// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 611/2005 Důchodové pojištění: nároky z vnitrostátního práva a mezinárodní smlouvy

Jestliže ke dni rozhodnutí správního orgánu nebyla na základě vnitrostátního práva mezivládní dohoda o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení závazná a přímo aplikovatelná, nelze pouze na základě ustanovení této dohody žadateli odepřít přiznání starobního důchodu. Správní orgán byl v daném případě povinen ustanovení této dohody pominout a zkoumat, zda a v jakém rozsahu žadatel splnil podmínky pro přiznání českého starobního důchodu podle tehdy platného vnitrostátního práva, případně podle mezinárodní smlouvy vnitrostátně závazné a přímo aplikovatelné.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, čj. 6 Ads 7/2003-59)

vytisknout článek

k čI. 10 Ústavy České republiky (ve znění před novelou provedenou ústavním záko­nem č. 395/2001 Sb.)

věc: Ilias K. (Řecká republika) proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalobce.


Rozhodnutím žalované ze dne 18. 1. 2002 byla zamítnuta žádost žalobce o český starobní důchod, a to s odkazem na Dohodu o vypořádání nároků z dů­chodového zabezpečení uzavřenou me­zi vládou ČSSR a vládou Řecké republiky dne 17. 5. 1985 (dále jen "Dohoda"). Po­dle odůvodnění rozhodnutí žalované z Dohody vyplývá, že těm řeckým poli­tickým emigrantům, kteří se vrátili do Řecka do 30. 6. 1990, přiznává důchod řecký nositel pojištění; za tím účelem uhradilo Československo Řecku jednorázovou náhradu k vyrovnání nároků řec­kých občanů. Řecko se podle žalované jednak zavázalo vyplácet důchod všem repatriantům, kterým byl důchod ještě před jejich návratem do Řecka přiznán, jednak započítat podle řeckých předpi­sů dobu zaměstnání na území bývalé ČSSR v případech, kdy nárok na důchod vznikne až po návratu repatrianta do Řecka. Žalovaná usoudila dále, že po­dle českých předpisů o sociálním zabez­pečení lze přiznat český důchod mimo­řádně (tj. prominout podmínku trvalého pobytu v ČR) v případech, kdy žada­tel získal alespoň 25 roků zaměstnaní na území ČR. Tato možnost se podle žalova­né týkala občanů s trvalým pobytem ve státě, se kterým bývalé Československo nebo ČR neuzavřely smlouvu o sociálním zabezpečení. Na tom nic nemění ani zá­kon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) účinný od 1. 1. 1996, jenž zrušil podmín­ku trvalého pobytu v ČR pro nárok z čes­kého sociálního zabezpečení (pojištění).

Proti tomuto rozhodnutí podal žalob­ce opravný prostředek ke krajskému soudu. V něm uvedl, že postup žalované­ho správního orgánu považuje za proti­právní a nespravedlivý. Poukázal na to, že v bývalém Československu několik desítek let pracoval a platil sociální po­jištění. Důchod vyplácený řeckou stra­nou však v odpovídající výši dostávají pouze repatrianti, kteří důchodového věku dosáhli v době repatriace, zatímco jemu, který důchodový věk dovršil po­zději, je v Řecku pro účely důchodu započtena doba odpracovaná v ČR pouze z malé části. Rovněž uvedl, že částka po­ukázaná Československem Řecku kryla podle vyjádření příslušných řeckých úřadů, které mu bylo poskytnuto, pouze část důchodových nároků řeckých repat­riantů. Jako další samostatné námitky ža­lobce uvedl, že mu žalovaná nesprávně vypočetla výši důchodu za posledních deset let práce v Československu a že ve výměře důchodu nejsou zahrnuty výděl­ky z vedlejšího pracovního poměru.

Městský soud v Praze opravnému prostředku nevyhověl a rozhodnutí žalo­vané dne 16. 5. 2002 potvrdil a ztotožnil se s právním názorem žalované. Uvedl, že na žalobce, který do Řecka repatrioval 18. 9. 1987, se nepochybně vztahuje me­zivládní Dohoda, zejména její čI. 2 a čI. 4, neboť v době jeho návratu do Řecka mu bylo 51 let, takže mu nevznikl nárok na starobní důchod. Dohoda byla podle soudu platná i v době rozhodování žalo­vané a nic na tom nemění ani vyjádření řeckých úřadů, že uvedená kompenzace nekryla důchodové nároky repatriantů v plné výši, nýbrž pouze zčásti, neboť v dohodě se řecká strana zavázala hradit důchodové nároky repatriantů, na něž se vztahuje, v plné výši. Do vztahu mezi repatriantem a řeckým úřadem s působ­ností na úseku sociálního zabezpečení pak český stát zasahovat nemůže.

Žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o opravném prostředku podal odvolání. V důsledku nové úpravy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 bylo řízení o tomto odvolání ze zákona zastaveno. Žalobce (stěžovatel) proto podal proti danému rozhodnutí kasační stížnost. Jako důvod kasační stíž­nosti uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písmo a) s. ř. s.] Tuto ne­správnost stěžovatel spatřoval zejména v odepření nároku na starobní důchod s odkazem na mezivlád ní mezinárodní smlouvu, třebaže zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zá­kon č. 155/1995 Sb."), žádný takový dů­vod odepření tohoto nároku nezná a ani nestanoví, že zákon se použije, jen nesta­noví-li mezinárodní smlouva jinak. Před­nost před zákonem bez toho, aby jejich přednostní aplikace musela být ve zvlášt­ním zákoně výslovně stanovena, mají podle stěžovatele pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lid­ských právech a základních svobodách (čI. 10 Ústavy České republiky). Stěžova­tel podle svého přesvědčení splňuje podle zákona č. 155/1995 Sb. (§ 28 a násl. tohoto zákona ve spojení s jeho § 2, § 3 a § 8) všechny podmínky pro přizná­ní nároku na starobní důchod a žalovaná nemůže jeho nárok odmítnout s poukazem na to, že mezinárodní smlouva, která v da­ném případě nemá a nemůže mít přednost před zákonem, jeho nárok vylučuje.

Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který zavedl novelizované znění čI. 10 Ústavy, podle něhož jsou vyhlášené me­zinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká re­publika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco ji­ného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Vzhledem k absenci přechod­ných ustanovení se novelizované znění čI. 10 Ústavy podle žalované použije i v případě stěžovatele.

V replice k vyjádření žalované uvedl stěžovatel, že jednak Dohoda nebyla rati­fikována a vyhlášena, neboť se jedná o dohodu mezivládní, a jednak že žalova­ná ve věci rozhodovala dne 18. 1. 2002, tedy ještě před účinností ústavního zá­kona č. 395/2001 Sb.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2002 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Z odůvodnění:

Pro posouzení nároku na starobní dů­chod je rozhodující, zda stěžovatel splňuje podmínky pro přiznání starobního dů­chodu podle zákona č. 155/1995 Sb., pří­padně zda podmínky tohoto nároku ne­jsou v jeho případě stanoveny jiným způsobem a v jiném rozsahu v právně zá­vazném předpisu, který se použije namís­to ustanovení zákona č. 155/1995 Sb.

Na úrovni obecně závazných práv­ních předpisů vnitrostátní povahy, tedy v Ústavě, Listině základních práva svo­bod a dalších součástech ústavního po­řádku (čI. 112 odst. 1 Ústavy), zákonech a podzákonných obecně závazných před­pisech takováto odlišná úprava není.

Na úrovni právních předpisů meziná­rodní povahy by odlišnou úpravu mohla představovat Dohoda, která byla pode­psána v Athénách dne 17. 5. 1985. Ta ovšem nebyla vyhlášena ve Sbírce záko­nů (resp. od 1. 1. 2000 ve Sbírce meziná­rodních smluv).

Podle čI. 10 Ústavy, v jeho znění před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. (ta nabyla účinnosti až 1. 6. 2002, tedy po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu), platilo, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vá­zána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Za tohoto práv­ního stavu bylo nesporné, že vnitrostát­ně použitelné (a to přednostně před zá­konem) byly na základě generální klauzule v čI. 10 Ústavy jen ty meziná­rodní smlouvy, které byly ratifikované, vyhlášené (tím je nutno rozumět zveřej­nění ve Sbírce zákonů, resp. ve Sbírce mezinárodních smluv), obsahově se jed­nalo o smlouvy o lidských právech a zá­kladních svobodách a Česká republika jimi byla vázána. Všechny uvedené pod­mínky musely být splněny současně a nesplnění byť jen jedné z nich zname­nalo, že na základě generální klauzule v čI. 10 Ústavy nebyla konkrétní meziná­rodní smlouva z hlediska českého vnit­rostátního práva právně závazná.

