// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 04.06.2013
Provádění reklamní činnosti v blízkosti provozovny jiného soutěžitele
I. Jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, jestliže žalovaná opakovaně využila soutěžního výkonu žalobkyně, která uspořádala na vlastní náklady reklamní akci s cílem nalákat zákazníky k objektu žalobkyně. Efekt akcí pořádaných žalobkyní tak mohl být snížen tím, že žalovaná v bezprostřední blízkosti provozovny žalobkyně (na jejím parkovišti, resp. na pozemcích oprávněně užívaných žalobkyní na základě nájemní smlouvy) rozdávala letáky se slevovými kupony na své zboží, a tak žalovaná částečně využila efekt žalobkyní pořádané reklamní akce pro sebe. Nekalosoutěžním jednáním je tedy především to, že žalovaná využila situace, že se žalobkyni za vynaložení značných finančních nákladů podařilo nashromáždit velké množství potenciálních zákazníků ke své provozovně se zájmem o zboží žalobkyně, které tak mohla oslovit se svou nabídkou podobného zboží i žalovaná.
II. Zakázat provozovat reklamní aktivity konkurence je přirozeně možné na pozemcích ve vlastnictví soutěžitele, resp. na pozemcích, k nimž má užívací právo. Právo zakázat tyto aktivity na pozemcích užívaných oprávněně soutěžitelem vyplývá ze samotné povahy vlastnického práva či odvozeného práva nájemního rozhodovat o tom, kdo má právo se na pozemcích pohybovat a za jakým účelem (samozřejmě s výjimkou zákonných důvodů omezení vlastnického práva). Soutěžitel má právo, aby v jeho provozovně a přilehlých prostorách, jež mu po právu slouží k zajištění provozu obchodu (a slouží jeho zákazníkům), nepodnikal bez jeho souhlasu jiný soutěžitel (včetně provádění reklamy).
Totéž se však již netýká pozemků, k nimž soutěžiteli nenáleží vlastnické či užívací právo a na nichž neprovozuje svoji podnikatelskou činnost. Není možné, aby si na ostatních pozemcích soutěžitelé vůči sobě vymezovali „ochranné pásmo“ a v tomto pásmu zakazovali podnikání jiných soutěžitelů. Takový zákaz by znamenal nepřiměřené omezení práva na podnikání ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1909/2011, ze dne 24. 4. 2013
(kategorie: nekalá soutěž; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r.o., se sídlem v Praze 9 – Horní Počernice, Chlumecká 2398, PSČ 193 00, IČO 471 17 559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, proti žalované OBI Česká republika s.r.o., se sídlem v Praze 4, Budějovická 3a, PSČ 140 00, IČO 604 70 968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 58/2008, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2011, č. j. 3 Cmo 56/2010-177, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2009, č. j. 10 Cm 58/2008-141, uložil žalované, aby se zdržela sama či prostřednictvím třetích osob rozdávání reklamních tiskovin, pořádání reklamních akcí, pojíždění a parkování motorových vozidel opatřených jejími reklamami na pozemcích a dále na pozemcích parcelní číslo všech v katastrálním území (výrok pod bodem I), uložil žalované, aby se zdržela sama či prostřednictvím třetích osob rozdávání reklamních tiskovin, pořádání reklamních akcí, pojíždění a parkování motorových vozidel opatřených jejími reklamami ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic pozemků parcelní číslo st., a dále na pozemcích parcelní číslo všech v katastrálním území (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že v říjnu roku 2007 při příležitosti otevření provozovny v Olomouci a opakovaně v říjnu 2008 při ročním výročí této události žalovaná v blízkosti supermarketu žalobkyně nabízela slevy na své zboží v době, kdy žalobkyně v rámci nákladné marketingové akce přilákala do své provozovny značné množství zákazníků. Bylo prokázáno, že ve dvou případech žalovaná využila marketingové akce, za které žalobkyně zaplatila kolem dvou milionů korun, aby přilákala větší množství zákazníků než ve srovnatelných prodejních dnech.
