranářská ustanovení“ zákoníku práce, jimiž žalobce argumentoval (§ 19 odst. 3 zákoníku práce), nepovažoval soud prvního stupně za „relevantní“, neboť žalobce se nacházel na nejvyšší pozici společnosti a „z tohoto titulu měl postavení a z něj plynoucí pravomoci, které řadovým zaměstnancům nenáleží“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 30 Co 187/2016-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 717 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Příkazské. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně (implicitně obsažený v odůvodnění jeho rozsudku) o neplatnosti dohody o konkurenční doložce. Na základě teleologického výkladu ustanovení § 66d odst. 3 obchodního zákoníku [s přihlédnutím k čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného] dovodil, že souhlas dozorčí rady je třeba k přiznání jakéhokoliv plnění (nejen mzdy a odměny z dohody) ve prospěch zaměstnance vykonávajícího obchodní vedení společnosti, který je současně členem představenstva (s výjimkou plnění vyplývajícího z právního předpisu, vnitřního předpisu nebo ze smlouvy o výkonu funkce); smyslem této právní úpravy je ochrana společnosti v případě střetu zájmů daného současným výkonem uvedených funkcí. Dozorčí rada měla proto schválit i dohodu o konkurenční doložce uzavřenou s žalobcem. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně o nepoužití ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce. Za nepřípadné označil argumenty žalobce o tom, že k plnění z konkurenční doložky se žalovaný zavázal v dohodě o rozvázání pracovního poměru, jestliže převzal závazek „vypořádat veškeré vzájemné nároky“, neboť takové ujednání nezakládá právo žalobce na konkrétní finanční plnění, jehož se domáhá; takovým „vypořádáním“ může být i to, že plnění je žalovaným odmítnuto z důvodu závěru o neplatnosti konkurenční doložky. Rovněž poukaz na věc M. R. projednávaný Městským soudem v Praze byl shledán nepřípadným, neboť v jeho případě se nejednalo o plnění ve prospěch zaměstnance, který byl současně členem statutárního orgánu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013. Oba soudy (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15) dospěly k závěru, že souběh funkcí člena představenstva žalovaného a generálního ředitele je přípustný. Pracovněprávní vztah (pracovní poměr), ve kterém žalobce vykonával funkci generálního ředitele a který podléhá režimu zákoníku práce „se vším všudy“, je proto třeba posuzovat samostatně (odděleně) od obchodněprávního vztahu, ve kterém žalobce vykonával funkci člena představenstva. Na dohodu o konkurenční doložce sjednanou při výkonu funkce generálního ředitele, která je „svébytným pracovněprávním institutem“, proto nemůže dopadat čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného, který se týká jen schvalování plnění příslušejících členu představenstva. Žalobcova konkurenční doložka žádným způsobem nevybočovala z obdobných konkurenčních doložek sjednávaných mezi žalovaným a jinými jeho vrcholnými vedoucími zaměstnanci (důkazní návrhy žalobcem k tomu navržené nebyly odvolacím soudem provedeny); to je zřejmé i z „mediálně známé kauzy“ bývalého personálního náměstka žalovaného M. R., jemuž bylo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze (č. j. 23 Co 406/2012-386) přiznáno peněžité vyrovnání z konkurenční doložky za 24 měsíců ve výši cca 8,5 mil. Kč. Dovolatel proto v případě posuzované dohody o konkurenční doložce, která podléhá výhradně pracovněprávním předpisům (nikoli předpisům obchodního práva nebo stanovám žalovaného), neshledává žádný z důvodů neplatnosti podle § 19 zákoníku práce. Povinné schválení dohody o konkurenční doložce nelze dovozovat ani z čl. 47 odst. 1 písm. p) stanov žalovaného, který se týká jen mzdy a odměny z dohody zaměstnanci, který činnost spadající pod obchodní vedení vykonává v pracovněprávním vztahu a který je současně členem představenstva společnosti; vyrovnání z konkurenční doložky představuje jiné plnění, než je mzda a odměna z dohody. Dovolatel nesouhlasil ani s tím, jak se odvolací soud vypořádal se závazkem žalovaného „vypořádat veškeré vzájemné nároky“ obsaženým v dohodě o rozvázání pracovního poměru; tento závazek nelze interpretovat jinak, než že se žalovaný přihlásil k závazku peněžité vyrovnání z konkurenční doložky žalobci vyplatit. Na základě uvedeného dovolatel shrnul, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení těchto otázek hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny: a) zda v případě souběžného výkonu funkcí předseda představenstva – generální ředitel se práva a povinnosti z výkonu těchto funkcí posuzují samostatně, b) zda konkurenční doložka sjednaná se zaměstnancem (generálním ředitelem) se v tomto případě posuzuje podle pracovněprávních předpisů, c) jak je třeba vyložit závazek jedné ze stran „vypořádat veškeré vzájemné nároky“ a d) zda pod pojem „mzda či odměna z dohody zaměstnanci“ lze podřadit pojem „peněžité vyrovnání z konkurenční doložky“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání žalobce za nepřípustné, neboť jím předestřené otázky hmotného práva byly dílem již dovolacím soudem vyřešeny, dílem nebyly pro rozhodnutí v posuzované věci významné. Dovolání nepovažuje ani za důvodné. Rozhodné podle něj není vyřešení žalobcem akcentované otázky přípustnosti souběžného výkonu funkcí, nýbrž to, zda dohodu o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013 lze považovat za platnou. Žalovaný nesouhlasí s „argumentační konstrukcí“ dovolatele o nutnosti izolovaného posuzování vzájemných práv a povinností účastníků v režimu obchodního zákoníku a v režimu zákoníku práce ani s tím, že je žalobci nutno přiznat přísnou pracovněprávní ochranu jako každému jinému zaměstnanci; taková argumentace není v souladu s ústavní maximou „vnitřní bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu“ ani s ustanovením § 66d odst. 2 obchodního zákoníku, ze kterého vyplývá, že ani podřízení činností obchodního vedení společnosti režimu zákoníku práce neznamená, že by se případná odpovědnost za škodu způsobená korporaci řídila zákoníkem práce. Výkon činnosti a plnění řídících povinností, které spadají pod pojem obchodního vedení, nemá podle žalovaného charakter závislé činnosti, a nejde proto o pracovněprávní vztah v pravém slova smyslu. Možné důvody neplatnosti nelze tedy omezit jen na ustanovení § 19 zákoníku práce jako lex generalis, ale je třeba se zabývat též ustanoveními obchodního zákoníku jako zákona speciálního. Soudy nižších stupňů tedy postupovaly správně, pokud dospěly k závěru, že ustanovení čl. 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného (které je přepisem § 66d odst. 3 obchodního zákoníku) musí být na plnění z konkurenční doložky aplikováno. Z „procesní opatrnosti“ žalovaný poukázal na to, že dohoda o konkurenční doložce nebyla projednána představenstvem žalovaného jako kolektivním orgánem, který rozhoduje o všech záležitostech; dovolatel proto překročil své oprávnění, pokud dohodu sjednal na základě vlastního rozhodnutí. Neplatnost dohody o konkurenční doložce dovozuje též ze skutečnosti, že dohoda byla za žalovaného podepsána podřízeným zaměstnancem žalobce I. V., tajemníkem generálního ředitele pověřeným řízením úseku výkonného ředitele pro personální záležitosti. Soudní praxe přitom konstantně zastává názor, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření dohody, která směřuje ke vzniku, změně nebo zániku pracovněprávního vztahu, jímž dohoda o konkurenční doložce je, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele činila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem dohody jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem „současně“ hájit své zájmy a zájmy společnosti; k tomuto střetu zájmů v daném případě došlo. Žalovaný proto uzavřel, že za situace, kdy dohoda o konkurenční doložce nebyla schválena, je toto ujednání neplatné (přinejmenším není účinné) a žalobou uplatněný nárok nevznikl; na tom nic nemění závazek žalovaného „vypořádat veškeré vzájemné nároky“ převzatý v dohodě o rozvázání pracovního poměru (žalovaný souhlasí s tím, jak se soudy s tímto závazkem vypořádaly).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce (zaměstnanec), který v době od 30. 7. 2013 do 20. 2. 2014 současně vykonával funkci předsedy představenstva žalovaného, na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2013 pracoval u žalovaného (zaměstnavatele) v pracovním poměru se sjednaným druhem práce generální ředitel, v rámci kterého vykonával činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti. V průběhu pracovního poměru účastníci dne 20. 8. 2013 uzavřeli dohodu o konkurenční doložce, ve které se žalobce zavázal, že se po dobu 12 měsíců po skončení zaměstnání u žalovaného zdrží výkonu výdělečné činnosti v oblasti provozování veřejné drážní a silniční dopravy, a žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnout žalobci za každý měsíc plnění jeho závazku peněžité vyrovnání ve výši jednoho průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 3. 