// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 25.10.2016
Selektivní přidělování dotací a dobré mravy soutěže
I. Systém dotací a podpor tvoří určitý komplex a jako komplex je proto nutné je poměřovat dobrými mravy soutěže. Selektivnost jednotlivého dotačního programu proto sama o sobě neznamená rozpor s dobrými mravy soutěže.
Poskytování dotací omezenému okruhu subjektů představuje nepochybně zásah do fungování volného trhu, úkolem státu je však vytvářet podmínky pro to, aby tyto zásahy byly přiměřené a nenarušovaly rovnováhu mezi ochranou hospodářské soutěže a ochranou jiných společensky významných cílů. Podporu činnosti nestátních neziskových organizací v oblasti sportu lze v posuzovaném případě považovat za jeden z těchto jiných společensky významných cílů.
II. Rozpor s dobrými mravy soutěže může nastat i v případě, je-li porušen právní předpis a toto porušení má soutěžní dopad.
Neoznámená veřejná podpora dle čl. 107 SFEU by znamenala porušení čl. 108 SFEU, které by mohlo mít soutěžní dopad, zejména v případě, že by absence oznámení společně s poskytováním podpory znamenala neoprávněnou soutěžní výhodu oproti soutěžitelům, kteří využívají podpory oznámené, nebo by se jednalo o podporu neslučitelnou.
Vzhledem k tomu, že však Komise ve svém rozhodnutí dospěla k závěru, že předmětné opatření lze v rozsahu, v jakém představuje státní podporu, prohlásit na základě čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU za slučitelné s vnitřním trhem, lze dovodit, že porušení ustanovení článku 108 odst. 3 SFEU nemělo v daném případě soutěžní dopad.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2493/2014, ze dne 28. 7. 2016
Dotčené předpisy: § 44 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 19 Cm 114/2011-167, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se poskytování dotací ze státního rozpočtu pouze nestátním neziskovým organizacím za účelem financování sportu a výstavby, údržby a provozu sportovních zařízení (ve výroku pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je provozovatelem tří volnočasových areálů, kde jsou poskytovány především sportovní služby, pronájem sportovišť a další doplňkové služby. Žalovaná je na základě usnesení vlády č. 167 ze dne 9. března 2011 oprávněna organizovat a zpracovávat žádosti o poskytnutí dotací ze státních prostředků na podporu sportu. Za účelem přidělování dotací každoročně vydává podrobná pravidla pro přidělování dotací označená jako Státní podpora sportu. Okruh žadatelů a následných příjemců je omezen na nestátní neziskové organizace (NNO). Další dotační tituly na shodné účely je možné získat od EU v rámci tzv. operačních programů.
Po právní stránce věc posoudil tak, že žalovaná je účastníkem hospodářské soutěže. Poskytuje-li veřejnou podporu pouze NNO, nemá to za následek narušení soutěže, neboť tato selekce je odůvodněna. Žalovaná nebyla při omezení okruhu žadatelů o dotace na NNO vedena úmyslem znevýhodnit žalobkyni na trhu. Podnikatel se v případě propadu jedné jeho činnosti může přeorientovat na činnost jinou (ziskovou), což NNO nemůže. Jiné subjekty než NNO, včetně žalobkyně, mají v rámci dotační politiky státu nebo EU přístup k jiným zdrojům, než k těm, které jsou předmětem sporu – i v rámci jejich přidělování je uplatňován selektivní přístup, když k některým mají přístup pouze kraje, obce, jiným zase NNO nebo podnikatelé, jejichž okruh je specificky omezen v podmínkách té které dotace.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 3 Cmo 92/2013-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Po právní stránce rovněž dospěl k závěru, že jednání žalované není nekalou soutěží.
