// Profipravo.cz / Obchodní rejstřík 20.12.2012
K zamítnutí návrhu na zápis statutárního orgánu před novelou č. 370/2000 Sb.
Jestliže v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. rejstříkový soud zamítl návrh na povolení zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku, neznamenalo to, že jmenování takového jednatele se považuje za neplatné od samého počátku. Učinila-li osoba, které se zamítavé rozhodnutí rejstříkového soudu týká, v mezidobí (od jmenování jednatelem do rozhodnutí rejstříkového soudu) jménem společnosti právní úkon, nestačí k závěru, že takový právní úkon společnost nezavazuje, jen poukaz na vydané rozhodnutí rejstříkového soudu. Vzhledem k tomu, že od 1. července 1996 je zápis jednatele do obchodního rejstříku pouze zápisem deklaratorním, je nutno v každé konkrétní věci zkoumat, zda osoba, která za společnost dotčený úkon učinila, byla v době, kdy byl úkon činěn, skutečně jednatelem společnosti či nikoliv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4076/2010, ze dne 31. 10. 2012
(kategorie: obchodní rejstřík; zdroj: www.nsoud.cz)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce City Invest, INC., se sídlem Wickhams Cay 1, Simmonds Building, Road Town, Tortola, B. V. I., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. J.Z., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45 47 57 92, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Prudilovou Koníčkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Orlí 36, PSČ 602 00, o vyloučení pohledávky z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 46/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č. j. 10 Cmo 40/2009-193, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2010, č.j. 10 Cmo 40/2009-193, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem ze dne 1. září 2009, č. j. 55 Cm 46/2006-131, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce (City Invest, INC.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o.) vyloučení pohledávky za dlužníkem Moravian Trading Company, spol. s r. o. – v likvidaci (dále též jen „MTC“) ve výši 56,252.804,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud při posuzování důvodnosti žaloby vyšel zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. ledna 2006, č. j. 32 K 28/2002-228, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
2/ Žalovaný sepsal do konkursní podstaty úpadce pohledávku, jejíhož vyloučení z konkursní podstaty se žalobce domáhá.
3/ Žalobce (správně úpadce) uzavřel s MTC dne 21. října 1992 smlouvu o půjčce, podle které půjčil MTC částku 9,800.000,- Kč.
4/ Úpadce neměl v období od 19. října 2000 do 9. února 2002 jednatele; jeho jediným společníkem byl v té době O. Z..
5/ Dne 10. ledna 2002 uzavřel úpadce jako postupitel s žalobcem jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky za MTC za sjednanou úplatu 4,900.000, Kč, která měla být uhrazena před podpisem smlouvy; za úpadce smlouvu podepsal na základě plné moci R.L..
6/ Plnou mocí ze dne 5. září 1998 zmocnil O. Z., označený v plné moci jako jednatel úpadce, R. L. k tomu, aby úpadce zastupoval v rozsahu oprávnění statutárního zástupce ve věcech řízení před tam jmenovanými soudy a úřady a dále pak, aby činil procesní úkony tam vyjmenované a přijímal písemnosti.
Na tomto základě pak soud prvního stupně - vycházeje z ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), § 196a odst. 3 a § 133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 20 a § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, když při jejím uzavření nebyly dodrženy podmínky obsažené v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Žalobce nabýval majetek od osoby jednající s ním ve shodě, neboť obě společnosti byly provázány osobou R. L., přičemž hodnota převáděného majetku nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.
Další důvod neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky spatřoval soud v tom, že nebyla za úpadce podepsána osobou k tomu oprávněnou; je absolutně neplatná pro nedostatek projevu vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.). V době uzavření smlouvy úpadce neměl jednatele, nikdy se jím nestal ani O.Z., proto nemohl (byť jako jediný společník úpadce) udělit řádnou plnou moc R. L. k jakýmkoliv právním úkonům. Vedle toho soud zdůraznil, že plná moc není hmotněprávní plnou mocí, jež by opravňovala k úkonům hmotněprávní povahy, nýbrž jde toliko o plnou moc procesního charakteru. Na základě takto udělené plné moci, zmocňující jen k úkonům procesněprávní povahy, nemohl R.L. za úpadce podepsat smlouvu o postoupení pohledávky.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování a při svém rozhodování dále vyšel i z těchto zjištění:
1/ Dne 15. září 1998 předložil R. L. (jako dosavadní jednatel) rejstříkovému soudu notářský zápis o průběhu valné hromady úpadce ze dne 5. září 1998, smlouvy o převodu obchodního podílu a návrh na změnu zápisu v osobě jednatele úpadce s tím, že z obchodního rejstříku bude (mimo jiné) vymazán jednatel R. L. a zapsán nový jednatel O. Z.. Návrh na zápis změn Krajský obchodní soud v Brně zamítl usnesením ze dne 22. července 1999, č. j. 17372/98, Rg. C 5053/7-70 (pravomocným dne 21. srpna 1999), s odůvodněním, že O.Z. zaniklo povolení k dlouhodobému pobytu v České republice za účelem zaměstnání dne 16. října 1998, rozhodnutím pravomocným dne 6. listopadu 1998.
