// Profipravo.cz / Obecná ustanovení obch. zák. 30.04.2008
K podniku nabytému jedním z manželů před 1. 8. 1998
Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (tj. do 1.8.1998), avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela (srov. např. 22 Cdo 684/2004).
Podnik náležející v době do 1. 8. 1998 do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k uvedenému dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., nestal předmětem společného jmění manželů, neboť nebyl, jak výše uvedeno, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb.) [srov. např. 22 Cdo 2903/2005].
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3078/2006, ze dne 20. 3. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po P. R., zemřelém dne 1. ledna 2000, za účasti 1) M. R., 2) K. R., zastoupených advokátem, a 3) JUDr. P. R., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 133/2000, o dovolání M. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2006, č. j. 24 Co 359/2005-474, takto:
Usnesení městského soudu, ve výroku o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a ve výroku o určení obecné ceny majetku zůstavitele, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví, v nichž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. července 2005, č.j. D 133/2000-424, ve výrocích, které byly usnesením městského soudu změněny, se zrušují a věc se, v tomto rozsahu, vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. R., zemřelém dne 1.1.2000 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 24.2.2000, č. j. D 133/2000-1. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. R. H., notář (§ 38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 18.7.2005, č. j. D 133/2000-424, určil obecnou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou M. R. ve společném jmění manželů ke dni úmrtí zůstavitele, částkou 62,310.071,98 Kč (výrok I. bod a/); určil, které věci a jiné majetkové hodnoty z tohoto majetku patří do dědictví po zůstaviteli (výrok I. bod b/) a které věci a jiné majetkové hodnoty z tohoto majetku patří pozůstalé manželce M.ě R. (výrok I. bod c/); určil obecnou cenu dědictví po zůstaviteli částkou 31,159.675,99 Kč, výši „pasiv dědictví“ částkou 71.800,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 31,087.875,99 Kč (výrok II.); potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů M. R., K. R. a JUDr. P. R. (výrok III.); rozhodl, že odměnu soudního komisaře JUDr. R. H. 20.000,- Kč a náhradu jeho hotových výdajů 620,60 Kč včetně 19% DPH, tj. celkem 24.538,50 Kč, zaplatí M. R., K. R. a JUDr. P. R. každý částkou 8.179,50 Kč; současně rozhodl, že náklady řízení ve výši 2.400,- nahradí „státu - České republice, zastoupenému Obvodním soudem pro Prahu 1“, M. R., K. R. a JUDr. P. R., každý z nich částkou 800,- Kč (výrok V.). Dospěl k závěru, že „mezi účastníky nedošlo ke shodě ve věci zařazení či nezařazení nemovitostí v katastrálním území S. a podniku do společného jmění manželů“; že „JUDr. P. R. tvrdil, že tyto dvě položky jsou výlučným vlastnictvím zůstavitele, jelikož je nabyl z výlučných prostředků“, že však „své tvrzení nedoložil“; že „s tímto názorem nesouhlasily M. R. a K. R.“; že „podle ustanovení § 144 občanského zákoníku majetek nabytý za trvání manželství tvoří společné jmění manželů, pokud není prokázán opak“; že „manželství zůstavitele s M. R. trvalo od roku 1969“; že „skutečnost, že by tento majetek zůstavitel nabyl ze svých výlučných prostředků, prokázána nebyla“, a že proto „patří tyto položky do soupisu společného jmění manželů“; že „zůstavitel nezanechal závěť“; že „k dědění ze zákona v první dědické skupině byli povoláni M. R., K. R. a JUDr. P. R., kteří dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit“ a že „mezi dědici nedošlo k uzavření dohody o vypořádání dědictví“.