Petit žaloby považoval za nevykonatelný, když žalovanou má zatížit povinností vázanou na okruh nikoli právně vymezených subjektů (tzv. nestátních neziskových organizací). Žalobě nelze vyhovět již z toho důvodu, že vymezení podmínek případného poskytování veřejné podpory je třeba vyhradit právním předpisům. Je podstatné, zda případné poskytnutí dotace nevybočuje z právního rámce a zda případné poskytnutí dotace nezkresluje a nenarušuje hospodářskou soutěž. Odvolací soud proto zkoumal, zda dotčená veřejná podpora není v rozporu s právními předpisy EU. O slučitelnosti podpory s vnitřním trhem může rozhodovat jen Komise. Žalobkyně posouzení podpory Komisí netvrdila ani neprokazovala. Pokud žalobkyně tvrdila, že dotace poskytované žalovanou jsou rovněž nepřípustnou veřejnou podporou, pak odvolací soud dospěl k závěru, že poskytování dotací v souladu s rozpočtovými pravidly žalovanou na základě úpravy zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, a v souladu s vládním usnesením č. 92 z 1. února 2010, resp. č. 167 z 9. března 2011, nelze hodnotit jako nepřípustnou podporu vzhledem k objektivně stanoveným pravidlům a odůvodněné restrikci případných žadatelů o dotace, rovněž pak vzhledem k tomu, že nelze předpokládat významnější ovlivnění relevantního trhu a soutěžního prostředí na něm. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by příslušný orgán označil poskytování dotčených dotací za nedovolenou veřejnou podporu. Zúžení dotací na NNO nelze považovat za diskriminující, neboť jiné subjekty mají přístup k jiným prostředků ze škály dotací a podpor poskytovaných z veřejných prostředků.
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda byly naplněny znaky generální klauzule nekalé soutěže. Jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť dotace poskytuje v souladu s právními předpisy, přičemž nejde o nedovolenou státní podporu. V podrobnostech odkázal na posouzení soudu prvního stupně. Připomenul však, že dotace tvoří určitý komplex, který ve svém celku nevylučuje z možných příjemců žádný ze subjektů. Žalobkyně má možnost získat jiné dotace, ke kterým zase nemají přístup neziskové organizace.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně má jít o otázku, zda je jednáním naplňujícím znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“ – (zejména části stanovící podmínku rozporu jednání s dobrými mravy soutěže) jednání státu, resp. jeho organizační složky, které spočívá u věcně určené oblasti (zde sportu) v selektivním přidělování dotací (zde na výstavbu, údržbu a provoz sportovních areálů) pouze jedné skupině subjektů určené jejich právní formou (NNO), s tím, že díky tomuto opatření je diskriminačně jen díky jiné právní formě dopředu vylučována další skupina subjektů (zde žalobkyně, obchodní společnost, a jiné subjekty ve stejném či obdobném právním postavení) z možného přístupu ke stejným státním (dotačním) prostředkům, a to za situace, kdy tyto vykonávají v dané oblasti stejnou činnost jako NNO (také provozují sportoviště a tato nabízejí široké veřejnosti k užívání).
Uvedená organizační složka státu předmětné dotace poskytuje v souladu s předpisy, na jejichž tvorbě se sama podílela, a která sama stanoví způsob jejich rozdělování.
Vytýká-li odvolací soud žalobkyni nevykonatelnost petitu, měl konstatovat, že se jedná o pochybení soudu prvního stupně, když nepostupoval podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Nadto v době vyhlášení rozsudku právní řád, včetně dotačních předpisů, pojem nestátních neziskových organizací znal.
Odvolací soud rovněž opomněl, že žalobkyně nežalovala na zákaz státní podpory, ale na zákaz nekalé soutěže, které se žalovaná dlouhodobě dopouští. Odvolací soud argumentoval tím, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala nedovolenou veřejnou podporu, aniž by žalobkyně byla poučena dle § 118a o. s. ř. Hodnocení veřejné podpory jako přípustné dovolatelka považuje za důkazně ani právně argumentačně nepodložené.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že nebyla naplněna podmínka rozporu s dobrými mravy soutěže. Fakt, že žalovaná poskytuje podporu v souladu s právními předpisy, není relevantní, když dotčená organizační složka se na tvorbě těchto předpisů podílí, sama následně realizuje a stanoví vlastní způsob rozdělování dotací. Nelze aprobovat jako soutěžně přípustné chování státu z důvodu souladu s právními předpisy, když tyto předpisy si vytvořil a přijal sám stát.
