// Profipravo.cz / Obchodní rejstřík 14.11.2008
K napadení procesu vytěsnění menšinových akcionářů
Proces vytěsnění menšinových akcionářů postupem podle § 183i a násl. obch. zák. lze zásadně zvrátit pouze na základě úspěšného návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. anebo zamítnutím návrhu na zápis usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. do obchodního rejstříku.
V projednávané věci rejstříkový soud požadovaný zápis povolil a žalobkyně netvrdila, že by byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. Za tohoto stavu již nelze, ani kdyby byla žalobkyně v určovací žalobě úspěšná, znovu otevřít proces zvyšování základního kapitálu, na jehož základě nabyl akcionář, v jehož prospěch došlo k vytěsnění menšinových akcionářů, majoritní podíl potřebný k postupu podle § 183i a násl. obch. zák. V důsledku toho zde již žalobkyně nepochybně nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení „neplatnosti vydání nových akcií“, neboť takovým určením by nedošlo ke změně jejích právních poměrů. Žalobkyně se proto může – žalobou na plnění – domáhat náhrady případné škody, která ji tvrzeným nesprávným postupem při zvyšování základního kapitálu vznikla.
To v dané věci platí i za situace, kdy k postupu podle § 183i a násl. obch. zák. došlo až poté, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, neboť podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž v době, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud, již bylo usnesení valné hromady podle § 183i a násl. obch. zák. zapsáno do obchodního rejstříku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1387/2006, ze dne 27. 8. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně H., spol. s r. o., se sídlem v , zastoupené Mgr. J. V., advokátem, se sídlem v , proti žalované D., a. s., se sídlem v , zastoupené Mgr. K. T., advokátem se sídlem v , o určení neplatnosti úpisu akcií a o určení neplatnosti vydání akcií, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 50/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 538/2005 - 75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.046,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č. j. 47 Cm 50/2004 – 49, 47 Cm 49/2004 – 32, kterým tento soud zamítl žalobu „o určení neplatnosti úpisu nových akcií žalované na základě usnesení valné hromady konané dne 21. července 2003 o zvýšení základního kapitálu, realizovaného ve dnech 9. října až 3. prosince 2003“, dále zamítl žalobu „o určení neplatnosti vydání nových akcií žalované na základě výzvy k převzetí akcií uveřejněné dne 21. ledna 2004 v L. n. osobám, které dle rozhodnutí valné hromady žalované konané dne 21. července 2003 o zvýšení základního kapitálu o částku 56,533.650,- Kč upsaly nové akcie“ a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 15.023,- Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 14.935,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že se soud prvního stupně správně v prvé řadě zabýval tím, zda má žalobce ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že nikoli. Dovodil, že v rámci určovací žaloby nemůže přezkoumávat platnost rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, na základě něhož napadaný úpis nových akcií proběhl (což bylo předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 Cm 215/2003).
V obecné rovině odvolací soud nevyloučil, že i v případě, že by soud nevyslovil neplatnost usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu, nemusel být následný proces úpisu bezchybný. Kdyby však takovým postupem došlo na straně akcionářů k nějaké újmě, byla by namístě, žaloba na plnění. Žalobkyně ani netvrdí, že by upsala akcie v I. kole upisování; potom ani nemohla být podle stanovených podmínek upisovatelkou ve II. ani ve III. kole upisování. Přesto samotný průběh II. a III. kola upisování zpochybnila.
Odvolací soud zdůraznil, že závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je posílen ještě tím, že v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu B, vložka 1175 byl do 29. března 2006 zapsána jako hlavní akcionář žalované společnost M. H. L., od uvedeného dne je zapsána jako akcionář jediný. Žalobkyně tak v současné době akcionářkou již není, vůči uvedené společnosti má práva vyplývající z § 183i a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Přesto se snažila zvrátit proces úpisu, jehož se ani neúčastnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ].
Otázky zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v posouzení toho,
1. zda a jak se rozhodnutí o neplatnosti úpisu a vydání akcií žalované, provedené v rozporu se zákonem, promítne do právních poměrů žalobkyně a žalované, tedy zda dojde ke změně jejich právního postavení a
2. zda určovací žaloba na neplatnost úpisu a vydání akcií účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (pevný právní základ), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Dovolatelka namítá, že pokud by žalovaná postupovala v souladu se zákonem, zejména pokud by dodržela zákonem stanovené lhůty pro oznámení informace o přednostním právu, nemohl by být po provedeném úpisu její podíl ve společnosti takový, jakým se stal v důsledku uvedeného porušení. Tento úpis umožnil většinovému akcionáři získat nová rozhodovací práva, kterým je dovolatelka nucena se podřídit. Původně se jednalo hlavně o právo na zrušení akciové společnosti s převodem obchodního jmění na hlavního akcionáře podle § 220p a násl. obch. zák., nově potom od 1. července 2005 o právo výkupu účastnických cenných papírů podle § 183i a násl. obch. zák., která žalovaná, resp. s ní ve shodě jednající hlavní akcionář, využil. Z toho dovolatelka dovozuje, že jestliže dojde k porušení shora uvedených pravidel pro zvyšování základního kapitálu, jehož důsledkem je zhoršení postavení akcionáře ve společnosti, pak akcionář má naléhavý právní zájem na tom, aby byla určena neplatnost tohoto zvýšení, resp. té jeho části, které se porušení týkalo, a to tím spíše, jestliže v důsledku úpisu a vydání předmětných akcií dojde „k poklesu majetku na jednu akcii ve vlastnictví akcionáře“. Dovolatelka tvrdí, že v jejím případě poklesl tento majetek z 770,- Kč na 16,- Kč na jednu akcii.
