// Profipravo.cz / Nekalá soutěž 01.12.2009
ÚS: Právo na podnikání a nekalosoutežní jednání
Analytická právní věta
Výklad podústavního práva musí být prováděn s ohledem na ústavně garantovaná práva. Úprava nekalé soutěže je navázána na právo na svobodné podnikání dle čl. 26 Listiny. Výklad, který tuto vazbu nezohledňuje a vede např. k nedostatečné ochraně práva na podnikání v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem, vede ze strany obecných soudů k porušení práva na svobodné podnikání a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
I. I výklad ustanovení § 44 obchodního zákoníku musí být proveden s ohledem na ústavně garantovaná práva. Ačkoliv Listina základních práv a svobod primárně garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva a působí přímo pouze mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, působí v některých případech základní práva tak, že jednoduchým právem „prozařují“. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04, Sb. n. a u., sv. 34, str. 19).
II. Úprava nekalé soutěže, jak je provedena v obchodním zákoníku, je navázána zejména na ustanovení čl. 26 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje svobodné podnikání. Toto ustanovení přímo chrání jednotlivce toliko před zásahy ze strany veřejné moci, avšak ovlivňuje i výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců (tj. v horizontální rovině).
III. Právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jež v tomto případě působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Ústavně konformní výklad ustanovení § 44 obchodního zákoníku by totiž měl podnikateli v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 27/09, ze dne 11.09.2009
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. L. V., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, AK se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2008 č. j. 4 Cmo 301/2008 - 174, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka P. Š., se souhlasem účastníků s upuštěním od ústního jednání, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2008 č. j. 4 Cmo 301/2008 - 174 se ruší, neboť jím a řízením, které jeho vydání předcházelo, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na svobodné podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením o porušení základních práv zakotvených v čl. 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 1 Ústavy.
2. Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní soud v Olomouci (dále i jen "vrchní soud") - jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu - potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Tím byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění za nekalosoutěžní jednání vedlejšího účastníka.
3. Stěžovatel upozorňuje, že se vedlejší účastník dopustil podplácení rozporného s poctivou soutěží. Ačkoliv totiž sjednal uzavření kupní smlouvy se třetím subjektem jako zaměstnanec stěžovatele, inkasoval zároveň od tohoto subjektu platby za prodané zboží. Podle stěžovatele tak jednal v rozporu s dobrými mravy soutěže, neboť porušoval své povinnosti vůči zaměstnavateli a přijímal úplatky za plnění své povinnosti vyplývající pracovněprávního vztahu. Jeho jednání bylo rovněž způsobilé přivodit újmu jiným soutežitelům a spotřebitelům, poněvadž v jeho důsledku došlo k poškození profesionální pověsti stěžovatele a zároveň i k deformaci kupní ceny (a tím pádem i podmínek na trhu).
4. Ačkoliv jde primárně o otázku podústavního práva, spatřuje zde stěžovatel významný ústavněprávní rozměr. Stěžovatel má totiž právo na spravedlivý proces a podnikání v právním prostředí. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že Listina vyžaduje takovou interpretaci podústavního práva, která vychází ze zásad spravedlnosti a férovosti podmínek pro podnikání. To vyplývá již ze samotné podstaty materiálního právního státu. Výklad, podle něhož bylo zjevné soukromoprávní uplácení v souladu s dobrými mravy soutěže a nebylo způsobilé přivodit újmu spotřebitelům a soutěžitelům, přitom uvedeným zásadám nevyhovuje.
II.
5. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 24. 2. 2009 uvedl, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, podle nějž jednání žalovaného nenaplňuje všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže; proto byl nucen žalobu zamítnout. Zároveň vrchní soud vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
6. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
III.
7. Všichni účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání. Protože ani Ústavní soud neočekával od tohoto jednání další objasnění věci, upustil od něj dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
8. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Cm 73/2000, z něhož zjistil následující.
9. Stěžovatel se žalobou ke Krajskému soudu v Brně domáhal, aby mu vedlejší účastník zaplatil částku 200.000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění a částku 187.188,- Kč z titulu náhrady škody. V této žalobě tvrdil, že se vedlejší účastník dopustil nekalosoutěžního jednání, které splňovalo všechny znaky vyžadované generální klauzulí a zároveň bylo podřaditelné pod skutkovou podstatu podplácení. Vedlejší účastník byl totiž u stěžovatele zaměstnán jako vedoucí útvaru nákupu a podnikání; v této pozici se podílel na sjednávání kupních smluv s dodavateli. S jedním z dodavatelů - společností Plastyko, v. o. s. - však zároveň bez vědomí stěžovatele uzavřel smlouvu o zprostředkování, na základě níž pobíral provizi za každý dodaný kus zboží.
10. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2002 č. j. 16 Cm 73/2000-52 žalobu zamítl. Skutková tvrzení stěžovatele vzal za prokázaná, avšak dospěl k závěru, že nebyl naplněn jeden ze znaků generální klauzule nekalé soutěže - totiž že jednání vedlejšího účastníka nebylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům. Tento svůj závěr opřel o skutečnost, že stěžovatel nakonec smlouvu s dodavatelem podepsal a s cenou tedy souhlasil. Proto dle názoru Krajského soudu v Brně nedošlo k deformaci cen na trhu.
11. Stěžovatel následně podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. V tomto podání upozorňoval, že skryté a těžko prokazatelné uplácení ve formě provizí nákupčím deformuje ceny na trhu, neboť zbytečně zvyšuje ceny o hodnotu provizí. Popsaným jednáním navíc utrpěla prestiž stěžovatele. Přílohou odvolání bylo i odborné stanovisko P. H., který v uvedeném případě shledal naplnění všech znaků generální klauzule nekalé soutěže.
12. Vrchní soud stěžovateli částečně vyhověl rozsudkem ze dne 24. 6. 2004 č. j. 4 Cmo 34/2003-83, kterým změnil výrok soudu prvního stupně, pokud jde o přiznání zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč. Dovodil totiž i existenci třetího znaku generální klauzule - tj. způsobilosti přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům. Korupční jednání vedlejšího účastníka totiž poškodilo dobrou pověst stěžovatele a ke korupci mohlo svádět i další zaměstnance.
13. Nejvyšší soud však na základě dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 19. 2. 2007 č. j. 32 Odo 59/2005-109 rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť byl podle jeho názoru založen na neúplném a tudíž nesprávném posouzení věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání vedlejšího účastníka nebylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům; zároveň konstatoval, že vrchní soud nedostatečně posoudil otázku souladnosti jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy soutěže.
14. Vrchní soud věc znovu projednal. V rozsudku ze dne 26. 7. 2007 č. j. 4 Cmo 162/2007-132 a opětovně dospěl k závěru, že znaky generální klauzule nekalé soutěže byly naplněny. Samotná skutečnost, že stěžovatel smlouvu s dodavatelem uzavřel, neznamená, že by jednání vedlejšího účastníka nebylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům. Stěžovatel se totiž spoléhal osobu vedlejšího účastníka a jeho odbornost. Korupčním jednání uvedeného charakteru poškozuje dobrou pověst stěžovatele a vede ke zvyšování cen, které jsou ovlivněny transakčními náklady spojenými s korupcí.
15. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 29. 4. 2008 č. j. 32 Cdo 139/2008-159 zrušil i tento rozsudek, přičemž vrchnímu soudu vytknul zejména neúplné a nesprávné posouzení věci; zdůraznil zejména, že jednání vedlejšího účastníka nebylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům a spotřebitelům.
16. Vrchní soud poté napadeným rozsudkem rozhodl v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zároveň stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 32.097,75 Kč.
V.
17. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal napadený výrok rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud nejprve považuje za vhodné poznamenat, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné jen se znalostí předcházejícího rozhodnutí Nejvyššího soudu; je zjevné, že po (již druhém) kasačním rozhodnutí dovolacího soudu omezil soud odvolací odůvodnění napadeného rozhodnutí jen na svoji vázanost právním názorem soudu vyšší instance. Zdá se dokonce, že odvolací soud v této věci sice explicitně vyjádřil respekt k rozhodnutí soudu dovolacího, implicitně však - tím, že v odůvodnění nepředložil hmotněprávní argumenty odůvodňující formulaci výroku - k němu zaujal zřetelně rezervovaný postoj.
19. A právě v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2007 č. j. 32 Odo 59/2005-109 nelze napadený rozsudek považovat za souladný s ústavním pořádkem.
20. Právní názor, jehož výrazem je výrok napadeného rozsudku, je totiž nutno hledat v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu. I v tomto rozhodnutí, ač je celkově velmi rozsáhlé, však relevantní právní argumentace v podstatě chybí. Dovolací soud svůj závěr o nenaplnění podmínek generální klauzule odůvodnil následovně: "Žalovaný jako zaměstnanec žalobce (ve funkci vedoucího útvaru nákupu a skladového hospodářství), za situace, kdy měl žalobce určité problémy s předchozím dodavatelem obalových výrobků, byl kontaktován společností P., v.o.s. (tuto společnost dříve sám žalobce odmítl). Se společností P., v.o.s. uzavřel dne 11.10.1996 žalobce kupní smlouvu na dodávku obalových výrobků, jejichž cena byla samotným žalobcem při podpisu smlouvy snížena z původně navrhované částky 6,80 Kč za kus na částku 6,60 Kč za kus. Dále bylo prokázáno, že až po uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a společností P., v.o.s. uzavřel žalovaný na návrh společnosti P., v.o.s. s touto společností smlouvu o zprostředkování (dne 20. 10. 1996) na dobu od uzavření smlouvy do ukončení výroby obalových materiálů pro žalobce, v níž bylo dohodnuto, že za každý dodaný výrobek mu bude vyplacena provize v rozsahu 0,60 Kč, a to poté, co bude zaplacena kupní cena dodaného zboží žalobcem společnosti P., v.o.s."