Tím, že NNO nabízí své služby nejen svým členům, ale i veřejnosti za úplatu, dochází k porušování usnesení vlády z února 2010, jež stanoví, že z dotace nesmí být realizován zisk. Tím jednání žalované narušuje pravidla výkonové soutěže, když náskok NNO vůči dovolatelce není získáván kvalitnějšími službami, ale jen možností nabídnout služby za nižší ceny, což je umožněno selektivní a diskriminační dotační politikou žalované. Účelovým zvýhodňováním jen NNO žalovaná nastoluje stav nikoli rovných podmínek podnikání na trhu v dané oblasti. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 3 Cmo 260/2011, „potvrzený“ usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1016/2013.
Dle dovolatelky odvolací soud pominul, že dovolatelka je ve srovnatelné pozici jako NNO (provozuje sportoviště, která nabízí k pronájmu veřejnosti), od státu se jí však předmětných dotací nedostává a nemá k nim ani přístup. Naopak u NNO dotační prostředky snižují jejich náklady a posilují jejich postavení vůči konkurenci. „Pokřivené“ ceny dotovaných NNO neumožňují dovolatelce zajistit návratnost investic. Výstavbu a provoz dalších sportovních areálů nemůže dovolatelka za těchto podmínek realizovat a k rozvoji území pro sport a sportovní aktivity nedochází.
Obstát nemůže ani poukaz odvolacího soudu na rozdílné postavení dovolatelky a NNO, resp. na to, že okruh případných žadatelů o dotaci není omezen nedovoleně. Podstatné je, zda opatření žalované má za účinek narušení soutěže či je k vyvolání takového účinku způsobilé. Nadto i dovolatelka vykonává obecně prospěšnou činnost, když podporuje sport formou provozu sportovišť a jejich otevření široké veřejnosti. Zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, používá pouze výraz „sport“ a „sport pro všechny“, a to bez ohledu na to, kde se provozuje a kdo jeho provoz zajišťuje. Úkolem státu je proto zabezpečení financování sportu jako takového. Otevřením možnosti žádat o státní dotace nejen ze strany NNO nepochybně dojde k tomu, že i jiné právní subjekty budou moci díky státním dotacím investovat do rozvoje sportovišť a tyto nabízet široké veřejnosti za lepší cenu. Naopak selektivní dotace vedou k hospodářskému zvýhodnění NNO. Toto dotační zvýhodnění je nedovolenou veřejnou podporou a jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže porušujícím i soutěžní princip „not aid, but trade“. NNO v rozporu s usnesením vlády č. 92 ze dne 1. února 2010 vytváří zisk. Sami neziskoví provozovatelé nepovažují pronájem sportovišť veřejnosti za službu v zájmu veřejnosti, ale za jeden ze zdrojů financování své činnosti, svá sportoviště poskytují veřejnosti za účelem dosažení zisku.
Podle dovolatelky nejsou NNO v soutěži znevýhodněny, neboť jim byl po roce 1989 převeden do vlastnictví veřejný majetek. S tímto majetkem mohou libovolně nakládat a podnikat. Dle jejího názoru není z hlediska provozu sportovišť rozdíl mezi NNO a obchodní společností. Obecně není rozdíl ani mezi NNO a společenstvím vlastníků bytů, přičemž společenství vlastníků nejsou nijak dotována.
Dovolatelka zdůrazňuje nutnost posuzování příjemců dotací podle obsahu jejich činnosti, nikoli právní formy a poukazuje i na vládní návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti (sněmovní tisk č. 989/0). Dále situaci srovnává s postavením církví a rovněž předkládá úvahu o důsledcích zániku obchodní společnosti a NNO na pracovním trhu. Nesouhlasí ani s argumentem, že má přístup k jiným dotacím. Ty nebyly nijak specifikovány a nelze zjistit, zda tyto jiné dotace by dovolatelce přinášely takovou soutěžní výhodu, jako přinášejí žalovanou poskytované dotace NNO.