K odvolání JUDr. P. R. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.5.2006, č. j. 24 Co 359/2005-474, usnesení soudu prvního stupně „ve výroku I. bod a)“ potvrdil; „ve výroku I. bod b)“ usnesení soudu prvního stupně změnil „jen v položce 15. tak, že namísto ½ podniku s názvem P. R., jak je označen ve výroku napadeného usnesení, připadá do dědictví tento podnik jako celek v ceně 26,088.429,- Kč, s tím, že do pasiv dědictví náleží dluh vůči pozůstalé manželce M. R. na vyrovnání jejího podílu z vypořádání společného jmění manželů ve výši 13,044.214,50 Kč“; dále „ve výroku I. bod c)“ usnesení soudu prvního stupně změnil „jen v položce 15. tak, že pozůstalé manželce M. R. připadá namísto ½ podniku s názvem P. R., jak je označen v napadeném usnesení, pohledávka vůči dědictví na vyrovnání jejího podílu z vypořádání společného jmění manželů ve výši 13,044.214,50 Kč“ (výrok I.); „ve výroku II.“ usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že určil „obecnou cenu majetku zůstavitele částkou 44,203.890,50 Kč, výši dluhů částkou 13,116.014,50 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 31,087,876,- Kč (výrok II.); „ve výrocích III., IV. a V.“ usnesení soudu prvního stupně zrušil a „v tomto rozsahu“ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že „v řízení o dědictví je třeba vycházet z právní úpravy platné ke dni smrti zůstavitele“; že „zůstavitel zemřel dne 1.1.2000, a proto je nezbytné v dědickém řízení postupovat hmotněprávně podle občanského zákoníku z roku 1964 ve znění po novele provedené článkem II. zák. č. 91/1998 Sb. a procesněprávně podle § 175a až 175zd o.s.ř. ve znění čl. VIII. bod 2. zák. č. 91/1998 Sb.)“; že „manželství zůstavitele a jeho manželky zaniklo v důsledku úmrtí zůstavitele dnem 1.1.2000 a k tomuto datu zaniklo i společné jmění manželů“; že „zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání dle zásad uvedených v ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. ve znění ke dni úmrtí zůstavitele“; že „odvolatel zastává nesprávný právní názor, když tvrdí, že v tomto dědickém řízení je nutno ve vztahu k předmětnému majetku, tj. k hodnotám náležejícím k majetkové podstatě podniku, vycházet z právní úpravy platné ke dni, kdy zůstavitel získal předmětný majetek, tedy z právních předpisů platných v roce 1991 (zůstavitel v roce 1991 nabyl zmíněný majetek na základě provedené dražby vycházející z privatizačního procesu)“; že „společné jmění zůstavitele a jeho manželky zaniklo ke dni smrti zůstavitele“, a „proto je třeba vypořádat jej dle tehdy platné právní úpravy“; že „námitka odvolatele, že podnik sloužil k výkonu povolání pouze zůstavitele, a že šlo o jeho výlučný majetek, je zcela nerozhodná“; že „dle právní úpravy platné ke dni úmrtí zůstavitele se totiž již v rámci vypořádání společného jmění manželů nezkoumalo, zda jde o věc, která sloužila k výkonu povolání jen jednoho manžela“; že „podle tehdy platného ustanovení § 492 odst. 2 obč. zák. nabyl-li některý z manželů věci náležející do soukromého vlastnictví za trvání manželství, vztahoval se i na takové věci režim bezpodílového spoluvlastnictví manželů“; že „ústavní zákon č. 100/1990 Sb. s účinností od 18.4.1990 zrušil rozlišování typů vlastnictví na osobní a soukromé“; že „zůstavitel předmětný majetek nabyl v roce 1991, tj. až po datu účinnosti ústavního zákona č. 100/1990 Sb., kdy se již nerozlišovalo osobní a soukromé vlastnictví“; že „pro posouzení věci není důležité, že zůstavitel byl zapsán na základě výsledku dražby jako vlastník nemovitostí náležejících do majetkové podstaty podniku“, neboť „zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden ve formě záznamu, který má pouze deklaratorní povahu“; že „na základě záznamu vlastnické právo nevzniká“; že „pro vznik společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) není rozhodná ani skutečnost, že zůstavitel byl v nabývací listině uveden sám“; že „zůstavitel vlastnil k rozhodnému okamžiku své smrti movité věci a nemovitosti, které tvořily majetkovou podstatu předmětného podniku, přičemž tento majetek nabyl za trvání manželství“; že tedy „podnik patřil do zaniklého společného jmění zůstavitele a jeho manželky“, neboť „byl získán ze společných finančních prostředků, resp. na základě