// Profipravo.cz / Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005 16.10.2005

č. 604/2005 Reklama: nadsázka a agrese v reklamě

I. Nadsázku či přehánění je možno obecně v rámci přesvědčovacích reklamních kampaní připustit; míra jejich přípustnosti však musí být vždy posuzována ve vztahu k adresátům, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní zasaženi, k jejich věku, schopnostem nadsázku odhalit a k sekundárním důsledkům přesahujícím rámec jejich spotřebitelského chování, které může jejich vzor jako hlavní postava reklamního spotu, na němž je přesvědčovací kampaň založena, následně vyvolat.

II. Posouzení, zda reklama podporuje chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj osob mladších 15 let, a zda je tedy zakázaná podle § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, není třeba vždy založit na posudku znalce; jestliže je reklamní děj založen na agresi dítěte vůči panence, která může být v očích dítěte posuzována jako živá bytost, nikoliv věc, a je-li pomocí této panenky navíc vyvolána agrese i ve vztahu k jiným účastníkům reklamního děje, pak rozpor s § 2 odst. 3 tohoto zákona je natolik zřetelný, že si úsudek ohledně této otázky může učinit i sám správní orgán.

(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 As 16/2004-90)

vytisknout článek

k § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění poz­dějších předpisů, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 138/2002 Sb. (v textu též "zákon o reklamě")

věc: Společnost s ručením omezeným F. v P. proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.


Rada pro rozhlasové a televizní vysí­lání uložila rozhodnutím ze dne 10. 7. 2001 žalobci pokutu ve výši 500 000 Kč za porušení § 2 odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, podle § 8 odst. 1 tohoto zákona. Žalovaná zahájila vůči žalobci správní řízení poté, co ža­lobce zařazoval průběžně do vysílání re­klamní spot na čokoládovou oplatku Fi­dorka, a to pravidelně v době od osmi do dvaceti dvou hodin. V tomto reklamním spotu děvčátko ve věku asi šesti let na přechodu pro chodce vhodí panenku na kapotu automobilu, tím aktivizuje čelní airbagy tohoto automobilu a v takto vzniklé situaci se zmocní oplatky Fidorka, kterou rozbalila žena sedící na místě spo­lujezdce. Hlas dospělé osoby toto jednání komentuje slovy: "Fidorka. Když musíš, tak musíš." Žalovaná v průběhu správní­ho řízení shromáždila údaje o datech a časech odvysílání reklamního spotu, rozhodnutí Arbitrážní komise Rady pro reklamu ze dne 15. 9. 2000 o zamítnutí stížností proti reklamnímu spotu s vyjá­dřením, že doporučuje posunout začátek reklamního spotu až na dvaadvacátou hodinu, neboť nadsázku, kterou z reklamní­ho spotu dovodila, nemusí děti pochopit, a dále vyjádření, v němž žalobce v zásadě shodně se svými současnými argumenty odmítá porušení zákona o reklamě. Dne 10. 7. 2001 žalovaná rozhodla o uložení pokuty. Její výši odůvodnila prvním poru­šením zákona o reklamě ze strany žalobce obdobným jednáním, dřívějším uložením pokuty za odvysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí, a celoplošným charakterem vysílání, v němž se reklamní spot v konkrétním vy­sílacím čase objevil.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.5.2003 žalobu zamítl, neboť žád­né z žalobních námitek nepřisvědčil. Se žalovanou se ztotožnil jak v právním hodnocení reklamního spotu, tak v po­souzení nezbytnosti doplnit dokazování znaleckými posudky.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž brojil proti závěru, že v daném případě ne­bylo nutné znalecky posuzovat dětským psychologem otázku, zda se jednalo o re­klamu, která podporuje chování ohrožují­cí zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí, a že tedy žalovaná byla oprávněna si tuto otázku posoudit samostatně, na zá­kladě svých znalostí a zkušeností. Žalobce měl za to, že musí být zkoumáno, zda jde o reklamu určenou dětem nebo ve které vystupují děti a zda reklama podporuje chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj dětí. Jde o reklamu, v níž vy­stupují děti, aniž by však byla dle stěžova­tele dětem určena. Děti nemohou rozu­mět písni, která podbarvuje reklamní spot, navíc v 75 % případů byl spot odvysí­lán po dvacáté hodině, a nikoli v souvislosti s dětskými programy. K této otázce se soud nevyjádřil. Stěžovatel však má navíc za to, že tato reklama nepodporuje u dětí chování ohrožující jejich zdraví, psychic­ký nebo morální vývoj. Podle stěžovatele nestačí, aby rozhodnutí žalované a násled­ně i nyní napadaný rozsudek soudu kon­statovaly, že uvedená reklama závadné chování podporuje, aniž by bylo řečeno u koho, do jaké míry a jakým způsobem. Žalovaná nezjistila spolehlivě skutečný stav věci a tento nedostatek nahradila sub­jektivním hodnocením.