Dle dovolatelky jsou v posuzované věci naplněny podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže vytvořením nerovných podmínek v hospodářské soutěži a diskriminací jiných soutěžitelů ve smyslu právního závěru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1016/2013. Žalovaná má porušovat § 19a odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a tím i dotačních předpisů.
Závěrem dovolání dovolatelka uvádí, že peníze lze do sportu přivést i jiným způsobem a navrhuje svoje řešení, které dle jejího názoru nezvýhodňuje jedny subjekty na úkor jiných.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná.
Dle žalované žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ačkoli byla poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolatelka mylně považuje právní formu žadatele za rozhodující faktor pro přidělení dotace; tím je však činnost žadatelem provozovaná. Je plně na státu, jak si svou dotační politiku nastaví. Nadto nestátní nezisková organizace není právní formou právnické osoby.
Stát vyhlašuje velké množství dotačních programů, přičemž je obvyklé, že subjekt, který obdrží dotaci v rámci jednoho dotačního programu (což je i případ žalobkyně), v rámci jiného programu dotaci obdržet nemusí.
Situace nestátních neziskových organizací je naprosto odlišná, neboť dotace jim poskytnutá na výstavbu, údržbu a provoz sportovních areálů slouží především tomu, aby sportovní oddíly měly kde vykonávat svou činnost. Případné vstupné pro širokou veřejnost neslouží k dosažení zisku, nýbrž spíše jako vyjádření spolupodílení se na nákladech provozu sportovního areálu, jako příspěvek organizaci. NNO jsou prioritně zaměřeny na sportující mládež a ostatní obyvatelstvo jako členy sportovního oddílu, na rozdíl od žalobkyně, která je prioritně zaměřena na veřejnost, které za úplatu nabízí svá sportoviště. Členství ve sportovních oddílech žalobkyně je obtížně dostupné pro nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva.
Obchodní společnosti vyvíjejí činnost s cílem generovat zisk, nemohou zaručit dlouhodobé fungování sportovišť a samotné sportovní činnosti. Z veřejných prostředků nelze vytvářet prostor pro podnikatelské cíle na úkor uskupení, která jsou založena především na dobrovolnické bázi. NNO s celostátní působností zodpovídají za systém výchovy talentů s vyvrcholením v přípravu sportovních reprezentantů České republiky.
Žalovaná dále k námitce dovolatelky týkající se vykonatelnosti petitu uvádí, že jeho formulace nebyla důvodem zamítnutí žaloby.
Žalobkyně rovněž argumentovala judikaturou vztahující se k veřejné podpoře, proto rozhodnutí, které se k veřejné podpoře vyjadřuje, není překvapivé.
Žalobkyně nemá a priori přístup k dotacím zamezen, v minulosti dotaci obdržela.
Usnesení vlády z února 2010 porušováno není, neboť nebyla prokázána realizace zisku. Tvrzení, že NNO nemusí dotaci vracet, nelze přijmout, neboť podle § 14 odst. 11 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), platí, že „Příjemce dotace nebo návratné finanční výpomoci je povinen ji s poskytovatelem vypořádat v rámci finančního vypořádání…“. Pokud příjemce poruší povinnost vrátit nevyčerpané prostředky ve stanoveném termínu, nemůže mu být dotace na další kalendářní rok poskytnuta (viz druhá část bodu 6 usnesení vlády ze dne 1. února 2010, č. 92 ve znění usnesení vlády ze dne 19. června 2013, č. 479). Podle § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel by se jednalo i o porušení rozpočtové kázně.
Posuzovaná věc není srovnatelná s věcí řešenou v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 260/2011-357.
Spolek nemůže změnit právní formu na obchodní společnost. Srovnání s akciovou společností je absurdní. Návrh zákona o statusu veřejné prospěšnosti nepočítal s vázáním dotací na status veřejné prospěšnosti.