Soud prvního stupně v tomto případě hodnotil chování žalované, které bylo v řízení prokázáno a které je mezi stranami nesporné, v kontextu generální klauzule obsažené v ustanovení § 44 odst. 1 obch. zák. Dospěl k závěru, že jednání žalované (zneužívání marketingových akcí pořádaných konkurentem, využívání blízkosti jeho provozovny k inzerci a nabízení vlastního zboží a slev) je v rozporu s dobrými mravy a pravidly soutěže, tj. je nekalosoutěžní. Žalovaná při snaze o „přetahování“ zákazníků nemůže parazitovat na chování konkurenta, který ve snaze přilákat zákazníka vynaloží značné finanční prostředky. Již pouhý fakt, že se na jednom místě shromáždilo větší množství zákazníků na náklady žalobkyně a žalovaná toho využila k nabídce vlastních produktů, lze považovat za chování v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.
Není podstatné, zda je žalobkyně vlastníkem nemovitostí, kterých se má týkat zákaz nekalosoutěžního jednání, podstatné je, zda tyto nemovitosti legálně užívá ke svému podnikání, což bylo v řízení prokázáno nájemní smlouvou. Soud prvního stupně dovodil, že samotná nabídka produktů v blízkosti prodejny druhého konkurenta je v rozporu s ustanovením § 44 odst. 1 obch. zák. Parkoviště a nejbližší okolí provozovny slouží k zajištění komfortu zákazníků, kteří se rozhodli navštívit konkrétní prodejnu. Již pouhý fakt, že do tohoto komfortu žalobkyně investovala nemalé finanční prostředky, vede soud k závěru, že zneužití výsledků těchto investic konkurentem pro jeho obchodní zájmy lze považovat za nemravné.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2010, č. j. 3 Cmo56/2010-177, opravil rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví v označení žalobkyně a ve výroku II tak, že se slova „a dále na pozemcích“ nahrazují slovy „jakož i od hranic pozemků“, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, změnil jej ve výroku pod bodem II tak, že žaloba o zdržení se tam uvedeného jednání ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic tam specifikovaných pozemků se zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dle odvolacího soudu měl soud prvního stupně pro své rozhodnutí učiněna skutková zjištění v potřebném rozsahu. Odvolací soud proto pro stručnost na tato skutková zjištění odkázal.
Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že jednání žalované je nekalosoutěžní ve smyslu § 44 odst. 1 obch. zák. Účastníci jsou soutěžiteli v totožném oboru podnikání, jsou v konkurenčním vztahu. Není sporu o tom, že vytýkané jednání žalované bylo způsobilé přivodit újmu žalobkyni, představující zejména odliv zákazníků. Základem reklamní činnosti žalované se stalo, oproti dobrým mravům hospodářské soutěže, nepřípustné převzetí a využití soutěžního výkonu žalobkyně, spočívajícího v uspořádání kulturně reklamní akce v souvislosti s otevřením nové prodejny žalobkyně, kterou na své náklady uspořádala a informovala o ní veřejnost. Žalovaná tak kulturně reklamní akci žalobkyně využila pro sebe, jelikož potenciálním zákazníkům žalobkyně zde shromážděným na základě reklamních výkonů žalobkyně rozdávala reklamní letáky se slevovými kupóny na své zboží a efekt této akce tak zčásti pro ni snížila ve svůj prospěch. Šlo o jednání parazitní soutěže, „přiživení se“ bez jinak potřebných nákladů na žalobkyní dosaženém shromáždění zájemců o určitý druh zboží, jež nabízí shodně oba účastníci. Za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže je třeba považovat i provozování reklamní činnosti žalovanou na pozemcích, které po právu užívá žalobkyně pro účely svého podnikání (a to bez ohledu na skutečnost, zda tam zároveň probíhá či neprobíhá kulturně reklamní akce pořádaná žalobkyní), když většina z nich slouží jako parkoviště pro zákazníky žalobkyně.
