// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 618/2005 Řízení před soudem: dokazování

I. Soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit.

II. Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.

III. Podle § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, leží v daňovém řízení důkazní břemeno na daňovém subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem, nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4.2005, čj. 5 A/s 147/2004-89)

vytisknout článek

k § 52 odst. 1 a k § 77 soudního řádu správního
k § 31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "da­ňový řád", "d. ř.")

prejudikatura: srov. č. 94/2004 a 551/2005 Sb. NSS.

věc: Společnost s ručením omezeným S. v B., v likvidaci, proti Finančnímu ředitel­ství v Brně o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.


Rozhodnutím ze dne 3. 7. 1997 Finanč­ní úřad Brno I žalobci dodatečně vymě­řil daň z příjmů právnických osob za zda­ňovací období 1995 ve výši 9897810 Kč. Odvolání žalobce zamítl žalovaný dne 4.2.2002. Žalobu, jíž žalobce napadl roz­hodnutí žalovaného, pak Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 31. 3. 2004.

V kasační stížnosti proti tomuto roz­sudku namítá žalobce (stěžovatel) ze­jména nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu [§ 103 odst. 1 písmo d) s. ř. s.]. Na základě výzvy soudu ze dne 25. 11. 2003 stěžova­tel navrhl řadu důkazů (jak čtením listin­ných důkazů, tak slyšením svědků), včet­ně zdůvodnění, k čemu mají směřovat a co mají objasnit. Při jednání dne 31. 3. 2004 však soud konstatoval, že dokazo­vání ve věci nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu. Je možné přijmout závěr, že soud nebyl po­vinen provést všechny navrhované důka­zy souladu se zásadou vyjádřenou v § 77 s. ř. s., byl však povinen vypořádat se s tím, proč žádný navržený důkaz neprovedl. Soud naproti tomu v odůvodnění napadeného rozsudku vyslovil skutkový závěr, že žalobce ovládl společnost F. pouze formálně, neboť akcionáři, kteří společnost skutečně hospodářsky ovlád­li, se staly jiné osoby, a odůvodnil jej je­dinou větou, a to tak, že tento skutkový děj je nepochybně doložen nákupy a prodeji akcií, realizovanými v průběhu roku 1996.

Soud neprovedl navrhované důkazy, a znemožnil tak stěžovateli prokázat, že v rozhodném zdaňovacím období r. 1995 existoval deklarovaný podnikatelský zá­měr (ovládnutí společnosti F. a přesun výroby mražených krémů do výrobního závodu v B., ulice M.), který byl i naplňo­ván. Pokud by soud připustil provedení navržených důkazů, musel by dospět k závěru, že nejpozději ke dni 22. 3. 1996 došlo k naplnění podnikatelského zámě­ru: stěžovatel tehdy ve shodě s Ing. Milo­šem ]. jako dalším akcionářem získal kontrolní balík akcií společnosti F., a tu­to společnost tak nejpozději k tomuto datu ovládl; v polovině roku 1996 pak byla mlékárenská výroba přesunuta do uvedené provozovny. Soud tím, že vzal v úvahu výlučně údaj o struktuře akcio­nářů společnosti F. v závěru roku 1996 a z této struktury na konci roku 1996 po­soudil jednání (příjmy) v roce 1995, po­chybil, neboť z přehledu o nákupech a prodejích akcií společnosti F. lze zjistit nejvýše to, kdo a za jaké částky prodával akcie, nelze však zjistit, kdo byl a s jakým podílem na hlasovacích právech akcio­nářem. Návrh na důkaz o struktuře akcionářů a důkaz zápisy z jednání před­stavenstva společnosti F. z roku 1995, které obsahují zmínky o podnikatel­ském záměru stěžovatele a jeho postup­ném prosazování ve společnosti F., soud neprovedl, ani nevysvětlil proč.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stíž­nosti připomněl, že správní soud provádí dokazování podle § 77 odst. 1 s. ř. s. při jednání; je ovšem na jeho uvážení, který z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné (§ 52 s. ř. s.). To nic­méně neznamená, že by měl nebo mohl zcela nahradit správní orgány za situace, kdy v daňovém řízení důkazní břemeno zásadně spočívá na daňovém subjektu (§ 31 odst. 9 d. ř.). K důkazům, jejichž provedení stěžovatel navrhl v soudním řízení, žalovaný uvádí, že byly dílem pro­vedeny v daňovém řízení a jsou součástí předloženého spisu; dílem se jedná o dů­kazy, které stěžovatel nepředložil ani ne­navrhl k prokázání jím tvrzených skuteč­ností v průběhu daňového řízení.

Z dikce § 77 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že je na soudu, zda zopakuje nebo doplní důkazy provedené správním orgánem. Zopakování důkazů, které jsou oběma stranám sporu a rovněž soudu z předlo­ženého rozsáhlého spisu materiálu známy, a to jejich přečtením, resp. pro­vedením dalšího výslechu osob vyslechnutých již v daňovém řízení, není s ohle­dem na obsažnost a časovou náročnost podle názoru žalovaného na místě. V průběhu jednání soud mj. konstatoval, že k dispozici je obsáhlý spis, obsahující vše to, o čem hovoří napadené rozhod­nutí. V rozsudku pak soud uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí je rovněž do­statečně specifikováno, jaké skutečnosti jsou z obsahu jednotlivých důkazů dovo­zovány a jaké je hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu z hle­diska právně významných okolností da­ného případu. Jakkoliv lze mít jistě vý­hrady ke stručnému závěru soudu, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, touto formulací soud nepochybně vyjád­řil, že skutkový stav, z něhož správní or­gány vycházely, je doložen důkazy obsa­ženými v předložených spisech správce daně a odvolacího orgánu.