2/ Na základě návrhu úpadce a zápisu o průběhu valné hromady ze dne 5. září 1998 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. října 2000, č. j. F 11741/2000, C 5035/10-117, vymazal z obchodního rejstříku R. L., dosud zapsaného jako jednatele úpadce.
3/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2002, č. j. F 18538/2002, C 5035/12-147, byl do obchodního rejstříku zapsán jako nový jednatel úpadce J. Š., s datem vzniku funkce 29. srpna 2002.
4/ V listině ze dne 10. září 2002 J. Š. jako jednatel úpadce prohlásil, že společnost plně uznává platnost právního úkonu, tj. uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna 2002, na základě které společnost postoupila za dohodnutou cenu ve výši 4,900.000,- Kč žalobci pohledávku ve výši 9,800.000,- Kč s příslušenstvím za dlužníkem MTC ze smlouvy o půjčce ze dne 21. října 1992, a činí nesporným, že vlastníkem této pohledávky je žalobce.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. ledna 2002, o kterou žalobce svůj nárok opírá, „uzavřel na straně úpadce (jako postupitel) R. L., označený ve smlouvě jako zmocněnec, avšak bez řádné plné moci (§ 33 odst. 2 obč. zák.), a to s ohledem na skutečnost, že plná moc ze dne 5. září 1998 mu byla za úpadce udělena osobou (O. Z.), která se nikdy nestala jednatelem úpadce, neboť zápis této osoby jako jednatele úpadce byl rejstříkovým soudem pravomocně zamítnut“.
Přestože od 1. července 1996 má zápis statutárního orgánu právnické osoby do obchodního rejstříku deklaratorní charakter a rozhodující je rozhodnutí valné hromady „o statutárním orgánu“, které by bylo neúčinné pouze v důsledku rozhodnutí o neplatnosti valné hromady a obchodní zákoník před novelou přijatou zákonem č. 370/2000 Sb. (účinnou od 1. ledna 2001) výslovně neřešil případ, kdy rejstříkový soud zamítl návrh na povolení zápisu osoby, která je oprávněna právnickou osobu zavazovat jako její orgán nebo člen orgánu, odvolací soud uzavřel, že přijetí této právní úpravy (v ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák.), dle které v případě zamítnutí návrhu rejstříkovým soudem se považuje volba takové osoby nebo její jmenování od počátku za neplatnou, je přijetím dosavadní právní teorie a praxe. Navíc podle odvolacího soudu zcela koresponduje s principem důvěry v zápis do obchodního rejstříku vyjádřeným v ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Z důvodu odlišného právního posouzení věci, tj. jako jednání bez plné moci, odvolací soud žalobce u jednání poučil dle ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení ohledně dodatečného schválení smlouvy o postoupení pohledávky úpadcem ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. a v návaznosti na to i k označení důkazů k jejich prokázání. Žalobce však přes poskytnuté poučení neunesl břemeno tvrzení, že úpadce bez zbytečného odkladu schválil jednání R. L. bez plné moci ve vztahu k uzavřené smlouvě o postoupení pohledávky.
Poukazoval-li žalobce na žalobu podanou úpadcem vůči žalobci (v pozici žalovaného) dne 14. října 2003 u Okresního soudu v Jihlavě, nemůže podle odvolacího soudu jít o schválení učiněné bez zbytečného odkladu, když úpadce měl jednatele (v osobě J.Š.) již od 29. srpna 2002. K předloženému prohlášení Jana Ševčíka ze dne 10. září 2002 pak odvolací soud uvedl, že nejde o „důkaz bez dalšího dostatečný“, neboť tento jednostranný právní úkon sice splňuje požadavek určitosti a srozumitelnosti, avšak není adresný (navenek seznatelný), a proto z něj nelze jednoznačně (způsobem nevzbuzujícím pochybnost) dovodit, že smlouvou o postoupení pohledávky se úpadce v době, kdy byla uzavřena, cítil vázán, jakož i to, kdy a jakým způsobem tato skutečnost byla dána na vědomí druhé smluvní straně, tj. žalobci. „Při absenci skutkových tvrzení“ podle odvolacího soudu tento právní úkon neprokazuje dodatečné schválení smlouvy ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud přisvědčil žalobci, že samotná skutečnost, že R.L. byl v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky společníkem MTC a jednatelem společnosti CITY INVEST CZ s. r. o., jejímž jediným společníkem byl žalobce, nesvědčí o tom, že smlouva byla uzavřena mezi osobami uvedeným v ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. a že by byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (podle § 196a odst. 3 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda je i v případě zamítavých rozhodnutí rejstříkového soudu učiněných před 1. lednem 2001 (před nabytím účinnosti novely ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák. provedené zákonem č. 370/2000 Sb.) možno považovat jmenování či volbu člena statutárního orgánu obchodní společnosti za od počátku neplatnou.