Dle názoru žalované žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, ač byla soudem prvního stupně poučena, když neprokázala jednostranné zvýhodňování NNO na určitém území z hlediska zeměpisného rozvržení tak, aby byla poškozována žalobkyně. Poskytování dotací není v rozporu s dobrými mravy soutěže.
K vyjádření žalované podala dovolatelka repliku.
Dovolatelka nesouhlasí s tezí žalované o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a má za to, že pro dovolací řízení ani není podstatná. Dovolatelka setrvává na svém názoru, že je možnosti žádat o dotaci byla předem vyloučena. Přiznání dotace nezávisí na obsahu činnosti, ale na právní formě NNO, která je pro účely přidělování dotace specifikována. Existence jiných dotačních programů neodklízí závadnost jednání žalované. Jiné dotační programy nejsou předmětem hodnocení v rámci tohoto sporu.
Sporuje-li žalovaná to, že se NNO nachází ve skutkově shodné situaci jako dovolatelka, jedná se o tvrzení účelová a důkazně nepodložená. Za spekulativní označuje i případné znemožnění přístupu ke sportu pro děti z nízkopříjmových rodin. Dovolatelka dále zpochybňuje jednotlivá související tvrzení žalované (výchova sportovních talentů, podpora chudých, způsobilost dlouhodobého zajištění provozu sportovišť).
Žalobkyně za 15 let své činnosti nerozdělovala zisk, protože při dotacemi pokřivených cenách trhu, způsobených praktikovanou dotační politikou státu, žádného zisku, který by mohl být rozdělován, nedosahuje.
Dovolatelka opakuje, že není rozdíl mezi činností žalobkyně a NNO. Rozlišují-li podmínky dotace podle právní formy, pak se jedná o zřetelnou soutěžní diskriminaci. Podmínka absence vytvoření zisku a možnosti jeho následného rozdělení není důvodem, proč byl dotační systém ve vztahu k NNO vytvořen, ale až podmínkou pro další nakládání s dotací.
Dále dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1341/2012, a zopakovala své argumenty o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku a nepřípustnosti selektivního vyloučení obchodních společností z možnosti žádat o dotaci. Nesouhlasí s tím, že se právní závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 20111, č. j. 3 Cmo 260/2011-357, nevztahují na posuzovanou věc.
Odkaz na § 14 rozpočtových pravidel není namístě, neboť předmětem sporu nejsou obecně dotační programy, nýbrž pouze dotační politika státu, resp. žalované při podpoře sportu.
V závěru vytýká žalované způsob vedení její argumentace v celém řízení a vyjadřuje pochybnosti o vhodnosti dotační politiky ve sportu. Má za to, že stát v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod upřednostňuje občany, kteří sportují jako členové spolku.
Dovolatelka podala rovněž doplňující vyjádření, ve kterém předkládá skutková tvrzení a důkazy.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka formulovala otázku, zda je jednáním naplňujícím znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“ – (zejména části stanovící podmínku rozporu jednání s dobrými mravy soutěže) jednání státu, resp. jeho organizační složky, které spočívá u věcně určené oblasti (zde sportu) v selektivním přidělování dotací (zde na výstavbu, údržbu a provoz sportovních areálů) pouze jedné skupině subjektů určené jejich právní formou (NNO), s tím, že v důsledku tohoto opatření je diskriminačně jen kvůli jiné právní formě dopředu vylučována další skupina subjektů (zde žalobkyně, obchodní společnost, a jiné subjekty ve stejném či obdobném právním postavení) z možného přístupu ke stejným státním (dotačním) prostředkům, a to za situace, kdy tito vykonávají v dané oblasti stejnou činnost jako NNO (také provozují sportoviště a tato nabízejí široké veřejnosti k užívání).