finančních prostředků získaných z úvěrů, které si zůstavitel vzal za trvání manželství a splácel je za trvání manželství“; že „podle právní úpravy bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) do něj patřily (patří) i výnosy z podnikání manžela“; že „zůstavitel nabyl majetkovou podstatu podniku v roce 1991, měl z podnikání výnosy a taková byla situace až do jeho smrti v roce 2000“, a že proto „výnosy zůstavitele z jeho podnikání patřily do společného jmění manželů“; že „není vhodné, vzhledem k charakteru posuzovaného majetku, aby podnik byl v důsledku vypořádání společného jmění manželů rozdělen na dva díly, i když bylo zjištěno, že podíly manželů na společném majetku byly stejné“; že „v důsledku změny rozsahu majetku v dědictví“ je třeba změnit „i výrok II. o určení obecné ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnotě dědictví“; že „ve výroku III. usnesení soudu prvního stupně chybí ve výčtu majetku, který dědici mají nabýt podle výsledků tohoto dědického řízení, nemovitosti v katastrálním území L.“, a že „výrok III. je proto „nepřezkoumatelný a nemůže obstát“, když „hodnotu těchto nemovitostí jako výlučného majetku zůstavitele (ve výši 4.640,- Kč dle posudku na č.l. 54 spisu) soud prvního stupně zvažoval při určení obecné ceny majetku, výši dluhů a čisté hodnoty dědictví ve výroku II. tohoto usnesení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu „ve výrocích, jimiž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně“, podala M. R. dovolání. Namítá, že „odvolací soud nesprávně aplikoval zákonnou normu při vypořádání společného jmění manželů ve vztahu k podniku zůstavitele“; že „v rozhodnutí odvolacího soudu zcela chybí odůvodnění stran nevhodnosti rozdělení předmětného podniku v důsledku vypořádání společného jmění manželů na dva díly“; že „není zřejmé, v čem odvolací soud shledává tuto nevhodnost, neboť poukazuje pouze na charakter tohoto majetku, aniž by úvahu dále rozvedl“; že „nespatřuje žádné důvody spočívající v charakteru podniku, jež by vylučovaly jeho rozdělení na dva díly v rámci vypořádání společného majetku“; že „postupem soudu prvního stupně nedošlo k rozdělení posuzovaného majetku, tedy dotyčného podniku na dva díly“, neboť „soud prvního stupně toliko dovolatelce přiřkl vlastnické právo v rozsahu jedné poloviny ve vztahu k celku, přičemž druhou polovinu zahrnul do masy majetku tvořícího pozůstalost“; že „takový postup není nijak v rozporu s povahou tohoto majetku, nebrání jeho účelnému užívání a ani žádným způsobem neomezuje vypořádání zbývajícího vlastnického podílu zahrnutého do dědictví“; že „odvolací soud postupoval nesprávně, když tento majetek tvořený uvedeným podnikem vypořádal tím způsobem, že samotný podnik přikázal do dědictví jako celek a dovolatelce přiznal pohledávku za dědictvím ve výši jedné poloviny jeho obecné ceny“; že „bezdůvodná úvaha o nevhodnosti dělení podniku na díly ztrácí opodstatnění i ve vztahu ke zrušenému výroku III. usnesení soudu prvního stupně, kde dědický soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů tak, že tento podnik rovným dílem rozdělil mezi jednotlivé dědice“, když „tento výrok odvolací soud zrušil z jiných důvodů“; že „odvolací soud měl stejnou úvahu aplikovat také na potvrzení dědictví podle podílů soudem“; že „neshledává důvodu pro jiný postup v tomto směru při vypořádání společného jmění manželů a při potvrzování dědictví soudem“; že „pokud odvolací soud postupoval opačně, je jeho rozhodnutí nekonzistentní“ a „pro absenci odpovídajícího odůvodnění nepřezkoumatelné“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil „v napadených výrocích tam, kde mění usnesení soudu prvního stupně“ a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
JUDr. P. R. uvedl, že „odvolací soud postupoval správně, neboť v opačném případě by M. R. získala nepoměrně větší podíl na podniku, nežli měla při zajišťování existenčních potřeb rodiny za života zůstavitele, čímž by zcela ovládla, bez zohlednění potřeb a postojů dalších dědiců, celý podnik“. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitelky (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel P. R. zemřel dne 1.1.2000, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiných než v něm uvedených důvodů.