Dovolatel míní, že od 1. července 1996 není zápis jednatele do obchodního rejstříku podmínkou vzniku jeho oprávnění jednat jménem podnikatele jako statutární orgán; to vzniká již okamžikem, kdy byl statutární orgán stanoveným způsobem ustanoven.
V dané věci byl O. Z. jmenován novým jednatelem úpadce valnou hromadou společnosti dne 5. září 1998. Skutečnost, že se „tento notářský zápis zachycující rozhodnutí valné hromady neprojevil v obchodním rejstříku“, nepovažuje dovolatel za podstatnou, neboť v rozhodné době neměl tento zápis konstitutivní účinky. Návrh na zápis O.Z. do obchodního rejstříku jako nového jednatele úpadce byl zamítnut usnesením ze dne 22. července 1999, tj. více než rok a půl před okamžikem nabytí účinnosti novely obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb., která s takovým zamítavým rozhodnutím dodatečně začala spojovat účinky neplatnosti volby či jmenování. Spojovat se zamítavým usnesením rejstříkového soudu z roku 1999 „účinky, které takové právní skutečnosti přiznává až ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák., které nově koncipovala novela účinná od 1. ledna 2001“, podle dovolatele znamená retroaktivní aplikaci právní normy, což je v rozporu s principem právní jistoty, jakož i se základními zásadami právního státu.
Podle dovolatele jediným způsobem, jakým bylo možno do nabytí účinnosti zákona č. 370/2000 Sb. zpochybnit volbu či jmenování statutárního zástupce obchodní společnosti, bylo podání žaloby na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, k čemuž v posuzované věci nedošlo. O. Z. tedy ke dni svého jmenování jednatelem splňoval veškeré podmínky zákonných předpisů pro ustanovení do funkce.
K uvedenému dovolatel dodává, že důvody pro zamítnutí zápisu O. Z.do obchodního rejstříku jako jednatele úpadce nespočívaly v tom, že by nebyl způsobilý k výkonu funkce jednatele, ale „ve zcela neprávním“ zásahu orgánů činných v trestním řízení do řízení před rejstříkovým soudem, přestože trestní řízení v té době ještě nebylo skončeno.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil náležitosti právního úkonu (prohlášení), jímž úpadce dne 10. září 2002 dodatečně schválil uzavření smlouvy o postoupení pohledávky. Přestože odvolací soud přiznal prohlášení tehdejšího jednatele úpadce J. Š. „splnění náležitosti formy, určitosti a srozumitelnosti“, shledal nedostatek v tzv. neadresnosti tohoto úkonu.
Podle dovolatele však tato náležitost právních úkonů není nikde v zákonné úpravě vyžadována. Je-li adresností myšlen nedostatek způsobu vyjádření vůle osoby, která právní úkon učinila, nemůže tento závěr obstát za situace, kdy sám odvolací soud konstatuje, že právní úkon je určitý a srozumitelný. Měl-li odvolací soud adresností na mysli, že právní úkon dodatečného schválení se dostal do dispoziční sféry druhé smluvní strany, poukazuje dovolatel na to, že prohlášením disponuje, on jej předložil odvolacímu soudu, což dokládá, že tento úkon byl učiněn ve vztahu ke konkrétnímu subjektu. Jestliže měl odvolací soud v tomto směru jakékoli pochybnosti, měl provést dovolatelem navržený svědecký výslech J. Š..