Tuto otázku dovolací soud skutečně dosud neřešil, dovolání je proto přípustné.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval důvodností dovolání. Úvodem svého právního posouzení však připomíná, že dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním a vadám řízení, nikoliv otázkám skutkovým – dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jaký byl zjištěn v předcházejícím řízení. Argumentuje-li dovolatelka či žalovaná nezjištěnými skutečnostmi a pokouší-li se je třeba i důkazně doložit, nemůže dovolací soud k takovým skutečnostem a důkazům přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platilo, že nekalou soutěží je jednání v hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje.
Odvolací soud založil svůj rozsudek na závěru o nedostatku rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže. Měl za to, že žalovaná, resp. její organizační složka – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) dotace poskytuje v souladu s právními předpisy, které nejsou porušeny ani z hlediska předpisů týkající se veřejné podpory, tedy čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Omezení předmětných dotací pouze na NNO považoval za vyvážené přístupem dovolatelky k jiným dotacím.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s odvolacím soudem, že omezení dotací na NNO bylo vyváženo přístupem dovolatelky k jiným dotacím. Jak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně (str. 5 rozhodnutí soudu prvního stupně, pod bodem 3), existují jiné veřejné dotační zdroje, k nimž je přístup rovněž selektivně omezen, a to tak, že k některým mají přístup pouze kraje, obce, k jiným zase NNO nebo podnikatelé. Co se týče sportovišť, jejich provozovatelé, kteří nejsou NNO, mohou žádat o veřejnou podporu právě v rámci jiných veřejných dotačních programů, jako např. Operační program Praha – konkurenceschopnost (zjištění na str. 5 rozhodnutí soudu prvního stupně, pod bodem 1, poslední věta). Dovolatelka jako podnikatelka tedy má přístup k některým dotacím z veřejných zdrojů. Jak správně uvedl odvolací soud, systém dotací a podpor tvoří určitý komplex a jako komplex je proto nutné je poměřovat dobrými mravy soutěže. Selektivnost jednotlivého dotačního programu proto neznamená rozpor s dobrými mravy soutěže.
Z většiny argumentů uvedených žalobkyní v dovolání se jeví, že žalobkyně spíše brojí proti dotační politice státu jako takové. Je třeba si uvědomit, že dotace vždy zvýhodní určitou skupinu subjektů, a proto se mohou jiným jevit jako subjektivně nespravedlivé, z celospolečenského hlediska by ovšem měly být přínosné a ospravedlnitelné.
Poskytování dotací omezenému okruhu subjektů představuje nepochybně zásah do fungování volného trhu, úkolem státu je však vytvářet podmínky pro to, aby tyto zásahy byly přiměřené a nenarušovaly rovnováhu mezi ochranou hospodářské soutěže a ochranou jiných společensky významných cílů. Podporu činnosti nestátních neziskových organizací v oblasti sportu lze v posuzovaném případě považovat za jeden z těchto jiných společensky významných cílů.
Nejvyšší soud se shoduje s názorem odvolacího soudu také v tom, že pokud je v podmínkách poskytnutí dotace předem stanoveno, že uvedené dotace nemohou jejich příjemci použít k tvorbě zisku a případnému přerozdělení společníkům, je z hlediska rozhodování této věci zcela irelevantní, zda žalobce tvrdí, že v konkrétních případech dochází k opačnému jednání.
Závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1016/2013, nelze v posuzovaném případě aplikovat, jelikož neplatí, že jednomu ze soutěžitelů je z veřejných prostředků hrazeno to, co nabízí zákazníkovi k jeho prospěchu, zatímco další soutěžitel nemá žádnou výhodu, resp. možnost žádnou výhodu získat. V posuzovaném případě byly finanční prostředky z dotace určeny nikoli na nižší ceny vstupného, nýbrž na výstavbu, údržbu a provoz sportovních areálů. Současně dle zjištění soudu prvního stupně neplatí, že žalobkyně nemá možnost získat takovou či podobnou soutěžní výhodu v jiných dotačních programech.
Žalobkyní nebylo prokázáno diskriminační jednání žalované, které by vedlo k porušení dobrých mravů soutěže.