Odlišně od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že uložení povinnosti žalované zdržet se provozování tvrzené nekalosoutěžní činnosti ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic specifikovaných pozemků, není po právu. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že zákaz uvedeného jednání na pozemcích, které neslouží žalobkyni k podnikání, k zajištění provozu obchodu a potřeb jeho zákazníků, je nedůvodný. Žalobkyně má právo na to, aby na jejích pozemcích, které využívá k podnikání, neprovozoval konkurenční propagační podnikatelské aktivity jiný subjekt. Na druhou stranu nelze podle odvolacího soudu připustit, aby si soutěžitelé vůči sobě navzájem vymezovali „ochranné pásmo“, určitý územní prostor i za hranicemi jimi po právu užívaných pozemků a zakazovali tam podnikání druhých. Takový požadavek shledal odvolací soud za zcela nedůvodný, nehledě k tomu, že je i skutkovým okolnostem nepřiměřený. Odvolací soud naznal, že obrana žalované, podle níž jde o nepřiměřené omezení práva na podnikání a aktivit s podnikáním souvisejících, včetně oprávnění užívat pozemní komunikace, jež se v daném „ochranném pásmu“ nacházejí, v souladu se zákonem stanovenými pravidly, je oprávněná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním jak žalobkyně, tak žalovaná.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II tak, že žaloba o zdržení tam uvedeného jednání ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic tam specifikovaných pozemků se zamítá.
Přípustnost dovolání žalobkyně zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [správně písm. a)], jelikož je jím napadán rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Jako důvod podaného dovolání uvedla žalobkyně důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a v § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně je názoru, že posouzení nekalosoutěžnosti určitého jednání žalované nelze vázat na fakt, zda se takového jednání dopouští na pozemcích žalobkyně, či na pozemcích, které žalobkyně po právu užívá, nebo na pozemcích jiných subjektů. Rozhodné je, zda v místě, v němž se takového jednání žalovaná dopouští, může ještě využívat výkonů žalobkyně pro sebe. Skutečnost, zda dochází k nekalosoutěžnímu využívání výkonů žalobkyně, nezávisí na hranicích pozemků užívaných žalobkyní, ale právě na tom, zda je takové jednání žalobkyně ještě způsobilé využít potenciálních zákazníků žalobkyně shromážděných na základě jejích reklamních aktivit, nebo zda tuto způsobilost již postrádá. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když jednání žalované neshledal závadným, pokud k němu dochází mimo pozemky oprávněně užívané žalobkyní.
Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když konstatoval, že nelze připustit, aby si soutěžitelé okolo svých provozoven vytvářeli jakési ochranné pásmo, v němž by omezovali činnosti jiných soutěžitelů. Odvolací soud v podstatě takové „ochranné pásmo“ svým rozhodnutím vytvořil, jelikož zakázal naříkané jednání na konkrétních pozemcích. Dle žalobkyně tak není otázkou, zda může soutěžitel kolem sebe vytvářet určité „ochranné pásmo“, ale je otázkou, kam až toto „ochranné pásmo“ může zasahovat. Žalobkyně se proto domnívá, že vymezení určitého ochranného pásma je zcela nezbytné proto, aby nedocházelo k absurdním situacím a zřejmým nevyužíváním či zneužíváním soudních rozhodnutí tím, že se dotčená osoba postaví o centimetr mimo pozemek užívaný žalobkyní, čímž se vyhne jakémukoli postihu z titulu nekalosoutěžního jednání, byť její jednání bude mít zcela stejný kořistnický efekt, jako kdyby bylo činěno o centimetr blíže, a tedy již na pozemku žalobkyně.
S ohledem na absenci provozovny žalované v blízkém okolí provozovny žalobkyně a s ohledem na cíl jednání žalované se žalobkyně domnívá, že zákaz požadovaný žalobkyní nijak neomezuje žalovanou v její legální podnikatelské činnosti, resp. legální reklamní propagaci.