K závěru odvolacího soudu, že dovolatelka ani netvrdila, že by upisovala akcie v I. upisovacím kole, uvádí, že již před soudem prvního stupně zpochybnila i platnost prvního kola úpisu akcií, a to proto, že nebyla dodržena lhůta pro zveřejnění, totiž, že dovolatelka neměla právě v důsledku nedodržení zákonné lhůty možnost tento úpis realizovat. Přitom právě napadená krátkost lhůty, a nikoli, jak naznačil odvolací soud, nezájem dovolatelky, byla důvodem toho, proč dovolatelka přednostní právo k úpisu akcií nevyužila.
Z podstaty samotného procesu zvyšování základního kapitálu – pokračuje dovolatelka – je přitom zřejmé, že případná žaloba na plnění (např. žaloba na náhradu škody) není v tomto případě schopna zhoršení jejího právního a ekonomického postavení plně kompenzovat a dotčené právní vztahy narovnat. Zdůrazňuje, že to je totiž možné dosáhnout pouze prostřednictvím určovací žaloby.
Dovolatelka argumentuje i tím, že proces zvyšování základního kapitálu je nutno přezkoumávat zejména v případech, kdy zákonnost úpisu nepřezkoumává rejstříkový soud, protože zápis zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku provádí na základě potvrzení představenstva učiněného podle § 206 odst. 2 obch. zák. Tento postup proběhl i v daném případě, soud prvního stupně však odmítl provést navržený důkaz rejstříkovým spisem o tom, že rejstříkový soud postupoval za použití § 206 odst. 2 obch. zák. (stejně jako další navržené důkazy).
Dále dovolatelka namítá, že žalobu podala v době, kdy zvýšení základního kapitálu žalované ještě nebylo zapsáno v obchodním rejstříku, přičemž do doby zveřejnění tohoto zápisu nemohla vědět, že zvýšení základního kapitálu je již definitivně ukončeno, a podat jakoukoli žalobu na plnění.
A konečně dovolatelka poukazuje i na to, že úpis provedený žalovanou ve II. a III. upisovacím kole byl porušením zákazu uloženého mu vykonatelným předběžným opatřením; má za to, že takto provedené úpisy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.
Proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto a žalobkyni uloženo nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud založil rozhodnutí o nedostatku naléhavého právního zájmu na dvou závěrech. Především se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně, která nenapadla usnesení valné hromady o zvýšení základního kapitálu, měla domáhat svých práv z tvrzeného neplatného úpisu a neplatného vydání akcií žalobou na plnění, proto, že v důsledku požadovaného určení by nedošlo ke změně v jejím právním postavení, neboť i po zvýšení základního kapitálu zůstala akcionářkou žalované. Dále pak uzavřel, že poté, kdy došlo k vytěsnění menšinových akcionářů postupem podle § 183i a násl. obch. zák., nemůže být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Ke druhému z uvedených závěrů Nejvyšší soud uzavírá, že proces vytěsnění menšinových akcionářů postupem podle § 183i a násl. obch. zák. lze zásadně zvrátit pouze na základě úspěšného návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. anebo zamítnutím návrhu na zápis usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. do obchodního rejstříku. V projednávané věci rejstříkový soud požadovaný zápis povolil a žalobkyně netvrdila, že by byl podán návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 183i obch. zák. Za tohoto stavu již nelze, ani kdyby byla žalobkyně v určovací žalobě úspěšná, znovu otevřít proces zvyšování základního kapitálu na jehož základě nabyl akcionář, v jehož prospěch došlo k vytěsnění menšinových akcionářů, majoritní podíl potřebný k postupu podle § 183i a násl. obch. zák. V důsledku toho již žalobkyně nepochybně nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť takovým určením by nedošlo ke změně jejích právních poměrů. Žalobkyně se proto může – žalobou na plnění – domáhat náhrady případné škody, která ji tvrzeným nesprávným postupem při zvyšování základního kapitálu vznikla.
To platí i za situace, kdy k postupu podle § 183i a násl. obch. zák. došlo až poté, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, neboť podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, přičemž v době, kdy ve věci rozhodoval odvolací soud, již bylo usnesení valné hromady podle § 183i a násl. obch. zák. zapsáno do obchodního rejstříku.
Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 2/98, od kterého nemá důvodu se odchýlit ani v projednávané věci, založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Proto se již dovolací soud správností zbývajícího důvodu, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, nezabýval.
Pokud pak jde o dovolatelkou tvrzenou vadu řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl navržený důkaz, Nejvyšší soud uzavírá, že z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, však rozhoduje soud. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, a svůj závěr řádně odůvodnil, jak se stalo v projednávané věci, využil svého práva daného mu v citovaném ustanovení a takový postup nelze považovat za vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259).
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 5 písm. c) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, zvýšenou o daň z přidané hodnoty.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
Autor: -mha-