Podle ustanovení § 175l odst. 1 věta první o.s.ř., měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obecné ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi.
Podle ustanovení § 175m věta první o.s.ř soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasív.
Podle ustanovení § 175o odst. 1 o.s.ř na podkladě zjištění podle § 175m o.s.ř. určí soud obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele.
Podle ustanovení § 149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství.
Podle ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Podle ustanovení § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Podle ustanovení § 150 odst. 1 věta první obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu.
Podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
Manželství zaniká smrtí nebo prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (§ 22 odst. 1 zákona o rodině). Zánikem manželství zaniká společné jmění manželů (§ 149 odst. 1 obč. zák.). Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, zjišťuje soud (soudní komisař) jeho rozsah a obecnou cenu v době zániku společného jmění (v době smrti zůstavitele) a provádí jeho vypořádání podle zásad uvedených v občanském zákoníku (§ 149 odst. 2 a 3 obč. zák.).
Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku vynaloženo na jejich ostatní majetek, vychází soud ze shodných tvrzení účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 175k odst. 3 o.s.ř. , tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání společného jmění k ní nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví (§ 175y odst. 1 o.s.ř.).
Při vypořádání společného jmění soud určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi; vychází přitom z ustanovení § 149 odst. 2 a 3 obč. zák.. Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo pasív dědictví. Při tomto určení je třeba dát, pokud je to dobře možné, přednost rozdělení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot mezi dědictví a pozůstalého manžela před přikazováním podle ideálních podílů na těchto věcech nebo jiných majetkových hodnotách. Cílem je zabránit nežádoucímu podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným sporům, které by z takového vypořádání mohly v budoucnu vzniknout.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze závěru, že „zůstavitel nabyl majetkovou podstatu podniku v roce 1991“; že „námitka JUDr. P. R., že podnik sloužil k výkonu povolání pouze zůstavitele, a že šlo o jeho výlučný majetek, je zcela nerozhodná“; že „dle právní úpravy platné ke dni úmrtí zůstavitele se totiž již v rámci vypořádání společného jmění manželů nezkoumalo, zda jde o věc, která sloužila k výkonu povolání jen jednoho manžela“; že „podle tehdy platného ustanovení § 492 odst. 2 obč. zák. nabyl-li některý z manželů věci náležející do soukromého vlastnictví za trvání manželství, vztahoval se i na takové věci režim bezpodílového spoluvlastnictví manželů“.
Podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (tj. do 1.8.1998), avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3, ročník 2005).
Podnik náležející v době do 1.8.1998 do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se k uvedenému dni, kdy nabyl účinnosti zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, nestal předmětem společného jmění manželů, neboť nebyl jak výše uvedeno předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů (čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007, sp.zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 19, ročník 2007].
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že předmětný podnik náležel ke dni smrti zůstavitele do jeho společného jmění s M. R., není správný. Nabyl-li zůstavitel – jak z obsahu spisu vyplývá - daný podnik před 1.8.1998, je pro závěr, zda tento podnik náležel do zůstavitelova výlučného vlastnictví, či do jeho bezpodílového spoluvlastnictví manželů (později společného jmění manželů) s M. R., určující právě – jak výše uvedeno – závěr, zda sloužil k výkonu povolání obou manželů nebo jen jednoho z nich.
V důsledku nesprávnosti uvedeného závěru je posouzení správnosti dalších, od tohoto závěru se odvíjejících, závěrů odvolacího soudu bezpředmětné.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je, ve shora uvedeném rozsahu, zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky, ve shora uvedeném rozsahu, i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-