Žalobce měl také za to, že v rozhod­nutí se soud nevypořádal s jeho námit­kou, podle níž žalovaná při svém rozho­dování nevzala v úvahu rozhodnutí Rady pro reklamu a odborný posudek Dr. J 0­sefa P. a MUDr. Ilji Ž.

Pokud jde o výši uložené pokuty, ža­lobce namítal, že podle § 20 odst. 2 záko­na o rozhlasovém a televizním vysílání měla být výše pokuty určena podle závaž­nosti věci, míry zavinění a s přihlédnutím k rozsahu a dosahu vysílání a k výši získa­ného bezdůvodného obohacení. Žalova­ná tu přitom přihlédla jen ke skutečnosti, že je stěžovatel provozovatelem celoploš­ného vysílání, a tedy její rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Žalobce poukazoval na skutečnost, že žalovaná měla ve správním řízení k dispozici údaje o odvysílání reklamního spotu všech tří celoplošných televizí, ze kterých vyplývá, že jednotlivé televize vysílaly tento spot v odlišné čet­nosti, v odlišných časech a s odlišným do­padem na obyvatelstvo; přesto však byla všem třem provozovatelům celoplošných televizí uložena pokuta ve stejné výši.

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. 


Z odůvodnění:

Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká, že stejně jako žalovaná musel zkoumat, zda jde o reklamu určenou dě­tem nebo ve které vystupují děti a zda reklama podporuje chování ohrožující zdraví, psychický nebo morální vývoj dě­tí, což neučinil. K tomu bylo dle stěžova­tele v rámci skutkového stavu nutno vést dokazování znaleckými posudky. Z obsa­hu kasační stížnosti vyplývá, že stěžova­tel míří na kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písmo b) s. ř. s., tedy vadu řízení před žalovanou, spočívající v nedosta­tečně zjištěném skutkovém stavu věci, pro kterou měl Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušit.

Podle § 2 odst. 3 zákona o reklamě se zakazují reklamy určené osobám do 15 let, nebo v nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožu­jící jejich zdraví, psychický nebo morál­ní vývoj. Tvrdí-li tedy stěžovatel, že musí být zkoumáno, zda jde o reklamu urče­nou dětem nebo ve které vystupují děti a zda reklama podporuje chování ohro­žující zdraví, psychický nebo morální vý­voj dětí, pak tomuto závěru stěžovatele Nejvyšší správní soud přisvědčuje. Po­kud jde o první podmínku, tj. že šlo o re­klamní spot určený osobám do 15 let, ne­bo v němž vystupují osoby mladší 15 let, pak tato podmínka je splněna, neboť v daném případě šlo nepochybně o re­klamní spot, v němž vystupovala osoba mladší 15 let, přitom plurál použitý v § 2 odst. 3 zákona o reklamě " ... vystupují osoby ... " nemůže dle Nejvyššího správní­ho soudu být sám o sobě rozhodující. Není sporu o tom, že v reklamním spotu vystupovalo děvčátko, jehož věk zřetel­ně nedosahoval 15 let; konstatoval to i soud v napadeném rozsudku a tuto sku­tečnost nezpochybňovala ani žalovaná, ani stěžovatel. To pro splnění první z obou podmínek vyplývajících z § 2 odst. 3 zákona o reklamě postačuje a ne­ní třeba se v takovém případě zabývat druhou z alternativně stanovených sub­podmínek, tj. zda je reklamní spot dětem přímo určen. I touto subpodmínkou se však žalovaná a následně i Městský soud v Praze zabýval, a tedy ji posoudil i Nej­vyšší správní soud; přitom dospěl k závě­ru, že i ta splněna je. Předmětem pře­svědčovací kampaně bylo zboží, které je nepochybně určeno mimo jiné dětem, a reklamní spot měl vyvolat poptávku po oplatce mimo jiné právě u nich; přitom reklama byla podle údajů ohledně vysíla­cích časů obsažených ve správním spisu vysílána v době, kdy děti televizi sledují. Tyto skutečnosti je třeba považovat v da­ném případě za rozhodující, nedostatek souvislosti s dětskými programy tu nao­pak jakkoli relevantní není. Pokud jde o druhou z podmínek podávaných z § 2 odst. 3 zákona o reklamě, tj. zda reklamní spot podporuje u dětí chování ohrožují­cí jejich zdraví, psychický nebo morální vývoj, i tato podmínka je dle Nejvyššího správního soudu splněna.