Žalobkyně dále napadá závěr odvolacího soudu, že zákaz naříkaného jednání i ve vzdálenosti menší než 100 m je nepřijatelný, protože by omezil žalovanou v užívání pozemní komunikace, jež se má v daném „ochranném pásmu“ nacházet. Odvolací soud se otázkou, zda se v daném ochranném pásmu skutečně pozemní komunikace nacházejí, nezabýval [v této skutečnosti žalobkyně spatřuje vadu řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a rovněž naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování]. Pokud by se tam nacházela, tak požadovaný zákaz by neomezil žalovanou v řádném obvyklém užívání komunikace. Žalované by bylo pouze zakázáno provozovat v tomto „ochranném pásmu“ svou reklamní aktivitu.
Za vadu řízení označuje žalobkyně dále to, že se odvolací soud nezabýval konkrétními okolnostmi projednávané věci, a to konkrétně poměry v okolí provozovny žalobkyně v Olomouci. Otázka nekalosoutěžnosti naříkaného jednání žalobkyně je vázána na otázku, zda v místě, v němž se takového jednání dopouští žalovaná, se může jednat ještě o využití výkonů žalobkyně pro sebe tím, že žalovaná využije efektu reklamních výkonů žalobkyně ve svůj prospěch, či nikoli. Z toho důvodu se měl odvolací soud zabývat konkrétními okolnostmi v okolí provozovny žalobkyně a zjišťovat, zda v tom kterém místě je jednání žalované ještě způsobilé způsobit žalobkyni újmu a využít kořistnicky jejích výkonů nebo nikoli.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým byl změněn výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o zdržení se tam uvedeného jednání ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic tam specifikovaných pozemků, se zamítá, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že je nepřípustné, aby si soutěžitelé navzájem vůči sobě vymezovali jakési „ochranné pásmo“. Žalovaná zastává názor, že až okamžikem, kdy fyzická osoba vstoupí do provozovny soutěžitele, se stává spotřebitelem, kterého již jiný soutěžitel nemůže přímo oslovovat svou reklamní činností. Osoby, které se nachází v blízkosti určité provozovny, nelze automaticky považovat za zákazníky jejího provozovatele. Zakazování reklamní činnosti na pozemcích, které nejsou ve vlastnictví nebo oprávněném užívání soutěžitele, je nedovoleným a nepřiměřeným omezováním druhého soutěžitele v jeho podnikání.
Žalobkyně v replice k vyjádření žalované setrvala na důvodech svého dovolání.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve věci samé. Přípustnost podaného dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnila přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam shledává žalovaná v posouzení těchto právních otázek:
- vymezení kritérií, kdy se osoba pohybující se v blízkosti provozovny stává spotřebitelem, který již nemůže být oslovován reklamou jiného konkurenčního soutěžitele;
- zda má být v blízkosti provozovny jednoho soutěžitele zakázaná jakákoli forma reklamy za každých okolností, nebo je nekalosoutěžní pouze reklama šířená v době uspořádání reklamní akce jiným soutěžitelem;
- vymezení formy reklamy, resp. oslovování zákazníků, které jsou přípustné v blízkosti provozovny soutěžitele;
- vymezení dobrých mravů hospodářské soutěže vzhledem k provádění reklamy v blízkosti provozovny jiného soutěžitele;
- na základě jakých kritérií lze vymezit prostor, který slouží soutěžiteli k podnikání a do kterého nemůže jiný soutěžitel zasahovat svou reklamou;
- zda zákazem podnikání soutěžiteli (provádění reklamy) v blízkosti provozovny jiného soutěžitele není porušeno základní právo soutěžitele na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod;
- vymezení, co to znamená provádění reklamy soutěžitelem prostřednictvím třetích osob.