Aby mohl být rozpor s dobrými mravy soutěže zcela vyloučen, je třeba zkoumat, zda nedošlo k porušení právního předpisu a toto porušení nemělo soutěžní dopad. Rozpor s dobrými mravy soutěže totiž může nastat i v případě, je-li porušen právní předpis a toto porušení má soutěžní dopad (soudcovská skutková podstata nekalé soutěže „porušení norem veřejného nebo soukromého práva se soutěžním dopadem“ – srov. Ondrejová, Dana. Nekalá soutěž v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 57).
V posuzované věci připadá v úvahu rozpor s čl. 107 a 108 SFEU.
Podle čl. 107 SFEU platí, že
1. Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.
2. S vnitřním trhem jsou slučitelné:
a) podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků;
b) podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi;
c) podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením. Pět let po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost může Rada na návrh Komise přijmout rozhodnutí, jímž se toto písmeno zruší.
3. Za slučitelné s vnitřním trhem mohou být považovány:
a) podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností, jakož i rozvoji regionů uvedených v článku 349 s ohledem na jejich strukturální, hospodářskou a sociální situaci;
b) podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu;
c) podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem;
d) podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v Unii v míře odporující společnému zájmu;
e) jiné kategorie podpor, které určí Rada na návrh Komise rozhodnutím.
Podle čl. 108 SFEU platí, že
1. Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování vnitřního trhu.
2. Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku 107 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.
Nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise nebo jiný zainteresovaný stát, odchylně od článků 258 a 259, předložit věc přímo Soudnímu dvoru Evropské unie.
Rada může na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout, že podpora, kterou tento stát poskytuje nebo hodlá poskytnout, má být odchylně od článku 107 nebo nařízení podle článku 109 považována za slučitelnou s vnitřním trhem, odůvodňují-li takové rozhodnutí mimořádné okolnosti. Zahájila-li již Komise ve věci této podpory řízení podle prvního pododstavce tohoto odstavce, bude podáním žádosti příslušného státu Radě uvedené řízení pozastaveno až do vyjádření Rady.
Nevyjádří-li se však Rada do tří měsíců po podání této žádosti, rozhodne věc Komise.
3. Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 107 slučitelný s vnitřním trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.
4. Komise může přijmout nařízení týkající se kategorií státních podpor, u kterých Rada podle článku 109 dala možnost vyjmout je z řízení uvedeného v odstavci 3 tohoto článku.
Posouzení slučitelnosti veřejné podpory s vnitřním trhem není v pravomoci soudů, nýbrž Komise. Jak již v minulosti judikoval Nejvyšší soud „Soud má v občanském soudním řízení pravomoc rozhodovat o následcích porušení povinnosti oznámit státní podporu Evropské komisi. Evropská komise je oprávněna rozhodovat v řízení o slučitelnosti státní podpory s článkem 87 odst. 2 nebo 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, resp. s článkem 107 odst. 2 a 3 Smlouvy o fungování Evropské unie.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1341/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2014).
V okamžiku, kdy soudy dospěly k závěru, že jednání žalované je veřejnou podporou dle čl. 107 SFEU, měly zkoumat, zda tato podpora byla oznámena. Neoznámená podpora by znamenala porušení čl. 108 SFEU, které by mohlo mít soutěžní dopad, zejména v případě, že by absence oznámení společně s poskytováním podpory znamenala neoprávněnou soutěžní výhodu oproti soutěžitelům, kteří využívají podpory oznámené, nebo by se jednalo o podporu neslučitelnou.
Vzhledem k tomu, že však Komise ve svém rozhodnutí ze dne 11. června 2014, C (2014) 3602 final (pozn. citované rozhodnutí Komise je veřejně přípustné na webových stránkách Komise), dospěla k závěru, že předmětné opatření lze v rozsahu, v jakém představuje státní podporu, prohlásit na základě čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU za slučitelné s vnitřním trhem, lze dovodit, že porušení ustanovení článku 108 odst. 3 SFEU nemělo v daném případě soutěžní dopad.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto podle § 243d) písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka nebyl v dovolacím řízení úspěšná a žalované náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-