Pokud totiž podstata uvedeného re­klamního spotu spočívá v tom, že děv­čátko, které zatouží po oplatce, se jí zmocní za použití prvku agresivity jak ve vztahu k osobám jedoucím v automobilu (panenka je dle kontextu děje reklamní­ho příběhu vhozena na automobil s dů­sledkem znemožnění obrany spolujezd­kyně, která si oplatku rozbaluje, aktivací čelních airbagů, což z hlediska průměr­ného dětského spotřebitele - diváka mů­že být chápáno dokonce i jako samotný účel takového jednání děvčátka, bez ohledu na úroveň znalosti ohledně mož­nosti skutečné aktivace airbagů), tak ve vztahu k panence, která je zde použita ja­ko nástroj agrese přesto, že lze důvodně předpokládat blízký vztah děvčátka a pa­nenky, a děvčátko tedy riskuje svým cho­váním její zranění, pak podpora chování ohrožujícího psychický nebo morální vývoj dětí je evidentní. Jednání hlavní po­stavy reklamního spotu je totiž jednáním, které spočívá ve vyvolání zranění panen­ky (kterou dítě nechápe jako objekt, ale jako subjekt, a proto má smysl hovořit o "zranění"), za účelem získání oplatky, jestliže z kontextu reklamního děje je pro průměrného dětského spotřebitele ­diváka zřetelné, že negativum, jímž může být případné "zranění" panenky, má být vyváženo a tím snad i omluveno poziti­vem, jímž je právě získání oplatky. Ke konstataci objektivní schopnosti rekla­my podporovat chování ohrožující vývoj dětí nebylo zapotřebí doplňovat dokazo­vání, jak stěžovatel namítá. Rozsah doka­zování stanoví správní orgán a ten také důkazy provádí; znalce ustanoví správní orgán tehdy, je-li znaleckého posudku třeba k odbornému posouzení skuteč­ností důležitých pro jeho rozhodnutí. V daném případě si však žalovaná pro účely aplikace § 2 odst. 3 zákona o rekla­mě mohla na základě zjištěného skutko­vého stavu učinit úsudek sama, aniž bylo třeba podle § 36 správního řádu znalce ustanovovat. Odpovídat na otázky nyní stěžovatelem pokládané, tj. " ... do jaké mí­ry a jakým způsobem ... " je chování pod­porováno, nebylo třeba, neboť "míra" a "způsob" zejména nejsou znaky skutko­vé podstaty podávané z § 2 odst. 3 zákona o reklamě. Otázka, " ... u koho ... " je takové chování podporováno (tj. zda je podpo­rováno u dětí, jak předpokládá § 2 odst. 3 zákona o reklamě), řešena byla; odpověď žalované na ni přitom nelze klasifikovat jako "subjektivní hodnotící stanovisko", jak nyní stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, ale jako úsudek ohledně splnění podmínek pro udělení pokuty. Mohla-li si takový úsudek učinit žalovaná, tím spí­še si jej mohl učinit Městský soud v Praze.

Nadsázku či reklamní přehánění, jež v reklamním spotu spatřuje ve shodě se stěžovatelem i Nejvyšší správní soud, je třeba jistě obecně v rámci přesvědčovacích kampaní připustit. Míra jejich pří­pustnosti však musí být vždy posuzová­na ve vztahu k adresátům, kteří mohou být takovou přesvědčovací kampaní za­saženi, k jejich věku, schopnostem nadsázku odhalit a k sekundárním dů­sledkům přesahujícím rámec jejich spo­třebitelského chování, které může jejich vzor coby hlavní postava spotu, na němž je přesvědčovací kampaň založena, následně vyvolat. Skutková podstata, jak je dovozována z § 2 odst. 3 zákona o rekla­mě, v daném případě naplněna byla, a dospěl-li Městský soud v Praze k témuž závěru, pak se žádné nesprávnosti, jež by mohla mít vliv na zákonnost jeho roz­sudku, nedopustil. Tato námitka stěžova­tele tedy není důvodná.