Jak bylo zjištěno ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě namítal mj., že žalova­ný neunesl důkazní břemeno (§ 31 odst. 8 d. ř.), neboť nevyhodnotil stěžovatelova skutková tvrzení učiněná do protokolu a týkající se ceny, za niž byl balík akcií prodán, jako důkaz, aniž prokázal jejich opak. Žalovaný dále porušil § 31 odst. 9 d. ř., požadoval-li po stěžovateli vysvětle­ní vztahující se ke skutečnostem, které mu nebyly a ani nemohly být známy, a z jejich neuvedení dovodil, že stěžova­tel neunesl důkazní břemeno. Oprávněn k takovému závěru nebyl žalovaný ani za situace, kdy přes opakovaný návrh ne­provedl důkaz výpisem ze Střediska cen­ných papírů Praha.

Nejvyšší správní soud stěžovateli při­svědčil, zrušil napadený rozsudek Kraj­ského soudu v Brně pro nepřezkouma­telnost spočívající v nedostatku důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Z odůvodnění:

Za rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat ze­jména rozhodnutí postrádající základní zákonné náležitosti, rozhodnutí, z něhož nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodová­no či jak bylo o věci rozhodnuto, roz­hodnutí zkoumající správní úkon z ji­ných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpo­kládaného přezkumu mimo rámec ža­lobních námitek), rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, roz­hodnutí neobsahující vůbec právní závě­ry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jehož důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné atd. Skut­kovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozho­dovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o sku­tečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.

Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá roz­hodnutí řádně zdůvodnit. Absence řád­ného odůvodnění napadeného rozhod­nutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné zá­ruky pro to, že nebylo vydáno v důsled­ku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II. ÚS 686/02).

Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důka­zů provede a které nikoli; toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v pro­jednávané věci krajský soud nedostál, konstatoval-li v protokolu o jednání pou­ze to, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, a tento svůj postup nikterak ne­ospravedlnil ani v odůvodnění napade­ného rozsudku.

Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřes­nit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vy­cházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zji­stit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového.

Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z na­vržených důkazů provede.

V případech, kdy soud bude opako­vat důkazy, které byly již uplatněny v předchozím řízení, tyto důkazy zhod­notí, tedy vyjádří se ke správnosti či ne­správnosti hodnocení důkazů správním orgánem. Bude-li soud dokazování dopl­ňovat, tzn. provádět důkazy nové, v před­chozím řízení neprovedené, musí dbát především toho, aby jím prováděné dů­kazy směřovaly ke skutkovému stavu, který zde byl v době rozhodování správ­ního orgánu. Stanovení hranice, kdy je dokazování doplňováno a kdy je dokazo­váno, je nutno odvozovat od procesního předpisu, podle kterého je vedeno říze­ní, v němž je přezkoumávané rozhodnu­tí vydáno. Soud rovněž musí zvažovat rozsah doplňování dokazování, aby svou činností nenahrazoval činnost správní­ho orgánu. Co se týče dokazování, je procesní postavení účastníků řízení daňové­ho, které je ovládáno zásadou formální pravdy, odlišné od postavení účastníků v řízení vedeném podle správního řádu a založeném na zásadě materiální pravdy.

V dané věci probíhalo daňové řízení podle daňového řádu. Podle § 31 odst. 9 d. ř.leží v tomto správním řízení důkazní břemeno na stěžovateli jakožto daňovém subjektu, který je povinen prokázat jím tvrzené skutečnosti. K tíži žalovaného proto nemůže jít, nesplnil-li stěžovatel svoji důkazní zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem. Takový závěr však z rozhodnutí soudu nelze se­znat, neboť ten se příslušnými žalobními námitkami nezabýval; otázka, zda stěžo­vatel unesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzených skutečností či nikoli, při­tom byla ve věci dokazování stěžejní. Nejvyšší správní soud tak nemůže po­soudit, zda se jednalo o nové důkazy, o důkazy, které již provedeny byly, resp. provedeny nebyly, přestože stěžovatel takový postup - a to i před soudem ­opakovaně navrhoval, anebo o důkazy, které vzhledem ke skutkovým pochyb­nostem provedeny před soudem být mě­ly. V této části je tak rozhodnutí krajské­ho soudu nepřezkoumatelné.

Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provede­ných důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení dů­kazů lze založit pouze argumentem, po­dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrho­ván, nemá relevantní souvislost s před­mětem řízení. Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrá­tit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Od­mítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných po­chybností postavena najisto. Žádný z těchto argumentů však napadený roz­sudek ani protokol z jednání neobsahuje a ani ho z nich nelze dovodit.

Povinností soudu v řízení o žalobě je přezkoumat rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.); této povinnosti však kraj­ský soud nedostál, a Nejvyšší správní soud proto jeho rozhodnutí zrušil. V dal­ším řízení se bude Krajský soud v Brně zabývat veškerými žalobními body a ná­ležitě se vypořádá s otázkou navrhované­ho provedení důkazů.

Autor: zdroj NSS ČR