Druhým způsobem "převodu" práv a povinností zakotvených v mezinárodní smlouvě do podoby vnitrostátně závaz­ného práva byly odkazy na použitelnost mezinárodní smlouvy namísto (vnitro­státní) právní úpravy ve zvláštních záko­nech, a to za podmínek v těchto záko­nech uvedených.

Nelze-li v konkrétním případě dospět k závěru, že určitá mezinárodní smlouva je aplikovatelná podle vnitrostátního práva buď na základě čI. 10 Ústavy, nebo na základě odkazovacího ustanovení zvláštního zákona, pak je nutno mít za to, že tato smlouva nezakládá podle vnit­rostátního právního řádu práva a povin­nosti fyzických a právnických osob, nýbrž pouze stanoví práva či povinnosti států, příp. jiných subjektů mezinárodní­ho práva, v oblasti práva mezinárodního.

Úprava platná do účinnosti ústavní­ho zákona č. 395/2001 Sb. byla nezřídka kritizována jako málo vstřícná vůči mezi­národnímu právu (viz např. J. Malenov­ský: Postavení mezinárodních smluv o lidských právech. Právník č. 9/2002, str. 919), nicméně v dostupných názo­rech právní vědy lze vysledovat obecnou shodu o tom, že platné právo (před 1. 6. 2002) nutno vykládat tímto způsobem.

Dohoda nebyla, jak je již shora uvede­no, vyhlášena ve Sbírce zákonů (resp. od 1. 1. 2000 ve Sbírce mezinárodních smluv), a další podmínky její bezprostřední zá­vaznosti a přednosti před zákonem již proto není nutno zkoumat.

Nad rámec odůvodnění lze pozname­nat, že podle obsahu Dohody se nejedná ani o mezinárodní smlouvu o lidských právech a základních svobodách, neboť uvedená smlouva upravuje paušální finanční plnění poskytované Českoslo­venskem Řecku jako kompenzaci za to, že Řecko bude repatriantům řeckého původu, kteří se vrátí v období vymeze­ném dohodou z ČSSR do Řecka, poskytovat důchodové zabezpečení, což nepo­chybně po materiální stránce není smlouva upravující lidská práva či zá­kladní svobody. Přinejmenším ještě jed­na další podmínka bezprostřední závaz­nosti a přednosti před zákonem tak není u uvedené smlouvy splněna.

Ani druhý možný způsob "převodu" práva povinností zakotvených v meziná­rodní smlouvě do podoby vnitrostátně závazného práva nelze v českém právu ve vztahu k Dohodě vysledovat, neboť v českém právním řádu nelze nalézt žád­né ustanovení zákona, z něhož by plynu­lo, že se tato smlouva má použít místo vnitrostátní úpravy práva důchodového zabezpečení či pojištění. V zákoně č. 155/1995 Sb. se mezinárodní smlouvy zmiňují pouze v ustanoveních § 61 a § 95. Ustanovení § 61 se na případ stěžovatele nevztahuje. Žalovaná totiž dospěla k právnímu závěru, že stěžovateli se ne­má vyplácet vůbec žádný český důchod. Uvedené ustanovení by ale na stěžovate­le bylo použitelné jen tehdy, kdyby stě­žovateli byl vyplácen tzv. dílčí důchod. Ustanovení § 95 zákona č. 155/1995 Sb. se na stěžovatele také nevztahuje, neboť dopadá toliko na poživatele důchodu vy­stěhovavšího se z ČR po 31. 12. 1995, při­čemž stěžovatel se z území právního předchůdce ČR vystěhoval dlouho před tímto datem.

Jestliže české vnitrostátní právo ne­má žádné ustanovení, na základě něhož by se Dohoda stala jeho součástí, nelze pouze na základě ustanovení této Doho­dy stěžovateli odepřít přiznání starobní­ho důchodu. Správní orgán byl v daném případě povinen Dohodu pominout a zkoumat (podle tehdy platného vnitro­státního práva, tj. zejména podle zákona č. 155/1995 Sb., případně, pokud by ta­ková mezinárodní smlouva existovala, podle vnitrostátně závazné a přímo apli­kovatelné mezinárodní smlouvy), zda a v jakém rozsahu stěžovatel podmínky pro přiznání českého starobního důcho­du splnil. To však správní orgán neučinil a Městský soud v Praze jeho počínání ne­správně posoudil jako zákonné a rozhod­nutí správního orgánu potvrdil.

Autor: zdroj NSS ČR