21. Dovolací soud (a v důsledku vázanosti jeho právním názorem i soud odvolací) tak dovodil, že jednání vedlejšího účastníka nebylo způsobilé přivodit újmu spotřebitelům ani soutěžitelům toliko z časové souslednosti uzavření kupní smlouvy a smlouvy o zprostředkování. Tím však došlo k opomenutí skutečností rozhodných pro poctivé obchodní vyjednávání a rozhodování. Stěžovatel se rozhodoval na základě dostupných informací a spoléhal přitom na loajalitu a odbornou zdatnost svého zaměstnance. Je proto zcela nepřijatelné odmítat jeho nároky s tím, že s cenou sám souhlasil. Pokud by totiž byl obeznámen se všemi okolnostmi vyjednávání (např. s nekalým jednáním svého zaměstnance), s cenou by pravděpodobně nesouhlasil. Navíc obecné soudy zcela pominuly, že újma ve smyslu § 44 obchodního zákoníku nemusí být pouze hmotná, ale může spočívat i v poškození prestiže či dobré pověsti soutěžitele.
22. Zmíněný postup Nejvyššího soudu a v návaznosti na něj i soudu odvolacího je tudíž ryze formalistický a ignoruje účel úpravy nekalé soutěže v obchodním zákoníku, kterým je ochrana před agresivními, nemravnými a škodlivými praktikami ostatních soutěžních subjektů. Bagatelizace jednání vedlejšího účastníka, který porušoval své povinnosti vůči stěžovateli a dopuštěl se skrytého a těžko prokazatelného uplácení ve formě provizí nákupčím, k níž v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo, je z ústavněprávního hlediska nepřijatelná. Takové jednání nepochybně deformovalo ceny na trhu a škodilo pověsti stěžovatele. Stěžovatel byl navíc nucen vynaložit nemalé náklady nejen na úhradu deformovaných cen, nýbrž i na hledání nového zaměstnance, který by vedlejšího účastníka nahradil.
23. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je jeho základním úkolem ochrana ústavnosti; proto mu zásadně nepřísluší hodnotit interpretaci jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody stěžovatelů chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není třetí či čtvrtou instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy proto zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
24. Ústavní soud však má shora nastíněné podmínky svého zásahu za splněné; dospěl totiž k závěru, že aplikace ustanovení § 44 obchodního zákoníku na skutkový stav, jak byla provedena obecnými soudy, je v rozporu s principy spravedlnosti. Tím, že posoudily jednání vedlejšího účastníka zcela formalisticky a nepřihlédly k ústavním principům, jež prostupují i úpravu nekalé soutěže, porušily obecné soudy ústavně garantovaná práva stěžovatele.
25. I výklad ustanovení § 44 obchodního zákoníku totiž musí být proveden s ohledem na ústavně garantovaná práva. Ačkoliv Listina primárně garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva a působí přímo pouze mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, působí v některých případech základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04, Sb. n. a u., sv. 34, str. 19).
26. Úprava nekalé soutěže, jak je provedena v obchodním zákoníku, je navázána zejména na ustanovení čl. 26 Listiny, které zaručuje svobodné podnikání. Toto ustanovení přímo chrání jednotlivce toliko před zásahy ze strany veřejné moci, avšak ovlivňuje i výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců (tj. v horizontální rovině).
27. Právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny, jež v tomto případě působí jako objektivní hodnota ovlivňující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní zasaženo způsobem, který se příčí elementárním pravidlům férovosti a dobrým mravům soutěže. Ústavně konformní výklad ustanovení § 44 obchodního zákoníku by totiž měl podnikateli v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání v prostředí nezatíženém korupcí a klientelismem; tyto podmínky byly naplněny v původních rozhodnutí vrchního soudu (č. j. 4 Cmo 34/2003-83 a č. j. 4 Cmo 162/2007-132), jež byla Nejvyšším soudem zrušena. Opačný výklad - přijatý v napadeném rozsudku a shora nastíněný - který jednání vedlejšího účastníka aprobuje, těmto požadavkům nevyhovuje.
28. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v projednávané věci aplikovaly ustanovení § 44 obchodního zákoníku způsobem, který se příčí elementárním zásadám shora vylíčeným. Tím, že jednání vedlejšího účastníka označily jako nezpůsobilé přivodit újmu ostatním soutěžitelům a spotřebitelům, porušily stěžovatelovo právo na svobodné podnikání v podmínkách materiálního právního státu a právo na spravedlivý proces.
29. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
30. Vrchní soud v Olomouci, ke kasaci jehož rozhodnutí nálezem Ústavního soudu dochází, bude v dalším řízení vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy právě tímto nálezem a nikoliv právními názory obsaženými v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu.
Autor: ÚS