3. 2014; v dohodě se žalovaný zavázal „ke dni skončení pracovního poměru vypořádat veškeré vzájemné nároky vyplývající z pracovní smlouvy, manažerské smlouvy a dohody o konkurenční doložce“. Po skončení pracovního poměru žalovaný žalobci peněžité vyrovnání podle uzavřené dohody o konkurenční doložce odmítl vyplatit.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, zda a za jakých podmínek je třeba k platnému sjednání konkurenční doložky se zaměstnancem, který vykonává v pracovněprávním vztahu činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti a který je současně statutárním orgánem zaměstnavatele – obchodní společnosti nebo jeho členem, předchozího souhlasu příslušného orgánu zaměstnavatele, a zda a jaký dopad na práva a povinnosti z konkurenční doložky má závazek zaměstnavatele převzatý při rozvázání pracovního poměru, že ke dni skončení pracovního poměru vypořádá „veškeré vzájemné nároky“ vyplývající z dohody o konkurenční doložce. Protože uvedené právní otázky dosud nebyly v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době sjednání sporné konkurenční doložky – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb. č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zák. práce“), za subsidiárního užití (srov. § 4 zák. práce) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník“), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“ nebo „obchodní zákoník“).
Byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku; peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti (srov. § 310 odst. 1 zák. práce). Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost (srov. § 310 odst. 2 zák. práce).
Právní vztah založený konkurenční doložkou se vyznačuje tím, že – byť konkurenční doložku zaměstnanec a zaměstnavatel sjednávají za jeho trvání – jeho obsah se naplňuje až po skončení pracovního poměru, kdy teprve nastupuje závazek zaměstnance zdržet se po určitou dobu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a vzájemný (synallagmatický) závazek zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku. Ke dni skončení pracovního poměru zde tedy nejsou (nemohou být) taková vzájemná práva a povinnosti z konkurenční doložky, která by měla povahu nároku (subjektivního práva, jehož uspokojení se lze domáhat u soudu). Zaváže-li se proto zaměstnavatel při skončení pracovního poměru – stejně jako v posuzovaném případě žalovaný v dohodě o rozvázání pracovního poměru – k tomu, že ke dni skončení pracovního poměru vypořádá „veškeré vzájemné nároky“ vyplývající z dohody o konkurenční doložce, nevyplývají z takového smluvního ujednání pro zaměstnavatele žádné povinnosti, neboť zaměstnanci ještě právo (tedy ani nárok) na poskytnutí přiměřeného finančního vyrovnání nevzniklo; obsah posuzovaného ujednání účastníků uzavřeného za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neodpovídá ani dohodě o změně obsahu závazku (privativní nebo kumulativní novaci) podle ustanovení § 1902 o. z. nebo dohodě o narovnání podle ustanovení § 1903 až 1905 o. z. a nelze na něj (s ohledem na absenci údajů o výši dluhu) pohlížet ani jako na uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z.
Statutární orgán společnosti může pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného; tyto činnosti mohou být též vykonávány v pracovněprávním vztahu dle zvláštního právního předpisu zaměstnancem společnosti, přičemž tento zaměstnanec může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem (srov. § 66d odst. 1 obch. zák.). Pro případ, kdy jsou činnosti spadající pod obchodní vedení vykonávány v pracovněprávním vztahu podle zvláštního právního předpisu (zákoníku práce) zaměstnancem společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, zákon stanoví, že mzdu či odměnu z dohody sjednává nebo určuje ten orgán společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů (srov. § 66d odst. 3 obch. zák.). Pověření obchodním vedením podle ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. nezahrnuje účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti ani jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (srov. § 66d odst. 4 obch. zák.).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 nebo ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009).