Žalovaná je názoru, že posouzení uvedených otázek má zásadní význam v tom, že by do budoucna vymezily kritéria přípustnosti, resp. nepřípustnosti provádění reklamy v blízkosti provozovny jiného soutěžitele.
Žalovaná namítá, že ani soud prvního stupně, ani odvolací soud v napadeném rozsudku při vymezení kritérií, kdy se osoba pohybující se v blízkosti provozovny stává spotřebitelem a kdy takový spotřebitel již nesmí být oslovován reklamní činností jiného soutěžitele, nevzaly v úvahu všechny potřebné aspekty, a že vymezení spotřebitele tak není postačující a právně správné. V blízkosti provozovny se mohou nacházet i osoby, které nemají v úmyslu navštívit provozovnu, důvodem jejich pohybování se v okolí provozovny nejsou soutěžní výkony soutěžitele, ale zcela jiné důvody.
V případě obchodních center, kde se nachází v jednom areálu vedle sebe mnoho různých, i vzájemně soutěžních, provozoven, není možné rozpoznat, kterou konkrétní provozovnu hodlá spotřebitel navštívit. Žalovaná v této souvislosti pokládá otázku, zda je za nekalosoutěžní třeba považovat i rozdávání letáků na společném parkovišti soutěžitelů.
Podle názoru žalované měl odvolací soud vycházet z toho, že soutěžitel je oprávněn svou reklamou oslovovat osoby pohybující se i v blízkosti provozovny jiného soutěžitele. Jedná se o formu reklamy a informování osob pohybujících se na veřejně přístupném prostranství o možnosti uplatnit slevu a výhodně nakoupit u jiného soutěžitele.
Žalovaná namítá, že naříkané jednání lze považovat za jednání v souladu s běžnými mravy hospodářské soutěže. Přetahování zákazníků je německou soutěžní právní praxí označováno za nekalé, tj. v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud vede k přímému svedení zákazníka.
Dle žalované odvolací soud vymezil prostor, kde již jiný konkurenční soutěžitel nemůže provádět svou reklamní činnost, neurčitě a nepřípustně široce. Žalovaná za nekalosoutěžní považuje jen provádění reklamní činnosti přímo v provozovně jiného soutěžitele, nikoli na neurčitě vymezených přilehlých prostorech.
Zákaz provádění reklamní činnosti soutěžitelem v blízkosti provozovny jiného soutěžitele je zásahem do práva podnikatele na svobodné podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem bylo neopodstatněně zvýhodněno právo soutěžitele na výlučné podnikání v prostorech nacházejících se v blízkosti jeho provozovny a současně bylo porušeno právo jakéhokoli jiného soutěžitele svobodně v uvedených prostorách provozovat reklamní činnost.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované namítla, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázka rozporu s dobrými mravy nemůže založit přípustnost dovolání. Otázky, které žalovaná považuje za otázky zásadního právního významu, se týkají jiných jednání a jiného skutkového základu. Jedná se o otázky směřující k vytvoření určitého „teoretického manuálu“, jak řešit možné případy nejrůznějších jednání bez vztahu ke konkrétnímu případu, jenž byl řešen napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obou účastníků proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná zakládá přípustnost dovolání na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není přípustné, jelikož nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalované bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, jelikož žalovaná podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího opakovaně využila soutěžního výkonu žalobkyně, která uspořádala na vlastní náklady reklamní akci s cílem nalákat zákazníky k objektu žalobkyně. Efekt akcí pořádaných žalobkyní tak mohl být snížen tím, že žalovaná v bezprostřední blízkosti provozovny žalobkyně (na jejím parkovišti, resp. na pozemcích oprávněně užívaných žalobkyní na základě nájemní smlouvy) rozdávala letáky se slevovými kupony na své zboží, a tak žalovaná částečně využila efekt žalobkyní pořádané reklamní akce pro sebe. Nekalosoutěžním jednáním je tedy především to, že žalovaná využila situace, že se žalobkyni za vynaložení značných finančních nákladů podařilo nashromáždit velké množství potenciálních zákazníků ke své provozovně se zájmem o zboží žalobkyně, které tak mohla oslovit se svou nabídkou podobného zboží i žalovaná. Vzhledem k tomu, že k tomuto jednání došlo ze strany žalované opakovaně, nelze ani do budoucna vyloučit opakování tohoto jednání.