Nelze přisvědčit ani tvrzení, že soud se nevypořádal s námitkou stěžovatele, podle níž žalovaná při svém rozhodová­ní nevzala v úvahu rozhodnutí Rady pro reklamu a odborný posudek Dr. Josefa P. a MUDr. Ilji Ž. Pokud jde o rozhodnutí Ar­bitrážní komise Rady pro reklamu, to soud zhodnotil tak, že i z něj vyplývá vhod­nost zařazení reklamního spotu do vysílá­ní. až po dvacáté druhé hodině, s pouka­zem na to, že dětem chybí schopnost vnímat reklamní nadsázku. K absenci po­třeby přihlížet za popsaného skutkového stavu k odborným posudkům, jak jimi stě­žovatel nyní argumentuje, se soud v po­třebném rozsahu také vyslovil; přitom ten­to závěr shledává nyní Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k hodnocení, jak je Městský soud v Praze v napadeném roz­sudku podal, zcela odůvodněným.

Další stěžovatelova námitka směřuje do odůvodnění výše pokuty uložené žalovanou, a tedy zprostředkovaně vůči na­padenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež je shledáváno nepřezkouma­telným [§ 103 odst. 1 písmo d) S. ř. s.]. Zatímco v žalobě stěžovatel napadal rozpor výše pokuty s § 8 odst. zákona o reklamě, nyní dovozuje její rozpor s § 20 odst. 2 zákona o rozhlasovém a televizním vysí­lání a až alternativně namítá rozpor s § 8 odst. 4 zákona o reklamě. Tuto námitku tedy Nejvyšší správní soud musí pře­zkoumat s ohledem na žalobní bod, jímž stěžovatel vymezil rozsah přezku mu (§ 75 odst. 2 věta první S. ř. s.), a následně na způsob, jakým byl tento přezkum usku­tečněn. Podle § 8 odst. 4 zákona o rekla­mě se při určení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti, způsobu, době tr­vání a následkům protiprávního jednání. Takto demonstrativně podaný výčet zna­mená, že kritérii v něm uvedenými se ža­lovaná musí při svém rozhodování zabý­vat vždy. Pokud jde tedy o otázku, zda se těmito kritérii zabývala, pak Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že tomu tak bylo, a dospěl-li Městský soud v Praze k závěru, že žalovaná vycházela z kritérií stanovených zákonem a nepřekročila meze správního uvážení, pak mu nic podstatného v takovém závěru nelze vytknout. Nejvyšší správní soud tu nutně musí vyjít z toho, že jediným výrokem žalované byl v jejím rozhodnutí výrok o uložení pokuty, a tedy odůvodnění ulo­žení pokuty v příslušné výši musí za ta­kové situace vyplynout ze skutečností a jejich kontextu, na nichž žalovaná vy­stavěla své odůvodnění. Závažnost, způ­sob protiprávního jednání stěžovatele a jeho následky, jak je žalovaná zjistila, jsou podávány ze druhého, čtvrtého a pátého odstavce na straně 2 jejího roz­hodnutí, neboť žalovaná tam popisuje, že se jednalo o reklamu podporující cho­vání ohrožující vývoj dětí, a jednání hlav­ní postavy uvedeného reklamního spotu je popisováno a hodnoceno jako jednání v rozporu se základními morálními pra­vidly. Žalovaná tu dospívá k závěru, že na panence (která byla dle Nejvyššího správního soudu, jak shora podal, použi­ta jako nástroj agrese i objekt, na němž je násilí pácháno, jenž je v očích dítěte i "subjektem") bylo spácháno násilí za si­tuace, v níž by se dospělá osoba mohla obdobným jednáním dopustit přestup­ku. Doba trvání a rozsah jednání stěžova­tele coby kritéria pro stanovení výše po­kuty jsou pak popsána na konci první, na začátku druhé a na konci druhé stra­ny rozhodnutí žalované (tam je uvedeno zvážení celoplošnosti vysílání); přitom celkové zachycení úvah, o které žalovaná opřela svůj závěr o uložení pokuty v kon­krétní výši, včetně úvahy ohledně recidi­vy stěžovatele, jak je obsažena v úplném závěru odůvodnění rozhodnutí, považu­je Nejvyšší správní soud s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a jejich práv­ní hodnocení za plně dostačující. Napa­dený rozsudek Městského soudu v Praze se opírá o dostatečné množství důvodů, a ani této námitce stěžovatele tedy Nej­vyšší správní soud nemůže přisvědčit.

Autor: redakce