Za účinnosti ustanovení § 66d odst. 1 obch. zák. (tj. v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013) bylo možné v pracovněprávním vztahu vykonávat i obchodní vedení společnosti (s výjimkou účasti na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti a jiné činnosti v rámci obchodního vedení společnosti, které obchodní zákoník nebo jiný právní předpis svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu), které je součástí výkonu funkce jejího statutárního orgánu; jinak však uvedené zákonné ustanovení na závěrech soudní praxe o nemožnosti výkonu činnosti statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) v pracovním poměru nic nezměnilo. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2014, přijatá v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, která (opětovně) výkon obchodního vedení společnosti na základě pracovněprávních vztahů neumožňuje [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ani zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), obdobu ustanovení § 66d obch. zák. neobsahují], pro uvedené pracovněprávní vztahy znamená, že tyto nemohou být nadále naplňovány, neboť zde není sjednaný druh práce, který může být vykonáván jako závislá práce v základním pracovněprávním vztahu. Na samotné existenci těchto pracovněprávních vztahů, jakož i na právech a povinnostech, které do té doby na jejich základě vznikly, však nová právní úprava nic nezměnila.
Rovněž se zaměstnancem, který současně vykonává funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem, lze sjednat konkurenční doložku; práva a povinnosti, které v takovém případě pro zaměstnance a zaměstnavatele vyplývají z konkurenční doložky, neodpovídají právům a povinnostem fyzické osoby – statutárního orgánu (jeho člena) a obchodní společnosti ze zákazu konkurence (srov. § 65, 84, 99, 136 a 196 obch. zák.). Platnost tohoto pracovněprávního úkonu [tuto povahu konkurenční doložka nepozbývá jen proto, že zaměstnanec současně vykonává funkci (člena) statutárního orgánu obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem] se i v tomto případě posuzuje podle zákoníku práce a (jen) subsidiárně podle občanského zákoníku, popřípadě též podle obchodního zákoníku.
V projednávané věci soudy svůj závěr o neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013 založily (jen) na nedostatku souhlasu dozorčí rady žalovaného s tímto právním úkonem, jehož nezbytnost dovozovaly z ustanovení § 66d odst. 3 obch. zák., resp. článku 47 odst. 1 písm. o) stanov žalovaného [vyžadujícího tento souhlas (schválení) pro odměnu za výkon funkce člena představenstva a plnění ve prospěch člena představenstva, na které neplyne právo z právního předpisu, vnitřního předpisu nebo ze smlouvy o výkonu funkce]; z jiných hledisek nebyla platnost tohoto právního úkonu soudy posuzována.
Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu v případech, kdy to stanoví výslovně zákoník práce anebo zvláštní zákon [srov. § 19 písm. g) větu před středníkem zák. práce]. Nedostatek předepsaného (předchozího) souhlasu příslušného orgánu zde má za následek absolutní neplatnost pracovněprávního úkonu za předpokladu, že neplatnost právního úkonu stanoví zákoník práce nebo zvláštní zákon.
Ustanovení § 66d odst. 3 obch. zák. – jak vyplývá z jeho jazykového vyjádření – nelze považovat za ustanovení zvláštního zákona, které stanoví neplatnost vymezených pracovněprávních úkonů uzavřených se zaměstnancem obchodní společnosti vykonávajícím činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, k nimž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu (orgánu společnosti, do jehož působnosti náleží rozhodovat o odměňování statutárního orgánu nebo jeho členů). Z hlediska svého smyslu a účelu se jedná o ustanovení, které upravuje, kdo činí v pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele, který je obchodní společností, právní úkony, jimiž se sjednává nebo určuje mzda za práci konanou v pracovním poměru a odměna za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (srov. § 109 zák. práce) takového zaměstnance. Na jeho základě proto nelze dovozovat absolutní neplatnost pracovněprávních úkonů, a tedy ani konkurenční doložky sjednané se zaměstnancem obchodní společnosti vykonávajícím činnosti spadající pod obchodní vedení společnosti, který je současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem, pro nedostatek souhlasu příslušného orgánu. Spojuje-li ustanovení § 19 písm. g) věta před středníkem zák. práce neplatnost pracovněprávních úkonů jen s takovým nedostatkem souhlasu příslušného orgánu, kdy to „stanoví výslovně zákoník práce anebo zvláštní zákon“, nelze závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávních úkonů (konkurenční doložky) zakládat ani na úpravě, která takový souhlas vyžaduje, obsažené ve stanovách obchodní společnosti, neboť se nejedná o úpravu, kterou stanoví „zvláštní zákon“.
Z uvedeného vztaženo na posuzovanou věc vyplývá, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 8. 2013 pro nedostatek souhlasu dozorčí rady žalovaného s tímto právním úkonem účastníků není správný; správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-