V doplnění dovolání z 15. června 2011 dovolatel s poukazem na „stanovisko Nejvyššího soudu ČR“ sp. zn. 5 Cmo 278/94 (ve skutečnosti jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 1995, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 4, ročník 1995, str. 174) zdůraznil, že dodatečné schválení právního úkonu (ratihabice) je v zásadě neformálním úkonem. V posuzované věci byla smlouva o postoupení pohledávky dodatečně schválena právním úkonem, který byl adresný, když z jeho obsahu, resp. vůle jednající osoby v ní vyjádřené, jakož i z okolností, za nichž byl tento úkon učiněn, jednoznačně vyplývá, že byl adresován žalobci, do jehož dispoziční sféry bylo následně prohlášení úpadce předáno. V neposlední řadě odkázal dovolatel na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1126/2006 (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), podle nichž musí právní úkon (v tam posuzované věci návrh na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák.) splňovat, vedle náležitostí požadovaných občanským zákoníkem pro právní úkony obecně, i požadavek určení (adresování) návrhu jedné či více – vždy však individuálně určitým – osobám. Podle dovolatele byly v dané věci veškeré tyto požadované náležitosti splněny.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod. 1 a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též občanský soudní řád, oba předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pro řešení otázky, jaké důsledky mělo usnesení rejstříkového soudu o zamítnutí návrhu na povolení zápisu do obchodního rejstříku osoby, která je oprávněna obchodní společnost zavazovat jako její statutární orgán, v době od 1. července 1996 do 31. prosince 2000 (tj. před nabytím účinnosti novely ustanovení § 27 odst. 7 obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb.). Potud jde o problematiku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda jsou dány dovolací důvody uplatněné dovolatelem, a to nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 30. června 1996, platilo, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném od 1. července 1996 do 31. prosince 2000, (tj. ve znění novely provedené zákonem č. 142/1996 Sb.), platilo, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.
Podle důvodové zprávy k zákonu č. 142/1996 Sb. (Zvláštní části, bodu 1) bylo záměrem novely „vypustit ustanovení, které v praxi téměř znemožňuje řádné fungování obchodních společností při změnách statutárního orgánu nebo jeho složení, neboť podle stávajícího znění zákona je oprávněn jednat jménem společnosti navenek jen ten, kdo je zapsán v obchodním rejstříku, i když již funkci nevykonává, protože se jí vzdal nebo byl odvolán nebo zanikla uplynutím doby. Novela umožní, aby jménem společnosti jednaly již nově zvolené nebo jmenované osoby, a to i ve vztahu k obchodnímu rejstříku. Třetí strany, které (se) o změně v osobách nedovědí, jsou dostatečně chráněny ustanovením § 27 odst. 2 obch. zák.“
Podle ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 30. června 2005, platilo, že zamítne-li rejstříkový soud návrh na povolení zápisu osoby, která je oprávněna právnickou osobu zavazovat jako její orgán nebo člen orgánu, do obchodního rejstříku, považuje se její volba nebo jmenování od počátku za neplatnou. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. Zamítavé rozhodnutí rejstříkový soud po nabytí právní moci zveřejní. Až do tohoto zveřejnění nemůže právnická osoba namítat neplatnost volby nebo jmenování vůči třetím osobám, ledaže by prokázala, že o neplatnosti věděly.
Právní úpravou jednání jménem obchodní společnosti, účinnou do 30. června 1996 (tedy před účinností zákona č. 142/1996 Sb.), se Nejvyšší soud opakovaně zabýval.
V rozsudku ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2001, pod číslem 137, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, stanovil-li obchodní zákoník v ustanovení § 13 odst. 2, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku, nelze toto ustanovení vykládat jinak, než že jednání statutárního orgánu bylo jednáním podnikatele teprve poté, co byl statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku, a tedy že uvedený zápis byl zápisem konstitutivním.
Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit v tom, že od 1. července 1996 má zápis statutárního orgánu právnické osoby do obchodního rejstříku deklaratorní charakter. Pro jednatele společnosti s ručením omezeným z uvedeného vyplývá, že od 1. července 1996 je rozhodující pouze to, zda byl řádně jmenován jejím jednatelem. Po tomto jmenování mohl jednat jménem společnosti, bez ohledu na to, že dosud nebyl jako statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku.
Zbývá odpovědět na otázku, zda i v době do nabytí účinnosti novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. (v době do 31. prosince 2000) mělo na oprávnění fyzické osoby jednat jménem společnosti s ručením omezeným jako její statutární orgán vliv následné rozhodnutí rejstříkového soudu o zamítnutí návrhu na zápis takové osoby do obchodního rejstříku.
Z přechodných ustanovení (čl. VIII.) k té části zákona č. 370/2000 Sb., jíž byl novelizován obchodní zákoník, nevyplývá, že by ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák., ve znění účinném od 1. ledna 2001, mělo být použito na rozhodnutí rejstříkových soudů vydaná před 1. lednem 2001. Nic takového ostatně nedovozuje ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí, jak mu to v dovolání podsouvá dovolatel.
Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že by (s účinností od 1. ledna 2001) novelizované ustanovení § 27 odst. 7 obch. zák. bylo „přijetím dosavadní právní teorie a praxe“. Nesvědčí o tom důvodová zpráva k zákonu č. 370/2000 Sb., která v tomto směru ničeho neuvádí, ani judikatura Nejvyššího soudu, která se k této otázce dosud nevyslovila. Odvolací soud ostatně neoznačuje rozhodnutí, jímž by podpořil svůj závěr, že novela přebírá dosavadní praxi, a stejně tak nezmiňuje ani žádnou odbornou publikaci, v níž by byl tento právní názor zformulován.
Jestliže v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. rejstříkový soud zamítl návrh na povolení zápisu jednatele společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku, neznamenalo to, že jmenování takového jednatele se považuje za neplatné od samého počátku. Učinila-li osoba, které se zamítavé rozhodnutí rejstříkového soudu týká, v mezidobí (od jmenování jednatelem do rozhodnutí rejstříkového soudu) jménem společnosti právní úkon, nestačí k závěru, že takový právní úkon společnost nezavazuje, jen poukaz na vydané rozhodnutí rejstříkového soudu. Vzhledem k tomu, že od 1. července 1996 je zápis jednatele do obchodního rejstříku pouze zápisem deklaratorním, je nutno v každé konkrétní věci zkoumat, zda osoba, která za společnost dotčený úkon učinila, byla v době, kdy byl úkon činěn, skutečně jednatelem společnosti či nikoliv.
V posuzované věci byl podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dne 5. září 1998 valnou hromadou jmenován jednatelem pozdějšího úpadce O. Z.. Téhož dne jmenovaný udělil plnou moc Radku Leopoldovi, aby úpadce ve vymezeném rozsahu zastupoval. Usnesením ze dne 22. července 1999 rejstříkový soud zamítl zápis O. Z. do obchodního rejstříku jako jednatele úpadce s odůvodněním, že mu dne 16. října 1998 (na základě rozhodnutí pravomocného dne 6. listopadu 1998) zaniklo povolení k pobytu v České republice.
Z uvedeného je zřejmé, že skutková zjištění, z nichž při svém rozhodování odvolací soud vycházel, neskýtala podklad pro závěr, že se O.Z. nikdy nestal jednatelem úpadce. Důvod, pro který rejstříkový soud usnesením ze dne 22. července 1999 zamítl návrh na zápis O. Z. do obchodního rejstříku jako jednatele úpadce, totiž nezpochybňuje platnost jeho jmenování jednatelem úpadce valnou hromadou společnosti dne 5. září 1998, a tedy ani to, že mohl téhož dne jménem úpadce udělit plnou moc R. L., ale jen deklaruje, že jmenovaný nemůže být zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel úpadce podle skutkového stavu, který zde je (byl) ke dni rozhodnutí rejstříkového soudu a který má původ ve skutečnosti nastalé po jmenování jednatele (až 16. října 1998).
Naproti tomu Nejvyšší soud nemá za důvodnou tu část dovolací argumentace, v níž dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že úpadce bez zbytečného odkladu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky schválil.
Je tomu tak již proto, že byla-li smlouva o postoupení pohledávky uzavřena dne 10. ledna 2002, nelze považovat dovolatelem označené úkony úpadce (žalobu proti R. L. podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 14. října 2003 a prohlášení tehdejšího jednatele úpadce J. Š. ze dne 10. září 2002) za schválení učiněné bez zbytečného odkladu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. Řečené platí bez zřetele k tomu, že úpadce (podle odvolacího soudu) „měl statutární orgán – jednatele“ v osobě J. Š. až od 29. srpna 2002. Opačný názor by vedl k absurdním důsledkům. Kdyby například společnost neměla jednatele deset let, trvala by právní nejistota, zda bude vázána právním úkonem, který jejím jménem učinila k tomu nezmocněná osoba, po celou tuto dobu.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je co do výkladu účinků zamítavého rozhodnutí rejstříkového soudu o návrhu na zápis jednatele společnosti s ručením do obchodního rejstříku nesprávné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud především posoudí rozsah zmocnění v plné moci ze dne 5. září 1998, na jejímž základě R.L. uzavřel za úpadce předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky. Odvolací soud, veden právním názorem, že se O. Z. nikdy nestal jednatelem úpadce, totiž nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně, podle něhož je označená plná moc toliko plnou mocí procesní, která neumožňovala R. L. jako zmocněnci činit za úpadce hmotněprávní úkony.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-