V této souvislosti je třeba část výroku, jíž bylo žalované uloženo zdržet se sama či prostřednictvím třetích osob pojíždění a parkování motorových vozidel opatřených jejími reklamami na specifikovaných pozemcích, vyložit tak, že míří s ohledem na možnost narušení hospodářské soutěže na případy, kdy dochází k pojíždění a parkování motorových vozidel opatřených reklamou žalované za účelem cíleného provádění a šíření reklamy na specifikovaných pozemcích.
Jestliže tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud uložil žalované zdržet se specifikovaných činností na těchto pozemcích, rozhodl v souladu s hmotným právem a nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, co se týče povinnosti zdržet se naříkaného jednání ve vzdálenosti menší než 100 m od hranic specifikovaných pozemků.
Žalobkyně uplatňuje tři dovolací důvody, a to že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm a) o. s. ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů jde, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Odvolací soud dovodil, že zákaz uvedeného jednání na pozemcích, které neslouží žalobkyni k podnikání, k zajištění provozu obchodu a potřeb jeho zákazníků, je nedůvodný, jelikož nelze povolit vytváření nějakých ochranných pásem za hranicemi pozemků užívaných soutěžiteli k podnikání, na nichž se bude zakazovat provozování reklamy jiným soutěžitelům.
I s tímto právním závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
Zakázat provozovat reklamní aktivity konkurence je přirozeně možné na pozemcích ve vlastnictví soutěžitele, resp. na pozemcích, k nimž má užívací právo. Právo zakázat tyto aktivity na pozemcích užívaných oprávněně druhým soutěžitelem vyplývá ze samotné povahy vlastnického práva či odvozeného práva nájemního rozhodovat o tom, kdo má právo se na pozemcích pohybovat a za jakým účelem (samozřejmě s výjimkou zákonných důvodů omezení vlastnického práva). Jak odvolací soud dovodil, žalobkyně má právo, aby v její provozovně a přilehlých prostorách, jež jí po právu slouží k zajištění provozu obchodu (a slouží jejím zákazníkům), nepodnikal bez jejího souhlasu jiný soutěžitel (včetně provádění reklamy).
Totéž se však již netýká pozemků, k nimž soutěžiteli nenáleží vlastnické či užívací právo a na nichž neprovozuje svoji podnikatelskou činnost. Odvolací soud správně dovodil, že není možné, aby si na ostatních pozemcích soutěžitelé vůči sobě vymezovali „ochranné pásmo“ a v tomto pásmu zakazovali podnikání jiných soutěžitelů. Takový zákaz by skutečně znamenal nepřiměřené omezení práva na podnikání ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobkyní je tedy správné. Vzhledem k tomuto závěru se již nebylo nutno zabývat námitkou dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když tato vada měla spočívat v tom, že se odvolací soud nezabýval poměry v okolí prodejny žalobkyně v Olomouci a nezjišťoval, zda v tom kterém místě je případné jednání žalované ještě způsobilé činit žalobkyni újmu a využít kořistnicky jejích výkonů, nebo nikoliv a dále že se nezabýval otázkou, zda se v dané vzdálenosti menší než 100 m od specifikovaných pozemků skutečně nějaká pozemní komunikace nachází nebo nikoli (tato skutečnost měla podle žalobkyně za následek též to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Jelikož se žalobkyni správnost rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nelze dovozovat na straně některého z účastníků natolik převažující poměr úspěchu ve věci, jenž by odůvodňoval přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-